Walter de la Mare

Walter De La Mare
Ne vždy se náležitě chápe, že kritik poesie by měl být poetický kritik. Dějiny literatury jsou posety pohromami dobrých kritiků, kteří se stali špatými kritiky toliko tím, že utrpěli kolizi s dobrými básníky. Ovšem prvním faktem, který si uvědomí dobrý poetický kritik je fakt, kterého si nutně všimne básník, totiž mezí jazyka a zejména chudoby a klopotnosti jazyka chvály. Sotva najdeme nějakou chválu básníků, která by nezněla, jako by to všechno byli básníci jednoho druhu, a tohle platí i tehdy, pokud je chválou zamýšlen pravý opak. Zvyk označovat někoho za jedinečného se tak stal universálním a my sice může trvat na tom, že je někdo originální a přece zanecháme dojem, že originalita je asi tak vzácná jako dědičný hřích (hříčka s original x original sin pozn. překl.).
Tahle potíž se ovšem zvláštním způsobem vztahuje na pana Waltera de la Mare a jeho poesii, protože běžné poetické výrazy chvály pro takovou poesii se stejně tak vztahují na poesii zcela odlišného druhu. V čae, místě a vzhledu má velmi blízko ke skupině spisovatelů, z nichž většina jsou velmi dobří autoři, od nichž se ale docela liší a je od nich dosti svoboden. Jenom epiteta, která se vztahují na ně, se vztahují i na něj. Když řekneme, že je to básník snivý a fantastický, vykladač země elfů, pěvec cizích skládaček, které nespoutaně okouzlují a očarovávají děti a tak dále, jsme tak dohnáni k používání pojmů, které jsou nyní možná už poněkud omšelé, když se použijí na jiné talentované osoby, jež jsou zcela odlišné. Prameny, základy, první principy imaginace a pohled na život, to vše je u člověka jako je pan de la Mare zcela odlišné od toho, jaké jsou, řekněme, u člověka jako je sir James Barrie nebo člověka jako je pan A. A. Milne. Snad ani nemusím říkat, že tohle nemá nic společného se znevažováním těchto autorů, ale jen s oceňováním každého autora kvůli němu samému. Přece jen tu ale je jakási spleť tradice a uznávaného směřování v určitých tématech, což může moderního čtenáře na této fantastické literatuře docela mást. Mohli bychom třeba začít tak, že bychom řekli, že tradice Ostrova pokladů a jeho pirátů pokračovala v Peteru Panovi a jeho pirátech. Mohli bychom říct, že elfí děti Petera Pana pokračovaly v elfích dětech z When We Were Very Young. Pak si můžem maně představit, že všechny tyhle záležitosti, láhev rumu a krokodýlí večeře a králova snídaně byly pak jaksi nacpány či zamíchány ve všehochuti nazvané Paví koláč. Jenže s takovou nám unikne to, co je pro básníka opravdu důležité a to zejména tam, kde je poněkud víc než básník. Bylo by snadné ho spojovat s tradicí Ostrova pokladů, jelikož sám napsal velice fascinující fantasii o Pustém ostrově. Takové spojení by ale byla chyba, protože on si sám nerozprostřel ty samé poklady na tomtéž druhu ostrova pokladů. Existuje opravdu jakási dynastie, skotská dynastie, Stevensona a Barrieho. Ta ovšem sestoupila na infantilní straně k takovým Skotům jako je Kenneth Graham a na mužnější, nebo aspoň klukovské straně k takovým Skotům jako byl John Buchan. To nemá nic společného s Walterem de la Mare, protože on má odlišnou filosofii. Dalo by se to říct třeba tak, že i když jsou pohádky Skotů poetické, jsou to pohádky skeptiků. De la Mareho pohádky nejsou pohádkami skeptika, ale mystika. Vezměme si primární myšlenku, s níž všechna díla imaginativního dětství, tak jak je předkládají Stevenson a Barrie, začínají. Začínají ideou, zvanou „předstírání“ (make-believe pozn. překl.). Tedy, přísně vzato, píší je muži, kteří nevěří a dokomce je píší pro děti, které nevěří, děti, které docela logicky a legitimně víru předstírají. Jenže de la Marův svět není jen světem iluse, je to v docela jiném smyslu svět imaginace. Je to reálný svět, jehož realitu nám mohou představit toliko obrazy. De la Mare, v materiálním smyslu nevěří, že by existoval obr plížcí se kolem domů, kterého pak obrací na útěk působení Jezulátka, o nic víc, než Barrie věří, že existuje nesmrtelný malý kluk, který si fysicky hraje v Kensington Gardnes. Ale de la Mare věří, že existuje žravé zlo, které je ve stálém boji s nevinností a štěstím, a Barrie nevěří, že nevinnost a štěstí budou dál bez přerušení mít zákonné trvalé bydliště v Kensignton Gardens. Příběhy ze školy Petera Pana jsou zářivé a osvěžující sny, ale jsou to sny. Jsou to sny někoho, kdo hledá před skutečným životem útočiště ve vnitřním životě imaginace, ale nejsou to nutně sny někoho, kdo by věřil, že také existuje větší, imaginaci odpovídající universální život. První je fabulátor, ale druhý je symbolista, je to něco jako bychom srovnávali La Fontainova mluvící zvířata s typickými zvířaty u Blakea. Blake (i když byl jistě tichý blázen) pravděpodobně nevěřil, že se po zlatých kopcích Albionu procházeli zlatí lvi a tygři a La Fontanine nevěřil, že by se tlachaví lvi pouštěli do povídavých konversací s liškami. Ale Blake věřil, že jisté ohromné pravdy, které lze ukázat jen v podobě zlatých lvů, byly opravdu skutečné a, což je vůbec nejdůležitější, že existovaly nejen v něm, ale i mimo něj. A tak je konversace legračních prasátek a medvídků pana Milneho stejně příjemná jako u La Fontaina a jen klamně má stejný smysl jako u něj. Chci říct, že není falešná proto, žeje fiktivní, nebo jak se říkalo pohádková. Ale veršovánky Šíleného prince, i když by se daly označit za fantastické, nejsou jen pohádkové. Šílený Princ, podobně jako Šílená Básník v Blakeově osobě, je koneckonců něco podstatně odlišného od Šíleného Kloboučníka. V jeho podivných otázkách o zelené trávě na hroby zní duté podtóny, v nichž skutečně resonují věci právě tak hluboké a tajné jako hrob.
Mnohým z těch, kdo si pamatují na zjveně nesmyslné dětské říkanky, které figurují vedle de la Mareových veršů pro děti, se může zdát, že tu vytyčuji velmi jemný rozdíl, ale nejde o rozdíl stupně, ale směru. Papoušek a opice, kteří obsluhovali trpaslíky na ostrově Lone, se mohou jevit jako zrovna tak odloučení od normální přírody jako sova a kočka, které se vydaly do moře. Zůstává tu ale reálný rozdíl, vně vší přírody, přirozenou historií a nadpřirozenou historií. Papoušci a opice pana de la Morea jsou zrovna tak symboličtí jako podivná zvířata z Apokalypsy. Jen jsou symboličtí ve smyslu, který znamená něco víc, než alegorii. Symbolismus je nadřazen alegorii v tom, že symbol přesně odpovídá a proto není třeba žádného přebytečného vysvětlování, které musí procházet běžným jazykem, ani ho není nutné překládat, vlasně ani ho nelze přeložit do jiných slov. Znamená-li papoušek jen řeč nebo opice jen neplechu (jak tomu obyčejně bývá), pak tím, že se přímo nevypořádáváme s neplechou, nebo nemluvíme přímo o řeči, nezískáváme nic víc, než obrazivou eleganci. A pouhá alegorie se nikdy nedostane dál, než k elegantním obrazům, zdobícím něco, co by mohlo stejně dobře zůstat neozdobené. Ovšem mystik před nás někdy může postavit fialového papouška nebo opici barvy zeleného moře přesně takovým způsobem, který naznačuje pomořené či tajuplné ideje, ba pravdy, které by nemohl přiblížit a sdělit žádný jiný tvor ani žádná jiná barva. Smysl odpovídá symbolu a symbol smyslu a my je nemůžeme vzájemně oddělit tak, jak to můžeme dělat, když analyzujeme alegorii. A existuje jedna stránka duchovního života, abychom tak řekli, již lze docela dobře představit opicemi v barvě mořské zeleně, jejichž zbarvení není jen libovolnou barvou jako u tajuplných příšer z oné podivuhodné leč nesmyslné veršovánky o Jumblies, kteří měli zelené hlavy a modré ruce. Toto barevnéí schéma sice je obdivuhodné, ale neprojevíme žádnou neúctu vůči panu Learovi z Nesmyslných veršovánek, když řekneme, že jeho kosmická filosofie by se nezhrouzila v křečích ani tehdy, kdyby měli zelené ruce a modré hlavy. Nonsensy Waltera de la Mare nejsou nikdy nesmyslné v takovémhle smyslu. Pokud má jeho opice barvu mořské zeleni, pak je to z nějakého důvodu stejně hlubokého a význačného jako moře, třebaže to nemůže vyjádřit jinak, než trpělivou a odevzdanou zeleností. A nikdy by nezmínil ani zelený plevel, šťovík, nebo kopřivu v příkopě, aniž by to nemělo nést totéž svědectví ve stejném smyslu.
Prvním paradoxem na něm je to, že doklad jeho víry můžeme nalézt v jeho vědomí zla. Druhým paradoxem je, že duchovní pramen mnohé jeho poesie je v jeho prose. Když se například podíváme na jeho velmi silnou, ba hroznou, povídku nazvanou Seatonova tetička, zjistíme, že máme co do činění přímo s čímsi ďábelským. Děje se tak ve smyslu, který je docela nemožný u všech toliko romantických nebo toliko ironickým mistrů onoho nonsensu, který připouští, že je ilusí. Na Seatonově tetičce není nesmyslného nic. Na její koncetrované a ochromující zlobě není nic ilusivního, jen to byla zloba sahající za tento svět. Byla to čarodějnice a pochopení, že čarodějnice mohou příležitostně existovat, je součástí Realismu a zkouškou pro každého, kdo tvrdí, že má smysl pro Realitu. My totiž nijak zvlášť nechceme, aby existovaly, ale ony ano. Nu země divů dalších kouzelníků dětství pozůstává výlučně z věcí, které chceme, aby existovaly, nebo těch, jejich ž existencí si přejí oni. Bez ohledu na to, zda patří ke starší anglické či viktoriánské škole Lewise Carrola a Leara nebo novější skotské škole Stevensona a Barrie, je jejich celým cílem vytvořit jakýsi vesmír ve vesmíru, který bude prostý zla, křišťálovou kouli, v níž nebude prasklin, vad ani mračen zla. Peter Pan je úžasnou evokací sťastných dětských snů s otevřenýma očima. Je v něm spousta rvaček a zuřivosti, protože ravčky a zuřivost patří k nejšťastnějším snům skutečně nevinného a křesťanského dětství. Jenže pirát kapitán Hook není doopravdy zlý, jen jen zuřivý, což je koneckonců jen jeho povinnost coby poctivého a zdatného piráta. Jsou tu ale říkanky, včetně těch úplně dětských, Waltera de la Mare, kde běhá mráz po zádech doopravdy a to nejen po zádech, ale hrůzou se chvěje i duch. Mají atmosféru nejen vzrušující, ale i mrazivou. Dotýkají se prstem, který není tělesný nervu, který není v těle a svým zvláštím způsobem připomínají zamrazení, jež přináš změna, nebo smrt či starobylost. Dělat něco takového bylo proti celému smyslu, cíli a původu říše pohádek pozdních viktoriánů. Podobně jako veškeré další literatuře jí nelze porozumět bez odkazu k dějinám a podobně jako celým dějinám jí nelze porozumět bez odkazu k náboženství. S tím, jak skepticismus postupně vysoušel konvenční náboženství Angličanů a dokonce i Skotů, se poetický a lidský duch obracel čím dál víc ke konstrukci vnitřního světa výmyslu, který by byl současně útočištěm a náhradou. William Morris, který patřil mezi těmito pozdními viktoriány k největším a nejlidštějším, to připustil, když uznal čistě dekorativní vizi svého vlastního díla:
So with this earthly Paradise it is,
If you will read aright and pardon me
Who strive to build a shadowy isle of bliss
Midmost the beating of the steely sea. (Tak tomu je s tímhle zemským rájem/ pokud čteš správně a odpustíš/ ty, kdo lopotně stavíš stinný ostrov blaženství/vprostřed příbojů sinalého moře pozn. překl)
Je ironií, že tito muži, kteří byli racionalisty a realisty ohledně reálného světa, byli právě z toho důvodu rozhodnuti být zářivými optimisty, jakmile se ocitli uvnitř města snů, jež bylo jejich městem útočištným. Pesimisté si dávali záležet na tom, aby měli šťastné sny, skeptici na tom, aby měli všemocné léky. Mystikové se ale nevěnují snům, nýbrž vizím, tedy věcem viděním a ne zdánlivým. Mystik netouží po lécích či drogách, ale touží pít ono víno, jež probouzí mrtvé, odlišné svou povahou od jakéhokoliv opiátu, který tiší živé.
Můžeme zkrátka říct, že počátek dvacátého století představil dvě hnutí směřující k vymyšlenému či fantastické a pryč od toliko racionálního či materiálního: dostředivé a odstředivé hnutí. Jedna spirituální spirála mířila dovnitř, k tajným subjektivním snům člověka, druhá se točila směrem ven k duchovním mocem pravd, které vypadaly, že jsou mimo dosah člověka. Nový svět vytvořený první byl skvělou, žhnoucí, měňavou bublinou Barrieho snu s otevřenýma očima, svět odhalený druhou, byl světem cizí oblohy, světem na konci země a břehů moře, který se objevuje ve vzdálených záblescích de la Marovy imaginace. Můžeme krátce říct, že Stevenson a Barrie mohli vytvořit děsivé bukanýry, ze kterých kapala krev, aniž by vyděsili děti, kdežto de la Mare dokázal vytvořit vrbus ořezanou korunou nebo obílenou stodolu s bezprostředním risikem, že poděsí děti, ba dospělé. Je ale jen férové říct, že existuje subtilnost možná jen pro první methodu a druhá subtilnost možná jen pro druhou methodu. Jak bylo již naznačeno, jedná se o subtilnost ironie, která současně přijímá a znevažuje ilusi. V celém nejlepším Barrieho díle jde kupříkladu o to, že se kdosi obelhává, ale i o to, že se kdosi dívá na to, jak se kdosi obelhává a pokud se oba sami obelhávají, tím lépe pro třetí osobu, která se dívá ze třetího úhlu. Díla tohoto druhu jsou převážně jako zrcadla odrážející se v zrcadlech, násobení odrazů, stíny stínů. Abychom uvedli jen jeden příklad, pohádkový palác sám o sobě je jen výmysl, ale dvorská scéna v Popelčině polibku není jen pohádkový výmysl, ale je to dětský výmysl o takovém výmyslu. Silná imaginativní delikátnost tohoto druhu má theorieticky neomezené možnosti a patří do toliko subjektivní školy symbolismu. To, co jsem ale nazval skutečně symbolickou školou symbolismu, patří do zcela jiného, a nemohu než si pomyslet, že do většího světa. Je to celý ten svět mocí a tajemství přesahujících lidstvo, který by dokonce i skeptik zahrnul pod slavnou nálepku „Důležité, je-li to pravda“. Možná velmi dobrý příklad lze najít ve vskutku mimořádné de la Marově črtě nazvané Stromy. Dokážu si představit spoustu docela inteligentních lidí, kterým nebude dávat ani hlavu ani patu. Črta pojednává o obchodníku s ovocem, jeho bratru, který je umělec, a o Stromu, o němž se mluví zcela nepopsatelným způsobem, jako by byl nejen důležitější, než cokoliv jiného, ale byl i mimo tento svět. Nu Barrie by se s podobným tématem mohl vyrovnat obdivuhodně a možná by u něj byla lidská komedie průzračnější. Jenže to je právě ten rozdíl. I čtenář, který na de la Marově příběhu nepochopí nic jiného, zcela jistě pochopí tohle: že se totiž obchodník ovocem nějak mýlil a umělec měl pravdu a že, předvším, měl pravdu Strom. Kdyby ten příběh vyprávěl Barrie, byl by jemně pyšný na to, že nás právě v tomhle nechává na pochybách, že naznačuje, že skeptik by mohl být rozumný člověk a Strom jen blouznění. Ale Strom není klam.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s