O podivném městě

Concerning a Strange City
Každý má své vlastní soukromé a téměř tajné volby mezi příklady tajemné moci slov, moci již jistá spojení slov mají nad emocemi a dokonce nad duší. Všichni víme, že literatura je někdy čarovná, ne jen v tom smyslu, jak nás dovede okouzlit žena, ale v tom smyslu, v jakém vládne kouzly čarodějnice. Učení historikové se ptají, jak ignorantská imaginace středověku pokřivila básníka Vergilia v mága a jednou z možných odpovědí je, že mágem byl. Theologové a filosofové diskutují o inspiraci Písma, ale možná nejfilosofičtější argument pro inspirovanost některých biblických výroků je, že prostě jako inspirované zní. Velké verše poesie jsou jako krajiny či vize, ale jedno a totéž podivné světlo lze nalézt nejen na poetických výšinách, ale také v docela zapadlých prosaických koutech. A pokud jde o mě samotného, pak tento nepopsatelný efekt umně nevyvolávají žádná literární slova příměji, než těch pár, která se objevují takřka náhodou v jedné episodě Maloryho romance o Artušovi. Objevují se v jednom z vidění sira Galahada, nebo je to možná sir Percival, zbytek scény se mi totiž vytratil z paměti, až na seskupení slov, která zářila vprostřed. Myslím ale, že jde o to, že sv. Josef z Arimatie ukazuje rytíři vidění zastřeného předmětu, zřejmě Svatého grálu. A dodává větu: „Však odhalený jej uzříš v městě Sarras, na duchovním místě.“
Duše té věty, samozřejmě, uniká analyse, pokus o ni však přes to má jisté zajímavé aspekty. To, co mám na mysli, mohu vyjádřit jen tak, že řeknu, že je to omezená, konečná, část obrazu, který opravdu nasvědčuje nekonečnosti. Někteří vážení a vážní lidé by namísto o duchovním místě mluvili o duchovním světě. Někteří zoufalí a nechutní lidé by místo o duchovním místě mluvili o duchovní sféře či rovině. A bezprostřední ochladnutí a rozčarování z těchto změn je způsobeno neurčitým ale velmi živým dojmem, že se věci duchovní staly méně skutečnými. Svět zní jako astronomický nákres a rovina zas jako nákres geometrický, v obou případech jsou to abstrakce. Místo ale není abstrakce, nýbrž skutečnost. A autor říká nejen se vší určitostí, že je to místo, ale dává i jednoznačné jméno toho místa. Sarras není abstrakce, není to dokonce ani alegorie. Není to ani, jako kdyby řekl, město nebeské či město rajské. Ta, i když nejsou nereálná, jsou alespoň universální. Ale dané jméno má identitu, což je něco mnohem intensivnějšího, než universalita. Sarras znamená právě jen Sarras, jako Sarum znamená právě jen Sarum nebo (když na to přijde) jako Surbiton znamená právě jen Surbiton. Už ale sám fakt, že jsme o něm nikdy neslyšeli a že o už nikdy nebude zmíněn znovu, že se o něm mluví jen mezi řečí a bez vysvětlení dodává na podivné intensitě čemusi současně vzdálenému i určitému. Všechno duchovní zrušení spočívá ve skutečnosti, že ono místo je místem, jakkoliv duchovním, tedy že je to nějaké podivné místo, kde se obloha dotýká země, nebo se věčnosti daří žít na hranicích času a prostoru.
Přál bych si, aby existovala skutečná filosofie srovnávacího náboženství a to taková, který by nebyla jen plná nelidského nesmyslu. Přál bych si, aby neměla sklony k jednomu konkrétnímu triku nerozumu, například tomu, kdy pan Wells říká, že křesťanská svátost chleba a vína byla zvratem zpět k primitivním krvavým obětem. Nebo někdy někdo tvrdí, že city chované k Madoně jsou jen oživením kultu Isis, nebo že idea sv. Michaela porážejícího Satana je totožná s ideu Mithry porážejícího býka. Nu vůči takovým věcem existuje mnoho historičtějších námitek, ale moje první a hlavní námitka je, že to je nejen zapřahání vozu před koně, ale dává mi to instrukce, abych své vlastní koně ve vlastní stáji hledat tak, že budu pátrat po primitivním mykénském válečném vozu, po němž nezbylo ani stopy. Namísto toho, aby se vysvětlilo x tím, že se řekne, že je rovno pěti, začne se pět vysvětlovat tím, že se rovná x. Je to, jako by člověk řekl: „Možná nevíte, že vaše pocity ohledně vaší manželky by se daly nejlépe popsat jako ty, které cítil Chybějící článek při pohledu na škebli ústřice.“Vím, jaké má křesťan pocity z představy Michaela porážejícího vzbouřeného anděla. Ani v nejmenším neutuším, co cítili mithraista o představě Mithry porážejícího býka. Nakolik vím, to opravdu to mohlo být něco podobného křesťanským pocitům, nakolik vím, to také mohly by pohanské pocity toho nejhoršího druhu. Ale vysvětlovat mi věc, kterou znám, věcí kterou neznám, to je nonsens jak z Alenky v Říši divů. Znamená to, nabízet cosi nevysvětlitelného k vysvětlení něčeho, co vysvětlení nepotřebuje. Nevím, zda někdo opravdu k Isis cítil cokoliv, co by se dalo přirovnávat k tomu, co lidé cítí k Marii, pokud ano, pak bych mu jistě blahopřál. Odmítám ale, aby mi moje vlastní pocity byly vyjevovány ve světle nějakých vzdálených údajných pocitů, které nikdy žádný živý člověk necítil. Třebaže ale existuje tato propast agnosticismu mezi mrtvými a živými vírami a mezi náboženstvími, která jsou zakoušena a těmi, která jsou pouze zkoumána, mělo by být možné ustavit jisté lidské spojení, kdyby lidé, kteří to dělají, byli lidštější. Kdyby vzali prosté věci, které si skutečně jsou podobné, namísto pouhé snahy asimilovat civilizované věci mezi barbarské, pak by skutečně mohli některé z těchto propastí přemostit ve jménu bratrství všech lidí. Kdyby tak nedychtili mluvit o tom, že jak svátost, tak oběť, byly kanibalskými orgiemi (což je nesmysl), pak by mohli mluvit o tom, že obojí byla oběť a to nějak souviselo s filosofií oběti, což by dávalo smysl. A pak bychom, místo toho, abychom si méně vážili křesťanů, mohli více vážit kanibalů. Kdyby si tak nedávali záležet na tom, aby přirovnávali Pannu Marii k pohanským bohyním, pak by je možná mohli obě přirovnávat k lidské matce a přiblížit se alespoň k něčemu lidskému, když ne k něčemu božskému. A právě tak, kdyby si tolik nezakládali na přirovnávání svatyně či posvátného oleje k fetišismu a tabu, mohli by jaksi letmo postřehnout, co všichni lidé míní místním božstvem, nebo řečí o duchovním místu.
Zdá se, že přinejmenším v mysli člověka, pokud ne v povaze věcí, existuje jakési spojení mezi soustředěním a realitou. Když se přirozeném jazyce chceme zeptat, jestli něco doopravdy existuje nebo ne, ptáme se, jestli to „tu“ opravdu je nebo ne. Říkáme „tu“i tehdy pokud jasně nechápeme, kde. Člověk nemůže do domu vejít paterými dveřmi současně, to by mohl, kdyby byl atmosférou, ale člověk nechce být atmosférou. Má paličatou podvědomou víru, že živočich je víc, než atmosféra. V poměru k tomu, jak něco stoupá v měřítku věcí má to sklony lokalizovat, ba zužovat své přirozené funkce. Člověk nemůže svou potravu vstřebávat všemi póry jako houba nebo nějaký nižší mořský organismus, nemůže pojímat atmosféru hovězího nebo abstraktní podstatu buchet. Každá buchta hozená po něm podobně jako po medvědu v zoo, musí být vržena s takovou dovedností, aby trefila jeden konkrétní otvor v jeho hlavě. V přírodě je, v jistém smyslu, volba ještě dříve než vůle, rostlina či oddenek se zúží a pronikne spíše jedním místem, než druhým a všechen růst je jedním velkým vzorem takových zelených klínů a průniků. Ať už je to ale s těmito nižšími věcmi jakkoliv, v člověkově pojetí vyšších věcí vždy existoval takovýhle, jako kopí zahrocený, výběr a soustředění. A ve srovnání s tím je na většině řečí o nekonečnosti cosi nejen vágního, ale i vulgárního. Pantheista má do jistého bodu pravdu, ale to samé platí o houbě.
Taková nekonečnost je jak v životě, tak ve slovech nepřítelem všeho ušlechtilého a pěkného. Takové filologické postřehy jsou někdy víc, než pouhá pedanterie, či hraní se slovy. A říct, že většina vytříbených věcí je konečná, je víc než pouhá pedantická hříčka (ovšemže si ale Chesterton ve vší vážnosti lehce hraje se slovy, což se ale v tomhle případě těžko převádí do češtiny: fine x (in)finite pozn. překl.) Dosvědčujeme to sami, když říkáme, že krásná věc má v sobě vytříbenost (refinement) nebo že je dotažená do konce. Je dovedena do konce jako čepel krásného meče, do konce je dovedená nejen ve smyslu svého zakončení, ale také smyslu svého cíle. V tomhle smyslu jsou završeny všechny ušlechtilé věci a to i tehdy, když jsou věčné. Poesie je tomuto soustředění oddána právě tak plně jako náboženství, protože říše pohádek byla vždy právě tak lokální, až by člověk řekl provinční, jako Nebe. A kdyby bylo náboženství v tom smyslu, jak ho známe, zítra odstraněno, básníci by se jen začali chovat tak, jak se chovali pohané. Začali by říkat: „Hle, zde“ a „Vida, támhle“ kvůli nevyléčitelnému ponoukání ideje, že něco musí být někde a ne jen prostě kdekoliv. A i kdyby to bylo v nějakém smyslu nalezeno ve všem, pak by to pořád bylo ve všem a ne všechno. A pokud lidé opravdu hledali tajemství v primitivních obětech, pak to bylo tajemství a ne povrchnost jako uctívání fetišů. Pokud to opravdu hledali pod závojem Isis, pak to bylo tajemství a ne jen nějaká banalita jako uctívání přírody. A je-li vskutku lepší to hledat nějak jinak, pak to bude tajemství a tedy skutečné zjevení, pro ty, kdo je uvidí odhalené v městě Sarrasu, onom místě duchovním.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s