Nová zaslepenost

The New Bigotry
S jistým pobavením sleduji, jak se v americké i anglické literatuře vzmáhá bigotní fanatismus nového druhu. Když je člověk přesvědčen, že má pravdu, není bigotní, ale rozumný. Bigotní fanatismus spočívá v tom, že je někdo přesvědčen, že pokud se někdo mýlí v nějaké konkrétí víře, musí se mýlit ve všem a že se musí mýlit i v tom, že je upřímně přesvědčen, že má pravdu. Poslední případ se vztahuje zejména na literaturu a schopnosti literátů.
Všichni víme, co se občas stávalo v puritánském období, nebo v časech kritičtějšího klasicismu osmnáctého století. Mladý idealistický básník napsal kopie veršů, většinou veršů zhruba v tomhle stylu:
‚er rushing waterfall and verdant grove
The languid moonlight throws a light of love. (ponad kypící vodopád a hájek zelený/ mdlý měsíc světlo vrhá milostné pozn. překl)
Básník byl považován za docela váženého, ta báseň možná i vyhrála nějakou cenu. Pak vyšlo najevo, že básník, jsa poněkud podnapilý, vyslovil mírnou pochybnost o datování knihy Habakuk. Byl z toho hrozný skandál, mladíka vyhodili z jeho koleje coby ateistu a učení kritice se pak vrátili, aby si jeho báseň prohlédli ještě jednou ztemnělým a podezíravým zrakem. Koneckonců „kypící vodopád“ zní hodně revolučně a naznačuje se v ní pantheistická anarchie. Fráze „mdlý měsíce svit“ se dovolávala všech nejprostopášnějších vášní. „Světlo lásky“ byl pojem notoricky volného významu.
Dnes je tomu právě naopak, jen ten fanatismus zůstal. Mladý idealistický básník, plný nových vidění krásy, napíše verše plně odpovídající takové vizi, třeba:
Bug-house underbogies belch daybreak back-firing.
Daylight’s a void-vomit; steadying legs to stump. (Ze spodka blešárny svítání krkavě zpátky se vrací/ světlo blije prázdnotu, z noh dělá tuhý pahýly pozn. překl)

A všichni mladí kritici vědí, že je v pořádku, že má kosmický rytmus, že je to normální chlapík.
Pak se rozběhne děsivé špitání, že ho někdo zahlédl před episkopálním kostelem ve Vermontu. Brzy vyjde najevo celá hrůzná pravda. Před nějakým novinářem připustil, že věří v Boha. Tu se mladí kritici obrátí zachmuřeně zpět a zaboří zraky do jeho poesie a poprvé kupodivu uvidí, že byl jaksi hrozně staromódní, když řekl „světlo“ tam, kde by Binx mohl říct „oblohy prázdno“ a spodky podvozků jsou koneckonců právě jedna z těch věcí, ve které episkopaliány jejich biskupové nutí věřit.
Tohle je, třebaže se některé z nejhorších příkladů odehrály v Anglii, přísně korektní biografie geniálního muže, který k nám přišel z Ameriky—pana T. S. Eliota. Přeháněli bychom, pokud bychom tvrdili, že kvůli příslušnosti k High Church byl pan Eliot vyloučen z Oxfordu tak, jak by Shelley z Oxfordu vyloučen coby atheista. Páně Eliotův charakter náboženství zničilo až později v jeho životě a až poté, co řekl vše, co je možné říct ve prospěch moderní skepse a zoufalství.
To ale jen činí celou věc zábavnější. Jeden anglický kritik ho dokonce obvinil, že nás žádá, abychom „věřili v neuvěřitelné“. Ať už má označování něčeho, v co věřil člověk jako Eliot za neuvěřitelné znamenat cokoliv. Autor Waste Land (Pustiny) věděl vše, co vědět lze o skepsi a pesimismu, proč nepřipustit, že je víra je vírou, a vrátit se k náležité kritice jeho literatury?

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s