Knížky pro kluky

Books for Boys
Nedávná korespondence o tom, čemu se říká zkázonosná literatura dala vzejít několika prohlášením v tom smyslu, že populární literatura prodávaná dnešním klukům je oproti té z před dvou nebo tří desetiletí velmi podřadná. Uvážlivá osoba by mohla mít sklon od prvního pohledu inklinovat k úvaze, že v onom daleko vzdáleném klukovském potěšení mohly být zapojeny psychologičtější prvky a že, podobně jako u mnoha jiných rozkoší mládí, jsme si ani tak neužívali příběhů, jako jsme se bavili sami. Je docela možné, že laudator temporis acti, o kterém mluvíme, by se k úkolu opravdu se pročíst těmi ztracenými romancemi stavěl asi tak jako k počínání číšníka v restauraci, který by mu donesl čtrnáct housek za penny a talíř tvrdých bonbonů.
Kluci mají myšlenkové trávení stejně dobré jako trávení fysické. Na kuchyni umění jim sejde zrovna tak málo jako na kuchařském umění. Mohou jíst jablka ze stromu poznání a mohou je jíst syrová. Je velký omyl představovat si, že kluci čtou jen klukovské knížky. Nejenže si ve skrytosti vychutnávají nejsentimentálnější novely svých sester, ale po fůrách hltají neužitečné informace. Zejména jeden konkrétní chlapec, s jehož kariérou máme dobré důvody být podrobně obeznámeni, od útlého věku čítával celé svazky Chambersovy Encyklopedie a velmi zatuchlé a nespolehlivé History of English Trade. Bylo to jen divošské potěšení ve čtení, rozkoš příjemného a mechanického přijímání. Bylo to potěšení toho druhu, které musí zakoušet kráva, když se celý den pase.
I poté ale, co vezmeme náležitě v potaz všežravost mládí, máme sklon soudit, že je hodně pravdy na myšlence, že knížky pro kluky do jisté míry zdegenerovaly. Zdegenerovaly patrně z téhož důvodu, ze kterého degenerují všechny formy umění, totiž proto, že jsou opovrhovány. Možná byly v menším opovržení, když kolem sebe ještě měly jakousi auru velkých mistrů historické romance. Duch Scotta a Ainswortha a Fenimore Coopera v nich přetrvával, i kdyby to byl jen odraz stého odrazu z pokaždé pokřiveného zrcadla.
Nikdo nikdy nepochopí ducha v pozadí populární literatury a literatury pro dospívající, dokud si neuvědomí fakt, že je z velké části důsledkem nadšení mladého čtenáře, jež ho pobízí, aby chtěl o jistých hrdinech vědět víc a chtěl číst víc a víc jistých druhů knih. Výtvory fantasie obdařuje jakousi chlapeckou nesmrtelností. Nepřekvapí ho, pokud Dick Deadshot nebo Jack Harkaway obnovují své mládí v řadě svazků, která dosahuje větší délky než Ecylopedia Britanica. Tyto knihy mají vitální filosofii mládí, filosofii, v níž neexistuje smrt, leda jako vnější a pitoreskní incident, která se přihází lumpům.
Vážní badatelé zkoumající tuto třídu knih a časopisů dodají, že velmi mnoho těchto děl vzešlo přímo ze zájmu o jistá díla velkých mistrů. Jeden nezodpovědný spisovatel knížek pro kluky pokračoval počátkem století v Pickwickových dobrodružstvích. Nekonečná knížka orientálních dobrodružství, kterou jsme četli v našich klukovských letech, byla zapřisáhlým doplňkem k Pohádkám z tisíce a jedné noci a smíchala Aladina, Sindibáda a Ali Babu do jednoho nevyčerpatelného příběhu. Abychom vzali jeden obyčejnější příklad, říká se, že „Ally Sloper“ je prostě neskonala upadlá verze pana Micawbera. Literární zoolog vysleduje v tomto případě tytéž elementární orgány, klobouk, vázanku a holou hlavu, jaké měl on. To vše dává dohromady jeden základní zákon v této věci, totiž fakt, že mladá mysl se zmocňuje jistých postav, trvá na nich a jako by je vyrve z obalu příběhu a může sledovat jejich dobrodružství v nespočetných denních snech. Z toho plyne jedna z podstatných vlastností této levné literatury, nesmírné množství jejích svazků. Knihovna, která by ji uchovávala, by potřebovala kopuli mnohem větší než Bodleianská knihovna v Oxfordu.
Jak jsme řekli, lze z toho dovozovat, že tu v posledních letech došlo k jistému úpadku, protože se čím dál víc vzdalujeme velkým historickým romanopiscům, kteří zanechali všechnu historickou beletrii obklopenou jakousi září. Přišly nové literární módy, ale ty bude literatura pro kluky napodobovat jen sotva. Zatím žádný vydavatel nepřišel s pestrými ilustracemi „Dalších dobrodružství Neblahého Judy“. Žádné šestákové krváky se nevěnovaly tomu, co se nakonec stalo s Pelleem a Melisandou. A tak ještě jednou dospíváme k nevyhnutelnému závěru o upadlých formách umění, že padly proto, že nebyly respektovány. Cokoliv na světě, od dítěte po literární formu, bude špatné, pokud nepřivolíme zacházet s ním nebo s ní dobře. A ze všech literárních forem na světě je z uměleckého pohledu nejvíce zanedbávaná dětská dobrodružná knížka.
Je převelice zvláštní, že v době, kdy dnešní vzdělaná střední třída věnuje nekonečné peníze a námahu tomu, aby dítě obklopila nejušlechtilejšími díly umění a literatury, se s klukem v téhle věci zachází, jako by byl napůl hloupý a nemyslící divoch. Od chudáka čtyřleté dítka se očekává, že se bude napájet ze Stevensonových veršů a ozdobných křivek Waltera Crana. Ale poté, co nasál tuto atmosféru, poté co hypoteticky měl být probuzen jeho estetický hlad, poté co se jeho mysl rozvinula s prudkostí odpovídající klukovskému růstu, je nakonec odbyt knihami a časopisy, které vůbec nejsou literaturou. Dětská láska k tomu, co je hezké, je pilně kultivována v době rozbřesku jeho estetického citu, ale zdá se, že nikomu nedochází, že klukovská láska k dobrodružství je v jiném estetickém smyslu právě tak ušlechtilá a příhodná. Dětská záliba v barvách se chápe jako něco duchovního, jako náznak nebes, ale o klukovské lásce k dobrodružství se mluví, jako by to byla jen divošská choutka, kterou lze odrůstajícímu hochovi odpustit. Když dítko řekne: „Líbí se mi pěkné kytičky,“ je vychvalováno pro svůj poetický instinkt, když ale kluk řekne „Mám rád příběhy o pirátech“, dívají se na něj, jako by si řekl ještě o kousek vepřového.
Dokud bude tento názor trvat, nebude existovat žádná škola dobrodružné beletrie, která by za něco stála. Musíme si uvědomit, že dětská láska k pěkným věcem a klukovská láska ke smělosti jsou zdravé a obdivuhodné umělecké instinkty. Ani jeden z nich neukazuje, že by jedinec byl cherubem, který nemůže příliš dlouho dlít v tomto světě, oba ale ukazují, že je dobře vybavenou a zdravou lidskou duší. Dítě v pohádce je kanonisováno pro to, že honí motýla. V šestákovém krváku je kluk odsouzen kvůli tomu, že uteče od moře. Jenže moře je krásnější, než jakýkoliv motýl.
Shodneme-li se tedy, že u tohoto problému je nejprve nutno jednou provždy pochopit, že láska k dobrodružství není dočasné zdivočení, jež je třeba ukojit, ale podstatná umělecká tendence, již je třeba korunovat a přivést k dovršení, pak to nemůže než vážně ovlivnit náš pohled n celou literaturu pro kluky. Chceme pochopit, že denní snění a dobrodružství jsou vysoké duchovní a morální instinkty, že nevyžadují ani ředění ani výjimky, že zrodily všechny velké cestovatele, misionáře a potulné rytíře a patronky udatných. Pro spisovatele, který píše pro kluky je podstatné, aby se na při psaní nedíval svrchu. Spíše je musí s horlivostí a úctou a tak dobře jak jen může, psaním pozvedat vzhůru k tajuplnému duchu mladosti.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s