Kterak se radit s encyklopedií

Consulting the Encyclopedia
Řeknu-li, že katolík je encyklopedista, historický badatel podzdvihne své kultivované obočí. Jméno encyklopedismus dostal v osmnáctém století ten nejchladněji horlivý nepřítel katolicismu. A i nyní se obecně věří, že se pokorně koříme před bouří efemérní encykliky, ale netroufáme si otevřít vědeckou a solidní encyklopedii, která je mimochodem, v kteroukoliv danou chvíli mnohem zastaralejší než encyklika.
Je nicméně pravda, že se katolická církev sama, třebaže na vyšší rovině a ve vyšším schematu, v jistém dvojím smyslu presentuje jako něco, k čemu je nejbližšší přirozenou paralelou používání encyklopedie. Zkouškou dobré encyklopedie je, že dokáže dělat současně dvě docela různé věci. Když někdo hledá v encyklopedii, najde, co chce, a najde také mnoho tisíc věcí, které nechtěl. Radí konkrétnímu člověku v jeho konkrétním problému, i když to je vcelku privátní problém, skoro jako by mu dávala soukromou radu. V člověku se zde až musí ozvat jakási zdravá pokora, i kdyby to mělo být jen přiznání, že neví vše a že musí něco hledat mimo sebe. I kdyby měl tak špatný nápad jako hledat v medicinské příručce správný poměr skopolaminu, aby mohl otrávit svou tetičku, musí být alespoň do té míry zbožný a uctivý, aby cosi přijal na základě nějaké autority.
Vzpomínám si na jednoho muže, který mi říkal, že nikdy nic nepřijme na základě jakékoliv autority, vzpomínám si také, že jsem se ho ptal, zda se kdy díval do jízdního řádu, nebo zda vždy trval na tom, že se nejprve vlakem vždy sveze, aby zjistil, zda je bezpečné jím cestovat. Sama cesta může být nanejvýš soukromá, návštěva u tetičky až naléhavě soukromá, ale vlak se jen tak z jeho soukromého úsudku neodvine.
Referenční příručky ale fungují ještě jinak. Připomínají cestujícímu ve vlaku, že tu je ještě mnoho jiných vlaků, plných cestující. Neoethickému synovci připomínají, že je tu ještě mnoho dalších slov ve slovníku. Při svém hledání skopolamimu (anglicky hyoscin pozn. překl.) bezstarostně přelistuje hymétský med a považuje za zbytečné prodlévat nad životem Heliogabalovým nebo nad hydraulickou vědou. A tak se jiným způsobem naučí témuž, totiž poněkud obtížnému poučení, že je toliko sebou samým.
Tyto dva objevy se obyčejně spojují v konversi a to je možná ten nejfunkčnější rámec, v němž mohu formulovat své dva hlavní osobní poznatky. Nejprve tu byl vztah katolicismu k mému původnímu a osobnímu problému a pak tu byla druhá věc, která poněkud zvláštním a osvěcujícím způsobem ilustrovala nutnost udržovat ho v proporcích ke všem ostatním problémům, problémům všech ostatních lidí.
Nuže, všechny velmi rozmanité typy lidí, které k sobě dříve či později přitáhla katolická víra, se k ní blížily z nanejvýš různých východisek a postojů a překonávaly přitom nanejvýš rozmanité vzdálenosti a přitom odmítly, obnovovaly nebo proměňovaly nejroztodivněji protikladné druhy ne-katolického smýšlení. Moje vlastní myšlení, když nebylo ještě katolické, bylo často napadáno jako optimistické, to tehdy to ale neznělo zdaleka tak špatně jako dnes. Byla to snaha držet se náboženství na vlákně vděku za naše stvoření, chvály existence stvořených věcí. A zvláštní na tom celé je, že se tahle část privátního nonsensu či soukromého úsudku ukázala jako ve skutečnosti ještě mnohem pravdivější, než jsem si kdy myslel; a přece, kdyby ta pravda zůstala stát sama o sobě, byla by zcela falešná.
Pro ilustraci či spíše ve zvláštním slova smyslu iluminaci, použiju metaforu okna, něčeho co vždy mělo a dosud má až podivně čerstvý účinek na moji imaginaci. Můj původní názor, který by původně byl zcela ne-katolický, pokud ne protikatolický, by se dal zhruba formulovat takto: „Co by koneckonců mohlo být mystičtější nebo magičtější než běžné denní světlo přicházející běžným oknem. Proč by měl někdo chtít nová nebesa zářící na novou zemi, proč lidi potřebují snít o cizích hvězdách nebo zázračných plamenech, nebo o slunci a měsíci proměněném v krev a temnotu, aby si dokázali představit zlé znamení. Pouhý fakt existence a zkušenosti je trvale zlověstným znamením. Proč bychom měli chtít víc?“
Existuje jeden starý literární žert či hra, tuším dobře známý mezi triky kavalírských básníků, hra zvaná verše ozvěny. Je to jakési hraní se slovy založené na posledních slabikách, při níž se v ozvěnu směšně odpovídá na otázku položenou jedním veršem. Když to převedeme na moderní téma, mohly by se básník ptát: „Pověz, jaká je velká naděje eugenická?“ A ochotná ozvěna by odvětila: „Nicka“. A třeba chvalořeč na nějakého socialistického či ex-socialistického státníka by začínala veršem „Labour party velký vůdce, mocný demokrat“ a končila opakováním „Krad“. (v originále eugenics/nix a democrat/rat pozn. překl.).
Pronásledovala mně paralela této podivné logické odpovědi na mou otázku, jež byla současně opakováním i rozporem i završením. Zdálo se mi totiž, že když jsem si kladl onu otázku: „Proč denní světlo nestačí?“ jakýsi starodávný hlas jakéhosi tajemství, čehosi jako starého náboženství, odpověděl na má slova jejich pouhým opakováním: „Proč denní světlo nestačí?“ A když jsem řekl: „Proč by nás ten úžasný bílý oheň, pronikající oknem neměl den za dnem inspirovat jako stále se opakující zázrak?“ ozvěna z oné staré krypty či jeskyně toliko odvětila „Vskutku, proč ne?“
A čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem uvažoval, že je tu náznak jakési podivné odpovědi už v samém faktu, že jsem si musel tuhle otázku klást. Tehdy, ani nikdy jindy jsem neztratil přesvědčení, že takové prvotní věci jsou tajuplné a úžasné, pokud ale byly úžasné, proč by nám musel někdo připomínat, že jsou úžasné? Proč tu je, a já si tehdy už uvědomoval, že tu určitě je, jakýsi každodenní boj o oceňování či vychutnávání denního světla, kvůli kterému musíme shromáždit ku pomoci veškerou imaginaci a poesii a námahu umění? Pokud se první imaginativní instinkt nemýlil, zdálo se čím dál jasnější a jasnější, že v nepořádku bylo něco jiného. A jak jsem tak rozhořčeně odmítal, že by bylo něco v nepořádku s oknem, dospěl jsem k závěru, že je něco v nepořádku se mnou.
V tomhle případě božský slovník na moji osobní otázku odpověděl právě tak přímo a dokonce osobně, jako by ta odpověď byla psaná pro mě. Ospravedlnil tak můj instinkt, který mně inspiroval k přijetí denního světla jako božské skutečnosti, ale vyřešil tak i problém, který mně mátl ohledně takového přijímání denního světla celý den a každého dne. Stvoření bylo od Stvořitele a bylo prohlášeno za dobré, moc v něm spočívající mohli andělé velebit navěky a synové Boží jásat radostí. Jestliže jsme my sami byli zaslechnuti, jak hlasitě křičíme radostí jen občas, bylo to proto, že jsme byli Božími syny jen částečně nebo nedokonale, věru ne zcela vyděděnými, ale ne zcela přijatými do domácnosti. Trpěli jsme zkrátka Pádem či dědičným hříchem, je ale důležité poznamenat, že tohle není odpověď na konkrétní otázku, leda ve formě uměřenější katolické nauky a ne staré pesimistické protestantské nauky u Pádu.
Celý tento konkrétní problém vyvstal ze skutečnosti, že člověk je nedokonalý, nikoli však v pesimistickém smyslu, dokonale nedokonalý. Celý paradox spočívá v tom, že část jeho mysli je takřka dokonalá a že dokáže trvale vnímat to, z čeho se nedokáže trvale těšit. Tím, že existence je extaticky výtečnější, než neexistence jsem si byl jist právě tak, jako jsem si jist, že plus dva se líčí od minus dvou. Je tu jen praktický psychologický problém se stálým upadáním do extáze z faktů. Člověk není symetricky asymetrický, od té doby co svedl boj s ďáblem je jakýmsi jednookým tvorem a jedno oko věčně vidí věčné světlo, druhé se unavilo a mrkavě mžourá či je skoro slepé. A tak tento privátní problém rozřešila autorita ne tím, že by popřela pravdu mého soukromého úsudku, ale tím, že k němu přidala větší a obecnější soud Pádu.
A právě tehdy, když jsem docházel pochopení svého malého soukromého problému, pochopil jsem i veřejnou autoritu, již jsem přirovnával k encyklopedii. Byly tu tisíce dalších soukromých problémů vyřešených pro tisíce dalších soukromých osob, v naprosté většině neměly s mým vlastním případem vůbec nic společného, jeden se ale obrátil a zvláštním způsobem se s mou záležitostí konfrontoval. Začalo mi docházet, že nebude možné, abych se zachoval tak, jak by se zachovala většina z nejbrilantnějších mužů mé doby. Člověku nestačilo vážit si pravdy jen proto, že si ji sám našel, vybral, odnesl s sebou a vytvořil z ní soukromý systém: v nejlepším případě filosofii, v nejhorším sektu. Byl velmi pyšný na to, že si na svou vlastní otázku odpověděl bez encyklopedie, ale ani nepředstíral, že by našel odpovědi na další otázky z encyklopedie.
Cítil jsem nyní velmi silně, že nějaké odpovědi tu být musí, nejen na všechny další otázky, které kladli všichni ostatní lidé, ale také odpovědi na další otázky, které bych si měl klást já sám. A jakmile jsem začal o těchto dalších problémech přemýšlet, okamžitě jsem viděl, že nemohu ani sám sebe uspokojit s řešením jednoho z těchto problémů. Napadl mně tento praktický příklad. Řekl jsem si, je velmi dobré tvrdit, že zázrak denního světla proudícího oknem by měl stačit k tomu, aby člověk začal tančit radostí. Představme si ale, že někdo jiný tvůj argument použije k tomu, aby nevinné lidi zavíral na doživotí do vězení, do cely s oknem a pak je tam nechal, ať si tancují. Co by se stalo se vším tvým odsuzováním otroctví a útisku chudých, kdyby takový velmi praktický státník na tvé nové konfesi založil nový stát?
A tehdy se myslím přede mnou rozestřela, jako nějaký ohromný a dech beroucí plán s nespočetnými detaily, jakási vize tisíců věcí, jež musely být navzájem provázány a vyváženy v katolickém myšlení: spravedlnost právě tak jako radost, svoboda zrovna tak jako světlo a já cítil jistotu, že je zapotřebí jen proporce, všech těchto věc a nikoli negace kterékoliv z nich, k harmonisaci a upevnění této vize, moci a přítomnosti mocnější, než mysl kteréhokoliv smrtelného člověka.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s