Kdybych směl pronést jen jediné kázání

If I had only one sermon to preach
Kdybych směl pronést jen jedno kázání, bylo by to kázání proti pýše. Čím víc poznávám existenci a to zejména moderní praktickou existenci, tím víc jsem přesvědčen o reálnosti staré náboženské these, že všechno zlo začalo nějakým pokusem získat nadřazenost, nějakou chvíli, kdy (mohli bychom říct), sama obloha praskla napříč jako zrcadlo, protože byl škleb na nebi.
Nu první, čeho si musíme na této myšlence všimnout, je jedna dosti zvláštní věc. Mezi všemi podobnými představami je to ta, která nejšířeji odmítána v theorii a nejšířeji přijímaná v praxi. Moderní lidé si představují, že pro ně je taková theologická idea vzdálená a pokud je forumulována jako theologická idea, tak jim asi vzdálená bude. Ve skutečnosti jim je ale příliš blízká na to, aby ji rozeznali. Je tak úplně součástí jejich myšlení, morálky a instinktů, mohl bych skoro říct součástí jejich těl, že ji berou jako hotovou věc a jednají podle ní dřív, než na to pomyslí. Je to fakticky nejpopulárnější ze všech morálních idejí a přece je jako morální idea téměř zcela neznámá. Není jiné pravdy, která by jako pravda byla tak nepovědomá, ani není žádná tak dobře známá jako fakt.
Podrobme fakt drobnému, nikoliv však nepříjemnému testu. Předpokládejme, že čtenář, či (raději) spisovatel, jde do hospody, či jiného veřejného místa společenského setkávání, může to být i metro nebo tramvaj, až na to, že ty jen vzácně dovolují tak dlouhé a filosofické hovory jako stará hospoda. Tak či tak, představme si jakékoliv místo, kde se shromažďují lidé všelijakých ale běžných typů, většinou chudí, protože chudých je většina, někteří vcelku pohodlně žijící, poněkud snobsky ale označovaní za obyčejné, zkrátka průměrná hrstka lidských bytostí. Předpokládejme tedy, že náš badatel se ke skupince zdvořile přiblíží a zahájí konversaci tímto lehkým způsobem: „Theologové jsou toho mínění, že prozřetelnostní plán vychýlila a plnou radost a završení vesmíru zmařila jedna z nejvýše inteligentních andělských bytostí, která se chtěla, namísto toho, aby hledala přirozenou radost v uctívání Boha, sama stát předmětem nejvyšší úcty.“ Poté, co badatel učiní tuto poznámku, bystře se rozhlédne kolem sebe pln očekávání další diskuse a současně začne objednávat takové občerstvení, které je pro dané místo či čas rituálně příhodné nebo prostě jen nabídne celé společnosti cigarety či doutníky, aby jim trochu ulevil od námahy. Můžeme v každém případě předpokládat, že pro společnost bude poněkud namáhavé přijmout tuto formuli ve výši uvedené podobě. Jejich komentáře budou nejspíš přetržité a odtažité, ať už nabudou podoby „Prosimich“ (krásné, třebaže s poněkud pokaženou výslovností) nebo dokonce „Plopáána“ (obraz poněkud vážnější, naštěstí ale méně zřejmý) nebo jen v nevzrušené formě „posti“, prohlášení asi tak prosté doktrinálního či konfesního učení, jako naše povinné státní vzdělávání. Krátce řečeno, každý, kdo se pokusí svou theorii formulovat zástupu průměrných obyvatel, bezpochyby zjistí, že mluví nepovědomou řečí. I pokud věc předloží ve zjednodušené formě, totiž že pýcha je nejhorším ze sedmi smrtelných hříchů, dočká se jen matného a poněkud nevlídného přijetí. Káže ale jen to, co všichni ostatní dělají, nebo alespoň chtějí, aby všichni ostatní dělali.
Nechme vědeckého badatele, ať kultivuje vědeckou trpělivost. Nechme ho strávit, nebo v každém případě to dovolte mně, nějaký čas v místě lidové zábavy, ať už je jakékoliv a velmi bedlivě si všímat (a je-li třeba, zapisovat do notýsku), jak spolu běžné lidské bytosti mluví. Jelikož je to vědecký badatel s notýskem, je velmi pravděpodobné, že běžnou lidskou bytost nikdy předtím neviděl. Pokud ale bude bedlivě naslouchat, všimne si jistého tónu používaného pro přátele, nepřátele a známé, tónu, který je celkem vzato věrohodně duchaplný a chápavý, třebaže ne bez silných projevů libosti a nelibosti. Bude slyšet hojné, i když někdy matoucí narážky na dobře známé slabosti starého Jirky, ale také mnohé omluvy a jistou velkorysou hrdost v přiznání, že starej Jirka, když se opije, je docela gentleman, nebo že policajta poslal k šípku, jak se patří. Nějaký oslavovaný idiot, který vždy pozná vítěze, ale sám nikdy nevyhraje, bude posuzován s téměř něžným posměchem. Zejména mezi nejchudšími se bude s pravým křesťanským pathosem mluvit o lidech, kteří se dostali do „trablí“ kvůli takovým sklonům, jako jsou vloupání a drobné krádeže. A jelikož všechny tyto podivné lidské typy jsou vyvolávány klepy coby zaklínáním jako duchové, nabude badatel postupně dojmu, že existuje jeden typ člověka, možná jen jediný typ člověka, který je skutečně v neoblibě. Když o něm mluví, nabude hlas docela jiného tónu, zpevní a ztvrdne odmítáním a ve vzduchu je cítit nový chlad. A bude to o to podivnější, protože podle nynějších moderních theorií sociální a antisociální akce, není vůbec tak jednoduché říct, proč by to měl být takový netvor nebo jaký je s ním vlastně problém. Naznačovat to budou jen zvláštní řečnické obraty o gentlemanovi, který chová mylné přesvědčení, že mu patří celá ulice, někdy celá zeměkoule. Pak jeden ze sociálních kritiků řekne: „Von se takhlec vevalí a si myslí, že Pámbu všemohóci“. Tehdy vědecký badatel zprudka zaklapne svůj notes a vytratí se ze scény, možná poté, co zaplatí jakékoliv pití, které zkonzumoval v zájmu sociální vědy. Dostal co chtěl. Dosáhl intelektuálního ospravedlnění. Člověk v hospodě slovo od slova zopakoval theologickou formuli o Satanovi.
Pýcha je jed natolik jedovatý, než otravuje nejen ctnosti, ale otravuje dokonce i další neřesti. To je to, co cítí chudí lidé v hospodě, když tolerují opilce, tipaře nebo i zloděje, ale cítí, že je cosi démonicky špatného na člověku, který se tak podobá Bohu Všemohoucímu. A to, že základní hřích pýchy má tenhle podivně mrazivý a zatvrzující účinek na ostatní hříchy, víme vlastně všichni. Někdo může mít velkou slabost v poněkud rozvolněných sexuálních záležitostech a může se promrhávat v přelétavých a nehodných vášních ke škodě své duše, a přece si stále může ponechávat něco, co přátelství s příslušníky vlastního pohlaví činí přinejmenším možným, nebo i věrným a uspokojivým. Jakmile ale necháme takového člověka považovat svou slabost za sílu, máme tu hned cosi jiného. Máme tu lovce žen, toho nejohavnějšího možného mizeru, muže, jímž jeho vlastnímu pohlaví zdravý instinkt téměř vždy velí pohrdat a nenávidět ho. Člověk může být od přirozenosti lenošný a poněkud nezodpovědný, může z nedbalosti opomenout mnohé povinnosti, a jeho přátelé pro něj budou mít pořád pochopení, pokud jde pořád ještě o nedbalou nedbalost. Jakmile ale jde o pečlivou nedbalost, začíná to pravé peklo. Je to hotové peklo, když se stane záměrným a vědomým bohémem, který ždímá z principu, společnost pronásleduje ve jménu svého génia (či spíše své víry ve svého génia), uvaluje na svět daně jak král dovolávaje se toho, že je básníkem a pohrdá lidmi lepšími, než je on sám, kteří pracují, aby on mohl hýřit. Říct, že je to hotové peklo není metafora. Podle té samé výborné staré náboženské formule je to sám čert. Pro ilustraci téže duchovní pravdy bychom mohli procházet libovolné množství společenských typů. Snadno by se dalo třeba poukázat, že třeba i lakomec, kterému je napůl stydno za vlastní šílenství, je typ mnohem lidštější a pochopitelnější, než milionář, který se chlubí a chvástá svou hamižností a označuje ji za rozumný, prostý a strohý život. Snadno by se dalo poukázat, že i zbabělost, coby pouhé selhání nervů, je lepší než zbabělost jako ideál a intelektuální theorie a že skutečně imaginativní osoba bude mít víc pochopení pro člověka, který jako dobytče podlehne tomu, co je známo jako panika, než pro onen specifický druh povýšených pedantů, který káže to, co on označuje za mír. Ješitnost lidé nesnáší, protože je to nejvyschlejší forma pýchy.
V celé posici je tedy obsažen paradox. Duchovní idea zla pýchy, zejména duchovní pýchy, byla odbývána jako kus mysticismu, pro moderní morálku, která má být čistě sociální a praktická, nepotřebný. Pravdou je, že je obzvláště potřeba právě proto, že morálka je sociální a praktická. Za předpokladu, že nemusíme mít starost o nic jiného, než o to, abychom činit další lidské bytosti šťastnými, pak je tohle je jistě věc, který je učiní nešťastnými. Praktický argument proti pýše, toliko jako proti zdroji sociálního nepohodlí a nesouladu, je (možno-li) ještě zřejmější, než mystičtější argument proti ní, poukazující na stavění vlastního já proti světu. A třebaže to vidíme v moderním životě, kam se podíváme, jen velmi málo o tom slyšíme v moderní literatuře a ethické theorii. Značná část moderní literatury a ethiky by i mohla být míněna jako povzbuzování duchovní pýchy. Celé zástupy psavců a mudrců psaly o kultuře vlastního já a seberealisace, o tom, jak se každé dítě má učit rozvíjet svou osobnost (ať už to znamená cokoliv), o tom, jak se každý úspěšný člověk musí plně věnovat rozvoji přitažlivé a strhující osobnosti, o tom, jak se každý člověk může stát nadčlověkem (stačí jen objednat náš korespondenční kurs), případně v sofistikovanějším a uměleckém typu beletrie, o tom, jak se nějaký obzvláště nadřazený nadčlověk může naučit hledět svrchu na dav pouhých obyčejných nadlidí, kteří tvoří populaci onoho prazvláštního světa. Moderní theorie celkem vzato spíše podněcuje egoismus. Nemusíme nás to děsit. Moderní praxe od něj, přesně jako praxe starodávná, pořád důkladně odrazuje. Muž se silně magnetickou osobností je pořád tím člověkem, kterého ti, kdo ho znají nejlépe, nanejvýš vřele touží z klubu vykopat. Člověk, který dospěl do skutečně vrcholného stadia seberealisace, není o nic příjemnější v hospodě, než v klubu. I ten nejosvícenější a nejvědečtější klub dokáže nadčlověka prohlédnout a poznat, že je z něj nudný otrapa. Filosofie pýchy se v praxi hroutí ve zkoušce morálních instinktů všude tam, kde se sejdou dva nebo tři lidé pohromadě a odpovědí moderní heresi je pouhá zkušenost moderního lidstva.
Je tu vlastně i další praktická zkušenost, kterou všichni známe a která je ještě bojovnější a svěžejší, než faktická neobliba surovce neb vlezlého tupce. Všichni víme, že je tu něco, čemu se říká sobectví a co je mnohem hlubší, než egoismus. Je to ta nejméně uchopitelná a nejvíce tolerovaná duchovní nemoc. Říká se, že se spojuje s hysterií, někdy to vypadá, jako by se spojovalo s ďábelskou posedlostí. Je to stav, v němž oběť dělá tisíc různých věcí z jediného motivu sžíravé marnivosti a tak se chmuří a směje, pomlouvá i chválí, pletichaří a intrikuje nebo sedí a nic nedělá, to vše s neutuchajícím zřetelem k společenskému účinku jedné jediné osoby. Žasnu nad tím, že v moderním světě, který bez ustání švitořící o psychologii a sociologii, o tyranii, jíž nás ohrožuje několik dítek mdlé mysli, o jedu alkoholu a léčení neuróz, o půl stovce věcí, které jsou blízko tématu, ale nikdy ne přesně k věci—žasnu tedy nad tím, že tihle modernisté mají tak málo co říct o příčině a léku morálního stavu, který otravuje téměř každou rodinu a každý okruh přátel. Sotva najdeme praktického psychologa, který by o tom dokázal říct něco i jen zpola tak osvěcujícího, jako je výstižnost staré kněžské maximy, že pýcha je z pekla. Na tomto šílenství v jeho nejhorším stavu je totiž cosi děsivě nápadného a tak pevně daného, až to bere dech a až to ono krátké a zastaralé slovo činí mnohem výstižnějším, než cokoliv jiného. A jak říkám, učenci pak jdou po svém pohrouženi do rozprav o pití alkoholu či o tabáku, o proradnosti sklenek vína či neuvěřitelné povaze hospod. Nejhorší dílo tohoto světa není symbolisováno sklenkou na víno, ale kukátkem a neděje se po hospodách, ale v nejsoukromnějším ze všech soukromých příbytků, jímž je dům zrcadel.
Ona by to asi bylo špatně pochopeno, ale své kázání bych měl začít tím, že bych řekl lidem, aby se netěšili sami ze sebe. Řekl bych jim, aby si užívali taneční zábavu, návštěvu divadla, vyjížďky, šampaňské s ústřicemi, užívali si jazzu a koktejlů a nočních klubů a pokud už nemají nic lepšího, čeho by si užili, aby si užívali bigamie, vykrádání a všech dalších zločinů raději než této druhé alternativy, ale by se nikdy neučili užívat si sebe sama. Lidské bytosti jsou šťastné, dokud a pokud si zachovávají tuto schopnost přijímat a schopnost reagovat překvapením a vděčností k něčemu mimo sebe. Pokud a dokud mají tohle, mají něco, jak vždy prohlašovali ti největší myslitelé, co je přítomno v dětství a co může uchovávat a osvěžovat i lidství. Jakmile je já uvnitř člověka vědomě pociťováno jako něco nadřazeného kterémukoliv z darů, které mu lze přinést či jakémukoliv dobrodružství, kterého by si mohlo užít, objevila se jakási sebepožírající upjatost a předběžné rozčarování naplňující všechny tartarské emblémy žízně a zoufalství.
Takovou debatu lze samozřejmě komplikovat nahodilým používáním slov v různých významech a někdy ve významech docela opačných. Když například mluvíme o tom, že je někdo „na něco hrdý“, jako když je muž hrdý na svou ženu nebo lid na své hrdiny, míníme tím něco, co je pravým opakem pýchy. Plyne z toho totiž, že si člověk myslí, že k tomu, aby se mu dostalo velké slávy je zapotřebí něčeho vně něj samého a že taková velká sláva je skutečně uznávána jako dar. Stejně tak bude považováno za zavádějící, když řeknu, že za nejhorší a nejdepresivnější prvek ze směsi prvků přítomnosti a nejbližší budoucnosti považuji prvek drzosti. Existuje totiž druh drzosti, který se považuje buď za zábavný, nebo vzpružující, jak tomu je u drzosti uličníků. Ale i tady okolnosti zbavují tuhle záležitost skutečného zla. Vlastnost obecně zvaná „přidrzlost“ není prohlášením nadřazenosti, ale spíše smělým pokusem vyvážit podřazenost. Když si to namíříte k velmi bohatému a mocnému šlechtici a zvesela mu sklepnete klobouk do očí (jak je vaším zvykem), pak tím nenaznačujete, že jste sám povznesen nad lidské pošetilosti, ale spíše, že jste jich schopen a že i on by s nimi měl prožít bohatší a širší zkušenost. Když, svým hravým způsobem, dloubnete do vesty královského vévody, neberete se příliš vážně, spíš neberete příliš vážně jeho, tak jak to je obyčejně považováno za korektní. Drzost tohoto druhu může být otevřena kritice, jistě je otevřena nebezpečí. Je tu ale jistý druh tvrdé intelektuální nestoudnosti, která sebe samu považuje za neuchopitelnou výpadu či odsudku a v nových generacích a sociálních hnutích je jisté množství těch, kdo této podstatné slabosti podléhají. Slabost to je z toho důvodu, že si trvale postačuje s vírou v to, v co ani marniví a bláhoví nemohou věřit jinak než přerývavě, ale v co si všichni lidé věřit přejí a často jsou dost slabí na to, aby tomu věřili, totiž tomu, že právě oni jsou svrchovaným standardem věcí. Pýcha spočívá v tom, že člověk namísto pravdy dělá jediným testem svou osobnost. Chtít dobře obstát, nebo i jen dobře vypadat podle skutečného testu není pýcha. Je pyšné myslit si, že něco vypadá zle jen proto, že se to nepodobá něčemu podobnému mně samému. Nu a v obecném zamlžení jasných a abstraktních standardů tu je skutečná tendence k tomu, aby se mladý muž (možná i mladá žena) spoléhal na onen test osobností prostě proto, že žádný spolehlivý neosobní test nemá. Jelikož není žádný standard bezpečný natolik, aby se já tvarovalo podle něj, tvarují se všechny standardy podle já. Jenže já samo o sobě je cosi velmi malého a cosi velmi podobného náhodě. Z toho pak povstává nový druh omezení úzkostí, který najdeme zejména u těch, kdo se chlubí svou širokou otevřeností. Skeptik má dojem, že příliš velký na to, aby život poměřoval největšími věcmi a tak ho nakonec poměřuje věcmi vůbec nejmenšími. Dochází tu také k jakémusi podvědomému kostnatění, které zatvrzuje mysl nejen proti tradicím minulosti, ale dokonce i proti překvapením budoucnosti. Mottem všem nihilistů se stává nil admirari a to v nejúplnějším a přesném slova smyslu končí ničím.
Kdybych mohl pronést jen jediné kázání, jistě bych je neskončil se ctí, pokud bych nesvědčil o tom, co je podle mého vědomí solí a konservační látkou všech těchto věcí. Je to jen jedna z tisíce věcí, o nichž jsem shledal, že v nich má katolická církev pravdu tehdy, když celý svět má sklon se mýlit. Věřím, že bez jejího svědectví by toto tajemství, jež je současně příčetností i subtilností, bylo mezi lidmi téměř zcela zapomenuto. Sám vím, že jsem o positivní pokoře a skromnosti sotva i jen zaslechl dřív, než jsem se dostal na dosah katolického vlivu. Dokonce i věci, které nejvíce miluji, jako je svoboda a ostrovní poesie Anglie v této záležitosti ztratily směr a obklopila je mlha sebeobelhávání. Není vlastně lepšího příkladu definice pýchy, než je definice patriotismu. Je to nejušlechtilejší ze všech přirozených citů a to přesně potud, pokud říká „Kéž bych byl hoden Anglie“. Jakmile si patriot vystačí s tím, že řekne „Jsem Angličan“ je to počátek nejslepější formy farisejství. A nemohu považovat za náhodu, že patriot v zemích s katolickou tradicí, Francii, Polsku a Irsku, obyčejně viděl vlajku jako plamen vize, která je lepší než on a přesahuje ho, kdežto v zemích, které jsou tomuto náboženství nejvíce vzdáleny, ať v Berlíně či Belfastu, zatvrdla do herese obdivující toliko své vlastní plémě, kosti a zděděný typ a sebe samého jako jeho součásti. Kdybych zkrátka mohl pronést jen jedno kázání, bylo by to kázání, které by naslouchajícímu shromáždění převelice nebylo po chuti, neb by obrátilo jeho pozornost k trvalé výzvě církve. Kdybych mohl pronést jen jediné kázání, byl bych si obzvláště jist, že bych nebyl vyzván, abych přednesl nějaké další.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s