Kdyby si don Jan Rakouský Marii, královnu Skotů, za ženu vzal

If Don John of Austria had married Mary Queen of Scots
Čím to, že nejslavnějším milostným příběhem na světě je, po archetypálním příběhu Adama a Evy, příběh Antonia a Kleopatry? Já bych na to odpověděl tak, že je to v první řadě kvůli pevné až uchopitelné pravdivosti příběhu Adama a Evy. Často jsem uvažoval, zda poté, co si s příběhem pohráli modernisté, kteří z něj dělali burlesku, převraceli ho vzhůru nohama a přidělávali k němu moderní morální ponaučení jako oháňku nebo jej rozšiřovali do evoluční fantasie, která nedávala nikomu hlavu ani patu, zda tedy po tom všem ještě někoho napadlo, jak rozumný příběh, jak stojí a běží, to je. I kdyby to měla být jen stará pohádka, tak je mnohem pravdivější se starým morálním ponaučením. Křesťané nemusí, a už vůbec ne křesťané mé konfese, přistupovat je knize Genesis s těžkou doslovností puritána—hebraisty, který neumí hebrejsky. Zvláštní ale je, že čím doslovněji ten příběh bereme, tím je pravdivější a že i kdybychom ho materialisovali a modernisovali do příběhu pana a paní Jonesových bylo by staré ponaučení pořád zdravé. Nějaký přítel dovolí nahému člověku, který nevlastní vůbec nic, aby volně nakládal se všemi květinami a plody krásného panství, jen ho požádá, aby slíbil, že se nedotkne jednoho konkrétního ovocného stromu. I kdybychom povídali tak dlouho, až budeme staří jako Metusalém, ponaučení zůstane pro každého poctivého člověka stejné. Pokud poruší slovo je hulvát, pokud řekne: „Slovo jsem porušil proto, že věřím v prolamování všech omezení a rozšiřování v nekonečný pokrok a evoluci,“ pak je to hulvát desateronásobný a navíc ještě otrapa a doleza. Ovšem toto moderní tvrzení, že člověk měl právo, aby ho Eden znudil a aby požadoval evoluci (jinak pouhou změnu) je velmi relevantní pro otázku, kterou jsem položil o Antoniovi a Kleopatře. Velmi relevantní je také k otázce, kterou se chystám položit o dvou jiných slavných historických postavách: jedné ženě a jednom muži.
Podle této moderní theorie byl totiž Pád opravdu Pádem, první čin totiž neměl jiný motiv, než pouhou nudu. Pokrok začal z nudy a, nebesa vědí, někdy to vypadá, že i v nudě skončí. A není divu, myslím totiž, že ta největší lež ze všech naprostých lží je představa, že člověk může být šťastný v pohybu, když ho dopředu nepohání nic, než otupělost. Děti a podobní šťastní lidé mohou přecházet od něčeho, co se jim doopravdy líbí, k něčemu, co se jim líbí víc. Pokud se ale někdy opravdu ozvalo našeptávání, které mohlo být od ďábla, bylo to, to které naznačovalo, že lidé mohou opovrhovat krásnými věcmi, které mají a těšit se jen z něčeho nového, kvůli tomu, že to ještě nemají. Je zřejmé, že na základě tohoto principu Adama strom omrzí, zrovna tak, jako ho omrzela zahrada. „Stačí, že vždy lze jít dál,“ tedy, vždy je tu něco dalšího, co může člověka omrzet. Veškerý pokrok založený na takové náladě je opravdu Pádem. Člověk padl, padá a i jeho padání můžeme sledovat i dnes. Tak zní velká progresivní these, že člověk musí toliko hledat potěšení, protože o schopnost těšit se přišel.
Nu, tento stín selhání vší slávy a civilisace, jež agnostický básník raději označoval za „volání čehosi, co předává nákazu tomuto světu“ a co bych já, vyvolávaje všeobecnou nelibost, označil za prvotní hřích, se nápadně projevuje a ukazuje v existujícím druhu historických legend. Chtěl bych tu ale zdůraznit, že se objevuje v historických legendách, které neexistují. Mám na mysli zejména onu historickou episodu heroických líbánek, jinak známou jako sňatek čistých myslí, kterou zde zkoumám tak zblízka, jak to jen u neexistujícího případu jde. Když uvážíme, kolik štěstí dala nepochybně láska lidstvu jako takovému, je nesporně pozoruhodnou skutečností, že lidstvo nikdy nepoukázalo na jakýkoliv velký historický příklad hrdiny a hrdinky sezdaných způsobem, který by jich byl naprosto hoden, nikdy neukázalo na příklad velkého muže a velké ženy spojených velkou láskou, která by byla tak svrchovaná a uspokojivá, jako tomu bylo u gigantických lásek Edenu. Pokud by si kdokoliv myslel, že projevuji pesimismus, pokud jde o zamilované obyčejné lidi, podsouval by mi pravý opak toho, co mám na mysli. V lásce a manželství byly šťastné miliony lidí, byli šťastní po normálním způsobu lidského štěstí. K tomu ale právě patří jisté zdravým rozumem dané uznání dědičného hříchu, pokora odpuštění a přijímání věcí, tak jak přicházejí. Nebyl tu ale žádný velkolepý příklad dokonalého manželství, který by v lidské paměti přetrvával jako velký památník. Všechny takové památníky, i když často tesané z nejčistšího mramoru z nejvyšších skal, nesly na sobě velmi zřetelnou trhlinu pocházející z prvotního zemětřesení. Nejušlechtilejší rytíř středověku, sv. Ludvík, byl ve svém manželství méně šťastný, než ve všech svých jiných vztazích. Dante se neoženil s Beatricií, přišel o svou lásku v dětství a znovu ji našel v Ráji či ve snu. Nelson byl velký milovník, ale nemůže říct, že by z něj láska udělala většího člověka, protože ho v Neapoli přiměla spáchat jediný mrzký čin jeho života. Tyto historické příklady se staly legendami či tradicemi, ale staly se tradicemi tragickými. A nejústřednější literární tradicí ze všech je právě ona typicky tragická tradice, kterou jsem zmínil a v níž je i dokonalá láska rozmarně nedokonalá a zcela jistě jí trpí velmi nedokonalí lidé, hrdina se v ní nenaučí ničemu, než odkládání a hrdinka neinspiruje nic než porážku, jeho romance učinila méně než césarem a ji nelaskavě přirovnávala k hadu, muž v ní byl oslabován láskou a žena milenci. Lidé brali Antonia a Kleopatru jako dokonalý milostný příběh právě proto, že je to nedokonalý milostný příběh. Odráží všechna ta rozmanitá zmaření, nehodnosti a nepoměry, které podle nich kazily tolik skvělých vášní a božských tužeb a odráží je o to pravdivěji proto, že je odráží v rozbitém zrcadle. Zdá se mi, ž básníci nikdy o Antoniovi a Kleopatře nepřestanu psát a vše, co napíší, bude mít rozpoložení onoho velkého francouzského básníka naší doby, který popisuje římského válečníka hledícího do očí egyptské královny a pod kroužícími a jiskřivými světly vidí víry ohromného moře naplněného úprkem všech jeho lodí.
Troufl jsem si zde povolat z prachu jiného válečníka, jehož osud se též točil s plachtami a vysokými záděmi válečných lodí a jinou ženu, jejíž legenda byla také někdy překrucována do legendy hadí. O nádherných barvách a krásných křivkách hada nebylo nikdy pochyb, ale pravda je taková, že ta žena nebyla nikdy hadem, ale vždy byla velmi ženská a to i podle podání těch, kteří ji označují za ženu zlou a proradnou. A ten muž byl nejen válečníkem, ale dobyvatelem a jeho lodi se dějinami hnaly nejen k porážce, ale i k velikému vysvobození, v němž nepřišel o říši, ale zachránil svět. Ať už si jinak o té ženě myslíme cokoliv, nikdo nemůže pochybovat o tom, kde by v oné bitvě bylo její srdce, ani o tom, jakou píseň chvály by zazpívala po vítězství. Ona v v sobě měla hodně bojovnosti, až dychtivosti po boji, i když ji život mohl přivést k tomu, že jí z bojechtivosti bylo zle, on v sobě měl hodně citu a pochopení pro širší svět kultury, po kterém ona až do své smrti stonala. Byli stvořeni jeden pro druhého, byli to vlastně hrdinští milenci, které jsme jinde v dějinách hledali marně. Na jejich šarlatovém a žhnoucím milostném příběhu byla jen jedna malá vada, že se totiž nikdy nepotkali.
Po pravdě řečeno, tento sen začal probíhat mou myslí tehdy, když jsem poprvé četl jednu poznámku na okraj, kterou přičinil Andrew Lang ve své historické studii o Filipu Španělském. Když mluvil o králově polovičním bratru, slavném Donu Janovi Rakouském, Lang lehce podotkl: „Měl v úmyslu získat Marii, královnu Skotů“ a uštěpačně dodal:„Byl neschopen strachu.“ Jistěže nikdo není neschopen strachu. Jistě byl, v běžném smyslu, neschopen strachu uposlechnout. Pokud ale dobře chápu tenhle druh člověka, nebyl nezpůsobilý těšit se ze strachu jako součásti takového tajemství, jakým je třeba láska. Právě proto, že láska ztratila onen jemný dotyk strachu, je v naší době tak plochá, přelétavá a vulgární a to ještě tehdy, když se nestává tak klopotně biologickou, neřkuli zvěrskou. A Marie byla právě tak nebezpečná jako v nebezpečí, ona tvář ve tvaru srdce hledící z okruží na tolika obrazech byla jako magnet, jako talisman, jako hrozivý drahokam. Už i tehdy měla představa útěku s tragickou, leč přitažlivou francouzsko-skotskou princeznou, všechnu starodávnou příchuť vysvobození dámy od draka, nebo i jejího odeklení z podoby draka. I když to ale byla idea romantická, byla svým způsobem, jak bychom dnes řekli, psychologická, protože přesně odpovídala osobním potřebám dvou velmi mimořádných osobností.
Pokud kdy existoval člověk, který měl svou vítěznou dráhu završit tím, že by se zmocnil něčeho lidštějšího a duchovnějšího a uspokojivějšího, než byly vavřínové věnce či vlajky poražených nepřátel, byl to don Jan Rakouský. Jelikož jeho skutečný historický život stoupá na vlně válečných úspěchů spojených s těmito věcmi a pak klesá do čehosi méně epického a prostého, vypadá někdy jeho život jako antiklimax a zní jen jako vyčpělá poučka, že všechna vítězství jsou jen marnost. Svůj největší úspěch se pokusil završit založením vlastního království, zabránila tomu ale žárlivost jeho bratra. Pak se, dokážu si představit, že poněkud unaveně, jako představitel téhož svého bratra, vypravil na vlámská pole popleněná válkou Nizozemců s vévodou z Alby. Chtěl být milosrdnější a velkomyslnější, než vévoda z Alby, ale zemřel zapleten do sítě či spleti politiky, jíž dodávala náznaku poesie jen zmínka o jedu.
Unést Marii Sturatovnu by ovšem v onom širokém a zlatém rozbřesku renesance plném klasických legend, bylo něco jako unést Helenu Trojskou. V onom rudém soumraku staré rytířské romance (na oné matoucí obloze totiž bylo i svítání i soumrak) by se to jevilo jako úžasné zhmotnění jedné z těch podivných a slavnostně veřejných milostných pletek, či rytířských služeb, které zachovávaly cosi z dvorů lásky a trubadůrských slavností, jako když se Rudel veřejně odevzdal neznámé dámě v hradu na východě, skoro stejně tak vzdáleném jako hrad na východ od slunce, nebo jako Bayardův meč poslaný přes hory v pozdravu na dálku pro Lucrecii. Právě tahle velká láska velikánů se opravdu mohla naplnit ve velkém stylu, který (zdá se mi) by z ní udělal ohromně populární espisodu oné epochy. A dráze dona Jana by to dodalo vrchol a nápovědu smyslu, jaké nemohou poskytnout pouhé vojenské úspěchy a jeho jméno by se pak dějinami a (což je mnohem důležitější) legendami, předávalo jako jméno šťastnějšího Antonia, který si za ženu vzal ušlechtilejší Kleopatru. A kdyby pohlédl do jejích očí, viděl by nejen zářivý chaos a katastrofu u Acia, zkázu svých lodí a svých nadějí na imperiální trůn, ale také a spíš pádící křivky a oblouk křesťanských lodí spěchajících vysvobodit křesťanské zajatce a na zlatých plachtách rozžíhající se sluneční záři nad Lepantem.
Platí to i naopak. Pokud kdy žila nějaká žena, která byla zjevně stvořena, osudem určena, zamýšlena a jako by sama hlasitě volala po tom, aby ji don Jan Rakouský unesl, pak to byla Marie, královna Skotů. Pokud někdy nějaká žena zůstala sama proto, že chtěla potkat jakéhokoliv muže, který by ji byl jakkoliv rovný, byla to ona. Tragedií jejího života nebylo, že byla abnormální, ale že byla normální. Abnormální byl celý zástup kolem ní. V tomhle smyslu jsou takové nahodilosti jako, že Rizzio byl hrbáč a Bothwell jaksi šilhal, jakousi antickou alegorií. Pokud dnes její příběh vypadá celý morbidní, je to proto, že morbidní byl dav. Bylo neštěstím této královny smutného osudu, že sama nebyla morbidní. To naopak platí o dalších postavách, které před námi defilují, každá ve svém deformovaném obrysu, jako trpaslíci a šílenci z nějaké Fordovy či Websterovy tropické tragedie a tančí kolem opuštěné královny. A všechny ty nevzhledné postavy se pak nakonec jeví jako snesitelnější, než ta jediná navenek elegantní, dutá figurka—Darnley, zrovna tak jako pohledná vosková figura může vypadat zlověstněji, než ošklivý člověk. V tomhle smyslu se setkávala s pohlednými muži, ošklivými muži a silnými muži a muži prohnanými, ale všechno to byli poloviční muži, podobně jako oni odporní mrzáci, vymyšlení Flaubertem, kteří žili ve svých polovičních domech se svými polovičními ženami a polovičními dětmi. Úplného muže nepotkala nikdy, a don Jan byl velmi kompletní. V tomto smyslu se jí dostalo mnoha věci: skotské koruny, vyhlídek na korunu francouzskou, vyhlídek na korunu anglickou. Dostalo se jí všeho, vyjma pobytu na čerstvém vzduchu a denním světle a to vše představují velké lodi s jejich zlatými hrady a plápolajícími vlajkami, které vyráží, aby se střetly s větry světa.
Víme, proč byla Marie Stuartovna zabita. Nebyla zabita proto, že zabila svého manžela, i kdyby ho byla zabila, a nedávné zkoumání dopisů z truhly nasvědčuje tomu, že její nepřátelé jsou z padělání usvědčeni zřejměji, než byla ona kdy usvědčena z vraždy. Nebyla zabita kvůli tomu, že by se pokoušela zabít Alžbětu a to ani tehdy ne, kdyby celý příběh o snaze Alžbětu zabít nebyl fikcí použitou těmi, kdo se pokoušeli zabít Marii. Byla zabita proto, že se těšila dobrému zdraví. Možná byla jedinou osobou, která byla kdy odsouzena a popravena jen proto, že se těšila dobrému zdraví. Legenda, která představuje Alžbětu jako lvici a Marii jako jakéhosi chorého hada je z větší části opuštěna a v každém případě je pravým opakem pravdy. Marie byla velmi silná a energický, zdatná jezdkyně a jako tanečnice by skoro dokázala překonat typické moderní děvče. Je jen zvláštní, že její soudobé portréty mnoho z jejího kouzla neukazují, ale ukazují hodně z její energie. Jak si ale každý mohl všimnout v živočišném duchu některých z nejlepších hereček, energie má někdy hodně společného s šarmem. Nu a pro politiku Cecila a oligarchů zbohatnuvších na plenění starého náboženství bylo klíčové, aby Marie zemřela pro Alžbětu a Marie, navzdory všem svým neštěstím, nejevila ani ty nejmenší sklony k umírání. Naproti tomu Alžběta pořád spíš umírala, než by pořád ještě žila. A kdyby dědil katolický dědic, protestantským lordům by se to nemuselo líbit. Proto tedy na hradě Fotheringay naordinovali Marii jeden z nejostřejších možných léků na dobré zdraví, o kterém bylo známo, že jen velmi zřídka selhává.
Její energie, která jí tedy takto přinesla smrt, ji také provedla jejím životem a může být klíčem k mnoha hádánkam o něm. Je možné, že její opakovaná smůla v manželství způsobila, že zahořkla víc, než by se to stalo ženě méně normální a elementární. Je také možné, že právě právě ony lehkomyslnosti a přelétavosti, které vedly k tomu, že byla představována jako děvka nebo vampír, pramenily z její připravenosti být ženou a matkou. Docela dobře to může tak (pokud víme), že při hrozných zkušenostech by docela zdravá osoba mohla své přirozené instinkty promrhat na takového nespoutaného dobrodruha, jako byl Bothwell. Takové věci jsou vždy možné, přiznám se ale, že jsem si nikdy nemyslel, že by v tomhle případě byly nutné. Často se mi zdálo, že aliance mohly být mnohem političtějí, ba cyničtější, než se jevilo onomu výbornému romantickému spisovateli, padělateli dopisů z truhličky. Mohla to být také kapitulace před nějakým vydíráním, mohlo to být mnoho věcí. Tak či tak, když byla obklopena hrubiány, vybrala si mezi nimi toho nejlepšího, i když vždy představoval to nejhorší. Byl mezi nimi jediný, kdo byl jak hrubec, tak muž. Přinejmenším nikdy nezradil Alžbetu, i když ostatní nedělali nic jiného. Udržoval hranice jejího království proti Angličanům jako dobrý poddaný a normální voják a ona se mohla pod jeho ochranu vrhnout už je kvůli tomu. Ale ať už v takovém sňatku hledala uspokojení nebo ne, jsem si jist, že se dočkala jen nové fáze dlouhé degradace života mezi lidmi vůči ní podřadnými.
V srdci měla vždy hlad po civilisaci. Je to chuť, kterou dnes, když jsou lidé natolik přesyceni civilsací, že dychtí jen po barbarství, není lehké ocenit. Ona ale milovala kulturu tak, jako ji milovali italští umělci o století dříve, jako něco nejen krásného, ale i jasného, zářivého a nového, jako Leonardovy první náčrty létajících strojů nebo plné odhalení perspektivy a světla. Ona byla renesance v okovech a žaláři zrovna tak, jako don Jan byl renesancí brázdící svět jako pirát. To je samozřejmě i naprosto jednoduché vysvětlení její časté a přátelské tolerance takových lidí jako byl hrbáč Rizzio či mladý šílenec Chasterland. Byli jí Itálií a Francií, hudbou a literaturou, byli to zpěvaví ptáci z jihu, kteří se ocitli na parapetu jejího okna. Pokud ještě existují nějací historikové, kteří by se domnívali, že pro ni byli, zejména pokud jde o jejího italského sekretáře, něčím víc, pak mohu říc jen tolik, že takoví staří a učení gentlemani musí být velmi blízko morální a mentální úrovni Darnleye a jeho bandy hrdlořezů. I kdyby byla ženou zlou a proradnou, nedává smysl domnívat se, že nebyla ženou inteligentní, nebo že se jí nikdy nezachtělo obrátit se od své namáhavé celoživotní proradnosti k troše inteligentní konversace. Omluvou za můj experiment s dohazovačstvím (poněkud opožděný) je, že by mohla být docela jiná, kdyby si vzala muže tak udatného, jako byl Bothwell a tak inteligentního jako byl Rizzio a, v praktičtějčím a užitečnějším ohledu, aspoň tak romantického jako Chasterland.
My ale romantičí být nesmíme, tedy nesmíme se soustředit na realné pocity reálných a rozeznatelných lidských bytostí. To není dovoleno. Nyní musíme naši pozornost přísně obrátit k vědecké historii, tedy k jistým abstrakcím, jež byly pojmenovány jako Alžbětinské urovnání, Unie, Reformace a Moderní svět. Nechám na romanticích, bohémech, jež nelze uvést do řádné společnosti (se kterými bych se, samozřejmě, nenechal za nic na světě ani vidět), aby rozhodli k jakému datu a při jaké krisi don Jan konečně naplní svůj záměr, zda se jeho zářivá loď v objeví v širých vodách Forth ve chvíli, kdy šílený dav mává královně pod okny pomlouvačnými svitky a nápisy, nebo zda má naopak temné plavidlo s osamělou postavou klouzat po tišině Loch Loven hladké jako sklo, nebo zda uhřátý posel spěchající před postupující armádou vrhne novou výzvu mezi škorpící se vyjednavače u Carberry, nebo zda herold ozdobený Bůh ví jakými orly, hrady a lvy (patrně poněkud zlověstnými) zaduje na trubku před zahrazenými vstupy do Fotheringay. To nechávám jim, oni o tom ví vše. Já jsem zapálený badatel klopotně se probírajíc suchými vědeckými detaily dějin a my se musíme vážně zabývat možnými důsledky takových detailů na Anglii, Skotsko, Španělsko, Evropu a svět. Pro účely výkladu musíme předpokládat, že don Jan byl, když nic jiného, přinejmenším dostatečně silný na to, aby potvrdil Mariin nárok na suverénní vládu ve Skotsku a nehledě na nepříjemný moralizující dav v Edinburgu si myslím, že taková obnova by byla ve Skotsku obecně vzato úspěšná. Profesor Phillimore říkával, že tragedií Skotska bylo, že mělo reformaci bez renesance. A já si rozhodně myslím, že zatímco Marie a princ z jihu by diskutovali o Platonovi, a Pico della Mirandolovi, John Knox by zjstili, že je tohle není zrovna jeho forte. Budeme-li ale předpokládat populární vládce a silnou španělskou podporu, což je podstatou této fantasie, řekl bych, že právě takoví lidé jako Skoti by vydatnou stravu obnovy učenosti shltli dřív, než kdo jiný. V každém případě tu ale musíme posoudit ještě jednu jinou záležitost. I když Skotům nepatřilo v renesanci zrovna přední místo, získali si, svým vlastním způsobem, mimořádně výrazné místo ve středověku. Glasgow měl jednu z nejstarších universit, Bruce byl počítán za čtvrtého krále v křesťanstvu a v Chaucerově tradici pokračovalo Skotsko, ne Anglie. Rytířská stránka nového režimu by jistě, dokonce i v tak nešlechetné strkanici, probudila ušlechtilé vzpomínky. Zde bohužel musím vynechat velmi pěknou kapitolu z nepublikované romance, v níž milenci jedou k Melrose (nutno-li, pak za svitu měsíce), kde je podle pověsti pochováno Bruceho srdce a (zvučnými slovy) vzpomínají, jak kdysi španělská a skotská kopí společně útočila na Saracény a vrhla daleko kupředu, jako blesk nad bitevní vřavou, srdce skotského krále. Tenhle krásný kousek prosy nás ovšem nesmí zdržovat od toho, abychom se postavili dalšímu faktu, že totiž, jakmile by se Marie ocitla v bezpečí, přežila by jako královna Anglie, právě tak jako Skotska. Stačí říct, že na severu by procitly středověké vzpomínky a Skotové by si dokonce mohli vzpomenout na význam a smysl Holyroodu (Holyrood, královské sídlo ve Skotsku, znamená anglicky také sv. Kříž pozn. překl.).
Don Jan zemřel, snaže se zachovat klid s holandskými kalvinisty, nějakých deset let před záležitostí s Armadou (armada: obecně válečná flotila, zde zřejmě narážka na mocné loďstvo vyslané Španěly proti Anglii. Třebaže mělo silnou převahu, bylo poraženo. Na straně Angličanů stálo mj. nevlídné počasí pozn. překl.) a třebaže ho velmi obdivuji, jsem rád, že se tak stalo. Nechci, aby se můj osobní sen či romance o záchraně a útěku s Marií Stuartovnou propletl se slavným mezinárodním střetem, v němž jsem jako Angličan povinen sympatizovat s Anglií a jako odpůrce imperialismu s menším národem. Mohla by ale padnout otázka, jak se vlastně vůbec může Angličan smířit s romancí, která by zahrnovala zvrácení alžbětinské politiky španělským princem a s trůnem obsazeným skotskou královnou nebo alespoň některými cíli Armady prosazenými? Na to odpovídám, že taková otázka ničivě dopadá na ty, kdo ji kladou. Ať si jen porovnají to, co se mohlo stát s tím, co se stalo. Byla Marie Skotka? Snášeli jsme Skota v jejím synovi. Byl don Jan cizinec? Jednomu jsme se podrobili jsme, když jsme vyhnali vnuka jejího syna. Marie byla stejně anglická jako Jakub I. Don Jan byl právě tak anglický jako Jiří I. Faktem je, že bez ohledu na to, čeho jiného mohla naše politika ostrovního náboženství (nebo jak tomu budeme chtít říkat) dosáhnout, jistě nás neuchránila před cizí imigrací, ba ani před cizí invasí. Někteří by mohli říct, že jsme Španěla přijmout nemohli, protože jsme nedávno se Španěly válčili. Když jsme ale přijali holandského prince, bylo to krátce poté, co jsme s Holanďany válčili. Blake i Drake by si mohli stěžovat, že jejich vítěztví byla převrácena a že jsme nakonec dovolili nejen, aby Van Trompovo koště zametalo anglická moře, ale i anglickou půdu. Celou generaci před tím, než přišel z Hannoveru první Jiří, pochodoval Anglií Vilém Oranžský s invazní armádou z Holandska. Kdyby si už do Jan s sebou přivezl armadu (a takové flotily bývají při romantických útěcích milenců jaksi nepohodlné) těžko by nám mohl uštědřit horší ponížení. Pravda je ale samozřejmě taková, že když přijde na patriotismus, jsem citlivý mnohem víc, než kdo býval v oněch dobách. Extrémní nacionalismus je poměrně nové náboženství a tehdy lidé přemýšleli o náboženství starého druhu. Pro ně byl opravdu velký rozdíl, že Holanďan Vilém byl kalvinista, kdežto don Jan byl katolík a že ať už byl Jiří I. cokoliv (a on nebyl skoro nic), nebyl to papeženec. To mně přivádí k mnohen zásadnější fázi vize toho, co se nikdy nestalo. Ovšem ti, kdo čekají, že rozpoutám bouři theologických anathemat, budou dosti rychle zklamáni. Nemám v úmyslu, nemám zapotřebí se tu přít o Lutherovi a o Lvu a tom, co bylo správného a nesprávného na vzpouře nových sekt na severu. Nemám to zapotřebí jednoduše proto, že nevěřím, že bychom se v případě, který si tu představuji, měli primárně zabývat severem. Mám za to, že bychom si namísto toho měli uvědomit ohromně důležité postavení na jihu a ještě víc na východě. Všechny oči by měly být obráceny k mnohem ústřednějšímu boji civilisace, a hrdinou onoho boje byl don Jan Rakouský.
Bylo nikoliv nepravdivě poznamenáváno, že papežství jevilo podivnou přehlíživost vůči protestanskému nebezpečí ze severu. Jevilo, ale především proto, že nebylo ani trochu nedbalé, pokud šlo o východní nebezpečí islámu. Během celé té doby vydával jeden papež po druhém jednu výzvu za druhou k princům křesťanského světa, aby se spojili v obraně celého křesťanstva proti těmto asiatským útokům. Dočkali se jen stěží nějaké odpovědi a zabránit Turkům, aby se přehnali celým Středomořím a ovládli je, bylo možné poslat jen horko těžko poskládanou flotilu tvořenou vlastními loďmi a pár dalšími od Benátčanů, Janovanů a dalších. Tohle je ohromný historický fakt, který severní naukové spory zakryly a to je i důvod, proč se zde severními doktrinálními spory nezabývám. Onen věk nebyl věkem Reformace. Byl to věk poslední asijské invase, která téměř zničila Evropu. Zhruba v době, kdy Reformace začínala, Turci v samém středu Evropy zničili drtivou ranou starobylé české království. Zhruba v době, kdy Reformace dokončila své dílo, obléhaly asijské hordy Vídeň. Jejich plány zmařil zásah Poláka Sobieského, tak jak před sto lety zásah dona Jana Rakouského. Tak blízko ale měly k tomu, aby zaplavily evropská města. Nutno také mít na paměti, že tento poslední muslimský výpad byl ve srovnání s prvními výboji Saladina a Saracénů skutečně čímsi divošským a nevypočitatelným. Vysoká arabská kultura z časů křížových výprav dávno zanikla, invazi podnikli Tataři a Turkové a chátra ze vskutku barbarských zemí. Nebyli to Mauři, ale Hunové. Nebyl to Saladin proti Richardovi nebo Averroes proti Akvinskému, mnohem víc se to podobalo nejhoršímu a nejméně zdrženlivému strašení žlutým nebezpečením.
Mám velký respekt ke skutečným ctnostem a zdravé, byť spící, zmužilosti islámu. Libí se mi ten jeho prvek, který je současně demokratický i důstojný. Mám pochopení pro mnohé jeho prvky, které by většina Evropanů (a všichni Američané) označila za líné a nepokrokové. Ovšem poté, co vezmeme v potaz všechny tyhle morální kvality prostšího druhu, vzdorně vyzvu kohokoliv, kdo má smysl pro kulturní porovnávání, aby toleroval obraz renesanční Evropy vydané Bašibozukům a divé chátře mongolského úpadku. Stejně špatné to ale bude, i kdybychom uvážili jen zápovědi počátečního islámu a to většina z jeho ctností spočívala v zápovědích. Celkem vzato, vůbec v očích lidí Středomoří, přeplul zářivé moře jen stín velkého Ničitele. To, co slyšeli, byl spíš hlas Azraele, než Alláha. To co viděli, by bylo pozadím mého snu a všechny jeho postavy, anglické, španělské či skotské, by povzneslo do výšin vzdoru a mučednictví. Suchý vítr vanoucí před sebou prach rozbitých model ohrožoval vzpřímené sochy Michelangela a Donatella záříci z vyvýšených míst kolem ústředního moře a písek širých pouští sestupoval jako pohyblivá hora prachu a žízně a smrti na hlubokou kulturu posvátných vín i na písně a hluboký smích vinic. A především se všechna tato mračna, která je začínala obklopovat, podobala oponám harému, z jehož koutů vyhlíží kamenné tváře eunuchů. Nad zářivými dvory a uzavřenými místy se rozestíralo jako ohromný stín ticho Východu a celý jeho němý kompromis s obhroublostí člověka. Tyto věci, se přede vším ostatním, stahovaly nad onou vznešenou a zmařenou romancí dokonalého Rytíře a Dámy, již mužové křesťanské krve nemohou nikdy dosáhnout a nikdy se jí nemohou vzdát, jíž však snad jen tihle dva mohli dosáhnout a učinit ji tělem.
Historici se hádají, zda by Angličané za královny Alžbety dávali přednost reformované Knize modliteb nebo katolickému mešnímu Misálu. Nikdo se ale jistě nebude přít, jestli dávali přednost Půlměsící nebo Kříži. Učenci vedou disputace, jak byla Anglie rozdělena na katolíky a protestanty. Nikdo by ale nevedl žádnou disputaci o tom, jak by se Angličané cítili, kdyby jim řekli, že je dnes celý svět zoufale rozdělen mezi křesťany a mohamedány. Myslím si zkrátka, že Anglie by pod tímto vlivem rozšířila svou mysl, i kdyby to jen k tomu, aby pojala velkou bitvu místo malé. Pro onu větší bitvu a naše nejlepší šance a naděje v ní, byl don Jan Rakouský všeobecně považován za ztělesnění a povznesené znamení. Nejen chvála patřící hrdinům, ale i lichocení nevyhnutelně skládané princům by onen triumf neslo před ním jako hlahol trub kamkoliv by šel. Každý by v něm cítil jak renesanci, tak kruciáty a to obojí je základní osnovou zlatých tapiserií Ariostových. Každý by cítil jak znovuzrození Evropy, tak její téměř skon. Chvála by ani nemusela přicházet od běžných lichometníků. Všichni dobří Angličané by se mohli stát dobrými Evropany, lépe bych se možná mohl vyjádřit, kdybych řekl velkými Evropany. V celém takovém zástupu by snad jen Shakspeare nemohl být větší. A přece si nejsem tak docela jist, mohl by totiž být jistě rozvernější. Ať už byla jeho politika jakákoliv (a mám za to, že se velmi podobala té, kterou zastával jeho přítel, katolík Southampton) není pochyb o tom, že jeho tragedie jsou zkroucené a ztrápené čímsi jako posedlostí usurpací a zabitými králi a ukradenými korunami a vší nejistotou královského i každého jiného práva. Nikdo neví, jak by se mohlo jeho srdce, pokud ne jeho mysl, rozšířit, v onom vpravdě „skvostném létě“ suverénní vlády, jež by ukojila jeho hlad šestnáctého století po hrdinském vladaři vznešeného srdce. Přinejmenším by nebyl lhostejný k významu velkému triumfu ve Středomoří. Stoupenci krajní duchovní ostrovní isolace často citovali velké verše, v nichž Shakespeare chválil Anglii jako cosi odděleného a mořem odříznutého. Mají jaksi sklon zapomínat, proč ji ve skutečnosti chválil.

This nurse, this teeming womb of royal kings,
Feared by their breed and famous by their birth,
Renowned for their deeds as far from home,
For Christian service and true chivalry,
As is the sepulchre in stubborn Jewry
Of the world’s ransom, blessed Mary’s Son. (Ta chůva, to lůno plné urozených králů/sobě rovnými obávaných, rodem proslulých/ svými činy daleko od domova/ Pro službu křesťanskou a pravou rytířskot/ věhlasných jak hrob ve vzdorném židovstvu/světa vykoupení, požehnané Marie Syna /citát ze Shakespearova Richarda II./ pozn. překl.)
Opravdu si myslím, že člověk, který napsal tyto verše by vítěze od Lepanta přivítal téměř stejně vřele, jak musel vítat skotského kalvinistu vyděšeného tasenou dýkou.
Pokud jde o Marii, myslím, že by nebylo vůbec žádných problémů. Marie byla naprosto legitimní dědičkou anglického trůnu, což je víc, než lze říci o Alžbětě. Obecný smysl pro loyalitu k legitimnímu vladaři, který byl v Anglii mimořádně silný, by k ní plynul mnohem volněji, než k Alžbětě, protože byla mnohem populárnější a přístupnější osobou. Ona, která často, ba snad až příliš často, rozněcovala lásku i v samotném domě nenávisti, by jistě byla dostatečně milována v domově lásky na trůn nastolené, jako v zářivém paláci Reného z Provence. V její popularitě nevidím problém, ale i její manžel, ať už by byl nazýván manželem či králem, by jistě byl, abychom řekli to nejmenší, právě tak populární jako kterýkoliv jiný král-manžel. Neřeknu, že by byl populárnější, než Vilém Oranžský, protože méně populární by nebyl. Ovšem Angličané dovedou být k cizincům zdvořilí, dokonce i k cizím manželům. Tennyson, coby oficiální dvorský básník, byl unesen podobností mezi princem Albertem a ideálním rytířem Kruhového stolu. Ben Johnson by jako dvorský básník kvůli přirovnání dona Jana k artušovskému rytíři zdvořilost tak napínat nemusel. Přinejmenším by nikdo neříkal, že je to kobercový rytíř. Mnohem důležitější ale je, že Británie by byla v jiném a mnohem reálnějším smyslu zpět v artušovských časech. Hájila by celou tradici římské kultury a křesťanské morálky proti pohanům a barbarům z konce světa. Myslíte, že kdyby si tohle lidé plně uvědomili, že by někdo chodil a ptal se, jestli dobrý kalvinista musí být supralapsarian nebo sublapsarian? Už by nešlo o provinční otázku, jestli nějaký puritánský voják urazil nos nějakému kamennému světci na salisburské katedrále, šlo by o otázku, zda má nějaký derviš z pouště tančit mezi rozházenými úlomky Michelangelova Mojžíše. Všichni normální křesťané, kdyby pochopili hrozbu, by se sevřeli v obraně křesťanstva. A Anglii by patřila bitevní sláva tak, jak jí patřila, když loď s purpurovými plachtami přivezla anglické leopardy k útoku na Acre.
Mohlo by to, obávám se, znamenat jistou míru nepřátelství vůči Francii, rivalce španělsko-rakouského spojení, třebaže i tu jsou usmiřující vlivy a Mariiny sympatie by vždy patřily zemi jejího mládí a její neslavnější básně. Tak či tak se to ale nepodobalo nepřátelství vůči Francii, či spíš slepé nenávist k Francii, kterou jsme zdědili z vítězství whigů. Více by se to podobalo středověkým válkám s Francií, jež vedli muži, kteří byli sami napůl Francouzi. Anglické výboje ve Francii byly jakými zpětným proudem a nemilou odezvou na původní francouzské výboje v Anglii, celé to byla skoro občanská válka. Ve středověké válce totiž bylo více internacionalismu než v moderním míru. Totéž platilo i o válkách, které propukly mezi Francií a Španělskem, nezpřetrhaly vnitřní jednotu latinské kultury. Ludvík XIV. se provinil drobným přehánění, když řekl, že hory zvané Pyreneje zcela zmizely z krajiny. Mnoho pečlivých turistů ověřilo jejich existenci a podalo zprávu o královské chybě. Něco pravdy na tom, co Ludvík řekl, ale bylo v tom, že Pyreneje byly v každém slova smyslu přirozenou hranicí. Doverská úžina se brzy stala velmi nepřirozenou hranicí. Stala se duchovní propastí ne mezi různými svatými patrony, ale mezi různými bohy, možná mezi různými vesmíry. Muži, kteří se bili u Kresčaku a Agincourtu měli stejné náboženství—aby ho nedbali. Ale muži, kteří bojovali u Blenheimu a Waterloo měli jednu zcela novou vlastnost, totiž tu, že Angličané chovali stejnou nenávist vůči francouzskému náboženství i francouzské bezbožnosti. Nedokázali pochopit ideály ani jedné ze stran velké občanské války vší civilisace. Ono omezení bylo opravdu poněkud podobné doverské úžině v tom, že bylo dostatečně úzké, pochmurné a nebezpečné, aby bylo rozhodující, hořké jako moře a vhodně symbolizované mořskou nemocí. Možná nakonec něco bylo i na příběhu z našich historických vyprávěnek pro malé děti—že to byla naše poslední katolická královna, kdo pocítil ztrátu poslední francouzské državy a že na jejím srdci bylo napsáno „Calais“. S ní možná zemřel poslední zbytek ducha, který kdesi v sobě měl duchovní hloubku tunelu pod Kanálem.
Ovšem toto spojení Evropy v renesanci by usnadnilo a ne zkomplikovalo spojení Evropy za revoluce ve smylu obecné reformy, která byla v osmnáctém století opravdu racionální a potřebná. Byla by větší ve svých zkouškách a idejích, kdyby ji nepředjímal toliko triumf nejbohatších aristokratů nad anglickou korunou. Kdyby nebyla Anglie výlučně zemí šlechtických statkářů, byla by se mohla stát, jako Španělsko, zemí rolníků, nebo alespoň v každém případě zůstat zemí sedláků. Mohla obstát v obležení obchodního kořistění a obchodního úpadku pouhé zaměstnanosti následované pouhou nezaměstnaností. Mohla by se naučit smyslu a významu jak rovnosti, tak volnosti. Znám nejméně jednoho Angličana, který by si přál, aby mohl stejně nadějně vyhlížet bezprostřední budoucnost Anglie, jako může vyhlížet bezprostřední budoucnost Španělska. V mé vizi se ale mohly obě země vzájemně poučit a společně vytvořit mimo jiné jeden důležitý důsledek. Amerika by byla velmi odlišné místo.
Byla chvíle, kdy se celé křesťanstvo mohlo shromáždit kolem, nově vykrystalizovat chemií nové kulury, a přce zůstat křesťanstvem, které by bylo zcela křesťanské. Byla chvíle, kdy se před humanismem otevírala přímá cesta, ale co je ještě důležitější, přímá cesta ležela za ním. Mohl to být skutečný pokrok, který by neztrácel nic z toho, co bylo dobré v minulosti. Význam takových dvou lidí jako byla Marie Stuartovna a Don Jan Rakouský byl v tom, že v nich se náboženství a renesenace nesvářely a oni uchovávali víru svých otců a současně byli plni myšlenky předat synům nové výdobytky a objevy. Své hluboké instinkty čerpali ze středověkého rytířství, aniž by odmítali sytit své intelekty učeností šestnáctého století a byla tu chvíle, kdy tento duch mohl proniknout celý svět a celou církev. Byla tu chvíle, kdy náboženství mohlo strávit Platona, tak jak druhdy strávilo Aristotela. A když na to přijde, strávit mohlo i to, co bylo nejzdravějšího v Rabelaisovi, Montaignem a řadě jiných, některé věci u nich mohlo odsoudit, jako je odsoudilo u Aristotela. Jen mohl být šok z nových objevů pohlcen (a vlastně do značné míry pohlcen byl) ústřední křesťanskou tradicí. Ono svítání však potemnělo prachem a dýmem z bitev dogmatických sektářů ve Skotsku, Holandsku a nakonec i v Anglii. Přitom ale na kontinentě herese jansenismu nikdy tolik nezastínila záři protireformace. A Anglie se mohla brát spíše cestou Shakespearovou než cestou Miltonovou, která nakonec zprudka upadla v cestu Muggletonovu.
Je tu proto možná něco víc než výmysl, a jistě víc než pouhá nahodilost, v tomto spojení mezi dvěma romantickými postavami a velkými obraty dějin. Mohly je skutečně otočit spíše doprava než doleva, nebo přinejmenším zabránit tomu, aby se obrátily příliš doleva. Na donu Janu Rakouském je důležité, že podobně jako Bayard a pár dalších v onom přechodovém období, byl nezaměnitelným původním středověkým rytířem, kterého doplňovaly širší úspěchy a ambice renesance. Podíváme-li se ale na některé jeho současníky, třeba na Cecila, vidíme naprosto nový typ, v němž žádnou takovou kombinaci či tradici nenajdeme. Takový člověk jako Cecil rytířský není, být nechce a (což je vůbec nejdůležitější) ani nic takového nepředstírá. Jistěže existovalo falešné rytířství, jako existuje falešné a předstírané cokoliv, a podlí a zrádní středověcí muži to dávali falešně na odiv se slavnostmi a heraldikou. Podlí a proradní lidé jako Cecil nic na odiv nedávali, ani si na nic nehráli. Pokud on věděl, a pokud mu na tom záleželo, prostě to čistě vymizelo ze světa. Ve skutečnosti to ale nevymizelo a velké svolání jeho nepřátel pod takový praporec by pořád našlo odezvu v přirozené loyalitě Evropanů. Na jeho příběhu je tak divné to, že síly skýtající vysvobození existovaly. Na romanci jihu skutečně mohla odpovědět romance severu, růže mohla volat k vavřínu a ta, jež si vyměňovala písně s Ronsradem a ten, který bojoval bok po boku s Cervantesem, se opravdu mohli potkat díky samotnému přílivu a proudu své doby. Bylo to, jako by se velký vítr obrátil k severu nesouce udatnou loď a daleko na severu dáma otevřela svou mřížku nad mořem.
Nikdy se to nestalo. Bylo to příliš přirozené na to, aby se to stalo. Málem jsem řekl, že to bylo příliš nevyhnutelné na to, aby se to stalo. Tak či tak, v tom, co se stalo, nic přirozeného, natož nevyhnutelného, nebylo. Shakespeare tu a tam vystrčí na předscénu s hrůzou hraničící s hysterií nějakého klauna či idiota, aby před černou oponou tragedie poukázal na tento nesoulad a nespojitost ve věcech, které se doopravdy dějí. Černá opona se rozevírá a tu něco přichází. Jistě to není Lepantský Lev oděný do zlata, ani Srdce Holyroodu, královna básníků, o níž psali písně Ronsard a Chastelard, ale něco docela jiného a jistě to je svým způsobem komické odlehčení: Jacobus Rex, groteskní král, nemotorný, hádavý, oplácaný jako křeslo, pedantický, zvrácený. Pečlivě ho vychovávali starší skotské pravé církve True Kirk a on se ukázal jako pečlivý žák, když vysvětlil, že své matce nemohl zachránit život kvůli pověrám, k nimž přilnula. Byl to dobrý puritán, typický prohibicionista, nesnášenlivý k tabáku a snášenlivější k mučení, vraždě a věcem ještě nepřirozenějším. Před samotným tvarem blyštivého meče se sice třásl hrůzou, ale nedělalo mu nejmenší potíž poslat Fawkese na skřipec, a když bylo smrti dosaženo toliko uměním travičským, pohotově udělil milost, skrčený před Carrovými výhružkami. Jsem rád, že mohu říct, že věcmi, jež byly za oněmi hrozbami a onou milostí, se zde zabývat nemusíme, ale puch onoho dvora, jež k nám doléhá přes blízkost vraždy spáchané na Oveburym, je takový, že se musíme obrátit pro trochu čerstvého vzduchu, Neřeknu k ideální lásce Marie a dona Jana Rakouského, kterou jsem si jen představoval, ale k té nejhorší versi krvavých lásek Marie a Bothwella, jež odsuzovali jejich nejzuřivější nepřátelé. Ve srovnání s tím vším by milovat Bothwella bylo stejně nevinné jako utrhnout růži a zavraždit Darnleye stejně přirozené jako vytrhat plevel.
A tak, po divokém nahlédnutí na možnost nemožného, klesáme zpět přinejlepším do řady třediřadých věcí. Karel I. byl lepší, muž smutný a hrdý, ale dobrý do té míry, nakolik může být dobrý člověk bez dobrého rozpoložení. Karel II. byl dobře naložený bez toho, aby byl dobrý, ale nejhorší na něm bylo, že jeho život byl dlouhou kapitulací, Jakub II. měl ctnosti svého děda, nakolik ten nějaké měl, a byl proto zlomen a zrazen. Pak přišel Vilém Nizozemec, s nímž znovu přichází dojem a chuť čehosi zlověstného a cizáckého. Nebudu naznačovat, že takoví kalvinisté byli kalvinisty antinomianistickými (kteří by soudili, že se na ně nevztahují mravní zákony jejich vlastního náboženství pozn. překl.), je ale cosi podivného na myšlence, že dvakrát v té době přišla s onou nepřirozenou logikou i pověst a pachuť nepřirozeného dychtění. Jenže v době, kdy docházíme ke královně Anně a prvnímu bezvýraznému Jiří, už to není král, s kým by se počítalo, a na kom by záleželo. Knížata obchodu předčila a překonala všechny ostatní prince, Anglie je oddána toliko podnikání a kapitalistickému rozvoji a my postupně sledujeme ustavení státního dluhu, Bank of England, Woodovy půlpence, jihmořské bubliny (obrovská finační spekulace v osmnáctém století s akciemi společnosti, která měla monopol na obchod se španělskými jihoamerickými koloniemi a spravovala anglický státní dluh z války o španělské nástupnictví pozn. překl.) a všech typických institucí vlády byznysu. Nebudu se tu zabývat tím, zda je její moderní nástupce se svými kosmopolitními trusty, svou složitou a prakticky tajnou finanční kontrolou, svým pochodem k mechanizaci a svým vymazáváním soukromého vlastnictví a osobní svobody, celkem vzato dobrý nebo špatný. Vyslovím jen intuici, že i pokud je velmi dobrý, něco jiného by mohlo být ještě lepší. Nemusím popírat, že v jistých ohledech svět pokročil v řádu a filantropii, musím jen sdělit své podezření, že svět mohl postupovat vpřed mnohem rychleji. A myslím, že zejména severní země by postupovaly mnohem rychleji, kdyby byla filantropie od počátku vedena širší filosofií, jako tomu bylo u Bellarmina či Mora, kdyby čerpala přímo z renesace a nebyla odrážna a zdržována zakaboněným sektářstvím sedmnáctého století. V každém případě velké morální instituce moderní doby, obojetnictví, spekulace s obilím, fúze (the Straddle, the Wheat Corner, the Merger pozn. překl.) a ty ostatní nebudou mým malým literárním vymýšlením ovlivněny a já nemusím pociťovat žádnou odpovědnost, pokud jsem promarnil několik hodin své bezúčelné existence sněním o věcech, které mohly být (o nichž mi deterministé řeknou, že nikdy být nemohly) a splétáním této vybledlé korunky pro knížete hrdinů a královnu srdcí.
Možná jsou věci příliš obrovské na to, aby se mohly stát a přiliš velké na to, aby mohly projít úzkou bránou zrození. Tento svět je totiž příliš malý pro duši člověka a od konce Edenu není sama obloha dost velká pro milence.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s