Epitaf Pierponta Morgana

The Epitaph of Pierpont Morgan
Je docela zřejmé, že zapírat něčí chyby je pravým opakem jeho vyprání do čista. Zvláštní je, že se lidé často pokouší něčí chyby zapřít a nevede se jim to, zatímco vyprat by se jim ho, do jisté míry, mohlo podařit. Kdyby jen provinilec měl tu odvahu povědět skutečný příběh, mohl by být mnohem lidštější a prominutelnější, než upjaté podezřelé výmysly, které vykládá místo toho. Zdá se mi, že mnohý veřejně činný muž se pokusil zakrýt zločin a povedlo se mu zamaskovat jen omluvu. Mnohý člověk se pokoušel pohřbít hřích a dokázal jen pochovat pokušení. Představme si, že by Nelson svůj vztah s lady Hamilton ukryl tak důsledně, že by za sebou nechával jen matné podezření, že má manželku v každém přístavu. Měli bychom ho pak za mnohem horšího člověka, než za jakého ho máme u vědomí celé pravdy. Představme si, že by Parnell uchovával své tajemství tak dobře, že by se jeho zmizení připisovala nejsprostšímu a zakoupenému druhu neřesti neženatého muže, namísto u neženatého muže poměrně prominutelnější chyby milostného obluzení. Velký muž by nám připadal mnohem menší, než nám připadá dnes. V našem zbabělém veřejném životě není mnoho lidí takového druhu, jako bývali Parnell nebo Nelson, ale troufnu si říct, že i mezi našimi lordy a milionáři jsou muži, kteří jsou méně opovrženíhodní, než se jeví. Kdybychom měli klíče k jejich duši, mohli bychom nalézt docela neočekávané ctnosti—nebo přinejmenším poněkud velkorysejší neřesti. Zdá se mi, že v mnoha složitých lidských skandálech je první opravdovou pomluvou zproštění viny.
Je tu ale ještě jiná forma této odlidšťující obrany a tou je obrana mrtvých. Idea dodržování zdrženlivosti, pokud ne respektu, při řeči o nedávno zesnulých spočívá na veskrze hlubokém a svobodném lidském instinktu, který se ale v moderní praxi obrátil přesně špatným směrem. Mrtvý člověk má být posvátný, protože je člověkem, možná vůbec poprvé člověkem. Dítě o sobě říká, že je člověk, chlapec si často myslí, že je člověk, dospělý to bere jako hotovou věc a často zjistí, že se mýlí. Až do okamžiku smrti možná nikdo neví, co to znamená být člověkem. Možná se, ve velmi mužném, ba vojáckém smyslu, učíme celý život umírat. Kdybych byl vyzván, abych řekl něco nad hrobem takového člověka jako je třeba Pierpont Morgan, řekl bych: „Nebudu si pamatovat jeho jméno. Bojoval velký nerovný boj a má vyšší cenu, než míval.“
Nyní se podívejme na methodu moderních novin, metodu slabého zapírání chyb. The Christian Commonwealth jsou noviny, které mají zcela autentickou, i když matnou a blahosklonně povýšenou starost o vylepšení společnosti. Jejich záměry jistě nejsou otrocké, i když si myslím, že výsledky jejich snahy takové budou. Cítí ale, jako my všichni též, že den po Morganově smrti není ten správný čas kopat do jeho mrtvoly. A tak, jelikož to jsou moderní noviny, dojdou k tomu, že o něm mluví dobře následujícím prapodivným způsobem: „Je snadné odsuzovat methody, jimiž tito mužové nahromadili své ohromné majetky, i když ale vezmeme v potaz všechny škody, které mohli jednotlivci utrpět kvůli nelítostným methodám, jež tito muži používají k dosažení svých cílů, zůstává tu velký fakt, že jsou lidskými činiteli působícími jisté ekonomické pohyby…Tito mužové pomáhají připravit průmysl na nové formy řízení a vlastnictví. V přechodné fázi nahromadí obrovské majetky pro sebe a přivedou na mizinu mnoho těch, kdo jsou příliš slabí, než aby se jim dokázali postavit, lze ale pochybovat o tom, že by suma jejich škodlivých sklonů byla tak velká jako zla téže epochy způsobená množstvím menších soutěžících kapitalistů. “
Za okamžik budu mít k tomuhle hodně co povědět jako k sociální nauce. Pro začátek mě to ale zajímá jen jako epitaf. Pokud jde jen o úctu k mrtvým, říkám tohle. Jsem připraven minout Morganův hrob v slušném mlčení, jako hrob křesťanský. The Christian Commonwealth dokáže toliko pomyslet na to, že by na něm obětovali tisíc otroků, jako kdyby to byl hrob pohanský a prehistorický. Ospravedlňovat a omlouvat dnešního kapitalistu totiž znamená obětovat tisíc otroků. Můj epitaf Morganovi by ani nemusel obsahovat jeho jméno, napsal bych na jeho hrob to samé, co bych napsal na svůj: „Mějte smilování s námi, ubohými hříšníky“. Pomyslete ale, jak zní epitaf Christian Commnowelthu, i jen jako epitaf! „Zasvěceno památce J. Pierpont Morgana: Který způsoby, jež je snadné odsuzovat, nahromadil obrovské jmění. Dávaje přednost bezohledným methodám, aby prosadil své cíle, vybíral si takové osoby, jež mohl zničit, protože byly příliš slabé, než aby se mu dovedly postavit. Tak se stal lidským nástrojem ekonomického a nelidského pohybu. Také utvářel trusty. Takovým totiž patří království nebeské.“ Takového soucitu s hroznými zemřelými lze dosáhnout modernistickým způsobem. Posvátná smrt je zapomenuta, ale zprofanovaný život je omluven.
A nyní k té omluvě. Kvůli tomu, aby napsaly zdvořilý odstavec o starém nešťastníkovi, který je komukoliv z nás nadřazen toliko tím, že má za sebou to, čeho se my všichni musíme bát, vyhrabaly ty noviny Bellamyho zaprášené a zdiskreditované harampádí a zastávají mínění, že nás milionáři přivádí blíž k socialismu. Socialista si z toho dovodí očividný závěr, že musí v každé hodině a každém okamžiku stát na straně milionářů. Nikomu se nesmí zvednout mzda ani o penny, nikomu se pracovní den nesmí zkrátit ani o hodinu, protože by to mohlo oddálit onen rychlý a sladký proces, díky kterému bude brzy celičká zeměkoule vlastněna šesti jejími nejbezohlednějšími obyvateli. Pak dosáhneme socialismu. Nechápu proč. Nikdy jsem to nechápal. Očividné ale je, že pokud tomu tak opravdu je, pak musí být každý kapitalista povýšen a každý dělník ponížen. Celý argument je k ničemu a nic neznamená, pokud neznamená, že nás mají boháči rozdrtit a čím dřív to udělají, tím lépe. Někteří o tomto konceptu pochybují. Sám jsem jedním z nich. My tvrdíme, že pro Napoleona by nebylo nejlepší politikou, kdyby čekal, až ho Spojenci zcela přemohou, aby mu pak stačilo jen napsat dopis, v němž by je požádal, aby mu vrátili celou Evropu. My tvrdíme, takoví jsme prosťáčkové, že by nebylo moudré, aby v Černé hoře čekali, až k nim napochodují všichni muslimové z celé Asie, aby pak zrušili islám jedním dobře formulovaným prohlášením. Podobné pochybnosti chováme o tom, zda by bylo rozumné učinit kapitalisty mocnějšími, než byl jakýkoliv z někdejších imperátorů světa a pak je vyzvat, aby odevzdali to, jediné, kvůli čemu ztratili své duše.
Konečným faktem je, že kdokoliv se hlásí k tomuto epitafu, musí se spojit se silami zla až do něčeho podobného Poslednímu soudu. Nestačí, aby se vzdal socialismu, což je nauka. Musí se vzdát i sociální reformy—což je plýtvání. Musí nejen resignovat na povinnost pomáhat chudým, musí dokonce ze svého srdce vyrvat rozkoš z jejich trýznění. Všiml jsem si, že se na mně jedny noviny (název jsem zapomněl)v této věci na mně obrátily otevřeným dopisem a ptaly se mně, zda kterékoliv z mých slov (a já smutně doznávám, že jich bylo mnoho) vydalo ovoce v praxi—čímž samozřejmě myslely Westminster. Nu obávám se, že musím doznat marnost svého počínání, musím doznat, že na poli sociální reformy jsem žádné ovoce nevydal. Ve všech nejmocnějších moderních hnutích jsem byl neplodný. Nikdy jsem nikoho nesgregoval, nemučil, nezbavil pohlavnosti, ani zaživa nepohřbil—pokud tedy vím. Nejsem filantrop. Nemyslím, že by kterékoliv z mých slov vedlo k tomu, že by někdo byl držen ve vězení déle, než ukládal zákon. Pochybuji, že by se mi podařilo dodat jedinou ránu bičem k mučení na trojúhelnících. Nejsem si jist, že by se mi podařilo odečíst třeba i jen penny s nepatrných jmění lokajů a služek. Neostříhal jsem vlasy dcerám nikoho cizího. Nezpůsobil jsem, že by se záda chudšího člověka zbarvila krví. Pryč a pryč je každá šance, abych o sobě mohl tvrdit, že jsem člověk pokrokový a já to dobře vím. Nestojím ale tak hořce proti jakékoliv možné sociální reformě jako proti ní stojí Christian Commonwealth. Souhlasím, že bychom měli prominout takovým lidem jako je Morgan. Ale až k smrti a zavržení budu odmítat, že by lidi jako Morgan měli být povzbuzováni. A pokud onen epitaf neznamená jejich povzbuzování a podněcování, pak neznamená vůbec nic.

O podivném městě

Concerning a Strange City
Každý má své vlastní soukromé a téměř tajné volby mezi příklady tajemné moci slov, moci již jistá spojení slov mají nad emocemi a dokonce nad duší. Všichni víme, že literatura je někdy čarovná, ne jen v tom smyslu, jak nás dovede okouzlit žena, ale v tom smyslu, v jakém vládne kouzly čarodějnice. Učení historikové se ptají, jak ignorantská imaginace středověku pokřivila básníka Vergilia v mága a jednou z možných odpovědí je, že mágem byl. Theologové a filosofové diskutují o inspiraci Písma, ale možná nejfilosofičtější argument pro inspirovanost některých biblických výroků je, že prostě jako inspirované zní. Velké verše poesie jsou jako krajiny či vize, ale jedno a totéž podivné světlo lze nalézt nejen na poetických výšinách, ale také v docela zapadlých prosaických koutech. A pokud jde o mě samotného, pak tento nepopsatelný efekt umně nevyvolávají žádná literární slova příměji, než těch pár, která se objevují takřka náhodou v jedné episodě Maloryho romance o Artušovi. Objevují se v jednom z vidění sira Galahada, nebo je to možná sir Percival, zbytek scény se mi totiž vytratil z paměti, až na seskupení slov, která zářila vprostřed. Myslím ale, že jde o to, že sv. Josef z Arimatie ukazuje rytíři vidění zastřeného předmětu, zřejmě Svatého grálu. A dodává větu: „Však odhalený jej uzříš v městě Sarras, na duchovním místě.“
Duše té věty, samozřejmě, uniká analyse, pokus o ni však přes to má jisté zajímavé aspekty. To, co mám na mysli, mohu vyjádřit jen tak, že řeknu, že je to omezená, konečná, část obrazu, který opravdu nasvědčuje nekonečnosti. Někteří vážení a vážní lidé by namísto o duchovním místě mluvili o duchovním světě. Někteří zoufalí a nechutní lidé by místo o duchovním místě mluvili o duchovní sféře či rovině. A bezprostřední ochladnutí a rozčarování z těchto změn je způsobeno neurčitým ale velmi živým dojmem, že se věci duchovní staly méně skutečnými. Svět zní jako astronomický nákres a rovina zas jako nákres geometrický, v obou případech jsou to abstrakce. Místo ale není abstrakce, nýbrž skutečnost. A autor říká nejen se vší určitostí, že je to místo, ale dává i jednoznačné jméno toho místa. Sarras není abstrakce, není to dokonce ani alegorie. Není to ani, jako kdyby řekl, město nebeské či město rajské. Ta, i když nejsou nereálná, jsou alespoň universální. Ale dané jméno má identitu, což je něco mnohem intensivnějšího, než universalita. Sarras znamená právě jen Sarras, jako Sarum znamená právě jen Sarum nebo (když na to přijde) jako Surbiton znamená právě jen Surbiton. Už ale sám fakt, že jsme o něm nikdy neslyšeli a že o už nikdy nebude zmíněn znovu, že se o něm mluví jen mezi řečí a bez vysvětlení dodává na podivné intensitě čemusi současně vzdálenému i určitému. Všechno duchovní zrušení spočívá ve skutečnosti, že ono místo je místem, jakkoliv duchovním, tedy že je to nějaké podivné místo, kde se obloha dotýká země, nebo se věčnosti daří žít na hranicích času a prostoru.
Přál bych si, aby existovala skutečná filosofie srovnávacího náboženství a to taková, který by nebyla jen plná nelidského nesmyslu. Přál bych si, aby neměla sklony k jednomu konkrétnímu triku nerozumu, například tomu, kdy pan Wells říká, že křesťanská svátost chleba a vína byla zvratem zpět k primitivním krvavým obětem. Nebo někdy někdo tvrdí, že city chované k Madoně jsou jen oživením kultu Isis, nebo že idea sv. Michaela porážejícího Satana je totožná s ideu Mithry porážejícího býka. Nu vůči takovým věcem existuje mnoho historičtějších námitek, ale moje první a hlavní námitka je, že to je nejen zapřahání vozu před koně, ale dává mi to instrukce, abych své vlastní koně ve vlastní stáji hledat tak, že budu pátrat po primitivním mykénském válečném vozu, po němž nezbylo ani stopy. Namísto toho, aby se vysvětlilo x tím, že se řekne, že je rovno pěti, začne se pět vysvětlovat tím, že se rovná x. Je to, jako by člověk řekl: „Možná nevíte, že vaše pocity ohledně vaší manželky by se daly nejlépe popsat jako ty, které cítil Chybějící článek při pohledu na škebli ústřice.“Vím, jaké má křesťan pocity z představy Michaela porážejícího vzbouřeného anděla. Ani v nejmenším neutuším, co cítili mithraista o představě Mithry porážejícího býka. Nakolik vím, to opravdu to mohlo být něco podobného křesťanským pocitům, nakolik vím, to také mohly by pohanské pocity toho nejhoršího druhu. Ale vysvětlovat mi věc, kterou znám, věcí kterou neznám, to je nonsens jak z Alenky v Říši divů. Znamená to, nabízet cosi nevysvětlitelného k vysvětlení něčeho, co vysvětlení nepotřebuje. Nevím, zda někdo opravdu k Isis cítil cokoliv, co by se dalo přirovnávat k tomu, co lidé cítí k Marii, pokud ano, pak bych mu jistě blahopřál. Odmítám ale, aby mi moje vlastní pocity byly vyjevovány ve světle nějakých vzdálených údajných pocitů, které nikdy žádný živý člověk necítil. Třebaže ale existuje tato propast agnosticismu mezi mrtvými a živými vírami a mezi náboženstvími, která jsou zakoušena a těmi, která jsou pouze zkoumána, mělo by být možné ustavit jisté lidské spojení, kdyby lidé, kteří to dělají, byli lidštější. Kdyby vzali prosté věci, které si skutečně jsou podobné, namísto pouhé snahy asimilovat civilizované věci mezi barbarské, pak by skutečně mohli některé z těchto propastí přemostit ve jménu bratrství všech lidí. Kdyby tak nedychtili mluvit o tom, že jak svátost, tak oběť, byly kanibalskými orgiemi (což je nesmysl), pak by mohli mluvit o tom, že obojí byla oběť a to nějak souviselo s filosofií oběti, což by dávalo smysl. A pak bychom, místo toho, abychom si méně vážili křesťanů, mohli více vážit kanibalů. Kdyby si tak nedávali záležet na tom, aby přirovnávali Pannu Marii k pohanským bohyním, pak by je možná mohli obě přirovnávat k lidské matce a přiblížit se alespoň k něčemu lidskému, když ne k něčemu božskému. A právě tak, kdyby si tolik nezakládali na přirovnávání svatyně či posvátného oleje k fetišismu a tabu, mohli by jaksi letmo postřehnout, co všichni lidé míní místním božstvem, nebo řečí o duchovním místu.
Zdá se, že přinejmenším v mysli člověka, pokud ne v povaze věcí, existuje jakési spojení mezi soustředěním a realitou. Když se přirozeném jazyce chceme zeptat, jestli něco doopravdy existuje nebo ne, ptáme se, jestli to „tu“ opravdu je nebo ne. Říkáme „tu“i tehdy pokud jasně nechápeme, kde. Člověk nemůže do domu vejít paterými dveřmi současně, to by mohl, kdyby byl atmosférou, ale člověk nechce být atmosférou. Má paličatou podvědomou víru, že živočich je víc, než atmosféra. V poměru k tomu, jak něco stoupá v měřítku věcí má to sklony lokalizovat, ba zužovat své přirozené funkce. Člověk nemůže svou potravu vstřebávat všemi póry jako houba nebo nějaký nižší mořský organismus, nemůže pojímat atmosféru hovězího nebo abstraktní podstatu buchet. Každá buchta hozená po něm podobně jako po medvědu v zoo, musí být vržena s takovou dovedností, aby trefila jeden konkrétní otvor v jeho hlavě. V přírodě je, v jistém smyslu, volba ještě dříve než vůle, rostlina či oddenek se zúží a pronikne spíše jedním místem, než druhým a všechen růst je jedním velkým vzorem takových zelených klínů a průniků. Ať už je to ale s těmito nižšími věcmi jakkoliv, v člověkově pojetí vyšších věcí vždy existoval takovýhle, jako kopí zahrocený, výběr a soustředění. A ve srovnání s tím je na většině řečí o nekonečnosti cosi nejen vágního, ale i vulgárního. Pantheista má do jistého bodu pravdu, ale to samé platí o houbě.
Taková nekonečnost je jak v životě, tak ve slovech nepřítelem všeho ušlechtilého a pěkného. Takové filologické postřehy jsou někdy víc, než pouhá pedanterie, či hraní se slovy. A říct, že většina vytříbených věcí je konečná, je víc než pouhá pedantická hříčka (ovšemže si ale Chesterton ve vší vážnosti lehce hraje se slovy, což se ale v tomhle případě těžko převádí do češtiny: fine x (in)finite pozn. překl.) Dosvědčujeme to sami, když říkáme, že krásná věc má v sobě vytříbenost (refinement) nebo že je dotažená do konce. Je dovedena do konce jako čepel krásného meče, do konce je dovedená nejen ve smyslu svého zakončení, ale také smyslu svého cíle. V tomhle smyslu jsou završeny všechny ušlechtilé věci a to i tehdy, když jsou věčné. Poesie je tomuto soustředění oddána právě tak plně jako náboženství, protože říše pohádek byla vždy právě tak lokální, až by člověk řekl provinční, jako Nebe. A kdyby bylo náboženství v tom smyslu, jak ho známe, zítra odstraněno, básníci by se jen začali chovat tak, jak se chovali pohané. Začali by říkat: „Hle, zde“ a „Vida, támhle“ kvůli nevyléčitelnému ponoukání ideje, že něco musí být někde a ne jen prostě kdekoliv. A i kdyby to bylo v nějakém smyslu nalezeno ve všem, pak by to pořád bylo ve všem a ne všechno. A pokud lidé opravdu hledali tajemství v primitivních obětech, pak to bylo tajemství a ne povrchnost jako uctívání fetišů. Pokud to opravdu hledali pod závojem Isis, pak to bylo tajemství a ne jen nějaká banalita jako uctívání přírody. A je-li vskutku lepší to hledat nějak jinak, pak to bude tajemství a tedy skutečné zjevení, pro ty, kdo je uvidí odhalené v městě Sarrasu, onom místě duchovním.

Význam básnického metra

The Meaning of Metre
Imitoval Bret Harte Swinburna? Nebo (což je příjemnější pomyšlení) imitoval Swinburne Harta? Zápasil Swinburbe v duchu s obdivuhodnou básní zvanou „Pohanský Číňan“ a pak inspirován a zapálen četbou, pustil se do psaní velké řecké tragedie Atalanta v Calydonu? Vím, že některým akademickým a pedantickým myslím to nepřijde jako přesné literární srovnání, i když pokrývá jednu zajímavou drobnost, kterou bychom mohli označit za literární kuriositu. Jim to bude znít, jako bych se pokoušel tvrdit, že John Ruskin byl toliko plagiátorem Joshe Billingse. Je tu ale v každém případě zvláštní shoda okolností, že existuje jedno básnické metrum, tvořené čtyřverším a jedním dlouhým veršem na konci, které pokud vím, nenajdeme v literatuře nikde jinde, než v nejvytříbenějším a tragickém chóru Swinburneho Atalanta a v básni o pohanském Číňanovi. Bylo by možné získat docela potěšující poetický účinek vzájemným prostřídáním veršů z jedné a druhé básně, všech na jeden a ten samý krásný nápěv a spojením (jak to lze jen u těch největších mistrovských děl) kvality humoristy a humanisty, prvky vážné a rozverné. Není tu místo na to, abychom prolnuli celá obě vyprávění, ale i verš či dva ukáží, že mají stejnou melodii a stejné metrum.
O would that with feet
Unsandaled, unshod,
Over-bold, over-fleet,
I had swum not nor trod
From Arcadia to Calydon northward a blast of the envy
of God.
Which expressions are strong,
Yet would feebly imply
Some account of a wrong
Not to call it a lie
That was worked upon William my pardner, and the same
being W. Nye.
Lidé bez smyslu pro melodii by mohli zlovolně tvrdit, že obě pasáže jsou stejné jen nahodile svým uspořádáním na stránce, protože dlouhý řádek lze rozdělit nebo krátké pospojovat. To ale není pravda. Ten dlouhý běžící řádek je opravdu jedinečný, jako vlna, která splachuje vše, co šlo před ní. A plyne z toho ponaučení, že metrum není nic umělého, ale že je podstatné, je svižné jako Niagara. Onen dlouhý kvapící řádek vyjadřuje Swinburnovo nábožné uctívání moře, onen dlouhý křivolaký verš vyjadřuje odtažitou průzračnost Jakuba Poctivce. Od té doby spisovatelé rozdrobili své psaní na drobné kousíčky, aby bylo výbušnější. Začal to jiný Jakub Poctivec, narážím na Henry Jamese, hotovými dešti čárek, modernější básníci jsou docela schopní vystačit si s čárkami a slova nechat být. Další odpalují exploze, nebo aspoň dělají hluk takový verši jako: „Prásk. Buch. Prásk.Prásk-buch černě třesklo. Bum!“ Ale to nenadělá ani tolik hluku jako třeba takovýhle verš: „Kde burácivý Bospor odpovídá na hřmot pontských moří,“ protože jaksi připomíná ne přirozený hluk, který nelze zastavit, ale umělý hluk, který vlastně zastaven je, i kdyby jen tečkami. Metrum je přirozenější než volný verš, protože více odpovídá hnutím přírody a křivkám větru a vln.

Walter de la Mare

Walter De La Mare
Ne vždy se náležitě chápe, že kritik poesie by měl být poetický kritik. Dějiny literatury jsou posety pohromami dobrých kritiků, kteří se stali špatými kritiky toliko tím, že utrpěli kolizi s dobrými básníky. Ovšem prvním faktem, který si uvědomí dobrý poetický kritik je fakt, kterého si nutně všimne básník, totiž mezí jazyka a zejména chudoby a klopotnosti jazyka chvály. Sotva najdeme nějakou chválu básníků, která by nezněla, jako by to všechno byli básníci jednoho druhu, a tohle platí i tehdy, pokud je chválou zamýšlen pravý opak. Zvyk označovat někoho za jedinečného se tak stal universálním a my sice může trvat na tom, že je někdo originální a přece zanecháme dojem, že originalita je asi tak vzácná jako dědičný hřích (hříčka s original x original sin pozn. překl.).
Tahle potíž se ovšem zvláštním způsobem vztahuje na pana Waltera de la Mare a jeho poesii, protože běžné poetické výrazy chvály pro takovou poesii se stejně tak vztahují na poesii zcela odlišného druhu. V čae, místě a vzhledu má velmi blízko ke skupině spisovatelů, z nichž většina jsou velmi dobří autoři, od nichž se ale docela liší a je od nich dosti svoboden. Jenom epiteta, která se vztahují na ně, se vztahují i na něj. Když řekneme, že je to básník snivý a fantastický, vykladač země elfů, pěvec cizích skládaček, které nespoutaně okouzlují a očarovávají děti a tak dále, jsme tak dohnáni k používání pojmů, které jsou nyní možná už poněkud omšelé, když se použijí na jiné talentované osoby, jež jsou zcela odlišné. Prameny, základy, první principy imaginace a pohled na život, to vše je u člověka jako je pan de la Mare zcela odlišné od toho, jaké jsou, řekněme, u člověka jako je sir James Barrie nebo člověka jako je pan A. A. Milne. Snad ani nemusím říkat, že tohle nemá nic společného se znevažováním těchto autorů, ale jen s oceňováním každého autora kvůli němu samému. Přece jen tu ale je jakási spleť tradice a uznávaného směřování v určitých tématech, což může moderního čtenáře na této fantastické literatuře docela mást. Mohli bychom třeba začít tak, že bychom řekli, že tradice Ostrova pokladů a jeho pirátů pokračovala v Peteru Panovi a jeho pirátech. Mohli bychom říct, že elfí děti Petera Pana pokračovaly v elfích dětech z When We Were Very Young. Pak si můžem maně představit, že všechny tyhle záležitosti, láhev rumu a krokodýlí večeře a králova snídaně byly pak jaksi nacpány či zamíchány ve všehochuti nazvané Paví koláč. Jenže s takovou nám unikne to, co je pro básníka opravdu důležité a to zejména tam, kde je poněkud víc než básník. Bylo by snadné ho spojovat s tradicí Ostrova pokladů, jelikož sám napsal velice fascinující fantasii o Pustém ostrově. Takové spojení by ale byla chyba, protože on si sám nerozprostřel ty samé poklady na tomtéž druhu ostrova pokladů. Existuje opravdu jakási dynastie, skotská dynastie, Stevensona a Barrieho. Ta ovšem sestoupila na infantilní straně k takovým Skotům jako je Kenneth Graham a na mužnější, nebo aspoň klukovské straně k takovým Skotům jako byl John Buchan. To nemá nic společného s Walterem de la Mare, protože on má odlišnou filosofii. Dalo by se to říct třeba tak, že i když jsou pohádky Skotů poetické, jsou to pohádky skeptiků. De la Mareho pohádky nejsou pohádkami skeptika, ale mystika. Vezměme si primární myšlenku, s níž všechna díla imaginativního dětství, tak jak je předkládají Stevenson a Barrie, začínají. Začínají ideou, zvanou „předstírání“ (make-believe pozn. překl.). Tedy, přísně vzato, píší je muži, kteří nevěří a dokomce je píší pro děti, které nevěří, děti, které docela logicky a legitimně víru předstírají. Jenže de la Marův svět není jen světem iluse, je to v docela jiném smyslu svět imaginace. Je to reálný svět, jehož realitu nám mohou představit toliko obrazy. De la Mare, v materiálním smyslu nevěří, že by existoval obr plížcí se kolem domů, kterého pak obrací na útěk působení Jezulátka, o nic víc, než Barrie věří, že existuje nesmrtelný malý kluk, který si fysicky hraje v Kensington Gardnes. Ale de la Mare věří, že existuje žravé zlo, které je ve stálém boji s nevinností a štěstím, a Barrie nevěří, že nevinnost a štěstí budou dál bez přerušení mít zákonné trvalé bydliště v Kensignton Gardens. Příběhy ze školy Petera Pana jsou zářivé a osvěžující sny, ale jsou to sny. Jsou to sny někoho, kdo hledá před skutečným životem útočiště ve vnitřním životě imaginace, ale nejsou to nutně sny někoho, kdo by věřil, že také existuje větší, imaginaci odpovídající universální život. První je fabulátor, ale druhý je symbolista, je to něco jako bychom srovnávali La Fontainova mluvící zvířata s typickými zvířaty u Blakea. Blake (i když byl jistě tichý blázen) pravděpodobně nevěřil, že se po zlatých kopcích Albionu procházeli zlatí lvi a tygři a La Fontanine nevěřil, že by se tlachaví lvi pouštěli do povídavých konversací s liškami. Ale Blake věřil, že jisté ohromné pravdy, které lze ukázat jen v podobě zlatých lvů, byly opravdu skutečné a, což je vůbec nejdůležitější, že existovaly nejen v něm, ale i mimo něj. A tak je konversace legračních prasátek a medvídků pana Milneho stejně příjemná jako u La Fontaina a jen klamně má stejný smysl jako u něj. Chci říct, že není falešná proto, žeje fiktivní, nebo jak se říkalo pohádková. Ale veršovánky Šíleného prince, i když by se daly označit za fantastické, nejsou jen pohádkové. Šílený Princ, podobně jako Šílená Básník v Blakeově osobě, je koneckonců něco podstatně odlišného od Šíleného Kloboučníka. V jeho podivných otázkách o zelené trávě na hroby zní duté podtóny, v nichž skutečně resonují věci právě tak hluboké a tajné jako hrob.
Mnohým z těch, kdo si pamatují na zjveně nesmyslné dětské říkanky, které figurují vedle de la Mareových veršů pro děti, se může zdát, že tu vytyčuji velmi jemný rozdíl, ale nejde o rozdíl stupně, ale směru. Papoušek a opice, kteří obsluhovali trpaslíky na ostrově Lone, se mohou jevit jako zrovna tak odloučení od normální přírody jako sova a kočka, které se vydaly do moře. Zůstává tu ale reálný rozdíl, vně vší přírody, přirozenou historií a nadpřirozenou historií. Papoušci a opice pana de la Morea jsou zrovna tak symboličtí jako podivná zvířata z Apokalypsy. Jen jsou symboličtí ve smyslu, který znamená něco víc, než alegorii. Symbolismus je nadřazen alegorii v tom, že symbol přesně odpovídá a proto není třeba žádného přebytečného vysvětlování, které musí procházet běžným jazykem, ani ho není nutné překládat, vlasně ani ho nelze přeložit do jiných slov. Znamená-li papoušek jen řeč nebo opice jen neplechu (jak tomu obyčejně bývá), pak tím, že se přímo nevypořádáváme s neplechou, nebo nemluvíme přímo o řeči, nezískáváme nic víc, než obrazivou eleganci. A pouhá alegorie se nikdy nedostane dál, než k elegantním obrazům, zdobícím něco, co by mohlo stejně dobře zůstat neozdobené. Ovšem mystik před nás někdy může postavit fialového papouška nebo opici barvy zeleného moře přesně takovým způsobem, který naznačuje pomořené či tajuplné ideje, ba pravdy, které by nemohl přiblížit a sdělit žádný jiný tvor ani žádná jiná barva. Smysl odpovídá symbolu a symbol smyslu a my je nemůžeme vzájemně oddělit tak, jak to můžeme dělat, když analyzujeme alegorii. A existuje jedna stránka duchovního života, abychom tak řekli, již lze docela dobře představit opicemi v barvě mořské zeleně, jejichž zbarvení není jen libovolnou barvou jako u tajuplných příšer z oné podivuhodné leč nesmyslné veršovánky o Jumblies, kteří měli zelené hlavy a modré ruce. Toto barevnéí schéma sice je obdivuhodné, ale neprojevíme žádnou neúctu vůči panu Learovi z Nesmyslných veršovánek, když řekneme, že jeho kosmická filosofie by se nezhrouzila v křečích ani tehdy, kdyby měli zelené ruce a modré hlavy. Nonsensy Waltera de la Mare nejsou nikdy nesmyslné v takovémhle smyslu. Pokud má jeho opice barvu mořské zeleni, pak je to z nějakého důvodu stejně hlubokého a význačného jako moře, třebaže to nemůže vyjádřit jinak, než trpělivou a odevzdanou zeleností. A nikdy by nezmínil ani zelený plevel, šťovík, nebo kopřivu v příkopě, aniž by to nemělo nést totéž svědectví ve stejném smyslu.
Prvním paradoxem na něm je to, že doklad jeho víry můžeme nalézt v jeho vědomí zla. Druhým paradoxem je, že duchovní pramen mnohé jeho poesie je v jeho prose. Když se například podíváme na jeho velmi silnou, ba hroznou, povídku nazvanou Seatonova tetička, zjistíme, že máme co do činění přímo s čímsi ďábelským. Děje se tak ve smyslu, který je docela nemožný u všech toliko romantických nebo toliko ironickým mistrů onoho nonsensu, který připouští, že je ilusí. Na Seatonově tetičce není nesmyslného nic. Na její koncetrované a ochromující zlobě není nic ilusivního, jen to byla zloba sahající za tento svět. Byla to čarodějnice a pochopení, že čarodějnice mohou příležitostně existovat, je součástí Realismu a zkouškou pro každého, kdo tvrdí, že má smysl pro Realitu. My totiž nijak zvlášť nechceme, aby existovaly, ale ony ano. Nu země divů dalších kouzelníků dětství pozůstává výlučně z věcí, které chceme, aby existovaly, nebo těch, jejich ž existencí si přejí oni. Bez ohledu na to, zda patří ke starší anglické či viktoriánské škole Lewise Carrola a Leara nebo novější skotské škole Stevensona a Barrie, je jejich celým cílem vytvořit jakýsi vesmír ve vesmíru, který bude prostý zla, křišťálovou kouli, v níž nebude prasklin, vad ani mračen zla. Peter Pan je úžasnou evokací sťastných dětských snů s otevřenýma očima. Je v něm spousta rvaček a zuřivosti, protože ravčky a zuřivost patří k nejšťastnějším snům skutečně nevinného a křesťanského dětství. Jenže pirát kapitán Hook není doopravdy zlý, jen jen zuřivý, což je koneckonců jen jeho povinnost coby poctivého a zdatného piráta. Jsou tu ale říkanky, včetně těch úplně dětských, Waltera de la Mare, kde běhá mráz po zádech doopravdy a to nejen po zádech, ale hrůzou se chvěje i duch. Mají atmosféru nejen vzrušující, ale i mrazivou. Dotýkají se prstem, který není tělesný nervu, který není v těle a svým zvláštím způsobem připomínají zamrazení, jež přináš změna, nebo smrt či starobylost. Dělat něco takového bylo proti celému smyslu, cíli a původu říše pohádek pozdních viktoriánů. Podobně jako veškeré další literatuře jí nelze porozumět bez odkazu k dějinám a podobně jako celým dějinám jí nelze porozumět bez odkazu k náboženství. S tím, jak skepticismus postupně vysoušel konvenční náboženství Angličanů a dokonce i Skotů, se poetický a lidský duch obracel čím dál víc ke konstrukci vnitřního světa výmyslu, který by byl současně útočištěm a náhradou. William Morris, který patřil mezi těmito pozdními viktoriány k největším a nejlidštějším, to připustil, když uznal čistě dekorativní vizi svého vlastního díla:
So with this earthly Paradise it is,
If you will read aright and pardon me
Who strive to build a shadowy isle of bliss
Midmost the beating of the steely sea. (Tak tomu je s tímhle zemským rájem/ pokud čteš správně a odpustíš/ ty, kdo lopotně stavíš stinný ostrov blaženství/vprostřed příbojů sinalého moře pozn. překl)
Je ironií, že tito muži, kteří byli racionalisty a realisty ohledně reálného světa, byli právě z toho důvodu rozhodnuti být zářivými optimisty, jakmile se ocitli uvnitř města snů, jež bylo jejich městem útočištným. Pesimisté si dávali záležet na tom, aby měli šťastné sny, skeptici na tom, aby měli všemocné léky. Mystikové se ale nevěnují snům, nýbrž vizím, tedy věcem viděním a ne zdánlivým. Mystik netouží po lécích či drogách, ale touží pít ono víno, jež probouzí mrtvé, odlišné svou povahou od jakéhokoliv opiátu, který tiší živé.
Můžeme zkrátka říct, že počátek dvacátého století představil dvě hnutí směřující k vymyšlenému či fantastické a pryč od toliko racionálního či materiálního: dostředivé a odstředivé hnutí. Jedna spirituální spirála mířila dovnitř, k tajným subjektivním snům člověka, druhá se točila směrem ven k duchovním mocem pravd, které vypadaly, že jsou mimo dosah člověka. Nový svět vytvořený první byl skvělou, žhnoucí, měňavou bublinou Barrieho snu s otevřenýma očima, svět odhalený druhou, byl světem cizí oblohy, světem na konci země a břehů moře, který se objevuje ve vzdálených záblescích de la Marovy imaginace. Můžeme krátce říct, že Stevenson a Barrie mohli vytvořit děsivé bukanýry, ze kterých kapala krev, aniž by vyděsili děti, kdežto de la Mare dokázal vytvořit vrbus ořezanou korunou nebo obílenou stodolu s bezprostředním risikem, že poděsí děti, ba dospělé. Je ale jen férové říct, že existuje subtilnost možná jen pro první methodu a druhá subtilnost možná jen pro druhou methodu. Jak bylo již naznačeno, jedná se o subtilnost ironie, která současně přijímá a znevažuje ilusi. V celém nejlepším Barrieho díle jde kupříkladu o to, že se kdosi obelhává, ale i o to, že se kdosi dívá na to, jak se kdosi obelhává a pokud se oba sami obelhávají, tím lépe pro třetí osobu, která se dívá ze třetího úhlu. Díla tohoto druhu jsou převážně jako zrcadla odrážející se v zrcadlech, násobení odrazů, stíny stínů. Abychom uvedli jen jeden příklad, pohádkový palác sám o sobě je jen výmysl, ale dvorská scéna v Popelčině polibku není jen pohádkový výmysl, ale je to dětský výmysl o takovém výmyslu. Silná imaginativní delikátnost tohoto druhu má theorieticky neomezené možnosti a patří do toliko subjektivní školy symbolismu. To, co jsem ale nazval skutečně symbolickou školou symbolismu, patří do zcela jiného, a nemohu než si pomyslet, že do většího světa. Je to celý ten svět mocí a tajemství přesahujících lidstvo, který by dokonce i skeptik zahrnul pod slavnou nálepku „Důležité, je-li to pravda“. Možná velmi dobrý příklad lze najít ve vskutku mimořádné de la Marově črtě nazvané Stromy. Dokážu si představit spoustu docela inteligentních lidí, kterým nebude dávat ani hlavu ani patu. Črta pojednává o obchodníku s ovocem, jeho bratru, který je umělec, a o Stromu, o němž se mluví zcela nepopsatelným způsobem, jako by byl nejen důležitější, než cokoliv jiného, ale byl i mimo tento svět. Nu Barrie by se s podobným tématem mohl vyrovnat obdivuhodně a možná by u něj byla lidská komedie průzračnější. Jenže to je právě ten rozdíl. I čtenář, který na de la Marově příběhu nepochopí nic jiného, zcela jistě pochopí tohle: že se totiž obchodník ovocem nějak mýlil a umělec měl pravdu a že, předvším, měl pravdu Strom. Kdyby ten příběh vyprávěl Barrie, byl by jemně pyšný na to, že nás právě v tomhle nechává na pochybách, že naznačuje, že skeptik by mohl být rozumný člověk a Strom jen blouznění. Ale Strom není klam.

Konec moderních myslitelů

The End of the Moderns
Všechny myšlenkové školy, ať uměřené či revoluční nebo reakcionářské se shodují, že budoucnost je plná nových příležitostí či hrozeb, že různé formy vzpoury v umění či myšlení jsou počátkem velkých změn a zejména, že jistí géniové, kreativní či destruktivní, otevřeli brány nového světa. Komunista si může si myslit, že je to brána nebeská, konservativec může mít za to, že je brána pekel. Oba se ale v podstatě shodují, že označují nejen konec světa, ale též počátek světa jiného. Moderní spisovatelé označovaní buď za dynamické, nebo démonické nejsou, k dobrému či zlému, nic než předchůdci jiných, ještě dynamičtějších či démoničtějších. Na tom se obě strany od srdce shodují a já mám tu smůlu, že s nimi oběma nesouhlasím.
Myslím, že první fakt o tom, co by se dalo zhruba označit za futurismus, je že nemá budoucnost. Přesto už měl velmi svěží a zajímavou přítomnost. Kupříkladu život takového D. H. Lawrence se již stal pouhou legendou, která může být libovolně stará a romantické a poněkud sentimentální kouzlo, které se kolem něj již rozestřelo, je dnes již docela vzdálené a tak rozptýlené, jako je to, které obklopilo Byrona či Burnse. A pokud jde o přítomnost, žádná doba, v níž píše pan Aldoux Huxley, nemůže být nudná, je ale důležité si povšimnout, co píše. V Nádherném novém světě ukazuje, že ať už má jakkoliv chmurné potěšení z přítomnosti, zcela jistě už nenávidí budoucnost. Já se od něj liším jen v tom, že nevěřím, že by byla nějaká taková budoucnost, již by bylo možné nenávidět.
Vzal jsem tato dvě jména jako typické příklady toho, co bylo v posledním desetiletí označováno za modernu či vzpouru, ale these, již bych chtěl, se vší vážností předložit, se týká něčeho většího a možná prostšího. Revoluční elementy v naší epoše nejsou známkou počátku, ale spíš konce jisté epochy revoluce. Váhal bych popsat mnoho vážených a často poctivých literátů jako Sedlinu či Spodinu, jinak bych dal tomuto článku tento krátký a příhodný titul. Raději vložím tentýž význam, nebo i tutéž metaforu, do slov revolučního básníka (jehož současná neobliba stačí k tomu, abychom viděli, jak nejistá je budoucnost revoluční poesie) a zatímco připíjím na Lawrencovu památku či na Huxleyovo zdraví, mumlám tato slova:
All thine the last wine that I pour is
The last in the chalice I drain. (Tvoje je všechno víno poslední, jež nalévám/poslední z kalicha, který piji. Ze Swinburneho básně Dolores pozn. překl.)
To naznačí tutéž ideu méně urážlivým jazykem. Je zkrátka nesporně pravdivé, řečeno slovy pana Jeffersona Bricka (onoho průkopníka vzpoury), že přihnout si svobody někdy znamená plnými doušky popíjet krev, ale ať už je to krev či víno, je ten pohár již skoro úplně prázdný.
Můj důvod k tomu, abych si to myslet, nemá nic společného s tím, co se mi líbí nebo nelíbí, ani s přáním, které je otcem myšlenky. Je to ten druh logiky, který se více podobá matematice nebo šachům. Pokud jde o téměř všechny moderní morální a metafysické systémy, tak jak je sami modernisté předpokládají, spokojil bych se s tím, že bych k nim přičinil poznámku: „Mat třetím tahem“. Tím chci říct, že se tito myslitelé sami dostali do situace, která je zákony myšlení odsouzena ke zkáze nebo, abychom matematický obraz vyměnili na vojenský, jejich postavení je obchváceno, komunikace odříznuty a velmi očividně jim dochází munice. Jejich forma revolty může být v mnoha případech pouze jakousi dočasnou formací.
Jenom proto, abych vysvětlil, co mám na mysli, použiju nejprve mimořádně hrubý a dokonce neohrabaný příklad. Netýká se těch význačnějších typů, které jsem zmínil, ale velmi jasně a jednoduše ukazuje, v jakém smyslu jsou tyto věci samy o sobě prchavé. Mám na mysli to, co by se dalo označit za literární užití rouhání. Dříve, když duch vzpoury býval mladší, užívali ho jistí géniové. Užíval ho Swinburne, v jehož díle dnes jako by ono rouhání zcela ztratilo svůj osten. Moderní spisovatel, nedávno přímo pověřený sepsáním zvláštní studie o Swinburneovi, se unaveně tázal, jak to bylo možné, že se někdo cítil rozrušen z veršů, které říkaly, že i Galilejský se přidá k zemřelým. Narušovalo to i vytříbenou literaturu a velmi zmatenou kosmickou filosofii Thomase Hardyho, který se pokoušel (současně) říct, že Bůh neexistuje a že se má stydět, že existuje, nebo možná že se má stydět, že neexistuje.
Tohle otravné rouhání, které je již mezi kultivovanými lidmi poněkud vyčpělé, je očividně pořád čerstvé a svěží mezi komunisty, to je ale kvůli tomu, že bolševické Rusko je nejzaostalejším státem v Evropě. Říká se dokonce, že byly snahy tisknout atheistická tvrzení na krabičky zápalek a prodávat je v Anglii jako propagandu. Je-li to pravda, pak museli mít o Anglii prazvláštní představu, pokud se domnívali, že tuto poněkud příliš nehybnou populaci bude možné podnítit k všeobecné občanské válce špatnou řečí psanou na krabičkách zápalek. Nám tu ale jde jen o to, že tenhle druh zlých řečí, jako všechny zlé řeči, se užíváním sám oslabuje. Atheistická literatura je odsouzena k nezdaru v přímé úměře ke svému úspěchu. Bolševici se nejen snažili zrušit Boha, což někteří považují za trik vyžadující jistý důvtip. Pokusili se ze zrušení Boha učinit instituci. Když je Bůh zrušen, je zrušeno zrušení. Rouhačská literatura nemůže mít budoucnost, protože pokud selže, selže a pokud uspěje, stane se literaturou vážnosti a uznání. Každý takový efekt zkrátka může být toliko efektem okamžitým, je to roztříštění vzácné vázy, kterou už nelze znovu rozbít. Gesto vzdoru vůči nebesům může být působivé jen jako gesto poslední. Rouhání je z definice konec všeho, rouhače v to počítaje. Jobova žena to viděla zdravým rozumem, když instinktivně řekla: „Proklej Boha a zemři.“ Moderní básník, jakýmsi roztržitým opomenutím, velmi často umřít zapomíná.
To byl velmi hrubý a populární příklad, který ale přesně definuje, co mám na mysli, když říkám, že všechny dynamické a smrt rozsévající nápady v sobě nesou símě své vlastní smrti. A když se obrátíme k subtilnějším a působivějším autorům, jako jsou ti, jež jsem jmenoval, zjistíme, že s nimi se tomu má právě takhle. Neotevírají brány ani do nebe ani do pekla, jsou ve slepé uličce a na jejím konci nejsou žádné dveře. Pořád filosofují, ale žádnou filosofii nemají. Nedosáhli do reality, onoho důvodu věcí, či i jen onoho plně rozpoznaného nerozumu věcí, nedosáhli toho, co tak zřejmě a vlastně zapřisáhle hledají. Nás tu ale více zajímá, že (podobně jako staří revolucionáři) ani neví, kterým směrem to hledají. Nedokázali najít ani žádný účel ve světě, ale nenalezli ani žádný účel ve vůli. Jsou to duchaplní, brilantní a módně oblíbení zkrachovanci. Jsou u konce a nedospěli k Cíli. Dřívější rebelové byli rádi průkopníky skutečných pokrokových hnutí své doby, třeba jako Walt Whitman, který se sekyrou v ruce šel před vlastním pochodem industriální demokracie. Pana Aldouse Huxleye by ale bylo slovem demokracie sotva možné roznítit. Na druhé straně D. H. Lawrence by slovo industrialismus pořádně probudilo.
Pokud jde jen o tohle, je věc celkem prostá. Lawrence, z něhož mnozí modernisté udělali jakýsi test modernosti, se ve skutečnosti divoce bouřil proti všemu a čemukoliv, co by se dalo označit za moderní. Nejenže nenáviděl obyčejnou industriální mašinerii a otrockou společnost, kterou vytvořila. Nenáviděl prakticky všechny účinky vědy a veřejného vzdělávání, ba i politického pokroku. To vše bylo velmi správné a v pořádku, ale on také vedle industrialismu nenáviděl i intelektualismus, i když já si nedokážu představit, proč by měl někdo pokládat industrialismus za nějak zvlášť intelektuální. V tom, že se ale proti těmhle věcem bouřil, měl naprostou pravdu, jen to ve své podstatě všechno byly věci velmi moderní či nedávné. On sám velmi dával přednost věcem velmi starodávným a to zejména jedné z vůbec nejstarších věcí vůbec, totiž zbožnému uctívání země samotné, Velké Matky Deméter. Ani tohle, jak sám přiznal, nemohl dělat, aniž by si skoro doslova nesetnul vlastní hlavu. U myslitele bychom to mohli považovat přinejmenším za ekvivalent toho, že by si sám podřezal krk. Sám prakticky přiznal, že může Deméter uctívat jen od krku dolů. Může ji uctívat jen tak, že postaví podvědomí proti vědomí, nebo jinak řečeno, sny proti dennímu světlu. Na věk realismus je to nepochybně pozoruhodné evangelium. V proslavené pasáži napsal: „V mém srdci temném bohové jsou,“ dodal ale, že v jeho „bílé mysli“ nejsou proto, že byli vypláchnuti, nebo zabíleni vzděláním na základní škole. Jenže moderní mysl není bílá, ona je bledá.
Jde tu o to, že z každého pohledu, ať starodávného či moderního, není jeho řešení řešením. Člověk nemůže nechat hlavu doma a tělo poslat, aby si tančilo světem a dělalo si, co se mu zamane a není žádného pozemského důvodu předpokládat, že by dělalo, co dělat má, ať už moderního či jakéhokoliv jiného pohledu. Pokud se mu například zachce jídla, bude je krást a bude je krást zrovna tak z komunistických obchodů jako ze soukromých domů. Tohle není počátek nového života, překrásná džungle otevírající se před člověkem jako před nějakým Magulím. Je to konec naprosto nemožného argumentu, který už nelze dovést nikam dál. Člověk povalující se po zemi se zvířaty nebude zvířetem, Bude to jen šílenec, což je pravý opak zvířete. Z intelektuální či protiintelektuální slepé uličky, do níž se Lawrence dostal, nebylo úniku, vyjma třetí cesty, na kterou nikdy ani nepomyslel….možná proto, že vedla do Říma. Pokud samotný racionalismus nestačí, pak musíme jít nad rozum a ne pod něj. Přímé dovolávání se Přírody je naprosto nepřirozené. Připouštím, že to slabě uznávali pantheisté první revoluční, dnes daleko vzdálené fáze a že to přijímali mnozí z těch, jež by bylo možné označit za zbožné. Profesor Babbitt poukázal na jisté nebezpečné ústupky u Wordswothe. Chybu oné doby vyjádřil další, ještě pravověrnější, autor. Řekl, že musíme skrze Přírodu vystoupat k Bohu Přírody. Mýlil se. Musíme sestoupit od Boha k Boží Přírodě. Příroda je správná jen tehdy, když je nahlížena ve světle nejvyššího práva, ať už by to byla, řekli by někteří humanisté, mysl člověka nebo, řekli by křesťané, v mysli Boží. Jenže oni opravdu věří ve svého Boha, kdežto Lawrence ve svou Bohyni opravdově nevěřil. Vášnivě nevěřil ve vše, vyjma čehosi, v co opravdu věřit nemohl.
Pan Aldoux Huxley, na kterého jsem poukázal jako na další výtečný talent oné doby, tuto nemožnost vidí a vyhýbá se jí. Může se jí ale vyhnout jen tak, že svůj vlastní standard sníží tak, že je z něj cosi tak tenkého, že to sotva může samo stát. Postava jednoho z jeho románů shrne většinu obecného učení autora slovy, že člověk nesmí doufat, že byl buď zvířetem, nebo andělem. Významně dodává, že je to poněkud provazochodecká záležitost. Nu chodit po visutém laně je i obtížné i nebezpečné a autor činí dobrý život opravdu těžším, než je život asketika. Má se vyhýbat nejen tomu, aby byl zvířetem, ale musí být ostražitý i před tím, aby ho nepotkala nešťastná náhoda, která by ho mohla proměnit v anděla. To znamená, že se mu zakazuje nadšení a duchovní ambice, které sytily světce a přece se má chladnokrevně stát čímsi výjimečnějším než světcem. Po takovém realistovi jako je pan Huxley nikdo nechtěl, aby si reálné idealizoval. Jenže takový realista musí také jistě vědět, že lidská přirozenost nemůže, v každém okamžiku, projevovat udatnost a bdělost duchovního provazochodce, nemůže pro tento ideál trpět více než všichni hrdinové a přece si nesmět ani idealizovat svůj vlastní ideál. Takový životní plán jednoduše nelze naplnit tam, kde se ukázaly jako naplnitelné plány nejnespoutanějších mystiků a mučedníků.
Tvrdím, že mě nejímá hrůza z těchto mužů jako prvních postav postupující anarchistické armády. Obdivuji tyto muže jako poslední postavy poražené anarchistické armády. Tyto dva originální a působivé spisovatele beru jako typy mnoha jiných, důležité tu ale je, že podobně jako anarchisté v dějinách nejsou v čele armády pochodující určeným směrem. Právě tím nejsou. Lawrence vyrážel proti skoro všemu, Huxley, protože byl citlivější, se před téměř vším odtahoval. Bez ohledu ale na to, jak cenné a důležité mohou být živé popisy jednoho či ostrá kritika druhého, jako průvodci cenu nemají a už vůbec ne jako průvodci k revoluci. Nemají ono zjednodušení získávané buď náboženstvím či bezbožností. Na to, jak D. H. Lawrence slepě tápal v temnotě, bylo cosi velkolepého, ale on opravdu byl v temnotě a to nejen pokud jde o vůli Boží, ale i pokud jde o vůli D. H. Lawrence. Byl připraven jít kamkoliv, ale opravdu nevěděl kam namířit další krok. Aldoux Huxley je člověk ideálně bystrého rozumu, ale je s rozumem v koncích.
Je tu samozřejmě nespočet kopistů a následovníků, kteří se sami označují za revolucionáře, kteří budou tvrdit, že ví kam jít, prostě proto, že si vystačí s nějakým takovým konvenčním slovem, jako je komunismus. Komunismus je totiž skoro to samé slovo jako konvence, znamená to, že se lidé dávají „dohromady“ a nic víc. Už jen ten sám fakt ale ilustruje to, co říkám, když tvrdím, že armádě dochází munice a konec je blízko. Když velké demokratické hnutí začínalo, podporovaly je skutečné demokratické emoce. Duší komunismu může být jen soudružství, jinak totiž žádnou duši nemá. Čím víc si ale všímáme skutečné letory nových rebelů, tím víc si všímáme, že to vše je pryč. Lidé, kteří si říkají komunisté nejsou soudruzi. Jejich tón je hořce individualistický a hořce kritický. Když Walt Whitman pohlédl na dav lze zcela pravdivě říct, že dav miloval. Když moderní básník napodobující volný verš Walta Whitmana (což na něm byla ta nejméně volná záležitost) popisuje dav, činí tak vždy proto, aby vyjevil své pohrdání davem. Nemají žádné přirozené sentimenty, které by odpovídaly jejich nepřirozeným dogmatům. Jinak řečeno, armádě chybí prach, chybí jí zápal, chybí ji primární impulsy, které působí, že taková armáda začne konat. Nejsou totiž vpřed postupujícím předvojem, v dobrém i zlém jsou koncem revolučního dobrodružství, které začalo před sto lety, a oni svádějí ústupové boje zadního voje. Svoboda, rovnost a bratrství opravdu cosi znamenaly pro emoce těch, kdo ono heslo jako první používali. Ovšem bratrství je ta poslední emoce, kterou by člověk mohl najít v trpkém článku či básni moderního rebela, svoboda je v obou systémech, starém i novém, ztracena a rovnost zůstává je v tupé snaze o uniformitu, okopírované právě od toho mechanického kapitalismu, který chtějí rebelové odmítnout.
Vedle těch, kdo takovou záležitost přijímají jako nálepku nebo falešně doufají, že ji budou moci přijmout jako módu, tu jsou i někteří, kteří ji přijímají ušlechtilejším, ale velmi negativním způsobem, právě z těch důvodu, který jsem zdůrazňoval v tomto článku. Chci říct, že ji přijímali zoufale, jako jedinou cestu z intelektuální slepé uličky. Nebudeme mnoho přehánět, když řekneme, že pan Middleton Murry přijímá sověty s gestem velkého pohana přijímajícího sebevraždu. Vypadá jako by se těšil z pomyšlení, že je to konec všeho, nebo aspoň konec všeho, co měl rád. To je jen další příklad psychologie, kterou jsem se pokusil ukázat, psychologie lidí, kteří se ocitli na konci. Nechci tenhle specifický dojem zaměnit a splést s otrlými novinářskými řečmi o pesimismu. Lidé budou pana Aldouxe Huxleye označovat za pesimistu, ve smyslu člověka, který na všem vidí to nejhorší. Pro mě je spíš onou mnohem chmurnější postavou, totiž tím, kdo na všem vidí to nejlepší. Dává ty nejlepší rady, jakých je schopen v podmínkách blížících se nemožnosti. Nepsal jsem tu o žádném z těchto nedávných realistických či revolučních spisovatelů v nepřátelském duchu, ba naopak, upřímně s nimi soucítím, protože na rozdíl od prvních revolucionářů oni vědí, že jsou v intelektuální jámě. Není pochyb o tom, že tu jsou tisíce svěžích a optimistických inovátorů, kteří nejsou dost inteligentní na to, aby to věděli. Ale týž plán porážky je rozprostřený nad celou situací. Lze to například vidět v tisícovkách bezmyšlenkových „sexuálních románů“, jejichž autoři si očividně neuvědomují, že pokud jde o celé postavení sexu, dostali se do logického rozporu. Zdědili představu, že sex je vážný problém, jádro věci a krise, protože to je vlastně nutně sama povaha románu. V tomhle žijí v z posledního odkazu romantismu, který samotný zase žil z posledního odkazu náboženství. Jenže jejich nová a prostá filosofie je učí, že sex je toliko nutností toho druhu, jež je současně triviální, že sex není o nic zásadnější, než kouření. A tak se moderní romanopisec, rozervaný mezi dvěma idejemi, pokouší psát příběh o člověku, který kouří dvacet cigaret a pokouší se myslet, že každá z nich představuje krisi. V tomhle všem je intelektuální změť a spleť, cosi, co se nakonec stáhne a začne rdousit. O filosofovi tohoto druhu platí přesně a doslova, že když mu dáte dost provazu, oběsí se na něm. Utěšuje nás pomyšlení na to, že sebevraždě patří v jeho filosofii vznešené místo.

Erastián o státní církvi

The Erastian on the Establishment
Děkan Inge je nesporně tím nejpronikavějším, nejkultivovanějším a nejosobitějším příslušníkem skeptické školy, kterou representuje. Je proto občas nevyhnutelné, že se zdá, že je mu věnována obzvláštní pozornost tehdy, když se na něj zaměří právě kvůli jeho nápadné výraznosti. Máme-li to říci hruběji, je to proto, že je jedním z mála intelektuálů oné školy, kteří stojí za to, aby na ně člověk reagoval. Sám jsem se možná často vyjádřil hruběji, než bylo mým úmyslem, jenže dvojí povinnost, o niž se tu jedná, představuje problém, který nemá snadné řešení. Potíž je v tom, že jeho posice je natolik falešná, že její správná formulace vypadá jako provokace. A přece nemusí být míněna jako pošťuchování, ale jen jako pravda. Jemu alespoň jeho vlastní posice jistě nepřipadá tak falešná jako nám, ale pro její omluvu je zapotřebí dlouhého vysvětlování, které nelze vyjádřit v krátkosti. Děkan Inge napsal kupříkladu onehdy příkrý odsudek těch příslušníků anglikánského kléru, kteří podporují zrušení postavení anglikánské církve jako církve státní (disestablishment pozn. překl.) Odseknout, jak bych měl z prvního podnětu sklon já, že děkan přirozeně váhá s tím, aby přestřihl poslední velmi tenké úřední pouto, které ho ještě váže ke křesťanství, může vypadat až příliš úsečně. Je to přitom docela pravda, která ani nemusí nutně být toliko nepřátelská.
Abychom, v duchu křesťanské lásky, porozuměli zvláštnímu případu děkana Ingeho, musíme nechat na chvíli stranou všechny otázky konfese a definic a vyvolat si v mysli jiný obraz. Je to obraz, který byl v mysli Matthew Arnolda, když otevřeně řekl, že i když je sám téměř agnostik, chce zachovat náboženské instituce a zejména náboženskou literaturu, již shledal nejlépe dochovanou v anglikánské církvi a doporučoval, ab ji nikdo neopouštěl. Musíme si připomenout obraz historické hierarchie kněží, kteří jsou též profesory a jejich hlavním posláním je věda a studium literatury. Ono není jen tak náhodou, že jak Arnold, tak Inge měli vazby na Oxford. Většina takových mužů bude patrně křesťany ve zděděném cítění a v předmětu zájmu, ale jejich křesťanství nebude, abychom tak řekli, k věci. Onu instituci si můžeme dokonce lépe představit, když ji budeme považovat za postavenou spíš na konfuciánském, než křesťanském základě. Její ideou je neporušená klasická kultura. Dalším jejím podstatným bodem ovšem je, pokud mají zůstat neporušené její tradice a obřady, pak musí zůstat nedotčeny i její pochyby a negace. Musí být natolik tradiční, aby se tam skeptik cítil v bezpečí.
Něco podobného snad mohlo i existovat u Číňanů a v dalších pohanských paralelách. Něco podobného možná existovalo mezi posledními pohanskými kněžími starověku. Starý dobrý pohanský Flamen nebo Pontifex Maximus nechtěl být rušen, když mezi svými přáteli bohy vysvětloval tak, že od nich odváděl pozornost a zamlouval je a rozhodně nechtěl přejímat odpovědnost za to, aby narýsoval přesnou hranici mezi pravdou a pohádkou v Ovidiových Proměnách nebo Jupiterových genealogiích. Cosi takového existovalo také v akademickém anglikanismu erastiánských (volné označení tendencí k plnému podřízení církve státu pozn. překl.) časů v Anglii, kdy vědečtí whigové a zesvětštělí biskupové nad oříšky a vínem lhostejně citovali Horatia, Augustina a Gibbona. To je ten establishment, to státní postavení, na kterém chce Inge stát a stavět, to je ona civilizovaná instituce, o níž tak pevně věří, že je to dobrá věc, totiž tradiční domov učenosti, třebaže převážně otevřený jen hrstce. To je ta věc, jež by měla být pro vnější svět právě tak autoritativní jako středověcí opati, ale jejíž vnitřní život by měl být tak pohodlný jako život řeckých filosofů. To je ta věc, která nemusí vylučovat heretiky, ale zbavuje se nevědomých, to je ta věc, která připouští všechny otázky, potud, pokud nezpochybňují ji samou.
Nu a kulturní tradice takového druhu může mít mnohé známky důstojnosti a národní hodnoty a člověk může toužit po jejím zachování jako národní hodnoty bez absurdity i falše. Je tu ala řada podmínek, jež je třeba mít na paměti a na které podle všeho děkan Inge soustavně zapomíná. Národ si kupříkladu musí pořád uchovávat totéž rozpoložení respektu vůči profesorskému sboru, či jak se to má nazývat. Moderní rozpoložení se měnívá velice rychle a řekl bych, že bychom přeháněli, kdybychom tvrdili, že celá Anglie je nyní plná lásky a úcty k universitním činitelům. Další potíž je v tom, že ať už tenhle druh čínské synody dovede cokoliv, nemůže existovat bok po boku se skutečným a zapáleným náboženstvím. Křesťané jej porazili na konci římské éry.Porazili jej na konci osmnáctého století dokonce i metodisté. Často se cituje, že chudák Karel II. řekl o puritánství, že to není náboženství pro gentlemana. Ne tak často se dodává, že také řekl, že anglikánství není náboženství pro křesťana.
A to je, zdá se mi, to, co má děkan ve skutečnosti na mysli a vysvětluje to, proč je současně takový konservativec i takový obrazoborec, takový skeptik a takový tory. Samozřejmě, on to neříká zrovna takhle. Když už je dohnán k tomu, aby hájil svou partu pohlavárů s jejich knihovnami a statky, typicky vezme ze zaprášených regálů jednu starou knížku a cituje z Burka thesi, že církev byla toliko státem nahlíženým v jednom světle a stát byl toliko církví nahlíženou v jiném světle. Burke mi, mezi všemi ostatními, připadal jako člověk s nejimaginativnější a svrchovaně nereálnou myslí. Už když něco takového říkal, musel vědět, že církev byla plná lidí, kteří v ni nevěřili a vůdců státu, kteří už to skoro i přestali předstírat. Stojí přitom za připomenutí, že Burke zcela vážně rozvažoval, zda přijímat do církve disidenty, jejichž veškeré nadšení bylo bez zastírání soustředěno na to, aby svého kalvinistického Boha učinili ještě podobnějšího ďáblu, než tomu bylo kdy dřív. Věděl, že svět kolem něj byl přímo přeplněný podobnými fanatiky a rouhači, a přesto si dokázal představit, že ve skutečnosti byla celá Anglie, světsky nahlíženo, církví Kristovou, třebaže v jednom ohledu mírně posunutou. Dokonce i Burkeově době bylo ovšem poněkud zvláštní něco takového zastávat a je naprosto bláznivé zastávat to v naší době. Děkan Inge připouští, že jsou dvě velké pohromy, které mohou zničit jeho plán a učinit postavení anglikánské církve nemožným. Má ale za to, že obě jsou natolik nepravděpodobné, že nestojí ani za úvahu. Jedna z nich je—co by se stalo, kdyby značná část Anglie opravdu opustila křesťanství? Druhá, co by se stalo, kdyby se Anglie obrátila k Římu? Odpověď na obě nemožnosti je velmi prostá. Druhá může nastat kdykoliv ze dne na den, a k té první již došlo.
Je samozřejmě možné hrát nekonečnou hru se slovem křesťan a pořád dokola rozšiřovat jeho epochu soustavným umenšováním jeho významu. Až přijde doba, kdy se všichni shodnou, že být křesťanem znamená jen myslit, že Kristus byl dobrým člověkem, bude zajisté pravda, že vně zdí blázinců bude možné jméno křesťana upřít jen několika málo osobám. Ovšem jen pouhá záměna smyslu slova nám brání upřímně říct, že značná část, možná většina, našeho moderního lidu jsou pohané. Mnozí z nich se vysmívají standardům rodinné zbožnosti či veřejné důstojnosti, jež pohané obecně přijímali. Většina z nich ale, pokud vůbec mají nějaké náboženství, mají náboženství pantheismu nebo čiré ethiky, jež by většina velkých křesťanských postav dějin, jak katolických, tak protestantských, okamžitě označila za pohanské. Kdybyste se zeptali Wesleye nebo Swedenborga, nebo Dr. Johnsona, nebo Baxtera, nebo Luthera, označili by moderní lidi za pohany rychleji, než by to udělali, pokud je to vůbec možné, Bosseuet nebo Bellarmine. Je-li pravda, že církve je prostě státním náboženstvím, pak jsme se dostali velice blízko k tomu, abychom řekli, že jej to státní bezbožnost.
Jeden zahořklý a cynický člověk (a jsem si jist, že to byl také člověk z Oxfordu) řekl: „Církev je naší poslední záštitou proti křesťanství.“ To je dosti nespravedlivý popis anglikánské církve. Není to ale zas tak úplně nespravedlivá charakteristika děkana Ingeho. Na pozadí jeho mysli je právě tento obraz velké akademické a kulturní tradice, etablované jako potřeba národní či státní, ale nijak zvlášť jako potřeba duchovní. Potřebuje náboženské texty—aby měla co kritizovat, náboženský obřad—aby měla co z času na čas mírně a poněkud pompézně reformovat, potřebuje jakýsi předpoklad náboženství v tom smyslu, že nebude tolerovat hrůzy čehokoliv podobného ruskému popření náboženství. Bude ale podléhat jednomu testu procházejícím jí skrz na skrz. Může koexistovat s pochybností, ale ne s vírou.
Na konci svého článku se děkan Inge pokouší pojem erastiánství, který je až příliš pravdivý na to, aby iritoval, odhodit stranou jako impertinenci. To ale rozhodně jeho význam v této chvíli absurdně podceňuje. Nejde tu o otázku, zda ti, kdo formují národ tím, že jsou Angličané, by mohli tím, že jsou anglikány, abstraktně vzato, formovat náboženství. Jde tu o to, zda církev, která, když nic jiného, tak aspoň existuje, má být ( s některými, kdo k ní náleží a některým, kdo k ní nenáleží) řízena a ovládána těmi, kdo k ní nenáleží. Erastiánství dnes existuje v tom naprosto praktickém smyslu, že jakýkoliv Žid, halasný evangelizátor nebo atheista z Hyde parku může diktovat, co má křesťanská církev dělat v naprosto jakékoliv věci, bez ohledu na to, jak je intimní či posvátná. Bradlaugh byl poslancem, stejně dobře se mohl stát členem vlády a jmenovat biskupy. Pan Saklatvala byl socialistickým předákem a mohl být docela dobře labouristickým ministrem s většinou ve Sněmovně a zákonem mohl nechat předepsat, že modlitební knihou (Prayer Book či Book of Common Prayer základní liturgický dokument anglikánské církve) bude cokoliv, co by chtěl. To je postavení státní církve (state establishment) tak, jak je dnes všeobecně chápáno, to je to, co si děkan Inge přeje a co patrně hájí, nebo se delikátního úkolu takové obrany musí chopit.

Elizabeth Barrett Browning

Elizabeth Barrett Browning
Paní Browning byla velkým básníkem a ne jen, jak se planě a lidově říká, velkou básnířkou. Slovo básnířka (poetess pozn. překl.) je špatná angličtina a skládá se jím obzvláště špatný kompliment. Na díle paní Browning není nic pozoruhodnějšího víc, než absence oné otřepané a sladké elegance, jež se po poslední dvě staletí požadovala od dam spisovatelek. Je-li někde její verš špatný je to vždy kvůli nějakým výstředním obrazům, nějakému zdivočelému srovnávání, nějakému hýření s důmyslem. Její nesmysly nikdy nevzcházejí ze slabosti, ale z pomatení mocí. Pokud se vysvětluje sama, je mnohem víc velkým než dobrým básníkem.
Paní Browning se často jeví nasládlejší a sentimentálnější, než mnohé jiné literárně činné ženy, ale to je proto, že ona byla silnější. K zhroucení je zapotřebí jistého množství vnitřní síly. Naprosté sebepokoření vyžaduje ohromnou sílu, více síly, než kolik má většina z nás. Když psala poesii sebeodevzdání, skutečně se vzdávala sebe sama s udatností a rozhodností poustevnice zříkající se světa. Taková dvouverší jako:
Our Euripides, the human,
With his dropping of warm tears. (Náš Euripides, člověk/s jeho slzami vroucně kanoucími pozn. překl.)
ve většině z nás vyvolávají pocity odporu a nevolnosti. Nelze si nic tak dobře představit jako cosi směšného, než je Euripides chodící po světě a ronící hlasitě cákající slzy a paní Browning, kterak ho následuje s teploměrem v ruce. Co je ale na tomhle pitomém dvouverší obzvláště nápadné, je to, že paní Hemans by je nikdy nenapsala. Napsala by něco dokonale důstojného, dokonale neškodného, dokonale zanedbatelného. Paní Browning měla velký a vážný problém. Ona chtěla vážně něco říct. Mířila na velmi živý a podivný obraz a minula ho. Potkalo ji ono katastrofické a veřejné selhání, které je právě tak medailí či vysvědčením, odznakem udatných.
Nehledě na únavnou polopravdu, že umění je nesmrtelné, vyžaduje umění jisté značné množství morálních kvalit a ještě významněji všechno umění vyžaduje odvahu. Malířské umění kupříkladu vyžaduje i jistou fysickou odvahu. Každý, kdo se kdy pokoušel nakreslit rovnou čáru a nepovedlo se mu to, ví, že selhaly hlavně jeho nervy, podobně by se mu mohlo nezdařit třeba skočit ze skály. Podobně i veškeré literární umění zahrnuje prvek risika a největší literární umělci byli zpravidla ti, kdo dokázali nejvíce riskovat, že budou mluvit nesmysly. Téměř všichni velcí básníci, od Shakespeara níž, vedli tolik řečí, až to byly hotové tirády. Paní Browning byla ve své košatosti a smělosti, v gigantickém měřítku své duchaplnosti, alžbětinská. Často u ní míváme týž dojem, jaký míváme u Shakespeara, že bychom s polovinou jejího talentu dokázali dosáhnout více. Leží na ní ta alžbětinská kletba, že nedokáže jedinou řádku nechat být, že ji nedokáže napsat bez domýšlivosti:
And the eyes of the peacock fans
Winked at the alien glory, (A oči vějířů z pavích per/mrkala na cizáckou slávu pozn. překl.)
Řekla o papežských vějířích v přítomnosti italské trikolory.

And a royal blood sends glances up her princely eye to trouble.
And the shadow of a monarch’s crown is softened in her hair, (A královská krev kradmo jejíma skvělýma očima potíže vyhlíží. / A stín vladařské koruny v jejích vlasech měkne)
je její popis krásné a aristokratické dámy. Představa pavích per pomrkávajících jako stejný počet londýnských uličníků, je asi jeden z jejích agresivnějších a nehoráznějších řečnických obratů. Obraz ženiných vlasů jako změkčeného stínu koruny je ojediněle živě vykreslený a dokonalý. Oběma je ale společná táž vlastnost intelektuálního nápadu a intelektuálního soustředění. Oba obrazy jsou příkladem éterického epigramu. Velkou a dominantní charakteristikou paní Browning je, že je významně podobná v úspěchu i nezdaru. Zrovna tak jako je každé manželství na světě, dobré či špatné, dramatické, neodvolatelné a plné nadcházejících událostí, tak je i každé její divoké sezdání navzájem cizích idejí hotovou věcí, která má jistý účinek na imaginaci a ten se pak, k dobrému či zlému, stává jednou provždy součástí našeho myšlenkového vidění světa. Ve čtenáři vyvolává dojem, že nikdy neodmítla žádný fantastický nápad zrovna tak, jako jistí gentlemani v osmnáctém století neodmítli žádný souboj. Když upadla, bylo to vždy proto, že jí uklouzla noha při dopadu, nikdy kvůli tomu, že by špatně vyskočila.
„Okna Casa Guidi“ je v jednom ohledu básní pro svou autorku velmi typickou. Paní Browning lze oprávněně nazývat básníkem vlastním liberalismu, onomu velkému hnutí z první poloviny devatenáctého století směřujícímu k emancipaci lidí od starodávných institucí, jež pomalu měnily svou povahu tak, že z útočištných domů se staly vězeňské kobky a z mystických drahokamů zůstala jen písmena. To není to, co bychom běžně rozuměli pod pojmem vzpoura. Nemělo to ve svém nitru žádnou nenávist vůči starodávným a podstatně lidským institucím. Mělo to onu hluboce konservativní víru v nejstarobylejší z institucí, průměrného člověka, onu víru, jež je běžně známa pod jménem demokracie. Jejich ideálem, podobně jako ideálem všech rozumných lidí, byla chaotická představa dobroty stvořená z anglických prvosenek a řeckých soch, ptáků prozpěvujících v dubnu a regimentů rozsekaných na kusy pro vlajku. Nebyli to ani radikálové ani socialisté, ale liberálové, a liberál je ušlechtilý a nezastupitelný blázen, který se snaží ze své vlastní hlavy udělat vesmír.
Paní Browning a její manžel byli liberálnější než většina liberálů. Byla jim vlastní pohostinnost intelektu a pohostinnost srdce, což je nejlepší definice. Nikdy neupadli do návyků jalových revolucionářů předpokládajících, že minulost byla špatná, protože budoucnost bude dobrá, což bylo skoro to samé, jako tvrdit, že právě proto, že lidstvo nedělalo dosud nic než omyly, je nyní docela jisté, že teď už bude mít pravdu. Browning dokázal víc než kdokoliv jiný rozeznat, že všechny konvence jsou jen vítězné revoluce. Dokázal sledovat středověké logiky při všem jejich setí větru a sklízení bouře s veškerým velkomyslným zápalem náležejícím abstraktním ideám. Dokázal starověk studovat s mladýma očima renesance a řeckou gramatiku číst jako knihu milostné lyriky. Tento nezměrný a téměř matoucí Browningův liberalismus měl nepochybně jistý vliv i na jeho manželku. Ve své vizi nové Itálie se s poctivostí pravého revolucionáře vrátila zpět k obrazu starověké Itálie, protože všechny pravé revoluce jsou obratem k přirozenému a normálnímu. Revolucionář, který se trhá od minulosti, to je nápad hodný a vhodný pro idiota. Jak by si totiž člověk mohl i jen přát něco, o čem nikdy ani neslyšel? Nevyčerpatelné pochopení paní Browning pro všechny starodávné a podstatné lidské vášně není nikde zřetelnější, než v jejím pojetí patriotismu. Z jakéhosi temného důvodu, kterému je vskutku těžké porozumět, se dnes má za to, že patriotismus znamená především víru v to, že každý národ opustí své patriotické cítění. Tento podivný rozpor neexistuje u žádné jiné vášně. Lidé, jejichž životy jsou v největší míře založeny na přátelství, mají pochopení pro přátelství druhých. Vzájemný zájem jeden o druhého u zasnoubených párů je příslovečný a podobně jako u jiných příslovní, je to někdy i otrava. Jen u patriotismu je dnes považováno za správné předpokládat, že tento cit u druhých lidí neexistuje. U velikých liberálů doby paní Browning tomu tak nebývalo. Browningovi měli, abychom tak řekli, odtělesněný talent pro patriotismus. Milovali Anglii a milovali Itálii, a přece byli pravými opaky kosmopolitů. Obě země milovali jako země, ne jako libovolné výseky z globusu. Drželi se kořene a podstaty patriotismu. Věděli, jak jisté květiny, jistí ptáci a jisté řeky padají do mlýnů mozku a vycházejí pak jako války a objevy, jak nějaké triumfující dobrodružství nebo otřesný zločin vykonané či spáchané na vzdáleném kontinentu mohou s sebou nést barvy italského města či duši tiché vsi v Surrey.