Kapitola X. Milost páně Bennettova

Chapter X. The Mercy of Mr. Arnold Bennett
Pan Arnold Bennet napsal jednu ze svých humorných a lidských causerií, v níž se velmi náležitě dovolával sociální imaginace a lepšího pochopení pro naše bližní. Dospěl ovšem až k tomu, že podobně jako někteří fatalisté prohlásil, že bychom nikdy neměli někoho soudit v tom smyslu, že bychom ho odsuzovali ve spojitosti s jeho morálním chováním. Týž vážený autor před nějakým časem ukázal vskutku hrdinskou míru svého milosrdenství a velkomyslnosti, když recensoval mou knihu a řekl o ní mnoho laskavého. Dodal k tomu ale pochybnost, zda může být pravá inteligence v souladu s přijímáním jakéhokoliv dogmatu. Ve skutečnosti jsou ale jen dva druhy lidí, totiž ti, kdo dogmata přijímají a vědí to a ti, kdo je přijímají nevědomky. Jedinou mojí výhodou oproti nadanému romanopisci je, že patřím k první skupině. Mám dojem, že jeho nevědomost pokud jde  o dogma sahá až k nevědomosti o tom, co dogmatem míní. Má-li na mysli toliko populární představu o tomu, co je to být dogmatický, pak bychom mohli dát k uvážení, že tvrdit, že veškerý dogmatismus  je neinteligentní je samo o sobě poněkud dogmatické.  A něco z toho, co platí o tomto jeho odmítnutí dogmatu, platí i o jeho odmítání odsuzování, což je vskutku zákaz zakazování.
Pan Arnold Bennett nevrhá na otázku stín strašné metafysiky determinismu, na to je příliš bystrým a zručným žurnalistou. Dovolává se ale jednoduše dobročinné lásky, ba křesťanství a na tom zakládá ideu, že bychom lidi neměli vůbec soudit, ani jim vlastně nic vyčítat. Stejně jako všichni ostatní, kdo takhle argumentují, má dojem, že se dovolává milosrdenství a lidskosti. A jako každý, kdo takhle argumentuje činí pravý opak. Tenhle konkrétní nápad nesoudit lidi ve skutečnosti znamená věšet je bez soudu. Ve skutečnosti by soud spíš než milosrdenství nahradilo cosi mnohem podobnějšího vraždě. Logický postup, jímž diskuse prochází, je totiž vždy jeden a ten samý, viděl jsem to ve stovce debat o osudu a svobodné vůli. Nejdřív někdo řekne, jako pan Bennett: „Buďme k naším bratřím laskavější  a nevyčítejme jim chyby, které nemůžeme soudit.“ Pak nějaká osoba běžného zdravého rozumu řekne: „Opravdu si myslíte, že byste si bez námitek nechal vybrat kapsy nebo podříznout krk?“ Ten první pak vždycky odpovídá tak, jak odpověděl pan Bennet.: „Ale kdeže, potrestal bych ho, abych ochránil sebe i společnost, alenevyčítal bych mu to, protože si nemohu dovolit ho soudit.“ Vypadá to, jako by filosof zapomněl, že původně chtěl být ke kapesním zlodějům a hrdlořezům laskavější. Jeho smysl pro humor by mu mohl napovědět, že kapesní zloděj by raději snášel výčitky, než by pro ochranu společnosti musel jít na nucené práce.
Nu, pan Bennett má samozřejmě pravdu v nejmystičtějším a tedy v nejhlouběji morálním smyslu. Nevíme, co ví o kvalitách člověka Bůh. Nevíme ani, co Bůh ví o potřebách obce. Když někdo otráví svou malou neteř, může k tomu mít tajuplné důvody a omluvy, kterým nemůže porozumět. A může tak sloužit tajuplným společenským motivům, které nedokážeme sledovat. Nemusíme být neomylní, když myslíme, že trestáme zločince, neomylní nejsme ani tehdy, když myslíme, že chráníme společnost. Zdá se mi, že jsme nevyhnutelně nevědomí, ať se obrátíme tam či tam. Ale i při vší naší nevědomosti je nad slunce jasnější jedno. Páně Bennetovo řešení není z těch dvou to milosrdnější, ale méně milosrdné. Říkat, že můžeme lidi trestat, ale nemůžeme jim nic vyčítat, znamená tvrdit, že máme právo být k nim krutí, ale nemáme právo být k nim laskaví.
Výčitka je totiž koneckonců sama o sobě komplimentem. Je to kompliment protože se dovolává, dovolává se člověka jako tvůrčího umělce, který tvoří svou duši. Říct o někom, že je „lump“ či „padouch “ může v běžné společnosti vypadat jako poněkud nezdrženlivé, je to ale také jakási hádanka a zkratka. Je to zestručnění vznešeného duchovního obřadního oslovení, na které možná v naší uspěchané době nemusí být dostatek času. Když potkáte na večeři v londýnském Mayfair milionáře, který se prošmelil mnoha trhy a pozdravíte ho (jak je vaším zvykem) zvoláním „Ty lumpe!“, pak jen pro usnadnění zkracuje třeba takovéhle vyjádření: „Jak jsi mohl, maje božského ducha člověka, který je možná vyšší, než andělé, ho zavléct tak nízko, že je z tebe lump?“ Když jste na zahradní párty představen členu vládního kabinetu, který bere peníze za vládní zakázky a když mu docela běžně řeknete „ničemo!“ prostě jen pronášíte poslední slovo delšího morálního výkladu, který by zněl asi takhle: „Jak směšný je pohled na duchovní divadlo tohoto člena vlády, který byv nejprve učiněn slavným a jsa stvořen k Božímu obrazu, sestoupil pak k tak pokleslým ambicím, až jim je dovoleno proměnit jej v lumpa.“ Prostě jen vezmeme konec věty a ten mluví za celý zbytek, podobně jako říkáme bus místo omnibus. Ještě víc se to podobá případu puritána ze sedmnáctého století, který se jmenoval nějak „Kdyby-za-tebe-Ježíš-nezemřel-byl-bys-zatracen, Higgins“, o kterém se ale, pro obecné pohodlí mluvilo jako o „Zatraceném Higginsovi“. V každém případě je však zřejmé, že když o někom řekneme, že je zbabělec, ptáme se ho tím současně, jak může být zbabělcem, když by měl být hrdinou. Když někoho napomínáme, že je hříšník, naznačujeme tím, že je schopen být světcem.
Budeme-li ho ale trestat, abychom ochránili společnost, žádný zřetel na něj brát nebudeme. Nebudeme ani vůbec nijak omezeni, pokud jde o přiměřenost trestu. Existují určité meze v tom co lze od běžných lidí čekat, že budou říkat, že si běžný člověk zaslouží. Když ale přijde na to, co by se mělo předpokládat, že bude vyžadovat nebezpečí pro společnost, žádné meze neexistují. Ani kdybychom mohli, neuvařili bychom politika v oleji, ani nestáhli chudáka politika zaživa z kůže, protože nevěříme, že by člověk za braní provizí za zakázky zasloužit stáhnout z kůže. Rozhodně ale není právě tak jisté, že stáhnout ho z kůže není ochrana společnosti. Korupce může společnosti zničit, a mučení do ní může odrazovat. Rozhodně to není tak očividně k ničemu, jako to je očividně nespravedlivé a mstivé. Tak fantastické tresty nepoužíváme, převážně proto, že mámejakousi představu, že trest by měl odpovídat zločinu a ne jen vyhovovat společnosti. Kdybychom brali v potaz výlučně stát, lze se a priori domnívat, že by lidé byli mnohem krutější. A faktem je, že tam, kde byl stát tím jediným, co se bralo v potaz, ukázala zkušenost, že byli mnohem krutější. Mnohem krutější přesně proto, že byli zproštěni vší odpovědnosti, pokud jde o nevinu či vinu jednotlivce. Tuším, že v pohanském Římě, onom modelu toliko občanské a sekulární loyality, bylo běžnou praxí mučit otroky jakékoliv domácnosti podrobné vyšetřování. Pokud jste měli námitky, jelikož otrokům nebyl prokázán žádný zločin, stát by po moderním způsobu odpověděl: „My netrestáme zločin,  my chráníme obec.“
Nu tento příklad je v současné době relevantní ve více ohledech. Nechci samozřejmě tvrdit, že tohle bylo motivem všech krutostí v dějinách, nebo že žádné nevzešly z docela opačného motivu.  Byl to ale motiv pro takovou tyranii v pohanském světě a moderní svět se v tomhle, i v mnoha dalších věcech, stal převážně světem pohanským. A moderní tyranie může v mučení pohanských otroků najít svůj prototyp ve dvou hlavních ohledech. První je v tom, že se moderní svět vrátil k testu pohanského světa, který posuzuje, co prospívá státu a nehledí na spravedlnost pro jednotlivce. A druhý je v tom, že moderní svět, podobně jako ten pohanský, uvaluje tento test především na podřízené a porobené společenské třídy, na otroky, či na ty, kdo jsou téměř otroky.
Pohanský stát je totiž státem otrockým. A nikdo nezastává tento názor na stát víc, než státní socialisté. Oficiální politik labouristické strany bude první, kdo prohlásí, že theoreticky vzato nesmí být trest mravní náhradou, ale jen společenskou regulací. A v praxi by byl první, kdo by řekl, že regulovat je nutné chudé a nevědomé. Nepochybně je jedna věc být regulován a druhá věc být mučen. Jakmile je ale tenhle princip jednou zeširoka připuštěn, může pokrok k mučení spěchat docela rychle. V psychologické sféře už to ani horší být nemůže. Že matka může procházet morálním trýzněním nejvyššího stupně, když jí odebírají dítě hrubou silou může stoupence všelidské vzájemnosti sice může překvapit, ale to neznamená, že by to kvůli tomu bylo méně pravdivé. A takové incidenty jsou při dnešním policajtování chudých tak běžné, že si jich sotvakdo všimne. A tenhle příklad je obzvláště relevantní pro náš přítomný výklad. Nikdo nemůže předstírat, že milující matka poněkud zaostalého dítkazaslouží být potrestána tím, že jí bude ze života vzato všechno štěstí a radost. Každý ale může předstírat, že je takový akt nutný pro spokojenost a štěstí obce. Nikdo nebude tvrdit, že milovat své dítě od ní bylo nízké a nečestné, že jí ho bylo nutné odejmout. Vždycky je ale snadné, že odejmutí dítěte poslouží nějakému odlehlému sociálnímu cíli. Eliminace trestu tak znamená rozšíření tyranie. Tak utiskovatelské věci nebudou lidi dělat, pokud by byly mstivé. Tak zločinný dokáže být jen trest očištěný od msty.
Když na to přijde, bylo by snadné najít příklady mnohem bližší mučení římských otroků, než je tenhle. Velmi blízkou paralelou je třetí stupeň používaný policií proti podezřelé kriminální třídě zejména v Americe, protože kriminální třída je podobně porobená jako otroci a jde jen o ten či onen experiment na nervech, podobný tomu, když jeden dává přednost skřipci a druhý palečnicím. Jde tu ale o to, že se aplikuje na kriminální typy bez jakéhokoliv důkazu, že v tomto případě jde opravdu o provinilého zločince, a celá věc je ospravedlněna nikoli zločinností jedince, ale potřebami státu. Policie by odpověděla přesně stejně jako odpovídali pohané: „My netrestáme zločin, my chráníme společnost.“
Tato tyranie se šíří. A nebude naděje pro svobodu či demokracii, dokud všichni nebudeme hlasem hromovým požadovat právo, aby nám byly věci vyčítány a připisovány k tíži. Dokud se nepřihlásíme k našemu posvátnému nároku být stíháni trestem nebudeme se cítit jako svobodní lidé. Odsuzování člověka za to, co se rozhodl udělat je samo o sobě doznáním, že  se to rozhodl udělat a je pod naši důstojnost připouštět, že nic jiného udělat nemohl. Jedinou alternativní theorií je, že nemůžeme dělat nic, než to co děláme, a že naši vůdcové mohou udělat cokoliv, aby nám v tom zamezili. Ve srovnání s tím by bylo lepší, aby po celé Anglii povstaly davy burácející lůzy a hlučně se dožadovaly, aby byly oběšeny.

Reklamy

Kapitola IX.: Prohibice a tisk

Chapter IX. Prohibition and the Press
Tiskový orgán Nonkonformistické Svědomí, komentujíc velmi laskavě mé nedávné poznámky o Americe, pokračoval samozřejmě kritikou, třebaže stejně laskavou, mých poznámek o prohibici. Nu, pokud jde o mě, nevidím problém ani tak v prohibici jako takové, ale v zakazování obecně. Chci říct, že mi tak nesejde na alkoholu, jako na svobodě. Chci vědět, na základě jakého principu stoupenci prohibice postupují v tomto případě a jak se podle nich vztahuje na jiné případy. A kdybyste mě zabili, nemohu se v tom nijak vyznat. Mohli bychom očekávat, že budou tvrdit, že je něco velmi zvláštního a specifického na postavení alkoholu a z toho učiní základ svého útoku na něj. Skutečnost je ale taková, že on nebojují s alkoholem, ale docela jednoduše napadají svobodu. Myslím tím, že si vystačí s tím, že o téhle svobodě říkají přesně to, co by mohli říkat o kterékoliv jiné svobodě—že může být, a je, otřesným a ohavným způsobem zneužívána. Pokud by tohle byla poslední námitka proti jakékoliv formě svobody, pak by nikdy žádné formy svobody nebylo. A především by nikdy nebylo oněch konkrétních forem svobody, jež Nonkonformistické Svědomí má za nejposvátnější. Nonkonformisté se domáhali svobody odloučení (od oficiální církve pozn. překl.) třebaže věděli, že to povede k anarchii sekt a záštiplných polemik. Dožadovali se tiskových práv, třebaže věděli, že to bude znamenat oprávnění pro tisk dvaceti lží na jednu pravdu. Mám za to, že není v historii nic, nač by byl moderní puritán ve vší nevinnosti pyšnější, než je věc zvaná svoboda tisku, která povstala z pamfletových bitek sedmnáctého století a zejména z velkého pamfletu Miltonova. A přece, všechno, co Milton říká o připuštění polemik, navzdory nebezpečím, která to s sebou nese, by se dalo slovo od slova aplikovat na povolení pití alkoholu, bez ohledu na risika, která to s sebou nese. Není snad ctnost, která se zamyká v hotelu pro abstinenty, ctností na útěku a schovanou v klášterní klausuře? Což není morálka, která si netroufá mít víno na stole či ve městě, se vší důrazností ta, která nesebere odvahu pustit se do křížku se svými nepřáteli? Všechny Miltonovy argumenty pro svobodu jsou argumenty ve prospěch piva a samozřejmě sám Milton by je na pivo jistě aplikoval. Vysoce úspěšný pivovarník, jehož byl latinským sektetářem—gentleman jménem Williams, jinak též Cromwell—by s ním byl jen těžko spokojen, kdyby je na pivo neaplikoval.
Kritik, kterého si tu dovoluji kritisovat například říká, že lidé se v názoru na prohibici liší podle toho, nakolik jsou znalí nebo nevědomí děsivného stavu slumů, hrozných následků alkoholismu v našich průmyslových městech a tak dál. Ať už to je dobrý argument proti veřejně přístupným hospodám nebo ne, není pochyb o tom, že bych ho mohl velmi snadno obrátit proti veřejně šířenému tisku. Mohl bych zdůrazňovat, že jsem obyčejný cockney, novinář z Fleet Street, který odvedl svou pravidelnou noční práci pro denní list a najedl se ?:u nočního stánku s bramborami, zatímco on je nejspíš kultivovaný kongregacionalistický duchovní píšící v knihovně theologických děl. Mohl bych říct, že znám lépe než on, nebo než většina lidí zná, cynismus, vulgaritu a neřesti žurnalismu. Skutečností ale je, že slabiny a neřesti žurnalismu jsou dnes už právě tak zřejmé těm, kdo žurnály čtou, tak těm, kdo je píší. Na moc a stav tisku si stěžují všichni odpovědění lidé a nikdo víc, než tihle horliví a ethičtí nonkonformisté. Právě oni si nejhořčeji stěžují, že šovinistické plátky mohou způsobit válku. Právě oni nejrozhořčeněji prohlašují, že senzacechtivý tisk podkopává morálku. Zdá se mi, že často neoprávněně pletou dohromady záležitosti morálky se záležitostmi vkusu. Mám za to, že často jako pouhý šovinismus odsuzují to, co je jednoduše hluboce demokratickým a lidovým charakterem patriotismu. Nikdo ale nebude popírat, že jsou do značné míry po právu a pochopitelně zděšeni z novinových absurdit a nehorázností. Ještě to ale nepoužili jako argument pro zákaz všech novin. Proč tedy, u všech všudy, používají souběžná zla jako argument pro zákaz všech hostinců?
Pokud jde o mne, jsou moje pocity o frivolnosti a nezodpovědnost tisku, velmi silné. Je zřejmě nemožné přehánět zlo, které může napáchat zkažený a bezohledný tisk. Ničí-li pití rodinu, ničí národ a stát jen nepřímo. Ale špatná žurnalistika ničí národ, chápaný jako národ, přímo, působí na společnou národní vůli a překlání společná národní rozhodnutí. Dokáže v pár hodinách vynutit rozhodnutí, které bude po staletí nenapravitelnou národní pohromou. Může dohnat celou civilisaci k porážce, do otroctví, k bankrotu, všeobecnému hladomoru. I v tuto chvíli tu máme listy, jež nás nezřízeně pobízí do války, do války nikoli s našimi nepřáteli, ale s našimi přáteli. Někteří žurnalisté jsou tak zkažení, že válku chtějí, takřka jen pro válku samotnou, více žurnalistů je tak slaboduchých, že válce svou prací napomáhají, aniž by si to uvědomovali. Podívejme se jen na jediný příklad z padesáti podobných frází, které kolem nás probleskávají, když listujeme novinami. Titulek vysázený ohromnými písmeny oznamuje, že Francouzi „utíkají“ ze sporných oblastí Blízkého Východu. Fráze o utíkání a politice útěků byly v anglické žurnalistice dobře známé a pevně usazené v tom smyslu, že znamenaly zbabělou a servilní kapitulaci, přiznání zoufalé porážky. Naznačuje se tu, že si Francouze jako národ notorických zbabělců se sklonem k panice vyvolávaným zvykem tančit a stravou z žab lze docela dobře představit, jak s výkřiky děsu zdrhají, jen co zahlédnou Turka s tasenou šavlí. Tohle je způsob, jak naše noviny posilují naše vztahy se spojenci. Jenom se zdá, že se si to naši novináři ve své horlivosti zeširoka rozmlouvat o širých lánech francouzské zloby a hanebnosti poněkud popletli. Není to vůbec dávno, kdy nám tytéž noviny tvrdívaly, že Francouzi jsou zuřiví válečníci, vnucujícího válku do všech koutů světa. Tvrdilo se nám, že militantní je Francie a všichni její rivalové před ní utíkají. Tvrdilo se nám, že tou strašlivou osobou třímající tasenou šavli je Francouz a ne Turek. Prostě řečeno, tihle žurnalisté jsou rozhodnuti ukázat, že ať už Francouzi dělají cokoliv, je to špatně. Když postupují, jsou arogantní, když ustupují, jsou to zbabělci. Když udržují armádu za Rýnem, jsou to militaristé, když ustupují, jsou zbabělci. Je-li pan Poincaré odhodlán k boji, je to fanatický rváč plivající oheň, kterému nesejde na ničem, než na boji. Není-li připraven k boji, je to starý bačkora, který je chronicky příliš zaražený, než aby bojoval. Pokud bude jazyk podobného druhu pečlivě volen po jistou dobu, můžeme se docela dobře ocitnout v evropské válce—v níž budeme jistě na špatné straně, a dost možná na straně poražené.
Představme si, že bych předstoupil s velkou reformou prohibice tisku. Představme si, že bych navrhoval, aby policie silou pozavírala všechny redakce novin tak, jak si druzí reformisté přejí pozavírat všechny hospody. Jak mi puritánští moralisté odpoví, nebo podle jakého principu budou mezi oběma reformami rozlišovat? Není žádné pochyby o tom, jakou škodu žurnalismus působí a jejich vlastní argumentace jim ani nedovoluje dovolávat se toho dobrého, co působí. Pravda je taková, že po tavernách byly napsány mnohem lepší básně, než se kdy nejspíš objeví v novinách. A ve prospěch této formy mluví tak dlouhé záznamy literární slávy, od Pantagruela po Pickwicka, jaké se nejspíš nikdy nenajdou ve starých archivech jakýchkoliv novin, které znám. Puritáni se ovšem nebaví o zdravější tradici vína, mají za to, že jejich argumentace se dostatečně opírá o nezdravé účinky ginu a mizerného piva ve slumech. A osvojíme-li si princip souzení podle nejhoršího, pak nejhorší účinky tisku jsou mnohem širší, než nejhorší účinky hospod. Jaký je přesně princip, podle kterého oprávněnou a neoprávněnou svobodou či mezi smíšeným a nesmíšeným oprávněním? Mám po ruce jeden rychlý a přibližný test, který může sice být správný či mylný, ale který aspoň dovedu formulovat, ale kde je formulován jejich test? Tvrdím, že nejprostší formou svobody je ta, která odlišuje svobodného člověku od otroka—vlastnictví svého těla a svých tělesných aktivit. Je zřejmé, že dovolit mu toto vlastnictví má svá risika, což bylo zřejmé vždy. To risiko se neomezuje na otázku pití, ale pokrývá celou otázkou zdraví. Jiné formy svobody, jako svoboda tisku, jsou mnohem nepřímější a spornější. Z novin lze udělat nástroj toho nejpodlejšího podvádění či vyhladovění celého národa. Proč bychom měli dopřávat odlehlé právo a upírat právo intimní? Noviny jsou nadto cosi nového, pokud na ně měli naši otcové právo, nevěděli o tom. Kvašené alkoholické nápoje jsou staré jako civilisace sama, možná starší. To, nač jsem se ale ptal zas znova a znova je jednoduše princip stoupence prohibice: a ptám se na něj pořád.

Kapitola VIII.: Otroctví volného verše

Chapter VIII. The Slavery of Free Verse
Dnes nejpotřebnější pravda říká,že konec není nikdy správný konec. Správným koncem u kterého je třeba začít je začátek. Moderní člověk musí číst všechno pozpátku, jako když čte nejdřív noviny a historii až pak, pokud vůbec. Podobá se slepci zkoumajícímu slona a odsouzenému k tomu, aby stál u samé špičky jeho ocasu. Ještě nešťastnější je ale kvůli tomu, že když už má nějaký první princip, je to zpravidla ten úplně poslední princip, který by měl mít. Začne jako by jedním neomylným dogmatem o slonu, že jeho ocas je jeho chobotem. Vyjde z principu špatným směrem a pokouší s mu všechna praktická fakta přizpůsobit. Protože slon nemá na konci ocasu žádné oči, označí ho za slepého slona a zeširoka se rozvykládá o jeho nevědomosti, pověrách a nutnosti povinné školní výuky. Protože na konci ocasu nemá žádné kly, prohlásí, že kly jsou fantastickou ozdobou připisovanou bájnému zvířeti, jakési slonovinové chiméře, která musela přijít branou ze slonoviny. Protože slon zpravidla nezvedá věci svým ocasem, odmítne magické příběhy o tom, že může zdvihat věci svým chobotem. Asi by také řekl, že tvrdit, že slon dokáže sbalit svůj chobot, je prostě jen antropomrfismus (hříčka s dvojím významem slova trunk chobot/kufr pozn. Překl.) Výsledkem je, že bude stejně sinalý a plný obav jako pesimista, svět je pro něj netoliko slon, ale bílý slon. Neví, co si s ním počít a nelze jej přesvědčit o naprosto jednoduchém vysvětlení, že totiž neučinil ani ten nejmenší skutečný pokus rozeznat, kde má zvíře hlavu a kde patu, či chcete-li ocas. Nezačne od správného konce, protože se náhodou ocitl nejprve na špatném konci.
Nikde ale necítím tenhle moderní trik se spoléháním spíš na poslední nedopalky, než na první princip, než v moderním zacházení s poesií. S tou či onou metrickou či nemetrickou formou nebo nemetrickou beztvarostí mohu a nemusím být spokojen podle toho, zda dosahuje nějakého konkrétního cíle nebo ne. Celá obecná tendence, považovaná za emancipaci, mi ale přijde víceméně jako zotročení. Zdá se, že se zakládá na podvědomé myšlence, že volná řeč je svobodnější než verš a že si tedy verš má nárokovat volnost řeči. Jenže řeč, zejména v naší době, vůbec volná není. Klopýtá o triviality, krotí ji konvence obtěžkané mrtvými slovy, maří ji tisíce smysluprostých věcí. Duši tolik neosvobodí, když můžeme říct „Vždycky vypadáš tak hezky“, jako to, když můžeme povědět „Však tvoje věčné léto nikdy nepohasne“. První věta je škobrtavá, svázaná a končí nejslabším slovem, které člověk kdy užil či zneužil. Druhá je jako gesto obra či svižný průlet archanděla, má v sobě samu prudkost svobody. Člověkem, který použije tu první, neopovrhuji, protože tím chce říct to druhé, a to co chce říct je důležitější, než to, co říká. Vždy jsem se snažil co nejlépe zdůraznit tuto vnitřní důstojnost všednodenních věcí, navzdory jejich nudnému zevnějšku, ale to, že samotná vnitřní duch by měl nabývat větší vnějškovosti a nudy nepovažuji za žádné vylepšení. Je považováno za správné odrazovat množství prosaických lidí od toho, aby se snažili být poetičtí, já ale považuju za mnohem větší otravu sledovat spoustu poetických lidí, jak se snaží být prosaičtí. Je to zkrátka další příklad filosofie vycházející od ocasu. Namísto toho, abychom zalévali vavřínový plot cockneyovy vily, přimějeme cockneye, aby zazdil rostlinu Apollonovu.
Vždycky jsem si představoval, že kdyby byl člověk doopravdy svobodný, mluvil by rytmicky a dokonce ve verších. I ta nejuspěchanější pohlednice by byla sonetem, jeho nejspěšnější telegramy by zněly jako struny harfy. Do telefonu by vydechoval písně, písně, které by, podle toho, jak dlouho by čekal na spojení, byly lyrické nebo epické a duel v nevyhnutelné hádce se slečnou na ústředně by byl i duetem. Svůj výběr chodů při večeři by oznamoval improvizovanou básní spojující v sobě mystičtější vděčnost modlitby před jídlem s jistou epigramatickou strohostí příhodnější pro domácký dobrý pocit. Jestliže pan Yeats dokázal, ve výtečných verších, říct, kolik přesně chce řádků fazolí na své farmě, proč by nemohl vypočíst, kolik chce přesně fazolí na talíři? Pokud může vydat veršovaný příkaz obstarat medonosné včely, proč by nemohl poslat med dál? S bohatšími a fantastičtějšími básníky by mohlo zprvu docházet k nedorozuměním, a Francis Thompson by musel několikrát žádat o „zlaté měchy neopojného vína“, než by někomu došlo, že má na mysli hrozny. Budu nicméně tvrdit, že jeho nádherná fráze je mnohem a mnohem reálnějším popisem vína, toho nejskvělejšího Božího daru, než kdyby řekl jednoduše a rázně „hrozny“, zejména pokud by ho kultura povinné školní docházky pečlivě naučila, aby to vyslovoval „hrozný“, jak by ho právě braly křeče v břiše. Pokud si člověk může říct o bramoru básní, pak by ta báseň měla být nejen pouze poetičtějším, ale realističtějším vyjádřením brambory. Brambora je totiž nejen básní, ale celou stoupající škálou básní počínající u kořenů v podzemních jeskyních gotického stylu s hrby podobnými goblinům a očima podobnýma šelmě ze Zjevení a stoupající zelenými odstíny země a stoupající ke koruně ve tvaru hvězd a odstínu nebes.
Pravdu za tím vším vyjadřuje ale ona velmi prastará mystická představa hudby sfér. Je to představa, že v naprostém pozadí započíná existence s harmonií a ne s chaosem. Proto také, když skutečně rozpřáhneme svá křídla a najdeme širší svobodu, najdeme ji v čemsi kontinuálnějším a více se opakujícím a ne v čemsi roztříštěnějším a hrubším. Svoboda je plnost, zejména plnost života a plná nádoba je zakulacenější a úplnější a ne naopak. Abychom pozměnili Browningovu frázi, v prose nacházíme oblouky lomené, v poesii dokonale kulaté. Prosa není svobodou poesie, spíše ji tvoří zlomky poesie. Prosa je, přinejmenším v prosaickém smyslu, poesie přerušovaná, zadržovaná a odříznutá od své cesty, je jako Fobiův vůz zastavený v zácpě na Strandu (londýnská dopravní tepna vedoucí z Trafalgarského náměstí kolem nádraží Charing Cross směrem k City pozn. překl.). Pokud se ale vůbec začne znovu hýbat, zjistíme myslím, že se s ní hýbou i jisté staromodní věci, jako je opakování a dokonce měřtko, rytmus, ba i rým. Zděšeně zjistíme, že se kola vozu točí a točí a že dokonce i koně, kteří povoz táhnou, mají běžný počet nohou.
Tak či tak, nejlepší způsob, jak povzbudit doprovod, je nezapřahat vůz před koně. Potřeba je učinit poesii poetičtější ignorováním toho, co ji odlišuje od prosy. Vůz lze možná uvést do pohybu mnoha novými způsoby, musím ale přiznat, že většina moderních theoretiků mi přijde, jako by dávala přednášky o jeho mechanice, zatímco vůz stojí. Když mi přímo před očima čaroděj provede zázrak s kusem provazu, klukem a rostlinou manga, zajímá mně otázka skeptika, který se ptá, proč by ho neměl provést se zahradní hadicí, staropanenskou tetičkou a opičím stromem, jen theoreticky. Proč vlastně ne, pokud to sám svede? Pokud zítra nějaký světec zázračně promění kámen v rybu, sejde mi na otázce (kterou by mohl někdo položit), proč nemá člověk proměňovat skládací sedačku v papouška kakadu, méně než na tom, abych ho to spíš nechal udělat, než bych mu vysvětloval, jak to má udělat. Je jisté, že v taková slova jako „ptáci“nebo „cukroví“, která jsou podobně prostá jako „ryby“ se mohou podobně spojovat v takových divech jako „Bare ruined quires where late the sweet birds sang.“ (holé chóry chrámové, kde sladko pozdní ptáci pěli pozn. překl.) Nakolik se mohou spolehnout na vlastní pocity, mají s vytvářením takového účinků mnoho společného metrum a dopad nohy, dokonce i rytmus a místo v sonetu. Jen se, nikoli netoužebně, ptám, kde jinde se v téhle širé a unavené době tvoří? Vím, že sám nic takového vytvořit nemohu a když slyším vers libre nic takového necítím. Nevím, kde nalézt ono prométheovské horko a abych přiznal i svou vlastní nevědomost, rád bych našel lepší slova, než svá vlastní.

Kapitola VII: Křídla a posluhovačka

Chapter VII. Wings and the Housemaid
Mezi nespočtem smyšlených věcí, které jsem naštěstí nikdy nenapsal, je i povídečka o neprovdané dámě, která si pronajímala byty, kde nesměla chovat kočku či psa, vyžádala si však povolení, aby směla mít ptáka a nakonec do svého nového příbytku vešla doprovázena pštrosem. Z té bajky plynulo poučení spojené s přeháněním drobných ústupků, kterých si dopřávali například Němci, pokud kde o špionáž, nebo Židé, pokud jde o úroky. Tenhle vybledlý nápad mi ovšem znovu přišel na mysl jiným způsobem poté, co jistá velmi humánní dáma onehdy prohlásila, že všichni služebníci v domácnosti, včetně butlera, by měli být označováni za „domácí ptáčky“ (anglicky home-bird téžve smyslu zápecník, domácký člověk pozn. překl.). Dáma měla tvrdit, pokud nebyla špatně reprodukována, což je docela dobře možné, že služebnictvu by se mělo říkat zápecníci proto, že udržují domácí oheň, což jak mnozí hned poukáží, je jen stěží zrovna ta konkrétní forma, jíž se domáckost rodinného hnízda projevuje. Nechci ale vůbec znevažovat to, co měla ona dáma opravdu na mysli, tím méně její skutečné motivy, které se vztahovaly ke skutečnému hnutí sociálního svědomí a cítění, jakkoliv špatně vyjádřené. Trápila ji nestoudnost skrytě obsažená v označování sloužících za sluhy a patrně i v pouhém mluvení o „služkách“ či „kuchařkách“. Proto přišla s ornitologickou náhradou a je samozřejmě velmi snadné přijít s celou voliérou alegorických parodií. Bylo by snadné se ptát, zda se má soukromému sekretáři říkat písař hadilov, nebo slečně telefonistce kolibřík, k návrhu v přítomné slovní podobně ale postačí obecně říct, že stačí, aby se člověk setkal s jednou posluhovačkou, aby zjistil, jak se jeden konkrétní domácí ptáček mění v drozda mnohohlasého, toho ptáčka posměváčka. Jak jsem však nicméně řekl, neměli bychom jen tak odmítnout takhle předestřenou sociální pochybnost, nebo podnět k většímu ocenění obyčejně hrubě podceňované práce. Příliš mnoho lidí ze snobštější společenské vrstvy zacházelo se svým služebnictvem jako s domácím ptactvem, například sůvami, které mohou být vzhůru celou noc, nebo jako supy, kteří se mohou živit odpadky patřícími do popelnice. Nezchlazoval bych žádné rozhořčení nad takovými věcmi, podotknu ale, že pro naši dobu je příznačné, že rozčilení selže, pokud jde o inteligenci. Známkou naší doby totiž přede vším ostatním je, že se orientuje podle asociací a ne podle argumentů, to je taky důvod proč má stovky umění a žádnou filosofii.
Dáma, o které tu mluvíme, tak kupříkladu plete dohromady mnoho pojmů, které spolu nijak nesouvisí. Smysl má přinejmenším námitka proti tomu, aby jeden člověk označoval druhého za sluhu. Jak za chvíli ukážu, nedává moc smysl měnit jméno, pokud nezmněníte věc samotnou a je hodně velký nesmysl popírat status sloužícího ve chvíli, kdy ho děláte ještě služebnějším. Přesto každý vidí, jak lze tento pojem používat tak, aby to poškozovalo lidskou důstojnost, další zmiňované pojmy jí ovšem nijak ublížit nemohu. Nedovedu si totiž představit, proč by kuchařku mělo urážet, když o ní řekneme, že je kuchařka víc, než pokladní, když o ní řekneme, že je pokladní. A to nemluvím o tom, že pracovat kuchyňským náčiní je mnohem důstojnější, než sedět za kasou a zacházet leda tak s hotovostí. A s třetím titulem se to má přesně opačně. Slovo „ maid“, které tvoří část titulu house-maid pro posluhovačku, je nejen starým ušlechtilým anglickým slovem bez známky rozlišování společenského postavení, protože středověký rytíř mohl svou dceru chválit jako „good maid“ (možná bychom si mohli i troufnout to překládat třeba i jako „děvečku dobrou“ pozn. překl.). Je to slovo nabité vznešenými historickými, literárními a náboženskými vzpomínkami. Panna Jana naznačuje cosi víc, než Jana posluhovačka a jak se říká rozněcující básničce pana Belloca:
By God who made the Master Maids,
I know not whence she came;
But the sword she bore to save the soul
Went up like an altar flame. (Při Bohu, tvůrci Panen Páně/ netuším odkud přichází/však meč, jež nesla k duší spasení/ se vzňal, jak plamen oltářní pozn. překl.)
Není zde třeba sledovat tuto ideu až k jejím skvělým pramenům, nebo vysvětlovat jak slovo maid bývalo nejvyšším pozemským titulem nejen na zemi, ale i na nebi. „Matkou i pannou žádná než ona nebyla.“ Přinejmenším zde moderní humanistická kritika podivně sešla z cesty i pokud jde o její vlastní cíle. Každá sloužící může být docela dobře uspokojena důstojností svého označení tímto jménem maid, zrovna tak jako člověk pracující může být po právu poctěn tou náhodou, která ho označuje za člověka. V moderní průmyslové při totiž, tak jak o ní referují noviny, mívám totiž vždy dojem, že už samotná formulace případu Pánů versus Lidí v sobě nese konečný verdikt a rozsudek.
Pravá námitka leží mnohem dál zpět. Počíná prostým faktem, že domácký člověk, či ptáček, není ve svém vlastním domově. Když onen konkrétní vrabčák zapaluje oheň krbu, není to její vlastní krb, když potkáme kanárka s kbelíkem uhlí, obyčejně mu to uhlí nepatří. Zkrátka, všude tam, kde se setkáváme s pelikány, tučňáky či plameňáky pečujícími o domácí krby, je možné, že všichni dychtivě touží, aby mohli odletět do svých vlastních domovů. Nu, uměřený díl této dočasné a zástupné domáckosti je sdostatek přirozenou náhodou společenských vztahů, a to pokud a dokud nezakrývají individuálnější a přímější domáckosti a nepřekáží jí. Z toho, že je dívka děvečkou v domě někoho jiného zkrátka neplyne žádná zvláštní škoda, pokud má normální šanci být domácí paní své vlastní domácnosti. Jak hned poukážu, právě tohle ve skutečnosti naznačovaly některé starší instituce, po nichž se teď ohlížejí ti nejmoudřejší. Je ale v každém případě podivné, že zrovna domácí ptáčci by se zrovna dnes měli mít nějak zvlášť dobře, protože trend doby rozhodně nesměřuje k žádné domáckosti, ani přímé, ani nepřímé. Ptáci byli už dávno polapáni do sítí či do klecí chladem, strachem a hladem do větších a hrozivějších systémů. Šťastní domácí ptáčci udržují dnes tovární výhně. Zdá se, že jediná právní a průmyslová tendence míří k tomu, aby pozavírala čím dál víc žen, těch podivných ptáků, do obrovských železných klecí. Nejde ani o změnu toliko estetické atmosféry, víme už nyní, že je to jeden z ekonomických faktů a brzy to může být i právní definice. Jedním slovem, je převelice divné, že bychom měli být tak citliví k tomu, že se o nějakých lidech říká, že to jsou sluhové, když z nich přímo děláme otroky. V mnoha případech bychom vlastně mohli rovnou říct, že se z nich dělají odsouzenci. Pravý morální smysl toho, co se označuje za vylepšení vězeňství, není v tom, že bychom z vězňů dělali lepší lidi, ale spíš v tom, že z lepších druhů lidí děláme vězně. Šíp s širokou hlavicí se v liberálním stylu rozšiřuje natolik,že zasahuje i ty, kteří by dřív byli považováni za vážené a čím širší hlavice je, tím víc musí být, v jistém smyslu, tupější. Vězení se stává právě tak užitným zařízením jako káznicí, jako se fabrika stává zrovna tak káznicí jako užitným provozem. Jak kriminál, tak továrna se stávají v podstatě jedním a tím samým provozem, protože mají obě s týmiž nemajetnými lidmi zacházet jedním a tím samým způsobem. Na definici onoho shodného postavení či statusu mohou mít lidé různé názory. Jedni mohou dychtivě zdravit ty, kdo jsou ptáčky domácími, druzí mohou dávat přednost tomu, aby mluvili o pěkných ptáčcích, kterým je dobře za mřížemi.
Pokud jde o to, co zbývá: pokud někdo chce zachytit střední proud uměřené rozumnosti, co se problému služebnictva týká, doporučuji, aby si nejdříve pečlivě přečetl, nebo snad raději nahlas zazpíval písničku „Sally in Our Alley“ (Sally z naší ulice, možná vhodněji v souvislosti Děvečky z naší uličky pozn. překl.). V téhle velké a vznešené anglické písničce básník neskrývá velká nahodilá nepohodlí velkého tovaryšského systému, který byl součástí slávy cechů. Projevuje dokonce i své křesťanské předsudky, to když svého pána srovnává s Turkem. Jak je povinností každého uvážlivého společenského reformátora musí se věnovat i hypotetické alternativě otrockého státu a zvážit relativní přednosti či výhody otroka na galejích. Jde tu ale o to, že odmítá a vytrvává kvůli naději, jisté a určité naději, slavné a vznešené emancipace, nikoliv beznadějnému doufání v šanci při potyčce s obecným doporučením buď vydržet nebo vypadnout, ale v chartu vědění a cti, že „až pomine jeho sedm dlouhých let,“ otevřou se mu dveře, které naše doba velké většině lidstva s prásknutím zavřela.

Kapitola VI. Děs z filmu

Chapter VI. The Fear of the Film
Uvádí se dlouhé seznamy konkrétních případů, kdy měly děti utrpět na duchu či na zdraví kvůli údajným hrůzám biografu. Tvrdí se, že jedno dítko mělo po shlédnutí filmu záchvat, další celé dny nespalo kvůli nějaké utkvělé myšlence pocházející z filmu, jiné mělo porcovacím nožem zavraždit svého otce kvůli tomu, že zahlédlo použití nože ve filmu. Je možné, že se to stalo, i když pokud se to stalo, chtěl by každý člověk se zdravým rozumem vědět podrobnosti o onom konkrétním dítěti, spíše než o konkrétním filmu. Jaké z toho ale má, tak či tak, být praktické ponaučení? Nesmí mládež nikdy zahlédnut žádný příběh, ve kterém se objevuje nůž? Mají být vychovávány v naprosté nevědomosti o Kupci benátského proto, že Shylock tam mává nožem k vysoce nevhodnému účelu? Nesmí nikdy ani slyšet o Macbethovi, aby se jejich rozechvělé inteligenci poznenáhlu nedošlo, že to, nač se dívají, je dýka? Praktičtější by bylo navrhovat, aby dítě nikdy ani nezahlédlo skutečný porcovací nůž a ještě praktičtější, aby nikdy nevidělo skutečného otce. To všechno ještě může přijít, éra preventivní a ochranné vědy teprve začíná. Nesmíme být netrpěliví. Když se ale setkáme s případem chorobné paniky v reakci na nějaké konkrétní představení, je to o důvod víc, abychom si vyčistili mysl od frází. Je naprosto pravda, že může mít po shlédnutí nějakého konkrétního detailu děsy. Právě tak je zcela pravda, že nikdo nemůže předvídat, které detaily to budou. Rozhodně to nemusí být nic tak očividného jako vražda nebo i jen nůž. Čekal bych, že každý, kdo ví i jen něco málo o dětech, nebo když na to přijde, sám dítětem byl, bude vědět, že tyhle noční můry jsou docela nepředvídatelné. Náznak hrůzy může přijít jakoukoliv náhodou v jakékoliv souvislosti. Kdyby biograf ukazoval jen obrázky z vesnických far a vegetariánských restaurací, podněcovalo by to ošklivé představy právě tak, jako cokoliv jiného. Je to něco podobného, jako když někdo vidí na koberci tvář. Pokud je ten koberec na faře, na věci to nic nemění.
Dám dva příklady ze svého osobního okruhu, z doslechu bych jich mohl dát stovky. Znám dítě, které křičelo vytrvale celé hodiny, pokud jste s ním prošli kolem památníku prince Alberta. Nešlo o předčasnou vyspělost nebo o výtečnost jeho architektonického vkusu. Nebyl to ani předčasný protest proti vší té cetkovité a zchátralé německé kultuře, která nás téměř zapletla do pádu barbarské tyranie. Byl to strach z něčeho, co sám s křiklavou prostotou popsal jako „Krávu s jazykem z indické gumy“. Zní to jako docela dobrý název pro strašidelnou povídku. U podstavce pomníku prince Alberta v Londýně (mohu vysvětlit těm, kdo nikdy neměli to potěšení pomník vidět) stojí čtyři skupiny soch představujících Evropu, Asii, Afriku a Ameriku. Zejména Amerika je velice ohromující, vpřed ji nese frkající bison vyrážející kupředu se zuřivostí postupu na západ a obklopený Indiány, Mexičany a po uzby ozbrojenými průkopníky všeho druhu,. Tohle transtlantické tornádo minulo dítě zcela chladně a lhostejně. Ovšem Evropa je usazena na býku tak mírném, že se podobá krávě, je vidět špičku jeho jazyka shodou okolností tak odbarvenou deštěm, až to zřejmě vypadá, jako by z mrtvého mramoru vystupovalo cosi živého. Nu, není možné, aby kdokoliv předpověděl, že se taková skvrna objeví zrovna v tomhle místě a naplní jedno konkrétní dítě jednou konkrétní představou. Nikdo nejspíš nebude navrhovat vypořádat se s tím zákazem obrazů a soch jako u muslimů a Židů. Nikdo ještě (zatím) neřekl, že zhotovit obraz krávy je špatný mrav. Nikdo ještě ani netvrdil, že by od krávy bylo nezpůsobné vyplazovat jazyk. Jsou to zcela nevypočitatelné věci, nelze je ani spočítat, protože se odehrávají na všech možných místech, nejen dětem chorým, ale všem. Zrovna tohle konkrétní dítě jsem znal velmi dobře, protože jsem sám tehdy byl poněkud starším dítětem. Určitě netrpěl vrozenou plachostí nebo slabomyslností, protože odhalením Marconiho skandálu riskoval vězení a padl v boji za velké války.
Tady je další z mnoha příkladů. Malá holčička, dnes je z ní velice normální a veselá mladá dáma, trpěla nespavostí z šílené hrůzy zcela vyvolávané slovy písničky „Little Bo-Peep“ (Malá schovávaná). Po vyšetřování podobném tázání zpovědníka či psychoanalytika vyšlo najevo, že v její mysli se jakýmsi neznámým způsobem zmínka o bečení spojuje s krvácením (anglická slova bleating a bleeding pozn. překl). Možná to slovu „slyšet“ dodávalo další hrůzu, v tom, že by tekoucí krev spíš slyšela, než viděla. Takovému omylu nemůže nikdo předejít. Tomu, aby malé děvče slyšelo o ovci, nemůže nikdo zabránit o nic víc, než může předejít tomu, aby malý kluk slyšel o kravách. Mohli bychom zrušit všechny dětské říkanky a jelikož jsou veselé, populární a těší se všeobecnému úspěchu, asi to i uděláme. Jenže u omylu s takovou frází jde o to, že to mohl být omyl s jakoukoliv frází. Nemůže předvídat všechny nápady, které mohou vyvstat nejen z toho, co řekneme, ale i z toho, co neřekneme. Nemůžeme se vyhnout tomu, aby si dítě nemyslelo, když mu slíbíme karamel, že jsme řekli kanibal, nebo skrýt samo slovo poklop, aby to neznělo jako peklo.
Všechny seznamy a propočty, které nám v tomto sporu nabízí zastánci opatrnosti, jsou tedy vcelku bezcenné. Je sice naprosto pravda, že lze uvést příklady, kdy dítě vyděsilo tohle, támhleto nebo ještě něco jiného. Nemůže si ale být jisti tím, že je dvakrát vyděsí jedna a ta samá věc. Nebezpeční se nelze vyhnout na negativní stránce, sepisováním seznamů, protože se mu úplně vyhnout jednoduše nedá. Dítě můžeme posílit jen po positivní stránce tím, že mu dáme zdraví, humor a důvěru v Boha, aniž bychom opomíjeli (což bude hodně mást modernisty) inteligentní ocenění ideje autority, která je toliko druhou stránkou důvěry a která sama a najednou může vyhnat takové démony. Můžeme si ale být jisti tím, že většina moderních lidí se na to takhle dívat nebude. Budou považovat za vědečtější pokusit se vypočítat nevypočitatelné. Jakmile si uvědomí, že to není tak jednoduché, jak si myslili, pokusí se to zmapovat, bez ohledu na to, jak to bude složité. Když zjistí, že děsivým detailem nemusí být nůž, ale že to stejně dobře může být vidlička, řeknou jen tolik, že je tu komplex z nože zrovna tak jako vidličkový kompex. A ona rostoucí komplexita komplexů bude sítí, do níž bude lapena svoboda.
Namísto toho, aby ve starých případech kravského jazyka a bečící ovce viděli zhoubu svých minulých generalisací, vidí v nich jen východisko pro generalisace nové. Založí na tom zas další novou theorii. A podle nové theorie začnou jednat dlouho před tím, než budou hotoví s jejím promýšlením. Vyjdou z nějaké nové a hrubé představy, že děti pláčou a křičí kvůli soše nebo, že dětská říkačka u dětí působí nespavost a taková věc se stanem bodem reformního programu dřív, než by byla závěrem seriozní psychologické studie. Tenhle praktický problém s moderní svobodou kritici nevidí, jedním z jeho příkladů je eugenika dalším všechna takhle amatérská dětská psychologie. Dokud byla stará morálka černá a bílá jako šachovnice, dokonce i ten, kdo chtěl, aby na ní bylo více bílé, si byl jist, že se z ní víc nezačerní. Teď si není nikdy jistý tím, jaké neřesti nebudou uvolněny, ale není si jist ani tím, které ctnosti budou zakázány. I když sám třeba útěk s vdanou ženou nepovažuje za něco špatného, ví, že jeho bližní to považují za špatné jen proto, že je ta žena vdaná. Nepovažují za špatné utéct s rusovláskou, levačkou nebo ženou, která mívá bolesti hlavy. Když ale vypustíme tisíce eugenických spekulací, které jsou všechny přijaty před tím, než jsou ověřeny a jedná se podle nich dřív, než jsou přijaty, pak je zcela stejně pravděpodobné, že se s ní z některého z těchto či jakýchkoliv jiných důvodů rozejde, jako je pravděpodobné, že to spolu zůstanou. Podobně se dalo ledacos říct ve prospěch omezení, třeba i docela puritánských a provinčních omezení, toho, nač se mají děti dívat a co mají číst, pokud a dokud se týkala jistých pevně vymezených oblastí, jako je sex či skandální mučení. Jakmile ale začneme spekulovat, zda i nějaké další sensace vedle sexu nemohou podněcovat stejně nebezpečným způsobem, mohou být i ony kontrolovány stejně přísně jako sex. Řekněme, že se doslechneme, že pohled na rychle se otáčející kola oslabuje oči a mozek stejně jako přihlížení těm nejodpornějším mučením lidí, pak se ocitáme ve světě, kde se trakače a parní stroje mohou stát čímsi stejně obscénním jako skřipce a palečnice. Dokud zkrátka spojujeme neustálou a často unáhlenou vědeckou spekulaci s rychlou často nahodilou sociální reformou výsledkem musí nutně být ne anarchie, ale čím dál větší tyranie. Zakázaných věcí musí neustále a takřka mechanicky přibývat. Předsevzetí vyléčit všechny nemoci a slabosti, které člověk zdědil, spolu s odhadováním všech možných nemocí, které mohlo zdědit tělo, nerv, či mozková buňka, jsou dvě věci, které když se provádí společně, musí nutně šířit panickou hrůzu plnou zákazů. Vědecká imaginace a sociální reforma z nás, každá svým dílem, udělaly skoro automaticky a takřka legitimně otroky. To považuji za velmi zřejmý, velmi férový a velmi prostý bod veřejné kritiky a vůbec nechápu, proč tolik publicistů ani nechápe oč běží, ale hledá útočiště v obviněních z anarchismu, které za prvé není pravdivé a za druhé nemá s celou věcí nic společného.

Kapitola V. Býti starým paprikou

Chapter V. On Being an Old Bean

Probíral jsem se výstřižky z novin, které mě dostihly až v odlehlé chatě u řeky v Norfolku a stalo se, že ty, které mi padly do oka převážně nebyly z vulgárního monopolistického tisku, ale z všelijakých tišších, či dokonce bádavějších publikací. Na celé té sbírce mi ale přišel zvláštní výběr věcí považovaných za hodných opakování, z půl sta věci, které sotva stály za řeč. Zdálo se, že nanejvýš nepřiměřený význam je připisovaný triviální frázi, kterou jsem použil o údajně nevhodném chování jednoho gentlemana, který svého otce označil za starého papriku. Byl jsem vyzván, abych se zapojil do diskuse Morning Postu o údajné neúctě mladých ke starým a učinil jsem tak zejména proto, že si Morning Postu vážím pro jeho odvahu pokud jde o politickou korupci a kosmopolitní spiknutí, navzdory hlubokému nesouhlasu, pokud jde o mnoho dalších věcí zásadní důležitosti. A řekl jsem něco, co jsem měl za tak pravdivé, až by to mohlo být bráno za banalitu. Řekl jsem, že ztráta onoho zvláštního tónu úcty či respektu vůči dosud žijící minulosti činí život užším a ne širším a že nazývat nějakého starého člověka starým paprikou znamená jen ztratit všechen rozumný smysl pro význam starého pána. Od té doby, k mému velkému pobavení, jsem se začal v různých novinách objevovat jako jakýsi zuřivý tlustý pantáta, který se o své újmě pustil do zuřivého proklínání svého početného mladého potomstva, které mně označilo za starého papriku. To je ale omyl. Jsem poslední, kdo by popíral, že jsem tlustý, ale nejsem žádný pantáta, ani nejsem zuřivý, nebo se alespoň rozhodně nevztekám kvůli tomuhle. Osobně tuhle otázku nahlížím s odstupem hraničícím s lhostejností. Osobně si nedokážu představit nikoho, kdo by kvůli označení za starého papriku tančil radostí, leda snad nějakého zestárlého a velmi štíhlého starého vegetariána. Ještě méně si ale dokážu někoho představit, jak ho kvůli takovému obvinění jímá děs i či odpor, protože hříchů a zločinů poskvrňujících kariéru papriky musí být relativně málo, jeho povaha musí být prostá a postrádající složitostí a jeho způsob života musí být nevinný. Jeden filosofický racionalista mi onehdy napsal, že moje koptění se v nejohavnějších pověrách minulosti mu připomíná „starou svini rochnící si v hromadě kuchyňských odpadků “ a vyjádřil naději, že bude nutno mě od této činnosti odvléci a přimět mě nasadit si „starodávnou šaškovskou čepici“. To je jakési energické a živé srovnání, třebaže mé feministické přátele by mohlo přirovnávání mě ke svini, zrovna tak jako k praseti, zneklidnit a třebaže si sám nejsem nějak moc jist, co by zvíře dělalo dál poté, co by si znovu nasadilo starodávnou šaškovskou čepici. Bylo by ale smutné spokojit se s obrazem ze zelinářské zahrady, když je možné najít takovýhle obraz na hromadě kuchyňského odpadu. Přivést se do takové zuřivosti, kdy člověk svému nepříteli nadává do zvířat a pak ho označit za papriku, to by jistě byla ztracená příležitost.

Z útržků, které jsem viděl je totiž zřejmé, že obzvláště zapálené ve svém protestu proti mým zastaralým předsudkům byly zejména jisté dámy a rozpalovaly se věru pěkně do červena jako papričky. Obyčejně se ptají, proč by rodiče a děti nemohli být přátelé, nebo jak často říkají (musím s politováním konstatovat) parťáci. Mám za to, že ani jeden z pojmů nenese zřejmý smysl a řekl bych, že to nejlepší pojem pro to, co mají doopravdy na mysli je to, že by rodiče a děti měli být kamarádi. Nu kamarádství je zcela skutečná a krásná věc, ale tohle je prostě parodie kamarádství. Kluk s sebou nebere mámu, když jde vybírat ptačí hnízda a jeho náklonnost k matce je odlišného druhu, který nemá nic společného s představou lození po stromech. Tři muži zpravidla neberou stárnoucí tetičku s sebou jako součást bagáže, když jsou na výšlap a pokud by to udělali, bylo by to právě tak nezdvořilé ke stáří, jako by to bylo nespravedlivé vůči mladým. Tahle záměna dvou docela cenných ale rozlišných věcí se totiž, jako mnoho jiných moderních zmatků, může přihodit právě tak zpátečníkům, jako může být podrobena vzpurnému zneužití a stejně snadno se může proměnit jak v tyranii, tak v libovůli. Pokud jsou klukovy tetičky kamarádkami, proč by potřeboval jiné kamarádky, než tetičky? Jsou-li táta s mámou jeho dokonalými a úplnými parťáky, proč by měl marnit svůj čas s hloupějšími, nezralejšími a nedokonalejšímu kumpány? Podobně jako u mnoha dalších moderních věcí bude konec staré rodičovské důstojnosti počátkem nové rodičovské tyranie. Budu mnohem raději, když bude kluk svého tátu milovat jako tátu, než aby se ho bál jako frankensteinovského obra nadřazeného a pyšného přítele vyzbrojeného v nerovném přátelství všemi zbraněmi psychologie a psychoanalysy. Pokud ho miluje jako otce, miluje ho jako staršího muže a pokud máme zrušit všechny rozdíly v tónu vůči těm, kdo jsou starší, než my, pak patrně musíme udělat totéž i vůči těm, kdo jsou mladší než my. Všichni zdraví lidé kupříkladu cítí instinktivní a takřka neosobní laskavost vůči malému dítěti. Je takové děťátko kamarád? Má šplhat na strom nebo chodit po výšlapech, nebo kvůli němu máme všechny stromy a vycházky zrušit? Mají se devadesátiletý dědeček, třicetiletý syn a tříletý vnuk společně vydat na cesty, všichni ve stejných pumpkách a se stejnými ruksaky? Kdesi jsem četl, že v jednom z deseti nebo dvanácti nebo dvou stech typů synovské úcty projevované Číňany figuroval jakýsi postarší učenec a státník, který se oblékal jako čtyřleté dítě a tančil před svými ještě staršími rodiči, aby je potěšil romantickou ilusí, že jsou pořád ještě docela mladí. To už samo o sobě jen těžko může nevyvolávat poznámky, ale tohle samo o sobě jsem připraven bránit. Byla to výjimečná, ba mimořádná slavnost, jakýsi opak saturnálií a já bych si jen přál, abychom viděli nějakého energického starého gentlemana, třeba lorda Halsburyho nebo arcibiskupa z Canterbury, jak konají podobný úkon úcty. Ovšem v Utopii kamarádství, která je nám nyní doporučována, se od mladých i starých očekává, že budou normálně myslet podobně, podobně cítit a podobně mluvit a proto by se od nich dalo normálně a trvale očekávat, že se budou podobně oblékat. Ať už se rodiče oblékají jako děti nebo děti jako rodiče, je zřejmé, že se musí oblékat jako parťáci, ať už bude příslušné obřadní roucho jakékoliv. Představuji si to jako něco tvídového s poněkud do očí bijícím vzorkem.

Jak jsem tak přemýšlel o těchto věcech podíval jsem se přes zeleninové záhonky u chalupy a pohled na fazole a papriky přivedl mé úvahy zpět k bláhovému řečnickému obratu, kterým celá diskuse začala. Existuje přísloví, které je jako většina našich lidových rčení příslovím venkovským, o věcech, které jsou si podobné jako hrášek hrášku. Na tom, že tohle je nejblíž, kam se může venkovská imaginace dostat k mechanické monotonnosti je cosi významného. Pravda je totiž taková, že je vysoce nepravděpodobné, že by dva hrášky byly přesně stejně podobné. Výzkum celého hráškového světa, se všemi tvary a způsoby použití by pravděpodobně odhalil každý druh významu sladkého hrášku sentimentu a sušeného hrachu askeze. Moderní mechanisace takové hrubé venkovské pokusy o nudu daleko překonala. Věci si nejsou podobné jako hrášek hrášku vtom smyslu, že se navzájem podobají jako dva špendlíky. Ovšem diskutovaná prostořeká fráze naznačuje, že si jsou podobné jako dvě papriky. To skutečně patří k nízké a se zemí srovnávající filosofii, která všechny věci asimiluje a navzájem příliš připodobňuje. Neznamená to, ž bychom v používání toho pojmu viděli nějaký obzvláštní význam jako ve venkovském přísloví. Není to tak, že bychom zahlédli starého gentlemana s pěkně vlnitými bílými vlasy a poeticky mu řekli: „Smím se, ctihodný květáku, zeptat, jakpak zdraví slouží?“ Není to tak, že bychom se na starého farmáře s hlubokou a výraznou barvou pleti obraceli slovy: „Doufám, nejobdivuhodnější řepná bulvo, že se vám daří právě tak dobře, jak vypadáte.“ Když řekneme „Jak se vede, starý papriko“ chyba není v tom, že bychom řekli něco hrubého, ale v tom, že možná neříkáme nic, protože nic nemyslíme.

Jelikož jsem právě potkal děvče z rodiny, které chalupa patří, ukázal jsem jí výstřižky a zeptal jsem se na její názor na velký moderní problém s označováním vašeho otce za starého papriku. Ona se pohrdlivě usmála a jen řekla: „Jako kdyby se někomu chtělo!

Kapitola IV. Shakespeare a dáma právnička

Chapter IV. Shakespeare and the Legal Lady
Zajímalo by mně, jak dlouho budou osvobozené ženy snášet nespravedlivý zákaz, který jim nedovoluje být katem. Nebo abychom mluvili přesněji, katyní. Už sám fakt, že se nám na tom slově zdá cosi neurčitě nepovědomého a nešikovného, je jen dokladem celých věků pohlavního útisku, který nás navykl tomuto privilegiu pohlaví. Je to ambice, které by možná nerozuměly prudérní a sentimentální hrdinky Fanny Burney a Jane Austen. Dnes ale panuje shoda, že čím dál se dostáváme za tyto vybledlé přístojnosti, tím lépe, a já opravdu nevím, kam dál bychom mohli zajít. Vždy samozřejmě existovali mučitelé, kteří se možná zase vrátí pod nějakým vědeckým jménem. Zpátečníci mohou použít starý argument, že žena nikdy v tomto či jiných uměních nevystoupala na vrchol, že Jack Kletch nebyl Jemina Kletch, a že katovi, který sekal hlavy, se říkalo Samson a ne Dalila. Překonáni budou starou říznou odpovědí: že totiž dokud se nebudou stovky zdravých žen věnovat tomuto zdravému zaměstnání, nelze soudit, zda se vyšvihnout nad průměr nebo ne. Uslzení sentimentalisté mohou mít dojem, že na tomto novém ženském řemesle je něco nepříjemného, něco jemně odpudivého. Jak ale onehdy řekla jistá rozhněvaná policistka, když policejní soudce některým osobám její služby a pohlaví zakázal znechucující odhalení, „zločin je nemoc“ a je nutno ho studovat vědecky, bez ohledu na to, jak je odporný. I smrt je nemoc a často nemoc fatální. Musí být provedeny experimenty a musí být navozována jakýkoliv způsobem, bez ohledu na to, jak je hrůzný, s chladným a vědeckým přístupem.
Samozřejmě, že zločin není nemoc. Nemocí je kriminologie. Ale tvrzení o namáhavých povinnostech policistky mě přirozeně vedou k úvahám o namáhavých povinnostech katyně. Dělám to v chabé naději, že probudím některé z feministek natolik, aby začaly aspoň uvažovat nad tím, co dělají a pokusily se na to přijít. Je dostatečně zřejmé, co nedělají. Nekladou si dvě zcela prosté otázky, za prvé proč by chtěly, aby byl kdokoliv katem a za druhé, zda chtějí, aby byl každý katem. Ony prostě, lapajíc po dechu předpokládají, že my chceme, aby každý dělal všechno, aby byl kriminologem, konstáblem, právním zástupcem, popravčím, mučitelem. Nikdy jako by je nenapadlo, že někteří z nás o kráse a požehnání těchto věcí pochybují a docela rádi je, jako ostatní nutná zla, omezují. A platí to zejména o sporném, leč hajitelném případu advokáta.
Existuje jedna pořád opakovaná a dnes vlastně už stereotypní fráze, v níž se dle mého soustředí a shrnují všechny nejhorší vlastnosti toho nejhoršího žurnalismu, se vší jeho paralysou myšlení, vší monotonností jeho drmolení, vší falešnou kulturou a ukoptěnou barvitostí, veškerou trvalou ochotou pokrývat jakoukoliv dnešní vulgaritu se sentimentálním ohlížením se za minulostí. Existuje jedna fráze, která měří, jak hluboko může poklesnou mysl mé nešťastné profese. Je to zvykl vždycky a pořád dokola nazývat kteroukoliv z nových dam právniček „Portia“.
Je především samozřejmě jasné, že novinář netuší, kdo Portia byla. Pokud někdy něco slyšel o příběhu Kupce benátského, podařilo se mu dokonale nepochopit to jediné, o čem ten příběh je. Představme si, že by byl někdo o příběhu Jak se vám líbí poučen tak, že by zůstával v domnění, že Rosalind je jen chlapec, Celiin bratr. Museli bychom říct, že zápletka komedie k jeho mysli dospěla v poněkud popletené formě. Představme si, že by někdo shlédl celé představení Večera tříkrálového, aniž by objevil skutečnost, že páže jménem Cesario je ve skutečnosti dívka zvaná Viola. Museli bychom říct, že se mu povedlo shlédnout hru, aniž by si všiml, oč v ní šlo. Přesně tu samou slepou pitomost ale najdeme v nazývání advokátek Portiiným jménem, nebo dokonce označování Portie za advokrátku. V přesně stejném významu se to míjí s celým smyslem scény. Portia není advokátkou o nic víc, než je Rosalind chlapcem. Učeným právníkem, kterému gratuluje Shylock je právě tak málo, jako je Viola dobrodružným pážetem, které miluje Olivia. Celé její postavení se zakládá na tom, že je to velkomyslný a hrdinský podvod. Nevstoupila do právnické či jakékoliv jiné profese, nevyhledávala ani tuto, ani žádnou jinou veřejnou službu. Její jednání je, od samého počátku do samého konce, zcela a úplně soukromé. Její motivace není profesionální, ale soukromá. Její ideál není veřejný, ale soukromý. Na soukromém základě jedná jak ve scéně u soudu, tak ve scéně s rakví. Jedná proto, aby zachránila přítele a zejména přítele svého manžela, kterého miluje. Nic méně podobného postoji advokáta si, k dobrému či zlému, nelze představit. Snaží se jako jednotlivec zachránit jednotlivce a aby toho dosáhla je připravena porušit všechny existující zákony profese i veřejného soudu, bezprávně se zmocnit mocí, které jí nepatří, proniknout tam, kam by ji zákon nepřipustil, předstírat, že je někdo jiný, páchat něco, co je vlastně zločinem proti zákonu. To není to, co se nyní označuje za přístup veřejně činné ženy, v žádném případě to není přístup dámy právničky o nic víc než přístup jakéhokoliv právníka. Je to ale zcela jednoznačně přístup ženy soukromně činné, kohosi mnohem, mnohem starodávnějšího a mnohem mocnějšího.
Představme si, že by se Portia skutečně stala advokátem, jen tím, že by zastupovala Antoniův případ proti Shylockovi. První, co z toho plyne, je fakt, že by je právě tak pravděpodobné jako ne, že by v dalším případě byla pověřena zastupováním Shylocka proti Antonionvi. Podle toho, jak věci chodí, by měla Shylockovi pomoci ztrestat zruinováním Gratianovy soukromé výstřednosti. Musela by Shylockovi pomáhat vyždímat chudáka Lancelota Gobba a prodat všechny jeho ubohé hůlky. Shylock by ji mohl docela dobře zaměstnat, aby zničila štěstí Lorenza a Jessicy trváním na nějaké vyhaslé rodičovské moci či nějaké technické vadě svatebního obřadu. Shylock její právní talent velmi obdivoval a tento druh jasného a nezaujatého uznání talentů úspěšného soupeře je vlastně velmi typickou židovskou vlastností. Podle všeho by nebylo důvodu, aby ji nezaměstnával pravidelně pokaždé, když by potřeboval někoho, kdo nelítostně vydobude úrok, zničí potřebnou domácnost, nebo dožene duše zoufalých lidí ke krádeži či sebevraždě. Stejně tak ale podle všeho máme důvody pochybovat, zda by taková Portia, jakou nám Shakespeare popisuje, takovou práci vzala.
Taková práce to ale, tak či tak, je. Nepřu se zde o to, zda to je či není práce nutná, nebo zda je vždy neobhajitelná. Mnozí čestní lidé předložili hajitelnou argumentaci ve prospěch advokáta, který měl podporovat Shylocka a muže Shylocka horší. Taková je to práce, a skrývat její ohavné rysy za rozvolněné literární citace, které se ve skutečnosti vztahují k pravému opaku, patří právě k těm plíživým a zbabělým uhýbáním a slovním fikcím, které dávají dohromady tenhle druh služebné žurnalistiky tak zbytečné pro jakýkoliv důstojný či funkční účel. Chceme-li posoudit, zda záma má či může být právním zástupcem, musíme jasně a rozumně uvážit, co je to právník a co je to dáma, a pak dospět k závěru podle toho, co v tradici těchto dvou věcí považujeme za cenné či bezcenné. Ovšem duch reklamy, který se pokouší asociovat saponáty a slunko a konkrétní značku ovesných vloček s hrozny (v originále Grapenuts (značka vloček) a grapes hrozny pozn. překl.), povolává ke své záchraně ducha staré benátské romance a praktická problém se pokouší skrýt pod róbami romantické jevištní hrdinky. Tenhle druh zmatení vede k opravdové korupci. V jednom smyslu záleží na tom, zda se právní profese otevře ženám pramálo, protože jen velmi výjimečný druh ženy bude vidět sebe samu jako vizi krásy v postavě pana Sergenata Buzfuze. A u většiny dívek je pravděpodobné, že budou posedlé divadlem a budou chtít být na scéně skutečnou Portií, spíš než že by je posedlo právo a chtěly být pravým opakem Portie v soudní síni. Když na to přijde, kdyby žena dostala formální svolení stát se katyní či mučitelkou, velmi málo žen by mělo k něčemu takovému chuť a jen velmi málo mužů by mělo sklon něco mít s ženami, které by s něčím takovým chtěly něco mít. Reklama ovšem, použitím banální barvitosti, může reality tohoto profesního problému skrýt stejně, jako dovede skrýt realitu jídla v konservách nebo patentních léků. Může zakrýt skutečnost, že kat je tu od toho, aby věšel a mučitel od toho, aby mučil. Podobně může skrýt fakt, že takoví právníci jako Buzfuz, tu jsou od toho, aby zastrašovali. Nevinným ženským uchazečkám zvnějšku může skrýt i hrozby a potenciální zneužití, připouštěná upřímnými muži advokáty uvnitř. A to je součást mnohem většího problému, který ve skutečnosti sahá za tuto konkrétní profesi a týká se mnoha dalších a v neposlední řadě i nejnižší a nejlukrativnější ze všech moderních profesí, profese politické.
Zajímalo by mě, kolik lidí se ještě nechá zmást vyprávěnkou o rozšiřování volebního práva. Zajímalo by mně, kolik radikálů bylo trochu zmatených, když si všimli, kolik toryů a reakcionářů pomohlo rozšíření volebního práva. Pravda je taková, že povolání zástupů dalších voličů může být velmi často v zájmu ne toliko toryů, ale toryů opravdu reakcionářských. Velmi často bude v zájmu viníků, aby se odvolávali k nevinným, pokud budou nevinní až k nevědomosti pokud jde o chování jak své vlastní, tak druhých lidí. Tyran povolává ty, jimž neublížil, aby ho hájili před těmi, jimž ublížil. Nové a nevědomé masy, které znají příliš málo, mu nevadí, strach má ze staršího a bližšího jádra těch, kdo ví příliš mnoho. A profesionálního politika nepotěší nic víc, než zaplavení volebních obvodů nevinnými černochy, či vzdálenými Číňany, kteří ho možná budou více obdivovat, protože ho méně znají. Nepřekvapilo by mně, kdyby byl stranický systém třikrát či čtyřikrát zachráněn před téměř naprostým zánikem uvedením nových voličů, kteří neměli vůbec příležitost zjistit, proč by zasloužil zaniknout. Poslední z těchto záchran nahnáním obelhaných bylo přiznání volebního práva ženám.
Co platí o politice, platí právě tak o profesionální ambici. Většina nápodob mužských triků a řemesel je vlastně dost triviální, jsou to jen maškarní. Největší z římských satiriků zaznamenal, že ty obratnější z dam lepší společnosti v jeho časech s oblibou bojovaly jako gladiátoři v amfiteátru. Tímhle jediným tvrzením zabil a jak motýly ke korku připíchl celý zástup prorokyň a průkopnic a velkých a velkomyslných osvoboditelek svého pohlaví v moderní Anglii a Americe. Vedle těchto poněkud okázalejších gladiátorek tu jsou celé spousty vážených a poctivých žen, které berou své nové (či spíše staré) profese vážně. Jedinou nevýhodou je, že v mnoha z těchto profesí mohou být dál vážně jen tehdy, pokud přestanou být upřímné. Ovšem prostota, s níž se do toho na počátku dávají je ohromnou oporou pro staré, složité a zkažené instituce. Od žádné poctivé osoby nelze čekat, že se pustila do studia nějaké složité vědy s předpokladem, že nestojí za to, aby se jí učila. Mladá dáma začne práva studovat s touž vážností, jako kdyby se začínala učit řečtině. Až začne nabývat nezávislých pochybností o konečném vztahu práva a spravedlnosti už v takovém rozpoložení nebude. Zrovna tak, jako si sufražetky už stěžují, že realita průmyslové revoluce zasahuje do jejich nového voličského koníčku, lze od dam právniček čekat, že si budou stěžovat, že realismus právních reformátorů ovlivňuje nového právnického koníčka. Ve všech oborech trpíme týmž nedorozuměním, které můžeme vidět v případě obyčejných patentních léků. V právu i medicíně tu máme věci propagované v inzerci ve veřejném tisku, namísto toho, aby je analysovala veřejná autorita. Nechceme Portii žurnalistickou, ale divadelní, která je také Portií skutečnou. Nechceme ženu, která vejde do soudní síně se slavnostním pocitem trvalého povolání. Chceme Portii, která do ní vejde stejně lehce a odejde z ní stejně ráda, jako odešla ona.
Totéž platí o faktu ušlechtilejším, než kterákoliv fikce, tak často citovaném příběhu o ženě, která vyhrála zpět středověkou Francii. Jana z Arku byla voják, ale ne normální voják. Kdyby byla, nebyla by zaslíbena válce pro Franci, ale jakékoliv válce s Flandry, Španělskem, či italskými městy, do které by jí její feudální pán mohl vést. Kdyby byla odvedenec moderní branné povinnosti musela by poslouchat rozkazy, které by nepocházely vždy od sv. Michaela. Nám tu ale jde o to, že pokud bychom pod jedním či druhým systémem ze všech žen udělali vojáky, nedosáhli bychom ničeho jiného, než omluvení a potvrzení feudalismu či všeobecné branné povinnosti. A jak feudalismus, tak všeobecná branná povinnost jsou věci mnohem velkomyslnější, než náš moderní systém policie a vězeňství.
Ve skutečnosti najdeme jen pár pitomějších dovození, než ta, která plynou z fráze, že omáčka je omáčka, ať je na husu nebo na housera. Kdyby se jím doopravdy řídil nějaký kuchař v kuchyni, trpělivě by čekal na mléko od býka, protože ho získal od krávy. To, že se pohlaví nesmí specialisovat není ani zřejmý fakt, ani první princip, a musí-li se jedno pohlaví specialisovat na přijímání pochybných povolání, pak musíme být velmi rádi, že se druhé specialisuje na to, že se jich zdržuje. To je způsob, jak ve společnosti udržovat rovnováhu kritiky, podobnou jakési vládě a oposici. V této, podobně jako v jiných věcech, říká nový režim, že do vlády mají vstoupit všichni. Vláda bude pro tu chvíli obludně posílena, každý totiž bude tyran a každý otrok. Zmizí odtažitá kritika oficiálních záměrů a nikdy nebylo nic tak odtažitého jak smrtící kritika, která přicházela od žen. Až budou všechny ženy nosit uniformu, budou nosit roubík, protože roubík je součástí všech uniforem světa.