Kapitola I.: Romance rýmu

Chapter I. The Romance of Rhyme
Pamatujeme si doufám, že jeden básník v komické opeře, se svou estetickou autoritou, tvrdil: „Hey diddle diddle will rank as an idyll, if I pronounce it chaste.“(„Hej, šmidli fidli bude znít jako idyla, když to vyslovím cudně.“ pozn. překl.) Tváří v tvář satiře, jež stále přežívá styl a módu, které zesměšňuje, je zapotřebí jisté morální odvahy, abychom ji dokázali vážně vyslovit cudně, nebo tvrdit, že dětská říkačka, o které je řeč, v sobě má opravdu nějaké kvality idyly. Pokud jde o její cudnost, v běžném smyslu, nemusí o tom být velkého sporu, bez ohledu na skandál talíře, který utekl se lžící,který bude vypadat stejně prostý ošklivosti jako láska trojúhelníků. A třebaže příhoda s krávou v sobě může mít něco z náměsíčné extáze Endymionovy, má v sobě i cosi ze stříbřitého chladu divočejších rysů Dianiných. Uchopitelnější pravdou je, že tato dětská říkačka je úplným a kompaktním modelem dětské povídky. Kráva hopsající přes měsíc dokonale naplňuje dva podstatné prvky takových příběhů. Z dobře známých předmětů tvoří fantastický účinek a sestavuje obraz, který je současně neuvěřitelný a nezaměnitelný. Ještě uchopitelnější a zde více k věci je, že dětská říkanka je velmi důrazně říkanka rýmovaná. Jak veselý rytmus, tak rýmovačka se pro svůj účel hodí právě tak akorát a stojí za celé knihovny propracované dětské poesie. A nejlepším důkazem její vitality je to, že satirik rýmovačku nevědomky ozvěnou opakuje i tehdy, když si z ní zrovna dělá legraci. Metrum oné satiry z devatenáctého století bylo metrem dětské říkačky. „Hey diddle diddle, the cat and the fiddle“ a „Hey diddle diddle will rank as an idyll“ („Hej, hej šmidli fidli, kočka house fidlí a “ a „Hej, šmidli fidli bude znít jako idyla“ pozn. překl.) očividně tančí podle jedné a té samé starodávné melodie a to rozhodně ne podle melodie, kvůli které pošla stará kráva, ale podle poněkud rozvernější melodie, která krávu pobídla přeskočit měsíc.
Celé dějiny věci zvané rým lze najit mezi těmito dvěma věcmi: prostý potěšením z rýmování „diddle“ a „fiddle“ a sofistikovanější potěšení z rýmování „diddle“ a „idyll“. Nu a fatální omyl o poesii a víc než polovina fatálního omylu o lidstvu spočívá v tom, že zapomínáme, že bychom měli mít jak první, tak druhé potěšení. Dalo by se říct, že první potěšení máme mít jako základ k druhému, či ještě pravdivěji, že bychom měli mít první uvnitř druhého. Fatální metafora pokroku, která znamená, že necháváme věci za sebou, naprosto zastřela skutečnou ideu růstu, která znamená, že si věci ponecháváme uvnitř. Jádro stromu zůstává jednou provždy to samé, bez ohledu na to, kolik ho obkrouží letokruhů a člověk své srdce nemůže nechat někde vzadu tak, že se rozběhne, seč mu nohy budou stačit. V jádru veškeré kultury jsou věci, o nichž se dá v každém slova smyslu říct, že je třeba si je vrýt právě tak do srdce jako do paměti. Nejvnitřnější složkou vší poesie jsou dětské říkanky, nesmysly, které jsou příliš šťastné na to, aby si i jen lámaly hlavu s tím, že jsou nesmyslné. Může to pak vést k nonsensu poněkud propracovanějšímu v gilberitiánském stylu, nebo ještě mnohem méně poetickému nonsensu některých browningovských veršování. Pravé potěšení z poesie je ale v tom, že máme jak prosté, tak subtilní potěšení. A vlastně právě v téhle prvořadé věci se mýlí tolik našich uměleckých a jiných reforem. Problém s moderním světem je v tom, že se pokouší dosáhnout prostoty všude, vyjma duše. Tam, kde má duše opravdovou prostotu, může být vděčná za cokoliv—i za složitost. Mnozí venkovští rolníci musí být vegetariáni a jejich běžný život je doopravdy prostý. Ovšem rolníci nepohrdnou dobrým obědem a když se k němu dostanou, nadšeně jej spořádají, protože mají nejen prostý život, ale též prostého ducha. A tak tomu i je s tím stylem moderního umění, který se, velmi správně, vrací k tomu, co je „primitivní“. Jeho morální omyl ale spočívá v tom, že se snaží spojit drsnost, která má náležet k prostotě, s povýšenectvím, které má patřit toliko k přesycenosti. Kupříkladu cílem nynějšího futuristického kreslířství má evidentně být kreslit strom tak, jak by ho nakreslilo desetileté dítě. Moderní umělec by to myslím připustil, a já se nad tím nechci jen ošklíbat. Jsem ochoten připustit, zejména pro účely diskuse, že v tomto pokusu o dosažení jasnosti i třeba skrze hrubost dětství, je jakási filosofická a psychologická pravda. V tomhle smyslu dokážu pochopit, nač míří člověk, když kreslí strom jen jako klacík ze kterého trčí menší klacíky. Mohl by se snažit v černé a bílé nebo šedé načrtnout prapůvodní a téměř prenatální osvícení, že je převelice pozoruhodné, že má nějaký klacík existovat a ještě mnohem pozoruhodnější, že má takový klacík stát nebo vyčnívat. Podobně okouzlen může být svým kouskem uhlí nebo šedé křídy, k vytržení ho může dovést, podobně jako dítě, už jen pouhý fakt, sám o sobě velmi poetický, že dělá čáry po papíře. Dítě ale skutečným stromem neopovrhuje kvůli tomu, že je jiný, než jeho kresba na papíře. Neopovrhuje strýčkem Humpereyem kvůli tomu, že ten talentovaný amatér dokáže strom opravdu nakreslit. Nemá horší mínění o skutečných klaccích jen proto, že jsou živé, rostou, větví se a kroutí způsoby neobvyklými pro vycházkové hole. Protože má jedno oko, může si užívat dvojího potěšení. Tento rozdíl, podle všeho podivně opomíjený, můžeme sledovat i v dramatu a většině dalších oblastí umění. Reformátoři zdůrazňují, že publiku prostších časů stačila holá prkna či nejjednodušší scéna, když mohli poslouchat Sofokla nebo Shakespeara, jak promlouvají jazykem bohů. Velmi náležitě si vystačili s holými prkny. Ale nelze říci, že by byli nespokojeni z okázalých slavností. Lidé, kteří dokázali ocenit Antoniovu řeč jako takovou by dokázali ocenit i samotný Aladinův palác. Cetky a pozlátko nepřijímali jako náhražku poesie a filosofie, protože jejich náhražkami nejsou. Měli ale cetky a pozlátko za velké a obdivuhodné Boží dary, protože právě tím jsou.
Zde se ale toto rozlišení vztahuje na rým v poesii. A vztahuje se na ně tak, že bychom se nikdy neměli stydět za to, že si něčeho užíváme jako rýmovačky i jako básně. Myslím si, že moderní básníci, kteří se snaží uniknout potěšení z rýmování usilujíc o volnější poetické potěšení, se dopouštějí téhož fundamentálně pomýleného pokusu spojit prostoru s nadřazeností. Takový básník je jako dítě, které nemůže mít radost ze stromu, protože vypadá jako strom, nebo návštěvník divadla, který se nemůže potěšit Ardenským lesem, protože vypadá jako les. Není nemožné najít ješitu a pedanta takového druhu, který bude tvrdit, že dokáže naslouchat literatuře v jakémkoliv prostředí, ale bude mít silné námitky proti příjemnému prostředí. A v kritice poesie a v tvorbě se objevil také puntičkář, který trvá na tom, že se každá nová báseň musí vyhnout právě té melodii, která tvořila krásu každé staré písně. Básníci se musí zříci dětinských věcí, včetně dětské záliby v pouhém prozpěvování iracionálních veršovánek. Dalo by se naznačit, že když se básník vzdá dětinských věcí, zřekne se poesie. Mohlo by ale být prospěšné říct ještě slovo k dalšímu ospravedlnění jak rýmu, tak poesie jak u dítěte, tak u básníka. Nu, opomíjení tohoto instinktu z dětského pokoje by bylo hloupým omylem, i kdyby to byl jen živočišný nebo automatický instinkt. Kdyby byl rým pro člověka tím, co čemu je psu štěkot, nebo kohoutu kokrhání, bylo by zřejmé, že takové přirozené věci nelze jen tak opomenout. Je zřejmé, že psí epos, o Argusovi namísto Odysea, by vposledku pozůstával ze štěkání. Je jasné, že kdyby takovou dlouhou báseň jako „Chantecler“ napsal opravdový kohout, byla by byla na kokrhavou notu. Pravda je ale taková, že dětská říkačka má ušlechtilejší původ, je li je pradávný, není živočišný, její princip je prvopočáteční, nejen v těle i v duši.
Milton věnoval předmluvu Ztraceného ráje těžkopádnému odsouzení rýmu. A možná nejvytříbenější a snad i nejznámější verš z celého Ztraceného ráje je opravdovou oslavou rýmu. „Seasons return, but not to me return“ (Jara a zimy se vrací, ne však ke mně se vrací pozn překl.) není jen ozvěnou, v níž zní všechna forma rýmu, ale přihodilo se i to, že ve svém duchu obsahuje téměř celou filosofii rýmu. Nádherné slovo „návrat“ v sobě, nejen svým zvukem, ale i smyslem, má náznak celého tajemství písně. Nejde jen o to, že už samotnou formou je to pěkný příklad jisté vlastnosti angličtiny, trochu podobné té, již paní Meynell obdivuhodně analysovala v minulém čísle tohoto magazínu na případu slova „unforgiven“ (neprominutý pozn. překl.) Jde o to, že popisuje samotnou poesii nejen v mechanickém, ale i v morálním smyslu. Píseň se nejen opakuje, ale i vrací. Nestačí jí, jako malým dětem, těšit se z pohledu na to, jak se kola točí. Chce se vracet, ne jen točit dokola, vracet se do dětského pokoje, kde se dala taková potěšení najít. Nebo, abychom metaforu trošku pozměnili, nebaví se jen pouhým obracením kola na cestě, jako by to bylo kolo pevně uchycené ve vzduchu. Vrací se nejen kolo, ale celý vůz. Ona upracovaná karavana vždy míří k nějakému tábořišti, které se ztratilo a nelze je znovu nalézt. Žádnému milovníkovi poesie nemusím vysvětlovat, že všechny básně jsou plné tohoto zvuku vracejících se kola a o žádných to neplatí víc, než o básních Miltonových. Celá pravda je zřejmá, nejen v básni, ale i ve dvou slovech v názvu. Všechny básně by se daly svázat do jedné knihy s názvem Ztracený ráj. A jediným cílem psaní Ztraceného ráje je proměnit jej, byť i jen toliko kouzlem a chvilkovou ilusí v Ráj znovuzískaný.
Právě v tomhle hlubším významu návratu musíme hledat zvláštní moc opakování, kterému říkáme rým. Na Miltonovu kritiku rýmu by se dalo snadno odpovědět v duchu rozumné, třebaže povrchní, volnosti tak, že svět, a vůbec svět básníků, tvoří dohromady všichni možní lidé. Je zřejmé, že Milton se mohl oprávněně zbavit rýmu, aniž by měl právo rýmem pohrdat. Je očividné, že jedinečná důstojnost jeho náboženské epiky by byla oslabena, kdyby to byla epika rýmovaná, začínající:
Of man’s first disobedience and the fruit
Of that forbidden tree whose mortal root. (Člověka první neposlušnost a plod/onoho zakázaného stromu, jehož kořen smrtelný pozn. překl)
Je ale právě tak očividné, že sám Milton by neběžel tak šarmantně a vesele na lehoučké fantastické noze při verších:
But come thou Goddess fair and free
In heaven yclept Euphrosyne (Přijdiž ty, Bohyně jasná a volná/v nebesa,ty jež se zoveš Eufrosyné pozn. překl.)
kdyby se bohyně zovala jinak, řekněme třeba Syrinx. Ve svých rozumnějších náladách by sám Milton rýmu theoreticky připustil místo ve vší poesii tak, jak je v praxi připouštěl ve své vlastní poesii. Jistě by ale řekl, že tentokrát, a možná vždy, by jej připustil na podřadné místo, nebo přinejmenším na místo druhotné. Ale je jeho místo druhotné, a je v jakémkoliv smyslu podřadné?
Romance rýmu nespočívá jen v potěšení z rytmické říkanky, třebaže to je potěšení, za které by se nikdo neměl stydět. Vidíme to ve starším stylu prodlužování refrénu písniček slabikami „rumty tumty“ nebo „tooral looral.“ Podobně, ale po pozdějším způsobu, to vidíme v diskusi o tom, zda je reforma konstruktivní nebo destruktivní, nebo zda je nějaký argument induktivní nebo deduktivní: vše to svědčí o velmi přirozené lásce k těm opakováním dětských říkaček, které tak působí jako píseň beze slov, nebo alespoň bez jakéhokoliv intelektuálního významu. V lásce k rýmu jako básnické formě odlišné od ostatních je ale obsaženo ještě něco mnohem hlubšího, něco co je možná příliš hluboké a subtilní, než abychom to mohli popsat. Nejblíž pravdě bude myslím tohle: i když opakování najdeme u všech autentických forem verše, u rýmu máme pocit, že se vracíme na přesně to samé místo. Všechny formy písní se hýbou tam a zpět jako příliv a odliv na moři, ale na širém moři homérských či vergiliovských hexametrů, moři které neslo lopotící se lodi Odyssea a Aenea, je hřmot přílivových vln rytmický, ale jejich zpěněné hřbety jsou nutně nepravidelné a neurčité. U rýmu máme spíš dojem vody bezpečně vylévané do dobře známé studny, nebo (abychom použili důstojnější metaforu) piva bezpečně nalévaného do důvěrně známého půllitru. Homérovy a Vergiliovy armády postupují a ustupují rozlehlou zemí a naznačují o ní ohromné a velmi hluboké city, city o tom, zda je to jejich vlastní země nebo jen země cizí. Když ale stará bezejmenná balada směle rýmuje „the bonny ivy tree“ s „my ain countree“ (švarný břečťan s mojou zemou pozn. překl.) se naše vize současně umenší a zostří do velmi živého obrazu jediného vojáka procházejícího pod břečťanem, který stíní jeho vlastní práh. Rytmus pracuje s podobností, ale rým s identitou. Nu a v jediném slově identita jsou obsaženy možná ty nejhlubší a jistě ty nejdražší lidské záležitosti. Ten, kdo si stýská po domově, netouží po domech, ba ani po rodinných domech ne. Ten koho trápí láska, nechce vidět všechny ženy světa, do nichž by se mohl zamilovat. Snad jen o tom, koho sužuje mořská nemoc, bychom mohli říct, že má ono kosmopolitní dychtění po veškeré zemi, nebo možná po jakékoliv souši. A to je možná důvod proč mořská nemoc, podobě jako kosmopolitismus, dosud ještě nebyly žádnou velkou inspirací pro písně. Písně, zejména ty nejpůsobivější, obyčejně odkazují k něčemu absolutnímu, k nějakému jednoznačně určené osobě nebo místu, které nemůže nahradit žádná podobnost. V takových případech je všechna aproximace asymptotická. Marnotratný syn se vrací do domu svého otce a ne sousedům, leda že by to byl marnotratník ještě ne docela střízlivý, milenec touží po dámě svého srdce a ne po její sestře dvojčeti, s výjimkou starých zápletek v romancích, a dokonce i spiritista obyčejně hledá určitého ducha a ne jen nějaké duchy. Myslím, že nesnesitelnou mukou spiritismu musí být pochybnosti o identitě. Tak či tak, obecně přijdeme na to, že v literatuře bylo toto volání po identickém proneseno nejzvučněji a nejnezaměnitelněji v rýmu. Dalším účelem, pro který je tato velmi jednoznačná a zaostřená forma velmi dobře uzpůsobena je vyjádření dogmatu, na rozdíl od pochybnosti či i názoru. Proto také, i když připustíme veškerý úpadek nejklasičtějších účinků klasického jazyka, vyjadřuje rýmovaná latina středověkých hymnů to, co má vyjadřovat, velmi pronikavým poetickým způsobem, srovnáváme-li to s uctivým agnosticismem tak ušlechtile pronášeným v ubíhajících poetických metrech starověkých básníků. I kdybychom totiž pojímali záležitost středověkých veršů jako sen, byl to alespoň živý sen, sen plný tváří, sen lásky a ztracených věcí. A něco z téhož ducha se vine matnějším způsobem příslovími a frázemi, které nejsou přímo náboženská, ale spíše v jakémsi rudimentálním smyslu filosofické a všechny vycházejí obtěžkány břemenem návratu, věcí, které lze vnímat toliko v povědomých zlomcích… on revient toujours…je to starý příběh—je to láska, která působí, že se svět otáčí a všechny cesty, že vedou do Říma, skoro bychom mohli říct, že všechny cesty vedou do rýmu.
Miltonovu vzpouru proti rýmu nutno číst ve světle dějin. Milton je renesancí zamrzlou do puritánské formy, počátkem údobí, které bylo svým způsobem klasické, ale ještě určitějším způsobem aristokratické. Stoupenec klasicismu tu byl duchovním aristokratem, protože duchovním aristokratem byl kalvinista. Sedmnácté století bylo silně individualistické a mělo v ušlechtilém i nepočestném smyslu respekt k osobě. Nemělo naprosto žádný respekt k populárním tradicím a většina z nich vprostřed jeho čistě logického a legálního rozrušení zemřela. Obejvil se parlament a vytratil se lid. Umění, které bývalo pod ochranou patronů-světců bylo převedeno pod patronáty mecenášů. Školy a koleje současně posílily a zúžily novou vzdělanost a způsobily, že se stala poněkud výlučnou pro jednu zemi a jednu třídu. Zatímco dříve umělo spoustu lidí trochu mizerné latiny, nyní pár lidí ovládalo výtečně latinu vynikající. Jenomže mluvili svou dobrou latinou tak, že by jim žádný latiník na světě nemohl porozumět. Omezili klasická studia na to nejklasičtější období a hrubě přeháněli barbarství a neplodnost patriotické řečtiny nebo středověké latiny. Je to něco podobného, jako kdyby někdo řekl, že jelikož je anglický překlad Bible zřejmě tou nejlepší angličtinou na světě, nestojí proto Addison a Pater a Newmann za čtení. Dokážeme si představit, co by mohli v takovém rozpoložení říct o hrubých rýmovaných hexametrech mnichů a nebylo by nepřirozené, pokud by mohli pociťovat jakousi reakci i proti rýmům samým. Historie rýmu je totiž historií něčeho jiného, velice ohromného a někdy neviditelného a rozhodně čehosi nedefinovatelného, proti čemuž vedli aristokratickou vzpouru.
Je těžké definovat tuhle věc v nestranných moderních pojmech. Mohli bychom ji docela dobře označit za romanci a to i v techničtějším smyslu, protože odpovídá vzestupu romantického jazyka odlišného od jazyka románského. Ještě správněji bychom mohli mluvit o náboženství, protože historicky se jednalo o postupné znovuvynoření Evropy z temného věku, protože i když už nebyla pod jednou vládou, ještě pořád měla jedno náboženství. Bylo to, zkrátka, stvoření křesťanstva. Mohli bychom tomu říkat legenda, protože nejvíce v té věci působí všudypřítomná a mocná lidová legenda a tak věci, které se nemusely stát, a někteří tvrdí že se nikdy stát nemohly, jsou nicméně v naší rasové paměti zakořeněny tak, jako věci, které se přihodily nám samotným. Například celý artušovský cyklus takhle vypadá jako cosi skutečnějšího, než skutečnost. Jsou-li tváře z oné temnoty temného věku, Lancelot a Artuš a Merlin a Modred, vskutku tvářemi ze sna, pak jsou to tváře z živého sna, sna v posteli a ne v knížce. Přinejmenším podvědomě bych byl mnohem méně překvapen, kdyby měl znovu přijít Artuš, než bych byl překvapen, pokud by se vůbec měl objevit Nadčlověk. Ještě jinak bychom to mohli nazvat kmotrovstvím (Gossip), což je ušlechtilé označení, které v sobě má jméno Boží a jeden z nejvelkorysejších a nejsrdečnějších vztahů mezi lidmi. Mám totiž za to, že jen sotvakdy jindy se tak obrovské množství kultury a řemesel a písní předávalo ústně jedním velkým šumotem konversace stoletími nevědomosti až k stoletím většího vědění. Vzdělávání muselo být věčnou zkouškou viva voce, ale lidé ve své zkoušce zas a znovu obstáli. Přinejmenším se z nich stávali v hrubém slova smyslu takoví mistři svobodných umění, že skládali Píseň o Rolandovi a stavěli ony kulaté románské oblouky, které nesou tíži tolika gotických věží. Nu a konečně to lze označovat i za ignoranci, barbarství, černou pověru a reakci směřující k tmářství a staré noci a to je označení výtečně úplné a uspokojivé, jen za sebou nechává slabé podivení nad tím čím to asi bude, že právě ti nejmladší básníci pořád píší básně o Arturově meči a Rolandově rohu.
To vše bylo jen počátkem procesu, na kterém jsou velmi zajímavé dvě věci. Prvním je způsob, jímž středověké hnutí znovu zbudovalo starou římskou civilisaci a druhým byl způsob, kterým ji neobnovovalo. K věcem, které neexistovaly v pohanské kultuře a existovaly v kultuře křesťanské se pojí zvláštní zájem. Myslím, že o většině z nich platí, že v sobě měly vlastnost, již bychom velmi přibližně mohli popsat jako lidovost či možná obyčejnost a vulgaritu, protože vlastně pořád ještě mluvíme o jazycích, které se právě v té době vyprostily z latiny jako lidové či vulgární řeči. A mnohým klasickým badatelům by to přišlo vulgrání ještě ve vulgárnějším smyslu. Byly vulgární v tom smyslu, že byly živé a svěží až přemrštěně a velmi přímo a bez okolků působily na emoce. Prvním zákonem heraldiky bylo, že své srdce budete nosit na rukávci. Takové středověké myšlení byl opakem pouhého mysticismu ve smyslu pouhého tajemství, pravdivěji bychom to mohli popsat jako bažení po sensacích. Patřila k tomu například dychtivá, ba netrpělivá, láska k barvě. Dřív se naučila malovat než kreslit a dřív si mohla dovolit škvár s barevnou obálkou za dvě pence, než zvládla levnější vydání s jednoduchou vazbu za penci. Nakonec to samozřejmě vyvrcholilo energií a svěžestí gotiky, ale i její bohatost spočívala na jisté psychologické prostotě. Do protikladu ke klasice to můžeme postavit tím, že si povšimneme populární a vášnivé záliby pro vyprávění příběhu v kameni. Můžeme připustit, že dorské portiko je báseň, nikdo by je ale neoznačil za anekdotu. Měl nastat čas, kdy měla být většina obraznosti katedrál ztracena, ale na tom, že byly zohaveny svými nepřáteli by sešlo méně, kdyby je již nepřehlíželi jejich přátelé. Sešlo by na tom méně, pokud by se celý příliv vkusu mezi bohatými neobrátil proti starým populárním mistrovským dílům. Puritáni je zohavili, ale cavaliers (strana krále Karla I. v politickém a náboženském konflitku v Anglii v 17. stol. Občanská válka vyvrcholila porážkou krále, jeho popravou a nastolením Cromwellova puritánského režimu pozn. překl.) je opravdově nebránili. Cavaliers byli také aristokraty nové klasické kultury a slovo gotické používali ve smyslu barbarské. Pro teutonisty tu můžeme odbočkou podotknout, že pokud tohle značilo, že gotika byla v opovržení, pak to znamenalo, že v opovržení byli i Gothové. Když se ale cavaliers po puritánském interregnu vrátili, obnovovali ne v Puginově, ale ve Wrenově stylu. Právě to, čemu říkáme restaurace, což byla restaurace krále Karla, bylo také restaurací sv. Pavla. A byla to velice moderní restaurace (míní se stavba nové londýnské katedrály sv. Pavla. Gotickou stavbu nahradila dnešní Wrenova klasicistní či barokní pozn. překl.)
Prozatím bychom mohli říct, že prostí lidé nemají rádi prosté věci. To bezpochyby platí, když porovnáme klasiky s těmito velice barevnými středověkými záležitostmi nebo se všemi těmi barvitými vizemi, které začaly žhnout v noci temného věku. Nu a jednou z těchto záležitostí byla romantický vynález zvaný rým. A dokonce i tu, když obojí porovnáme, vidíme něco z téhož paradoxu podle kterého mají prostí rádi složitosti a složití zas jednoduchost. Ignorantům se líbí spletité dřevořezby a melodické a často velmi promyšlené rýmy. Učencům se zamlouvají holé zdi a blankvers. V případě rýmu je ovšem obzvláště obtížné definovat dvojí a přece velmi určitou pravdu. Je velmi těžké definovat v jakém smyslu je rým umělý a v jakém prostý. Pravda je taková, že je prostý, protože je umělý. Je tu umělost, která se líbí dětem a dalším prostým lidem, je to hračka. Coby technický výdobytek stojí od populární zkušenosti stejně daleko jako staré populární sporty. Dokáže to každý, zrovna tak, jako může každý plavat, tančit, střílet z luku, ale nikdo to nemůže dělat, aniž by si s tím nedal tu práci a je jen pár těch, kdo to umí opravdu dobře. Stovkou způsobů se to podobalo oné prosté, ba pokorné energii, která vytvořila všechnu ztracenou slávu cechů. Jejich rým tak byl právě tak užitečný jako ozdobný. Nebyla to jen melodie, byla to i mnemotechnická pomůcka, zrovna tak jako jejich věže nebyly jen trofeje, ale také majáky a zvonice. V jiném ohledu je rým spřízněný s rétorikou, ale rétorikou velmi positivního a důrazného druhu: je to souběh zvuků, který zní jako by se jím říkalo: „Je to opravdu tak.“ Shakespeare si to uvědomoval, když zuřivé nebo romantické scény zakončoval rýmovaným dvouverším. Vím, že se to některým kritikům nelibí, myslím si ale, že jsou chvíle, kdy se z dramatu musí stávat melodrama. Je tu pak ještě mnohem starší účinek rýmu, který lze označit toliko za mystický a který se může jevit jako pravý opak účinku utilitárního a téměř stejně vzdálený účinku rétorickému. A přece s prvním sdílí tuhou tkáň čehosi, co se nesnadno zapomíná a s druhým dotek autority, který je cílem veškerého řečnictví. To, co mám na mysli lze najít ve skutečnosti, že tolik ze starých příslovečných proroctvích, od Merlina po Matku Shipton, bylo předáváno v rýmovaných verších. Lze to najít v samotném jménu Thomas the Rhymer.
Nejsnadněji ale tuto populární vlastnost či kvalitu pojmenujeme jedním jediným slovem: je to píseň. Rým odpovídá melodii tak prosté, že míří jako šíp přímo do srdce. Odpovídá refrénu tak povědomému a zřejmému, že se k němu mohou přidat všichni. Nezneklidňuje mně poznámka, že když takový šíp písně trefí srdce, mine zcela hlavu. Nestarám se o to, abych popíral, že sbor vyzpěvující refrén může být někdy opilý, když lidé ztrácí hlavu, aby našli jazyk. Nehájím, definuji, snažím se najít slova pro velký, ale neuchopitelný rozdíl mezi jistými věcmi, které jsou básní a jistými jinými věcmi, které jsou také písní. Je samozřejmě jen náhoda, že Horatio svou největší sérii ód otevírá tím, že říká, že opovrhuje světskou populací a touží ji vyhnat ze svého chrámu poesie. Je to ale náhoda toho druhu, která je téměř alegorií. V jistém smyslu ale má i praktickou stránku. Může, koneckonců, celý dav lidí zpívat onu ušlechtilou ódu Descedne Coelo tak, jako jistě může zapět Dies Irae nebo, když na to přijde, „Down among the Dead Men“ ? Zpíval Horatio sám horatiovské ódy tak, jako Shakspeare zpíval, nebo jen stěží mohl nezpívat, shakespearovské písně? Sám to nevím, protože nejsem v žádné z těchto věcí učencem. Nemám ale pocit, že by to mohla být jedna a ta samá věc, a snažím se jen o její hrubý popis. Rým souzní s konkrétním druhem písně, který může být písní populární, ať už je patetická, vášnivá nebo komická a Milton má nárok na svou pravou význačnost, protože není pravděpodobné, že by kdokoliv zpíval Ztracený ráj jako by to byla píseň takového druhu. Pokusil jsem se naznačit svou sympatii a porozumění pro rým takovými slovy, které jsou dost pravdivá na to, aby je druhá strana přijala jako vyjádření svých antipatií vůči rýmu. Připustil jsem, že rým je hračka, ba trik toho druhu, který se moc líbí dětem. Připustil jsem, že všechny rýmované verše jsou dětské veršovánky. Nikdy ale nepřipustím, že ten, kdo by byl příliš veliký pro dětský pokoj je dost velký pro Boží království, i kdyby ten Bůh byl jen Apollon.
Dobrý kritik by měl být jako Bůh z velkého rčení skotského mystika. George Macdonald řekl, že Boha bylo snadné potěšit a těžké uspokojit. Takový paradox je pozicí všeho dobrého posuzování umění. Bez první části paradoxu všechno posuzování a oceňování zaniká, protože ztrácí schopnost oceňovat. Dobrá kritika, opakuji, v sobě spojuje subtilní potěšení z věci dobře provedené s prostou radostí z toho, že se vůbec dělá. Spojuje v sobě potěšení vědeckého inženýra z toho, jak do sebe zapadají kola spolupracující k logickému cíli s dětským potěšením z toho, jak se kolečka točí. Spojuje v sobě potěšení uměleckého kreslíře z toho, že jeho črty uhlem, třebaže lehké a zdánlivě rozvolněné, jsou zcela přesné a v dokonalém poměru s potěšením dítěte z toho, že uhel vůbec nechává na papíře nějaké stopy. A stejným způsobem kombinuje potěšení kritika z básně s dětským potěšením z rýmu. Historicky tu jde o to, že tento druh poesie, druh romantický rýmovaný, vzešel z temného věku, tedy temných staletí středověku a že za ním stála celá tato obrovská populární moc, lidská láska k písni, hádance, přísloví, slovní hříčce nebo dětské říkačce, prozpěvování nespočetných dětských písní, sbor tisíců táborových ohňů a tisíců tavern. Když poesie ztrácí své spojení se všemi těmito lidmi, které lze snadno potěšit, ztrácí všechnu svoji schopnost potěšení rozdávat. Když se básník dívá svrchu na rým, nebudu říkat, že to je jako kdyby se díval svrchu na kopretinu (což by připadalo možné literárněji smýšlejícím), ale spíše, že to vypadá jako by se díval svrchu na skřivana, protože letí v balonu. Je to odřezávání samotných kořenů poesie, je to vzpoura proti přirozenosti, protože je přirozená, proti dennímu světlu, protože je jasné, či proti horám, protože jsou vysoké, nebo východu měsíce, protože je tajemný. Proces zamrzání začalo po reformaci pedantickým hledáním vytříbenějších, leč volnějších forem, dnes skončil beztvarostí.
Vtipné na tom ale je, že i když je to beztvaré, je to pořád pedantické. Nový anarchističtí umělci nejsou připraveni přijmout vše. Nejsou připraveni přijmout cokoliv vyjma anarchie. Cokoli klasického, co se nedrží nejposlednějších konvencí nekonvenčnosti, odmítají stejně chladně, jako kterýkoliv klasik odmítá cokoliv romantického. Jenže klasika byla formou a byla i doba, kdy to byla forma nová. Ti, kdo vynalezli sapfickou formu, přišli na nové metrum, zavedení alžbětinského blankversu bylo pravou revolucí v literární formě. Ovšem vers libre, nebo devět desetin z něj, je novým metrem asi tak, jako je spaní po příkopech novou školou architektury. Je to asi asi taková revoluce v literární formě jako je pojídání syrového masa inovací v kuchařském umění. Není to dokonce ani originální, protože to není tvořivé, umělec nic nevymýšlí, jen něco ruší. Jediné na čem ale záleží pokud o jde o můj nynější výklad je vyjádřeno ve slově „pýcha“. Není to jen pýcha ve smyslu jásání, ale pýcha ve smyslu pohrdlivosti. Takoví vyvrhelové jsou výlučnější než aristokraté a jejich anarchická arogance zasahuje dál, než pýcha Miltonova a aristokratů nové učenosti. A tohle poslední uhlazení dokonalo dílo započaté příčetnějšími aristokraty, dílo nyní nejočividnější na světě: odloučení lidu a umění. Nemusím zdůrazňovat sensační a očividnou povahu tohoto odloučení. Nemusím doporučovat, aby svůj vers libre zpíval po hospodách. Dokonce ani nemusím mladému imagistovi doporučovat, aby své nesouvislé obrazy četl veřejnému shromáždění. Ta věc není jen připouštěna, ona je obdivována. Starý umělec zůstával hrdý vzdor své neoblibě, mladý umělec je hrdý na svou neoblibu, je to možná hlavní základ jeho pýchy.
Třebaže sám přebývám v temných staletích středověku, nebo přinejmenším mezi středověkými pohádkami, přesto jsem puzen ke vzpomínce na cosi, co jsem četl v jedné moderní pohádce. Shodou okolností jsem už zmínil jméno George Macdonalda a právě v nejlepší z jeho knih je popsáno, jak mladý havíř v horách vždy dokázal zahnat podzemí skřety, pokud si dokázal vzpomenout a zopakovat jakýkoliv druh rýmu. Improvizované rýmy bývaly často zkomolené, zrovna tak jako tomu bylo u mnoha mnišských hexametrů v pokažené latině, bylo to i břímě mnoha hrubých balad z Pomezí mezi Anglií a Skotskem. Mám ale dojem, že vyháněly démony, modré démony pesimismu a černé démony pýchy. Madame Montessori, která očividně hluboce litovala výchovného účinku pohádek by ve mně v každém případě nejspíš viděla žalostný příklad takové brzké zvrácenosti, protože protože onen obraz, který patřil mezi mé první, bude podle všeho i jedním z mých posledních a když pomine, jako by přešlo procesí i hluk mnoha nových a originálních hudebních nástrojů s podivnými tvary a ještě podivnějšímu zvuky uslyším v nastalém tichu jen šustot a ruch mezi kamením a kluka pozpěvujícího si na hoře.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s