Kapitola II.: Hamlet a psychoanalytik

Chapter II. Hamlet and the Psycho-analyst
Dnešní ráno, dlouhé hodiny před snídaní, i ty, co ve snídani přecházely a téměř se s ní překrývaly, jsem věnoval vědeckému bádání ve velkém vznikajícím oboru psychoanalysy. Jak již dnes ví každý žurnalista, psychoanalysa odvisí převážně od studia snů. Abychom ale mohli bádat o našich snech, je nutné snít a ke snění je nutno spát. Zatímco tedy ostatní marnili zlaté hodiny lehčími a méně učenými činnostmi, zatímco nevědomí a pověrčiví venkované už okopávali své nevědomé a pověrčivé zahrádky, aby vypěstovali své nevědomé a pověrečné fazole a brambory, zatímco kněží konali své zbožné maškarády a básníci skládali verše o naslouchání skřivanovi—já sám, průkopník o staletí napřed před tímhle zpozdilým stoletím, jsem pokrokově a nelítostně zkoumal všechny rozmanité děsivé noční můry, z nichž šťastnější budoucnost bude čerpat svá znamení a přikázání. Nebudu své sny popisovat podrobně, zas tak opravdu nelítostný psycholog nejsem. A vlastně mně napadá, že nový psycholog by byl u snídaně dosti nudný společník. Ve svém snu jsem se procházel jakýmisi katakombami pod Albert Hall a došlo tam i na pojídání věnečků (tedy hnědých pružných koláčků, které už dnes, podobně jako mnoho jiných sláv Anglie, neznáme) a dohadování se s theosofem. Příliš se mi nedaří uvést to do souladu s Freudem a jeho theorií potlačených nutkání. Přísahám totiž, že nutkání pozřít věneček, nebo přít se s stheosofem jsem nikdy v životě nepotlačil.A pokud jde o procházení se po Albert Hall, takové nutkání nemohlo nikdy nikoho potkat.
Když jsem sešel na snídani, podíval jsem se na ranní (a ne na večerní, jak vtipně naznačujete) noviny. Zas tak horlivě jsem se do svých vědeckých bádání nepohroužil. Jak říkám, podíval jsem se do ranních novin a viděl, že se hodně rozepisují o psychoanalyse, vlastně o ní vysvětlovaly skoro všechno, až na to, co je zač. To byla přirozeně věc, kterou noviny představily poněkud útržkovitě, a já si ty útržky poskládal, jak nejlépe jsem dovedl. Sny byly pouhými symboly a očividně symboly čehosi velmi divošského a hrozného, co zůstávalo tajemstvím. To mi připadá jao vysoce nevědecké použití slova symbol. Symbol není převlek, ale spíš předvedení, nejlepší vyjádření něčeho, co jinak vyjádřit nejde. Pojídání věnečku může znamenat, že bych rád ukousl svému otci nos (protože se mě silně zmocnil komplex z matky), ale to se nejeví jako velký symbolický talent. Albert Hall může implikovat vraždu strýčka, ale sotva se to jeví zvlášť zřetelně. A nevypadá to, že bychom se sněním dostávali nějak o mnoho blíž pravdě, pokud v noci skrýváme věci úplněji, než je potlačujeme ve dne. Tak či tak mi zamordovaný strýček připoměl Hamleta, o něm za chvíli, teď jen podotýkám, že moje noviny byly poněud neurčité a já s o to větší úlevou otevřel svoje „London Mercury“ a našel tam článek k tématu od tak schopného a sugestivního autora, jako je pan J. D. Beresford.
Pan J.D. Beresford se vlastně sám sebe ptal, zda se má stát psychoanalytikem nebo zůstat romanopiscem. Snadno pochopíme, že to neřekl přímo těmito slovy, sám by asi psychoanalysu umístil výše a je velice dobře možné, že svou vlastní beletrii by umístil níže, protože geniální mužové bývají často dostatečně nevinní, pokud jde o jejich vlastní autentickou originalitu. S takovou formou nevědomé mysli se nikdo z nás nebude přít. Vůbec ale netoužím po tom, abych sledoval génia, jak se celý zamotává a možná i zmírá bolestí ve snaze být si vědom svého nevědomí. Už jsem viděl příliš mnoho nešťastných skeptiků, kteří takto spáchali sebevraždu upadnutím do vnitřní rozpornosti. Häckel a jeho deterministé nás v čase mého mládí zastrašovali naléhavou nutností zvolit si filosofii, která by dokázala nemožnost volit cokoliv. Není sporu o tom, že by nám nová psychologie umožnila poznat, co děláme ve všech těch věcech, které děláme nevědomky. Tyto věci přichází a odchází a prochází svými spořádanými cykly, od času kdy jsou experimentální jako freudismus do času, kdy jsou tak vyvrácené jako darwinismus. Vůbec ale nechápu ty, kdo dovolují, aby něco tak očividně pomíjivého skrývalo věci viditelně trvalé, jako je morálka, náboženství a (oč nám jde zde), umění literární. Ars longa, scientia brevis.
Jak už bylo řečeno, psychoanalysa v každém případě v praxi odvisí od výkladu snů. Nevím, zda nucení mnoha lidí, zejména dětí, doznávat své sny, povede k velké produkci literatury, i když to jistě povede, vím-li co o lidské přirozenosti, k přeslavné spoustě lží. Na psychologově nelidské nevinnosti je cosi dojemného, když mluví už o vědecké přesnosti výsledků dosažených jedním konkrétním druhem důkazů, které nemohou být žádným myslitelným způsobem ověřeny ani přezkoušeny. Ovšem, jak správně říká pan Beresford, obecná myšlenka hledání znamení ve snech je tak stará jako svět, ale i speciální theorie o tom je starší, než by se mnohým zdálo. Vlastně není jen stará, ale je i očividná a protože byla vždy na očích, nebyla nikdy objevena. Vzpomínám si, že dávno předtím, než přišla současná móda, jsem i já (a nebesa vědí, že nejsem žádný psycholog) říkával, že tak, jak existuje pravda ve vší lidové tradici, tak je pravda i v lidovém rčení, že sny se řídí pravidlem protikladů. Znamená to, že člověk často v noci myslí právě ty na věci, na které nemyslí ve dne. Lidové rčení v sobě ale obsahuje jistou ctnost, kterou v protipopulární vědě naší doby nikde nenajdeme. V populárních pověrách je jeden ohromný prvek zdravé mysli, nikdy totiž nejsou vážné. O takových dobách, jako byl středověk, mluvíme jako o věcích víry, stejně pravdivým holdem by ala bylo označit je za věk pochybností, zdravých pochybností a dokonce zdravého posměchu. Na staré strašidelné historice bylo skoro vždy něco více či méně vědomě groteskního. Byla tu legrace smíšená se strachem a vesničtí balíci toho o tuřínu věděli až moc na to, aby občas nepomysleli na tuřínové duchy. S psychoanalysou žádné špásy nejsou. Jeden vesnický křupan by řekl: „Však se říká, že sny jsou protikladný“ a ostatní by řekli „Však“ a všichni by se pak hluboce niterně smáli. Když pan J. D. Beresford říká, že Freudova theorie je z vědeckých theorií pro romanopisce nejpřitažlivější, „byla to theorie sexu, takřka universálního thematu románu,“ je pak jasné, že naše publikum je pomalejší a obřadnější, než venkovští křupani. Nikdo se totiž nesměje. Vypadá to, jako by lidé ztratili schopnost reagovat na humorné podněty. Když se nějaké dojičce zdálo o pohřbu, řekla na to druhá „to bude veselka“ a obě se pak začaly hihňat. Když ale pan J. D. Beresford řekne, že theorie „nastiňuje možnosti volnější morálky tím, že se věnuje fysickým a duchovním nutnostem potřebným pro osvobození nutkání,“ vypadá to, jako by pointa poněkud utíkala. V hlubokém a neuspokojivém tichu, se neozve jediné zahihňání. Zdá se vskutku podivné, že když moderní brilantní umělec opravdu přijde s vtipy, které jsou skutečně vtipnější, než hrubé žerty vesničanů a dojiček, setká se tak ušlechtilá námaha s chabější odezvou. Je to jen příklad nepřirozené vážnosti, podobné umělému vakuu, v níž se všechny takové moderní experimenty provádí. Není ale pochyb o tom, že kdyby měl Freud to potěšení, aby své ideje vysvětloval ve starobylé pivnici, setkaly by se se spontánnějším aplausem.
Doufám, že nevypadám, jako bych pro pana Berseforda neměl pochopení, protože já nejen obdivuji jeho talent, ale v tého chvíli i postupuji přísně podle jeho theorií. Jednám, a říkám to s hrdostí, jako učedník Freudův a ten mi očividně zakazuje skrývat jakékoliv nutkání, zřejmě včetně nutkání ke smíchu. Vůči panu Besefordovi nechci být nijak nezdvořilý, ale samozřejmě moje první povinnost je vůči mému vlastnímu psychologickému nitru. A kdoví k jakému poškzení nejjemnějších ústrojí mého mentálního aparátu (jak to nazval pan Arnold Bennett) by mohlo dojít, kdych je podrobil náhlé a těžké námaze vzdorování úsměvu nad vědeckou theorií, která je přitažlivá, protože je sexuální, nebo kdybych donutil své rysy strnout v děsivém výrazu, pokud bych slyšel něco o duchovní nutnosti osvobození nutkání. Nejsem si tak docela jist, jak daleko má být osvobození nutkání v praxi dovedeno těmi, kdo je theoreticky hlásají. Nevím, zda je lepší uvolnit nutkání vyhodit někoho z rychlíku, aby měl člověk celou cestu kupé sám pro sebe nebo jaké by mohly být postihy za potlačení divošského instinktu zastřelit pana Lloyda George. Větší ale očividně zahrnuje menší a bylo by velmi nelogické, pokud bychom směli našeho spolucestujícího vyhodit, ale nesměli si z něj tropit šprýmy, nebo kdybychom směli jen střílet na pana George, ale nesměli se smát na pana Berseforda. A třebaže nemluvím tak vážně jako on, ujišťuji ho, že v tomhle jsem stejně upřímný jako on. V tom smyslu se vší vážností lituji jeho vážnosti a zcela vážně ji považuji za velmi závažné zlo. Některá zdravá lidská nutkání je totiž mnohem lepší uvolnit slovy a gesty a jedním z nich je univrsální lidský pocit, že je cosi komického na vztahu mezi pohlavími. Nutnání smát se při zmínce o „volné“ morálce nebo o „atraktivní“ sexuální vědě patří k nutkáním, které již většina lidí, kteří o psychoanalyse nikdy neslyšeli, uspokojila, umrtvují je jen ti, kdo mají psychoanalysu rádi.
Pan Berseford mi tedy musí prominout, když s upřímnou touhou vážně se držet jeho vážného argumentu, úvodem poukazuji na jistý normální prvek komedie, o kterém kritici z jeho školy podle všeho nic netuší. Když se ptá, zda může tato theorie Nemesis potlačování sloužit účelům velkého literárního díla, zdálo by se nejprve přirozené ověřit to příkladem největších literárních děl. A soudě podle tohoto vědeckého testu bychom museli připustit, že se zdá, že naše literární klasika selhává. Lady Macbeth netrpí náměsíčností proto, že by vzdorovala nutkání zavraždit Duncana, ale spíš proto (jakýmsi podivým trikem myšlení) že se jím nechala vést. Hamletův strýc se v chorobném stavu mysli nenachází, jak by jeden přitozeně čekal, kvůli tomu, že by svůj vlastní rozvoj zmařil tím, že ponechal svého bratra naživu a u moci, ale proto, že triumfálně uvolnil své chorobné nutkání nalít svému bratrovi do ucha jed. Podle theorie psychoanalysy, tak jak je vykládána, musí člověka pronásledovat duchové všech těch lidí, které nepovraždil. I kdyby mělo jít jen o ty, vůči kterým pocítil neurčitou chuť je zavraždit, pořád by měl v patách pořádný zástup. Přesto to zcela jistě vypadá tak, že Shakesperare ukazuje, jak Macbetha straší Banquo, které jednou ranou odklidil z denního světla i ze svého podvědomí. Peklo musí znamenat lítostz nad ztracenými příležitostmi ke zločinu, nesnesitelnou myšlenku na domy dosud stojící nevypálené a nevyloupené nebo na bohaté strýčky pořád živé a vykračující si po světě s vyčnívajícími řetízky od hodinek. A přece se zdá jisté, že Dante peklo ukázal jako místo věnované výlučně věcem vykonaným a skoncovaným a ne jen jako chorobně přeplněnou imaginaci zloděje, který nekradl a vraha, který nevraždil. Je zkrátka až příliš zjevné, že básníci a mudrci minulosti věděli velmi málo o psychoanaylse a bez ohledu na to, zda s ní pan Beresfor dokáže dosáhnout velkých literáních účinků, oni dokázali svých literárních účinků dosáhnout bez ní. Tohle je jen předběžná poznámka a důležitější věci se dotknu ta pár minut, pokud se do té doby nezmnění móda. Pro tuhle chvíli použiji jen test literární zkušenosti a toho, jak nezávislé na takové theorii byla skutečná mistrovská díla člověka. Lidé pořád vzrušují poetická místa u básníků jako byl Shakespeare a Dante, pokud u něčeho usínají, pak jsou to úseky vědecké. Nad nějakým systémy sfér, které Dante považoval za nejnovější astronomii, nebo nad nějakými diskusemi o tělesných šťávách o kterých si Shakespeare myslel, že je to nejposlednější fysiologie. Dovolávám se páně Beresfordova nezničitelného smyslu pro lidskost a jeho dosud nezničeného smyslu pro humor. Co by se stalo z Dickesnova díla, kdyby bylo přesáno podle Darwinových thesí? Co by se stalo třeba i s dílem pana Kiplinga, kdyby bylo přepracováno podle theorií pana Kidda? Věřte mi, proporce jsou takové, jaké jsem řekl. Umění je dlouhé, ale věda prchavá a páně Beresfordovu podvědomí, třebaže silnému a udatnému hrozí, že nebude ani tak ztlumeným bubnem jako spíš bubnem, který někdo umlčel navěky tím, že do něj prosekl díru jen proto, aby uvnitř nenašel nic.
Je tu ale shodou okolností jedno poučení, které mi připadá k věci a docela poutavé. Týká se ideje trestu.
Psychoanalytici pořád tajuplně bzučivě krouží kolem problému Hamleta. Obzvláště se zajímají o věci, jichž si Hamlet nebyl vědom, nemluvě o věcech, kterých si nebyl vědom Shakespeare. Staromódní racionalisté, jako jsem já, marně poukazují, že je to něco jako pitvat Pukův mozek nebo odhalovat skutečný soukromý život Punche a Judy. Diskuse už se netočí kolem toho, zda je Hamlet šílený, ale kolem toho, zda jsou šílení všichni, zejména experti zkoumající šílenství. Pozoruhodné na tomto procesu je, že i když jsou kritici dost subtilní na to, aby viděli subtilní věci, nejsou nikdy dost prostí na to, aby viděli věci očividné. O skutečně výtečném kritikovi slyšíme, že tvrdí, že v Hamletovi chtělo něco vědomí a podvědomí něco jiného. Vědomý Hamlet očividně bez výhrad přijal, ba uvítal povinnost msty, ale (tvrdí se nám) šok proměnil celou věc v bolest a vyvolal podivný a tajený odpor k celému záměru. Těmhle autorům patrně nedochází, že ono může být cosi přinejlepším nepatrně bolestného na tom, když podřežete krk svému strýci a manželovi své vlastní matky. K takovému činu může jistě existovat odpor, ale není mi moc jasné, proč by to měl být odpor nevědomý. Zdá se zrovna tak pravděpodobné, že si člověk může být docela dobře vědom toho, že se mu takový úkol nelíbí. Od moderní morálky se lišil v tom, že věřil, že je možné mít k něčemu nechuť a přece to provést.
Kdybychom se ale drželi argumentu těchto kritiků, pomysleli bychom si asi, že vraždění hlavy rodiny byl nějaký rodinný svátek nebo rodinná slavnost, rozverná a nevinná slabost, kterou by mladý princ dopřál s bezmyšlenkovitou nevázaností, nebýt temných a utajovaných myšlenek, které mu k ní dávají nepochopitelnou nechuť. Představme si, že by se některý z těchto středostavovských moderních kritiků, se stejným postavením a životním stylem jako já, dozvěděl (možná na základě své důvěry ve zprávy ze spiritistických seancí), že má jít domů do Bromptonu nebo Surbitonu a vrazit dranžírovací nůž do strýčka Williama, který kohosi otrávil a byl mimo dosah zákona. Je možné, že první kritikova myšlenka by byla, že je to příjemně strávené poloviční volno a že jen v kritikově podvědomí by se hýbalo podezření, že na celé věci bylo cosi nešťastného. Je ale také možné, že by se lítost neomezovala na podvědomí, ale vyplavala až téměř na povrch jeho vědomí. Protě řečeno, tahle kritika pozbyla posledních zbytků zdravého rozumu. Hamlet žádné takové podvědomé vysvětlování, protože on se vysvětluje sám, a možná v tom měl až příliš velkou zálibu. Byl to člověk, k němuž povinost přicházela ve velmi děsivé a odporné podobně, přicházela k člověku, který k takové formě povinnosti nebyl uzpůsoben. Byl tu konflikt, ale on si toho byl od počátku do konce vědom. Nebyl osobou nevědomou, ale osobou až příiš vědomou.
Zvláštní je, že tato theorie podvědomého odporu v dramatické postavě je sama příkladem podvědomého odporu v moderním kritikovi. Právě kritik v sobě má jakýsi podprahový předsudek, který ho vede k tomu, aby se vyhýbal věcem, které jiným přijdou velmi prosté. Od počátku se tajeně a skrytě vyhýbá velmi prostému faktu morálky, ve kterou Shakespeare věřil, na rozdíl od vší obhroublé psychologie, v níž takřka jistě nevěřil. Shakespeare jistě věřil v napětí a svár mezi povinností a náklonností. Kritik se instinktivně vyhýbá tomu, aby připustil, že Hamletův rozpor byl svárem mezi poviností a náklonností a pokouší se to nahradit svárem mezi vědomím a podvědomím. Aby nemusel dávat Hamletovi svědomí, dá mu komplex. Ve skutečnosti je ale nucen mluvit tak, jako kdyby měl člověk přirozenný sklon strýce zavraždit, protože nechce připustit, že by mohlo být jeho povinností strýce zabít. Je tak dohnán až k tomu, že tvrdí, že vraždit strýčky nám brání jen jakási temná a tajená utkvělá myšlenka. Je k tomu dohán proto, že nebere vůbec vážne prostou, chcete-li, primitivní morálku, na níž je tragedie postavena. Ona morálka totiž obsahuje tři principy, od nichž se totiž celé chorobné moderní podvědomí skutečně odtahuje jako od ošlivého bodnutí bolesti. Jsou to tyto principy: za prvé, že může být naším hlavním úkolem udělat něco správného, i když se nám to hnusí, za druhé, že ta správná věc může zahrnovat potrestání určité osoby, zejména nějaké mocné osoby a za třetí, že spravedlivé provedení trestu může mít podobu souboje a zabití. Moderní kritik je zaujatý vůči prvnímu principu a říká mu asketismus, je zaujatý vůči druhému a označuje ho za mstivost a je zaujatý proti třetímu, který obecně označuje za militarismus. Tahle konkrétní nálada moderní doby se myšlence, že opravdu může být povinností mladého muže proti všem svým sklonům riskovat svůj život, tasit meč a zabít tyrana, instinktivně vyhýbá. To je i důvod, proč se tyranům v moderní době tak dobře žije, A aby se kritik vyhnul tomuto prostému a očividnému významu, totiž války jako povinnosti a míru jako pokušení, musí moderní kritik postavit celou hru na hlavu a hledat její smysl v moderních představách, které jso uv této spojitosti tak odlehlé, až jsou bezvýznamné. Musí z Williama Shakespeara ze Stratfordu udělat jednoho z žáků profesora Freuda. Musí z něj udělat předního představitele psychoanalysy, což je něco podobného, jako kdyby z něj dělal předního propagátora očkování. Musí to nějak zaonačit, aby se Hamletova duše vešla do Freudových a Jungových klasifikací, což je to samé, jako kdyby měl Hamletova otce napasovat do klasifikací sira Olivera Lodge a sira Arthura Conana Doyla. Celou věc musí interpretovat podle nové morálky, o níž Shakespeare nikdy ani neslyšel, protože má silnou vnitřní nelibost k staré morálce, o které Shakespeare slyšet musel i kdyby nechtěl. A ono poučení, o měmž někteří z nás myslí, že se zakládá na mnohem zdravější morálce, říká, že trest jako trest je proces naprosto zdravý nejen proto, že napravuje, ale i proto, že odčiňuje. Co míní moderní svět tím, že navrhuje nahradit trest politováním je vlastně velmi prosté. Jde o to, že moderní svět si netroufne potrestat ty, kdo postihnutelní, ale jen ty, kdo jsou politováníhodní. Nikdy by se nedotkl nikoho tak důležitého jako je král Klaudius—nebo kaiser Vilém.
Nu a tato pravda je zrovna teď velmi k věci. U Hamleta jde o to, že velmi odpustitelně zaváhal v něčem, co bylo třeba udělat a to je věc zcela odlišná od toho, zda bychom něco takového udělali my. Už dávno na to poukázal Browning v „The Statue and the Bust“ (Socha a busta pozn. překl.) Tvrdil, že i kdyby byl motiv pro jednání špatný, motiv k nečinnosti by byl ještě horší. A činnost či nečinnost se soudí podle svých skutečnách motivů, ne podle toho, zda by někdo jiný udělal totéž z lepšího motivu. Bez ohledu na to zda Hamletova tyranovražda byla nebo nebyla povinností, byla jako povinnost přijata a jako povinnost byla obcházena. A přesně to samé platilo o takové tyranovraždě, po jaké všichni hlučně volali na konci Velké války (míní se první světová pozn. překl.) Potrestat kaisera mohlo a nemuselo být správné, nebylo to určitě správnější, než ztrestat německé generály a admirály za jejich ukrutnosti. I pokud to ale bylo špatné, neustoupilo se od toho proto, že by to bylo špatné. Ustoupilo se od toho, protože by s tím byly potíže. Bylo od toho ustoupeno ze všech těch motivů, slabosti a proměnilovosti nálad, které spojujeme se jménem Hamlet. Prolít krev imperiálních nepřátel mohlo být slavné nebo hanebné, bylo ale určitě ubohé hlučně se domáhat toho, co si nedovolíte prolít „to fall a-cursing like a common drab, a scullion“ (úplně jako ženská, načisto jak štěkna nějaký překl. E.A. Saudek pozn. překl.). Kdybychom neměli lepší motiv, než jsme měli tehdy nebo než máme nyní, pak by jistě bylo důstojnější, kdybychom nakrmili krkavce útrobami toho poběhlíka. Motiv je jediným morálním testem. Nějaký světec by nám mohl poskytnout vyšší motiv k odpuštění vojevůdcům m, kteří zmasakrovali Fryatta a Edith Cavell. My jsme ale neodpoustili vojevůdcům, my jsme prostě zapoměli na válku. My jsme nepromíjeli jako Kristus, my jsme jen odkládali a vyčkávali jako Hamlet. Naším nejvyšším motivem byla lenost, naším nejběžnějším motivem peníze. V tomto ohledu se vskutku musím okouzlujícímu a rytířskému králevici dánskému omluvit za to, že ho srovnávám s finančnickými knížaty a profesionálními politiky naší doby. Hamlet alespoň Klaudia neušetřil čistě proto, že by doufal, že od něj získá peníze na mzdy pro herce, nebo kvůli tomu, že s ním chtěl jednat o dodávkách vína na Elsinor nebo o dluzích nadělaných na Wittenburgu. Ještě méně jednal Hamlet čistě v zájmu Shylocka, obyvatele vzdálených Benátek. Není pochyb o tom, že Hamlet byl poslán do Anglie kvůli tomu, aby mohl dále rozvinout tyto vznešené motivy míru a odpuštění. „‚Twill not be noticed in him there; there the men are as mad as he.“ (Tam to na něm nikdo nepozná. Tam jsou všichni stejně potrhlí jako on. (překl. E.A. Saudek pozn překl. )
Je tedy velmi přirozené, že se lidé snaží rozebrat morální problém Hamleta na ne-morální prvky vědomí a podvědomí. Povinnost toho druhu, jíž se vyhýbal Hamlet, je povinností právě toho druhu, jemuž se vyhýbáme všichni, totiž spravedlnosti, která svrhává z trůnu a opsravedlňující pravdy. Mnozí jsou dnes v rozpoložení popírat, že je to povinnost, protože je to nebezpečné. To samozřejmě platí nejen pro mezinárodní věci, ale i pro záležitosti vnitřní, zejména v průmyslu. Kapitalismu bylo dovoleno, aby se v Anglii stal čnící tyranií, protože Angličané svou lidovou revoluci pořád odkládali tak, jako Hamlet pořád odkládal svůj palácový převrat. Vyčítali tehdy Francouzům jejich zalíbení v krvavých revolucích, zrovna tak jako dnes Francouzům vyčítají jejich lásku ke krvavým válkám. Ale trpělivost, která snášela proměnu Anglie v plutokracii, nebyla trpělivostí světců, byla to trpělivost, která ochromovala urozeného princze z tragedie, accidia a vleké odmítnutí. Zásadní v každém případě je, že tím, že odmítáme trestat mocné, brzy ztratíme samotnou ideu trestu a z naší policie udělámé pouhé pronásledovatele chudých.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s