Kapitola III. Smysl falešného krocana

+Chapter III. The Meaning of Mock Turkey
Jelikož jsem se nedávno v roli starého krále Cole účastnil slavnosti dětských říkaček, rozjímal jsem ani ne tak o minulosti velkého království colchesterského, jako spíš o pochybné budoucnosti dětských říkaček. Moderní hnutí nedokáží dětskou říkačku vytvořit, je to jedna z mnoha věcí, které si ani nedokáží představit, že by je mohla dělat. Pokud ale nedovedou dětskou říkačku tvořit, zničí ji? Noví básníci už zrušili rým, a můžeme předpokládat, že noví vychovatelé brzy zruší dětské pokoje. A pokud nezničí, budou reformovat, což by bylo horší? Dětské říkačky jsou danou sítí představ, pojmů a odkazů, které se osvícencům nelíbí. Abychom vzali jako příklad jen ty verše, které připadly mně, někteří by mohli už samotnou zmínku o králi považovat za kus reakcionářského royalismu, neslučitelného s demokratickým sebeurčením, jemuž se všichni těšíme, pod nějakými pěti kontrolory a jakýmsi vládním výborem. V upravené versi mu možná budou říkat president Cole. Možná bude pak zaměňován s panem G. H. D. Colem, prvním presidentem cechovní socialistické republiky. Při vší nejvyšší úctě k panu Colemu si ho nedovedu představit jako tak slavnostní postavu a kloním se k úvaze, že stejný vliv patrně slavnost zruší. Říká se, že Amerika poté, co zrušila sklenku, se nyní pokouší zlikvidovat i dýmku. Až s tím bude hotova, mohla by docela rozumně pokračovat muzikanty, protože z těch mohou lidé bláznit mnohem víc než z vína. Jediný konsistentní prorok prostého života, Tolstoj, skutečně dospěl až k tomu, aby hudbu odsoudil jako pouhou drogu. V každém případě je ale nesnesitelné, aby nevinné dětské mysli otravovala představa, že si někdo může žádat, aby mu přinesli jeho dýmku a sklenku. Budou muset vzniknout nějaké nové verse: „A řekl si o své mléko a pastilky“ nebo o nějaké jiné formy tělesného potěšení, které budou ještě lidstvu dovoleny. Tuto konkrétní říkačku bude očividně nutné značně přepracovat. Zakládá se totiž na tak zastaralé filosofii, že ji nepůjde přepsat snadno ani úplně. Nejsem si kupříkladu jist, zda už samo slovo „duše“ použité k označení monarchy za starou dobrou duši nenese vzpomínku na animismus a spiritismus. Zdá se, že s výhodou by se dalo užít nějakého jiného prostého označení třeba „starý dobrý organismus“. Vlastně by to přineslo hned několik výhod, protože pokud čtenář vysloví upravené verše plynule a lyricky, nezbude mu, než si povšimnout, že experiment zlámal pouta formálního metra a dospěl k jedné z těch větších a příjemnějších melodií, které si spojujeme s vers libre.
Není nutné připomínat nespočet dalších příkladů dětských říkanek, na které se vztahuje stejná kritika. Některé z dalších příkladů jsou pro skutečně vědeckého ducha ještě více šokující. Například v typicky starosvětské rýmovačce „hoši a děvčata si vyšli hrát“ se objevují opravdu šokující slova: „Zanech večeře, zanech spánku“. Jak velký lékařský reformátor naší doby zaznamenal v působivém a vpravdě nesmrtelném postřehu: „Na nezbytnosti spánku se shodují všichni eugenici.“ Záležitost večeře je poněkud složitější a kontroversnější. Pokud šlo o opravdu zdravou večeři podle všech pravidel správné výživy, pak by nemuselo být tak těžké ji nechat být. Je ale zřejmé, že celá představa, kterou říkanka vyvolává je naprosto neslučitelná s moudrým vychovatelským dohledem. Je to divoká představa líčící děti, jak si hrají při měsíčku na ulicích, jako by byly před celým světem vílami z říše pohádek. Měsíčnímu svitu je podobně jako hudbě připisována moc rozrušit rozum a je přinejmenším zřejmé, že jde o slabost, kterou si dopřávat je nepříhodné a nerozumné. Žádný vědecký reformátor nechce postupovat ukvapeně a destruktivně: jeho reforma se totiž zakládá na oné evoluci, která dala vzejít antropoidovi z améby, což je proces, který dosud ještě nikdo neodsoudil jako ukvapené počínání. Když si ale eugenik vzpomene na neuvážené a romantické milostné pletky, jež taková měsíčná noc podněcuje, bude nucen vážně uvažovat nad tím, zda nebude zapotřebí měsíc zrušit nebo zakázat.
Mám ale vskutku mnohem víc pochopení pro prostotu dítěte, které volá po měsíci, než pro onen druh prostoty, která měsíc odmítá jako pouhý náměsíčný přelud. A vlastně si myslím, že tyto dva protikladné druhy prostoty jsou klíčovými pojmy současného přechodového období. Na jedné straně je nová věc zvaná prostý život, která stojí proti starší věci, kterou bychom snad mohli nazvat Prostou duší. Pokud jde o říši dětských říkaček, mohl by ji představovat a zastupovat Simple Simon (Šimon Prosťáček). Já dávám přednost starému Šimonovi, který sice nic neví o ekonomické theorii směny, ale měl alespoň positivní a poetické nadšení pro koláče. Považuji ho za mnohem moudřejšího, než nového Šimona Prostého, který svůj život zjednodušuje tím, že si pěstuje ke koláčům zvrhlý a pedantický odpor. Není třeba připomínat, že tuto filosofii koláčů lze s obzvláštní silou aplikovat na vánoční masové koláče a tím i na celou vánoční tradici, tak jak se odvíjí od prvních koled po imaginativní svět Dickensův. Morálka oné tradice je příliš prostá a očividná, než aby se jí dnes dalo rozumět. Ať už to mnoha moderním lidem zní jakkoliv hrozně, neznamená to nic menšího, než že Šimon Prosťáček by měl mít své koláče, dokonce i tehdy, když nemá své pence.
Filosofie dvou Šimonů prosťáčků je ale dostatečně jednoduchá. První představuje rozmach jednoduchosti směrem ke složitosti. Šimon si uvědomuje, že sám koláče dělat nemůže a proto se k nim staví se zápalem nepostrádajícím úžas. Druhý ale představuje reakci složitosti směrem k jednoduchosti, druhý Šimon jinak řečeno, koláče z různých důvodů odmítá, často i proto, že už jich snědl příliš mnoho. Většina Prostého života, se kterým se nyní setkáváme má samozřejmě tuto povahu Šimona sytého či přejedeného poté, co se stal méně prostým a jistě méně chamtivým. Tato reakce může nabýt dvou různých forem, jednak může Šimona pudit, aby hledal další a další drahé a výstřední cukrovinky, druhá ho může omezit na oždibování nějaké nové oříškové sušenky. Mezi řečí můžeme totiž poznamenat, že ho neomezí natolik, aby jedl suchý chleba. Prostý život nikdy nepřijme nic, co by bylo prosté v tom smyslu, že by to bylo očividné či dobře známé. Příslušná věc musí být prostá neobyčejně, nesmí být prostá běžně. Její filosofie musí být jaksi vyšší než běžný stůl prostřený ke snídani a poněkud sušší, než suchý chleba. Běžný postup, tak jak jsem ho pozorovat ve vegetariánských a jiných souhrnech je jistě v jednom smyslu dostatečně prostý. Pekař koláčů upeče něco, co vypadá (nebo aspoň vypadat má)jako koláč stejného druhu, jen má nový výrobek tenčí střídu zvenku a vevnitř nemá vůbec nic. Potom si Šimonovi Prostému řekne ne o penci, ale o libru, nebo možná u guineu, nebo o pětilibrovou bankovku. A nejpodivnější na tom je, že zákazník bývá Šimon prostý natolik, že požadovanou sumu zaplatí. To je totiž možná ten poslední a nejnápadnější rozdíl mezi Šimonem prostého ducha a Šimonem prostého života. Pravda je taková, že dychtivý a uznalý Šimon neměl ani penny. Šimon vytříbenější a exaltovanější má obyčejně pencí až příliš mnoho. Často je velmi bohatý, a musí být, protože čím sušší, tenčí a prázdnější koláče jsou, tím víc ho stojí. Už jen tohle ale odhaluje další stránku téhož paradoxu, a pokud lze za Prostý život mnoho peněz utratit, lze na něm i mnoho peněz vydělat. Z nového sebezáporu docela dobře žije pár lidí, kteří si dělají vlastní reklamu. Na jednom či druhém konci je však vždy bohatství a to je velký rozdíl mezi oběma Šimony. Možná je to rozdíl mezi Šimonem Petrem a Šimonem Mágem (odkaz na Nový zákon, ‚Šimon Petr je sv. Petr, Šimon Mág postava ze Skutků apoštolů, chtěl si koupit křesťanská charismata, po něm se také svatokupectví, kupování církevních hodností a služeb označuje jako simonie pozn. překl.)
Mám tu před sebou malou brožurku, v níž lze najít zcela přesný návod na falešného krocana do vegetariánského masového koláče a obezřelého a zdravého vánočního pudingu. Nikdy jsem docela nechápal, proč by k Prostému životu mělo patřit něco tak podvodného a téměř spikleneckého jako je napodobenina krocna. Od obhroublého a směšného konšela by se dalo i čekat, že ve sváteční rozvernosti bude krocana napodobovat, ale štíhlý a zapálený humanista by přece nic takového dělat neměl. Nerozumím ani theorii nápodoby ve vztahu k ideálu. Pokud někdo považuje pojídání masa za pouhý kanibalismus, jistě by neměl skládat zeleninu tak, aby připomínala nějaké zvíře. To je totéž, jako kdyby napravený kanibal ze Sandwichových ostrovů měl kusy masa poskládat tak, aby to připomínalo misionáře. Misionáři by jistě počínání svého konvertity sledovali s něčím menším než souhlasem a možná s čímsi blízkým zneklidnění. To, nakolik jsou tyhle ústupky konsistentní, ale nechám stranou, protože mi tu nejde o ústupky, ale o konfesi samotnou. A nejde mi tu jen o to, jak daná konfese ovlivňuje praxi v dietě či kuchyni, ale její obecnou theorii. Kompilátoři knížečky, na kterou se tu dívám, totiž na filosofii a ethiku hodně dají. Popsali celé stránky o bratrství, společenství, štěstí a uzdravení. Zkrátka, jak autor sám poznamenává, máme „také jisté mentální pomůcky podobné záplavě dnešní psychologické literatury—jen povznesené do vyšší sféry.“ Stavět něco během záplav může být poněkud riskantní a zdvihat povodeň na vyšší úroveň zase trochu obtížné, ale za těmito poněkud vágními výrazy je velmi skutečná moderní inteligence a názor, sdílené značným počtem kultivovaných lidí a hodné určitého dalšího studia.
Pod titulkem „Jak myslet“ najdeme čtyřiadvacet pravidel, prvních pár zní: „Vyprázdni svou mysl“, „mysli na to nejlepší,“ „oceňuj,“ „analyzuj“ „připrav se fysicky“, „připrav se mentálně,“ a tak dále. Setkal jsem se s několika horlivými studenty této školy, kteří se očividně přihlásili do tohoto kursu, ale v době našeho setkání zjevně dospěli pouze k naplnění prvního pravidla. Bylo, celkem vzato, zřejmější, že se jim podařilo více uspět v předběžném procesu vyprázdnění mysli, než to, že by prozatím myslili na nejlepší věci, nebo oceňovali či analysovali cokoliv konkrétního. Ochotně však připouštím, že tu byli i další, kteří o jistých věcech opravdu uvažovali a autenticky je promýšleli, i když naše názory se rozchází v tom, zda se opravdu jednalo o věci nejlepší. Přesto se ale, pokud jde o ně, jedná o myšlenkovou školu a proto stojí za zamyšlení. Když jsem tedy dokázal do této míry oceňovat, pokusím se nyní analysovat. Pokusil jsem se ve své vlastní mysli objevit, kde leží rozdíl mezi námi, odhlížeje od povrchních žertíků a novinářských bodů, a ptal jsem se, čím přesně to je, že jejich ideální vegetarián se tolik liší od mého ideálního křesťana. Přiznávám, že výsledkem soustředěné kontemplace jejich ideálu je poněkud netrpělivý skok vpřed ve vývoji jejich iniciace. Jsem mocně hotov „fysicky se připravit“ na konflikt s ideálním vegetariánem s jedinou nadějí, že mu vrazím jednu do nosu. V jedné povídce pana P. G. Wodenhouse napomíná vegetarián svého soka za výhružku, že ho stáhne z kůže tak, že mu připomene, že člověk by měl myslit jen na krásné věci, na což mu nepřítel odvětí slovy, ke kterým není co dodat: „Stáhnout tě z kůže je krásná věc.“ Já jsem připraven myslit na to nejlepší zrovna takovým způsobem, myslím ovšem, že vrazit ideálnímu vegetariánovi jednu do nosu by byla jedna z nejlepších věcí na světě. Je to možná extrémní příklad, obsahuje ale jeden mnohem vážnější princip. Podobní filosofové totiž často zapomínají, že k nejlepším věcem na světě patří právě ty, které jejich flegmatický universalismus zapovídá a že není nic lepšího či krásnějšího, než ušlechtilá nenávist. Netvrdím, že ji vůči nim cítím, ale oni nevypadají, že by ji cítili vůči čemukoliv.
Jelikož mi ale můj nový idealistický učitel říká, abych analysoval, pokusím se analysovat. Běžným způsobem by možná stačilo říct, že se mi jeho ideály nelíbí, a že dávám přednost svým vlastním, zrovna tak jako bych musel říct, že nu ořechový řízek nechutná tolik jako řízek telecí. Ovšem tak jako je možné jídlo rozepsat do vzorců o proteinech, tak je zčásti možné náboženské preference přeložit do formulace principů. To nejlepší, v co můžeme doufat je, že se nám podaří zjistit, které z těchto principů jsou primární. A v téhle souvislosti bych chtěl promluvit poněkud vážně a možná trochu s větším respektem o formuli o vyprázdnění mysli. Nepopírám, že může někdy být dobré vyprázdnit mysl od pouhého nahromadění dojmů z druhé a třetí ruky. Pokud se tím míní něco takového, čemu jeden můj přítel říká „jarní úklid mysli“, pak dokážu pochopit, co se tím rozumí. Ale ani ten nejdrastičtější jarní úklid zpravidla neznamená, že by se celý dům spláchl. Nestrhává se při něm střech jako pavučina, ani se zdi nevytrhávají jako plevel. A správným návodem není ani tak vyprázdnit mysl, jako spíš zjistit, že mysl vyprázdnit nemůžeme, ať se snažíme, jak chceme. Jinak řečeno, vždy se vrátíme k jistým základům, tvořenými našimi přesvědčeními, protože si stěží i jen dokážeme představit jejich opaky. Je ovšem paradoxem lidského jazyka, že i když jsou tyhle pravdy svým způsobem tak jasné a tvrdé, že jsou mimo všechny paralely, přece se každý pokus o nich promluvit jevívá jako matný a unikající mezi prsty.
Nu, když tedy tento anatagonismus takto analysujeme, zdá se mi, že pochází v posledku z jedné věci v pozadí myšlení těchto lidí, totiž jejich víry, že tělo je nutno brát vážně. Tělo je jakýmsi pohanským bohem, třebaže pohané jsou častěji stoici, než epikurejci. Začíná to už tím, že je samo počátkem. Tělo, když ne stvořitel duše na nebesích, je považováno za jeho praktického tvůrce na zemi. Jejich materialismus je v tomhle samotným základem jejich askeze. Chtějí, abychom požívali čisté ovoce nebo čistou vodu proto, aby naše myšlení bylo čisté nebo aby naše životy byly čisté. Tělo je jakousi magickou továrnou, do které tyhle věci vstupují jako zelenina a vystupují jako naše ctnosti. Trávení je tedy první známkou božství, tedy jakéhosi původu. Má i další známku božství, totiž tu, že pokud je spokojeno, na ničem jiném nezáleží, nebo v každém případě další věci pak následují na svém místě. A proto, řekli by, mají služby těla být vážné a ne groteskní, a jeho nejmenší náznaky by měly být vzaty jako děsivá varování. Umění tu má své místo, protože tělo musí být oděno jako oltář a věda se tu předvádí proto, že bohoslužby nutno vést v latinsky, řecky či v nějakém jiném posvátném jazyce. Docela bych tyhle věci chápal kolem nějakého boha či oltáře, jenže se stalo, že se před tímhle oltářem nemodlím a tohoto boha neuctívám. Nemyslím, že by se tělo mělo brát vážně, mám za to, že mnohem bezpečnější a příčetnější je stavět se k němu komicky, ba hrubě. A myslím, že když tělo dostane, jak se tomu stává o velkých slavnostech, volno, mělo by být svobodné nejen k moudrosti, ale i bláznovství, nejen k tomu, aby tančilo, ale i k tomu, aby se stavělo na hlavu. Když zkrátka smí opravdu přehánět svá potěšení mělo by smět přehánět i svou absurditu. Tělo má své vlastní postavení, svá vlastní práva a své vlastní místo pod státní mocí, ale tělo není králem, spíše je dvorním šaškem. A skutečný historický a lidský význam starých vánočních vtipů a vylomenin, ať už se jeví jakkoliv vulgrání, triviální či vyčpělé, je v tom, že v nich lidový instinkt vždy vzdoroval této pohanské slavnostní vážnosti ohledně smyslových záležitostí. Když člověk jedl husu, měl mít husí kůži a uvědomovat si, že je to samé jako ta nádivka, kterou se zrovna cpe. To je důvod, pro má v těchto věcech trochu smysl pro komiku, bude mít také smysl pro konservativní smýšlení a nebude ochoten měnit to,co vytvořil populární instinkt ke svému absurdnímu obrazu. Bude mít pochybnosti o vánočním puddingu vytvarovaném do podoby pyramid či Partheonu nebo čehokoliv, co není zrovna tak kulaté a směšné jako svět. A když stál pan Pickwick, kulatý a směšný jako kterýkoliv vánoční pudding nebo jakýkoliv svět hodný toho, aby v něm člověk žil, rozkročený a usměvavý pod jmelím vydesinfikoval tu větévku od její starověkého a vegetariánského smutku a pohanství, od krve Baldurovy a lidských obětí druidů.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s