Kapitola IV. Shakespeare a dáma právnička

Chapter IV. Shakespeare and the Legal Lady
Zajímalo by mně, jak dlouho budou osvobozené ženy snášet nespravedlivý zákaz, který jim nedovoluje být katem. Nebo abychom mluvili přesněji, katyní. Už sám fakt, že se nám na tom slově zdá cosi neurčitě nepovědomého a nešikovného, je jen dokladem celých věků pohlavního útisku, který nás navykl tomuto privilegiu pohlaví. Je to ambice, které by možná nerozuměly prudérní a sentimentální hrdinky Fanny Burney a Jane Austen. Dnes ale panuje shoda, že čím dál se dostáváme za tyto vybledlé přístojnosti, tím lépe, a já opravdu nevím, kam dál bychom mohli zajít. Vždy samozřejmě existovali mučitelé, kteří se možná zase vrátí pod nějakým vědeckým jménem. Zpátečníci mohou použít starý argument, že žena nikdy v tomto či jiných uměních nevystoupala na vrchol, že Jack Kletch nebyl Jemina Kletch, a že katovi, který sekal hlavy, se říkalo Samson a ne Dalila. Překonáni budou starou říznou odpovědí: že totiž dokud se nebudou stovky zdravých žen věnovat tomuto zdravému zaměstnání, nelze soudit, zda se vyšvihnout nad průměr nebo ne. Uslzení sentimentalisté mohou mít dojem, že na tomto novém ženském řemesle je něco nepříjemného, něco jemně odpudivého. Jak ale onehdy řekla jistá rozhněvaná policistka, když policejní soudce některým osobám její služby a pohlaví zakázal znechucující odhalení, „zločin je nemoc“ a je nutno ho studovat vědecky, bez ohledu na to, jak je odporný. I smrt je nemoc a často nemoc fatální. Musí být provedeny experimenty a musí být navozována jakýkoliv způsobem, bez ohledu na to, jak je hrůzný, s chladným a vědeckým přístupem.
Samozřejmě, že zločin není nemoc. Nemocí je kriminologie. Ale tvrzení o namáhavých povinnostech policistky mě přirozeně vedou k úvahám o namáhavých povinnostech katyně. Dělám to v chabé naději, že probudím některé z feministek natolik, aby začaly aspoň uvažovat nad tím, co dělají a pokusily se na to přijít. Je dostatečně zřejmé, co nedělají. Nekladou si dvě zcela prosté otázky, za prvé proč by chtěly, aby byl kdokoliv katem a za druhé, zda chtějí, aby byl každý katem. Ony prostě, lapajíc po dechu předpokládají, že my chceme, aby každý dělal všechno, aby byl kriminologem, konstáblem, právním zástupcem, popravčím, mučitelem. Nikdy jako by je nenapadlo, že někteří z nás o kráse a požehnání těchto věcí pochybují a docela rádi je, jako ostatní nutná zla, omezují. A platí to zejména o sporném, leč hajitelném případu advokáta.
Existuje jedna pořád opakovaná a dnes vlastně už stereotypní fráze, v níž se dle mého soustředí a shrnují všechny nejhorší vlastnosti toho nejhoršího žurnalismu, se vší jeho paralysou myšlení, vší monotonností jeho drmolení, vší falešnou kulturou a ukoptěnou barvitostí, veškerou trvalou ochotou pokrývat jakoukoliv dnešní vulgaritu se sentimentálním ohlížením se za minulostí. Existuje jedna fráze, která měří, jak hluboko může poklesnou mysl mé nešťastné profese. Je to zvykl vždycky a pořád dokola nazývat kteroukoliv z nových dam právniček „Portia“.
Je především samozřejmě jasné, že novinář netuší, kdo Portia byla. Pokud někdy něco slyšel o příběhu Kupce benátského, podařilo se mu dokonale nepochopit to jediné, o čem ten příběh je. Představme si, že by byl někdo o příběhu Jak se vám líbí poučen tak, že by zůstával v domnění, že Rosalind je jen chlapec, Celiin bratr. Museli bychom říct, že zápletka komedie k jeho mysli dospěla v poněkud popletené formě. Představme si, že by někdo shlédl celé představení Večera tříkrálového, aniž by objevil skutečnost, že páže jménem Cesario je ve skutečnosti dívka zvaná Viola. Museli bychom říct, že se mu povedlo shlédnout hru, aniž by si všiml, oč v ní šlo. Přesně tu samou slepou pitomost ale najdeme v nazývání advokátek Portiiným jménem, nebo dokonce označování Portie za advokrátku. V přesně stejném významu se to míjí s celým smyslem scény. Portia není advokátkou o nic víc, než je Rosalind chlapcem. Učeným právníkem, kterému gratuluje Shylock je právě tak málo, jako je Viola dobrodružným pážetem, které miluje Olivia. Celé její postavení se zakládá na tom, že je to velkomyslný a hrdinský podvod. Nevstoupila do právnické či jakékoliv jiné profese, nevyhledávala ani tuto, ani žádnou jinou veřejnou službu. Její jednání je, od samého počátku do samého konce, zcela a úplně soukromé. Její motivace není profesionální, ale soukromá. Její ideál není veřejný, ale soukromý. Na soukromém základě jedná jak ve scéně u soudu, tak ve scéně s rakví. Jedná proto, aby zachránila přítele a zejména přítele svého manžela, kterého miluje. Nic méně podobného postoji advokáta si, k dobrému či zlému, nelze představit. Snaží se jako jednotlivec zachránit jednotlivce a aby toho dosáhla je připravena porušit všechny existující zákony profese i veřejného soudu, bezprávně se zmocnit mocí, které jí nepatří, proniknout tam, kam by ji zákon nepřipustil, předstírat, že je někdo jiný, páchat něco, co je vlastně zločinem proti zákonu. To není to, co se nyní označuje za přístup veřejně činné ženy, v žádném případě to není přístup dámy právničky o nic víc než přístup jakéhokoliv právníka. Je to ale zcela jednoznačně přístup ženy soukromně činné, kohosi mnohem, mnohem starodávnějšího a mnohem mocnějšího.
Představme si, že by se Portia skutečně stala advokátem, jen tím, že by zastupovala Antoniův případ proti Shylockovi. První, co z toho plyne, je fakt, že by je právě tak pravděpodobné jako ne, že by v dalším případě byla pověřena zastupováním Shylocka proti Antonionvi. Podle toho, jak věci chodí, by měla Shylockovi pomoci ztrestat zruinováním Gratianovy soukromé výstřednosti. Musela by Shylockovi pomáhat vyždímat chudáka Lancelota Gobba a prodat všechny jeho ubohé hůlky. Shylock by ji mohl docela dobře zaměstnat, aby zničila štěstí Lorenza a Jessicy trváním na nějaké vyhaslé rodičovské moci či nějaké technické vadě svatebního obřadu. Shylock její právní talent velmi obdivoval a tento druh jasného a nezaujatého uznání talentů úspěšného soupeře je vlastně velmi typickou židovskou vlastností. Podle všeho by nebylo důvodu, aby ji nezaměstnával pravidelně pokaždé, když by potřeboval někoho, kdo nelítostně vydobude úrok, zničí potřebnou domácnost, nebo dožene duše zoufalých lidí ke krádeži či sebevraždě. Stejně tak ale podle všeho máme důvody pochybovat, zda by taková Portia, jakou nám Shakespeare popisuje, takovou práci vzala.
Taková práce to ale, tak či tak, je. Nepřu se zde o to, zda to je či není práce nutná, nebo zda je vždy neobhajitelná. Mnozí čestní lidé předložili hajitelnou argumentaci ve prospěch advokáta, který měl podporovat Shylocka a muže Shylocka horší. Taková je to práce, a skrývat její ohavné rysy za rozvolněné literární citace, které se ve skutečnosti vztahují k pravému opaku, patří právě k těm plíživým a zbabělým uhýbáním a slovním fikcím, které dávají dohromady tenhle druh služebné žurnalistiky tak zbytečné pro jakýkoliv důstojný či funkční účel. Chceme-li posoudit, zda záma má či může být právním zástupcem, musíme jasně a rozumně uvážit, co je to právník a co je to dáma, a pak dospět k závěru podle toho, co v tradici těchto dvou věcí považujeme za cenné či bezcenné. Ovšem duch reklamy, který se pokouší asociovat saponáty a slunko a konkrétní značku ovesných vloček s hrozny (v originále Grapenuts (značka vloček) a grapes hrozny pozn. překl.), povolává ke své záchraně ducha staré benátské romance a praktická problém se pokouší skrýt pod róbami romantické jevištní hrdinky. Tenhle druh zmatení vede k opravdové korupci. V jednom smyslu záleží na tom, zda se právní profese otevře ženám pramálo, protože jen velmi výjimečný druh ženy bude vidět sebe samu jako vizi krásy v postavě pana Sergenata Buzfuze. A u většiny dívek je pravděpodobné, že budou posedlé divadlem a budou chtít být na scéně skutečnou Portií, spíš než že by je posedlo právo a chtěly být pravým opakem Portie v soudní síni. Když na to přijde, kdyby žena dostala formální svolení stát se katyní či mučitelkou, velmi málo žen by mělo k něčemu takovému chuť a jen velmi málo mužů by mělo sklon něco mít s ženami, které by s něčím takovým chtěly něco mít. Reklama ovšem, použitím banální barvitosti, může reality tohoto profesního problému skrýt stejně, jako dovede skrýt realitu jídla v konservách nebo patentních léků. Může zakrýt skutečnost, že kat je tu od toho, aby věšel a mučitel od toho, aby mučil. Podobně může skrýt fakt, že takoví právníci jako Buzfuz, tu jsou od toho, aby zastrašovali. Nevinným ženským uchazečkám zvnějšku může skrýt i hrozby a potenciální zneužití, připouštěná upřímnými muži advokáty uvnitř. A to je součást mnohem většího problému, který ve skutečnosti sahá za tuto konkrétní profesi a týká se mnoha dalších a v neposlední řadě i nejnižší a nejlukrativnější ze všech moderních profesí, profese politické.
Zajímalo by mě, kolik lidí se ještě nechá zmást vyprávěnkou o rozšiřování volebního práva. Zajímalo by mně, kolik radikálů bylo trochu zmatených, když si všimli, kolik toryů a reakcionářů pomohlo rozšíření volebního práva. Pravda je taková, že povolání zástupů dalších voličů může být velmi často v zájmu ne toliko toryů, ale toryů opravdu reakcionářských. Velmi často bude v zájmu viníků, aby se odvolávali k nevinným, pokud budou nevinní až k nevědomosti pokud jde o chování jak své vlastní, tak druhých lidí. Tyran povolává ty, jimž neublížil, aby ho hájili před těmi, jimž ublížil. Nové a nevědomé masy, které znají příliš málo, mu nevadí, strach má ze staršího a bližšího jádra těch, kdo ví příliš mnoho. A profesionálního politika nepotěší nic víc, než zaplavení volebních obvodů nevinnými černochy, či vzdálenými Číňany, kteří ho možná budou více obdivovat, protože ho méně znají. Nepřekvapilo by mně, kdyby byl stranický systém třikrát či čtyřikrát zachráněn před téměř naprostým zánikem uvedením nových voličů, kteří neměli vůbec příležitost zjistit, proč by zasloužil zaniknout. Poslední z těchto záchran nahnáním obelhaných bylo přiznání volebního práva ženám.
Co platí o politice, platí právě tak o profesionální ambici. Většina nápodob mužských triků a řemesel je vlastně dost triviální, jsou to jen maškarní. Největší z římských satiriků zaznamenal, že ty obratnější z dam lepší společnosti v jeho časech s oblibou bojovaly jako gladiátoři v amfiteátru. Tímhle jediným tvrzením zabil a jak motýly ke korku připíchl celý zástup prorokyň a průkopnic a velkých a velkomyslných osvoboditelek svého pohlaví v moderní Anglii a Americe. Vedle těchto poněkud okázalejších gladiátorek tu jsou celé spousty vážených a poctivých žen, které berou své nové (či spíše staré) profese vážně. Jedinou nevýhodou je, že v mnoha z těchto profesí mohou být dál vážně jen tehdy, pokud přestanou být upřímné. Ovšem prostota, s níž se do toho na počátku dávají je ohromnou oporou pro staré, složité a zkažené instituce. Od žádné poctivé osoby nelze čekat, že se pustila do studia nějaké složité vědy s předpokladem, že nestojí za to, aby se jí učila. Mladá dáma začne práva studovat s touž vážností, jako kdyby se začínala učit řečtině. Až začne nabývat nezávislých pochybností o konečném vztahu práva a spravedlnosti už v takovém rozpoložení nebude. Zrovna tak, jako si sufražetky už stěžují, že realita průmyslové revoluce zasahuje do jejich nového voličského koníčku, lze od dam právniček čekat, že si budou stěžovat, že realismus právních reformátorů ovlivňuje nového právnického koníčka. Ve všech oborech trpíme týmž nedorozuměním, které můžeme vidět v případě obyčejných patentních léků. V právu i medicíně tu máme věci propagované v inzerci ve veřejném tisku, namísto toho, aby je analysovala veřejná autorita. Nechceme Portii žurnalistickou, ale divadelní, která je také Portií skutečnou. Nechceme ženu, která vejde do soudní síně se slavnostním pocitem trvalého povolání. Chceme Portii, která do ní vejde stejně lehce a odejde z ní stejně ráda, jako odešla ona.
Totéž platí o faktu ušlechtilejším, než kterákoliv fikce, tak často citovaném příběhu o ženě, která vyhrála zpět středověkou Francii. Jana z Arku byla voják, ale ne normální voják. Kdyby byla, nebyla by zaslíbena válce pro Franci, ale jakékoliv válce s Flandry, Španělskem, či italskými městy, do které by jí její feudální pán mohl vést. Kdyby byla odvedenec moderní branné povinnosti musela by poslouchat rozkazy, které by nepocházely vždy od sv. Michaela. Nám tu ale jde o to, že pokud bychom pod jedním či druhým systémem ze všech žen udělali vojáky, nedosáhli bychom ničeho jiného, než omluvení a potvrzení feudalismu či všeobecné branné povinnosti. A jak feudalismus, tak všeobecná branná povinnost jsou věci mnohem velkomyslnější, než náš moderní systém policie a vězeňství.
Ve skutečnosti najdeme jen pár pitomějších dovození, než ta, která plynou z fráze, že omáčka je omáčka, ať je na husu nebo na housera. Kdyby se jím doopravdy řídil nějaký kuchař v kuchyni, trpělivě by čekal na mléko od býka, protože ho získal od krávy. To, že se pohlaví nesmí specialisovat není ani zřejmý fakt, ani první princip, a musí-li se jedno pohlaví specialisovat na přijímání pochybných povolání, pak musíme být velmi rádi, že se druhé specialisuje na to, že se jich zdržuje. To je způsob, jak ve společnosti udržovat rovnováhu kritiky, podobnou jakési vládě a oposici. V této, podobně jako v jiných věcech, říká nový režim, že do vlády mají vstoupit všichni. Vláda bude pro tu chvíli obludně posílena, každý totiž bude tyran a každý otrok. Zmizí odtažitá kritika oficiálních záměrů a nikdy nebylo nic tak odtažitého jak smrtící kritika, která přicházela od žen. Až budou všechny ženy nosit uniformu, budou nosit roubík, protože roubík je součástí všech uniforem světa.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s