Kapitola V. Býti starým paprikou

Chapter V. On Being an Old Bean

Probíral jsem se výstřižky z novin, které mě dostihly až v odlehlé chatě u řeky v Norfolku a stalo se, že ty, které mi padly do oka převážně nebyly z vulgárního monopolistického tisku, ale z všelijakých tišších, či dokonce bádavějších publikací. Na celé té sbírce mi ale přišel zvláštní výběr věcí považovaných za hodných opakování, z půl sta věci, které sotva stály za řeč. Zdálo se, že nanejvýš nepřiměřený význam je připisovaný triviální frázi, kterou jsem použil o údajně nevhodném chování jednoho gentlemana, který svého otce označil za starého papriku. Byl jsem vyzván, abych se zapojil do diskuse Morning Postu o údajné neúctě mladých ke starým a učinil jsem tak zejména proto, že si Morning Postu vážím pro jeho odvahu pokud jde o politickou korupci a kosmopolitní spiknutí, navzdory hlubokému nesouhlasu, pokud jde o mnoho dalších věcí zásadní důležitosti. A řekl jsem něco, co jsem měl za tak pravdivé, až by to mohlo být bráno za banalitu. Řekl jsem, že ztráta onoho zvláštního tónu úcty či respektu vůči dosud žijící minulosti činí život užším a ne širším a že nazývat nějakého starého člověka starým paprikou znamená jen ztratit všechen rozumný smysl pro význam starého pána. Od té doby, k mému velkému pobavení, jsem se začal v různých novinách objevovat jako jakýsi zuřivý tlustý pantáta, který se o své újmě pustil do zuřivého proklínání svého početného mladého potomstva, které mně označilo za starého papriku. To je ale omyl. Jsem poslední, kdo by popíral, že jsem tlustý, ale nejsem žádný pantáta, ani nejsem zuřivý, nebo se alespoň rozhodně nevztekám kvůli tomuhle. Osobně tuhle otázku nahlížím s odstupem hraničícím s lhostejností. Osobně si nedokážu představit nikoho, kdo by kvůli označení za starého papriku tančil radostí, leda snad nějakého zestárlého a velmi štíhlého starého vegetariána. Ještě méně si ale dokážu někoho představit, jak ho kvůli takovému obvinění jímá děs i či odpor, protože hříchů a zločinů poskvrňujících kariéru papriky musí být relativně málo, jeho povaha musí být prostá a postrádající složitostí a jeho způsob života musí být nevinný. Jeden filosofický racionalista mi onehdy napsal, že moje koptění se v nejohavnějších pověrách minulosti mu připomíná „starou svini rochnící si v hromadě kuchyňských odpadků “ a vyjádřil naději, že bude nutno mě od této činnosti odvléci a přimět mě nasadit si „starodávnou šaškovskou čepici“. To je jakési energické a živé srovnání, třebaže mé feministické přátele by mohlo přirovnávání mě ke svini, zrovna tak jako k praseti, zneklidnit a třebaže si sám nejsem nějak moc jist, co by zvíře dělalo dál poté, co by si znovu nasadilo starodávnou šaškovskou čepici. Bylo by ale smutné spokojit se s obrazem ze zelinářské zahrady, když je možné najít takovýhle obraz na hromadě kuchyňského odpadu. Přivést se do takové zuřivosti, kdy člověk svému nepříteli nadává do zvířat a pak ho označit za papriku, to by jistě byla ztracená příležitost.

Z útržků, které jsem viděl je totiž zřejmé, že obzvláště zapálené ve svém protestu proti mým zastaralým předsudkům byly zejména jisté dámy a rozpalovaly se věru pěkně do červena jako papričky. Obyčejně se ptají, proč by rodiče a děti nemohli být přátelé, nebo jak často říkají (musím s politováním konstatovat) parťáci. Mám za to, že ani jeden z pojmů nenese zřejmý smysl a řekl bych, že to nejlepší pojem pro to, co mají doopravdy na mysli je to, že by rodiče a děti měli být kamarádi. Nu kamarádství je zcela skutečná a krásná věc, ale tohle je prostě parodie kamarádství. Kluk s sebou nebere mámu, když jde vybírat ptačí hnízda a jeho náklonnost k matce je odlišného druhu, který nemá nic společného s představou lození po stromech. Tři muži zpravidla neberou stárnoucí tetičku s sebou jako součást bagáže, když jsou na výšlap a pokud by to udělali, bylo by to právě tak nezdvořilé ke stáří, jako by to bylo nespravedlivé vůči mladým. Tahle záměna dvou docela cenných ale rozlišných věcí se totiž, jako mnoho jiných moderních zmatků, může přihodit právě tak zpátečníkům, jako může být podrobena vzpurnému zneužití a stejně snadno se může proměnit jak v tyranii, tak v libovůli. Pokud jsou klukovy tetičky kamarádkami, proč by potřeboval jiné kamarádky, než tetičky? Jsou-li táta s mámou jeho dokonalými a úplnými parťáky, proč by měl marnit svůj čas s hloupějšími, nezralejšími a nedokonalejšímu kumpány? Podobně jako u mnoha dalších moderních věcí bude konec staré rodičovské důstojnosti počátkem nové rodičovské tyranie. Budu mnohem raději, když bude kluk svého tátu milovat jako tátu, než aby se ho bál jako frankensteinovského obra nadřazeného a pyšného přítele vyzbrojeného v nerovném přátelství všemi zbraněmi psychologie a psychoanalysy. Pokud ho miluje jako otce, miluje ho jako staršího muže a pokud máme zrušit všechny rozdíly v tónu vůči těm, kdo jsou starší, než my, pak patrně musíme udělat totéž i vůči těm, kdo jsou mladší než my. Všichni zdraví lidé kupříkladu cítí instinktivní a takřka neosobní laskavost vůči malému dítěti. Je takové děťátko kamarád? Má šplhat na strom nebo chodit po výšlapech, nebo kvůli němu máme všechny stromy a vycházky zrušit? Mají se devadesátiletý dědeček, třicetiletý syn a tříletý vnuk společně vydat na cesty, všichni ve stejných pumpkách a se stejnými ruksaky? Kdesi jsem četl, že v jednom z deseti nebo dvanácti nebo dvou stech typů synovské úcty projevované Číňany figuroval jakýsi postarší učenec a státník, který se oblékal jako čtyřleté dítě a tančil před svými ještě staršími rodiči, aby je potěšil romantickou ilusí, že jsou pořád ještě docela mladí. To už samo o sobě jen těžko může nevyvolávat poznámky, ale tohle samo o sobě jsem připraven bránit. Byla to výjimečná, ba mimořádná slavnost, jakýsi opak saturnálií a já bych si jen přál, abychom viděli nějakého energického starého gentlemana, třeba lorda Halsburyho nebo arcibiskupa z Canterbury, jak konají podobný úkon úcty. Ovšem v Utopii kamarádství, která je nám nyní doporučována, se od mladých i starých očekává, že budou normálně myslet podobně, podobně cítit a podobně mluvit a proto by se od nich dalo normálně a trvale očekávat, že se budou podobně oblékat. Ať už se rodiče oblékají jako děti nebo děti jako rodiče, je zřejmé, že se musí oblékat jako parťáci, ať už bude příslušné obřadní roucho jakékoliv. Představuji si to jako něco tvídového s poněkud do očí bijícím vzorkem.

Jak jsem tak přemýšlel o těchto věcech podíval jsem se přes zeleninové záhonky u chalupy a pohled na fazole a papriky přivedl mé úvahy zpět k bláhovému řečnickému obratu, kterým celá diskuse začala. Existuje přísloví, které je jako většina našich lidových rčení příslovím venkovským, o věcech, které jsou si podobné jako hrášek hrášku. Na tom, že tohle je nejblíž, kam se může venkovská imaginace dostat k mechanické monotonnosti je cosi významného. Pravda je totiž taková, že je vysoce nepravděpodobné, že by dva hrášky byly přesně stejně podobné. Výzkum celého hráškového světa, se všemi tvary a způsoby použití by pravděpodobně odhalil každý druh významu sladkého hrášku sentimentu a sušeného hrachu askeze. Moderní mechanisace takové hrubé venkovské pokusy o nudu daleko překonala. Věci si nejsou podobné jako hrášek hrášku vtom smyslu, že se navzájem podobají jako dva špendlíky. Ovšem diskutovaná prostořeká fráze naznačuje, že si jsou podobné jako dvě papriky. To skutečně patří k nízké a se zemí srovnávající filosofii, která všechny věci asimiluje a navzájem příliš připodobňuje. Neznamená to, ž bychom v používání toho pojmu viděli nějaký obzvláštní význam jako ve venkovském přísloví. Není to tak, že bychom zahlédli starého gentlemana s pěkně vlnitými bílými vlasy a poeticky mu řekli: „Smím se, ctihodný květáku, zeptat, jakpak zdraví slouží?“ Není to tak, že bychom se na starého farmáře s hlubokou a výraznou barvou pleti obraceli slovy: „Doufám, nejobdivuhodnější řepná bulvo, že se vám daří právě tak dobře, jak vypadáte.“ Když řekneme „Jak se vede, starý papriko“ chyba není v tom, že bychom řekli něco hrubého, ale v tom, že možná neříkáme nic, protože nic nemyslíme.

Jelikož jsem právě potkal děvče z rodiny, které chalupa patří, ukázal jsem jí výstřižky a zeptal jsem se na její názor na velký moderní problém s označováním vašeho otce za starého papriku. Ona se pohrdlivě usmála a jen řekla: „Jako kdyby se někomu chtělo!

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s