Kapitola VI. Děs z filmu

Chapter VI. The Fear of the Film
Uvádí se dlouhé seznamy konkrétních případů, kdy měly děti utrpět na duchu či na zdraví kvůli údajným hrůzám biografu. Tvrdí se, že jedno dítko mělo po shlédnutí filmu záchvat, další celé dny nespalo kvůli nějaké utkvělé myšlence pocházející z filmu, jiné mělo porcovacím nožem zavraždit svého otce kvůli tomu, že zahlédlo použití nože ve filmu. Je možné, že se to stalo, i když pokud se to stalo, chtěl by každý člověk se zdravým rozumem vědět podrobnosti o onom konkrétním dítěti, spíše než o konkrétním filmu. Jaké z toho ale má, tak či tak, být praktické ponaučení? Nesmí mládež nikdy zahlédnut žádný příběh, ve kterém se objevuje nůž? Mají být vychovávány v naprosté nevědomosti o Kupci benátského proto, že Shylock tam mává nožem k vysoce nevhodnému účelu? Nesmí nikdy ani slyšet o Macbethovi, aby se jejich rozechvělé inteligenci poznenáhlu nedošlo, že to, nač se dívají, je dýka? Praktičtější by bylo navrhovat, aby dítě nikdy ani nezahlédlo skutečný porcovací nůž a ještě praktičtější, aby nikdy nevidělo skutečného otce. To všechno ještě může přijít, éra preventivní a ochranné vědy teprve začíná. Nesmíme být netrpěliví. Když se ale setkáme s případem chorobné paniky v reakci na nějaké konkrétní představení, je to o důvod víc, abychom si vyčistili mysl od frází. Je naprosto pravda, že může mít po shlédnutí nějakého konkrétního detailu děsy. Právě tak je zcela pravda, že nikdo nemůže předvídat, které detaily to budou. Rozhodně to nemusí být nic tak očividného jako vražda nebo i jen nůž. Čekal bych, že každý, kdo ví i jen něco málo o dětech, nebo když na to přijde, sám dítětem byl, bude vědět, že tyhle noční můry jsou docela nepředvídatelné. Náznak hrůzy může přijít jakoukoliv náhodou v jakékoliv souvislosti. Kdyby biograf ukazoval jen obrázky z vesnických far a vegetariánských restaurací, podněcovalo by to ošklivé představy právě tak, jako cokoliv jiného. Je to něco podobného, jako když někdo vidí na koberci tvář. Pokud je ten koberec na faře, na věci to nic nemění.
Dám dva příklady ze svého osobního okruhu, z doslechu bych jich mohl dát stovky. Znám dítě, které křičelo vytrvale celé hodiny, pokud jste s ním prošli kolem památníku prince Alberta. Nešlo o předčasnou vyspělost nebo o výtečnost jeho architektonického vkusu. Nebyl to ani předčasný protest proti vší té cetkovité a zchátralé německé kultuře, která nás téměř zapletla do pádu barbarské tyranie. Byl to strach z něčeho, co sám s křiklavou prostotou popsal jako „Krávu s jazykem z indické gumy“. Zní to jako docela dobrý název pro strašidelnou povídku. U podstavce pomníku prince Alberta v Londýně (mohu vysvětlit těm, kdo nikdy neměli to potěšení pomník vidět) stojí čtyři skupiny soch představujících Evropu, Asii, Afriku a Ameriku. Zejména Amerika je velice ohromující, vpřed ji nese frkající bison vyrážející kupředu se zuřivostí postupu na západ a obklopený Indiány, Mexičany a po uzby ozbrojenými průkopníky všeho druhu,. Tohle transtlantické tornádo minulo dítě zcela chladně a lhostejně. Ovšem Evropa je usazena na býku tak mírném, že se podobá krávě, je vidět špičku jeho jazyka shodou okolností tak odbarvenou deštěm, až to zřejmě vypadá, jako by z mrtvého mramoru vystupovalo cosi živého. Nu, není možné, aby kdokoliv předpověděl, že se taková skvrna objeví zrovna v tomhle místě a naplní jedno konkrétní dítě jednou konkrétní představou. Nikdo nejspíš nebude navrhovat vypořádat se s tím zákazem obrazů a soch jako u muslimů a Židů. Nikdo ještě (zatím) neřekl, že zhotovit obraz krávy je špatný mrav. Nikdo ještě ani netvrdil, že by od krávy bylo nezpůsobné vyplazovat jazyk. Jsou to zcela nevypočitatelné věci, nelze je ani spočítat, protože se odehrávají na všech možných místech, nejen dětem chorým, ale všem. Zrovna tohle konkrétní dítě jsem znal velmi dobře, protože jsem sám tehdy byl poněkud starším dítětem. Určitě netrpěl vrozenou plachostí nebo slabomyslností, protože odhalením Marconiho skandálu riskoval vězení a padl v boji za velké války.
Tady je další z mnoha příkladů. Malá holčička, dnes je z ní velice normální a veselá mladá dáma, trpěla nespavostí z šílené hrůzy zcela vyvolávané slovy písničky „Little Bo-Peep“ (Malá schovávaná). Po vyšetřování podobném tázání zpovědníka či psychoanalytika vyšlo najevo, že v její mysli se jakýmsi neznámým způsobem zmínka o bečení spojuje s krvácením (anglická slova bleating a bleeding pozn. překl). Možná to slovu „slyšet“ dodávalo další hrůzu, v tom, že by tekoucí krev spíš slyšela, než viděla. Takovému omylu nemůže nikdo předejít. Tomu, aby malé děvče slyšelo o ovci, nemůže nikdo zabránit o nic víc, než může předejít tomu, aby malý kluk slyšel o kravách. Mohli bychom zrušit všechny dětské říkanky a jelikož jsou veselé, populární a těší se všeobecnému úspěchu, asi to i uděláme. Jenže u omylu s takovou frází jde o to, že to mohl být omyl s jakoukoliv frází. Nemůže předvídat všechny nápady, které mohou vyvstat nejen z toho, co řekneme, ale i z toho, co neřekneme. Nemůžeme se vyhnout tomu, aby si dítě nemyslelo, když mu slíbíme karamel, že jsme řekli kanibal, nebo skrýt samo slovo poklop, aby to neznělo jako peklo.
Všechny seznamy a propočty, které nám v tomto sporu nabízí zastánci opatrnosti, jsou tedy vcelku bezcenné. Je sice naprosto pravda, že lze uvést příklady, kdy dítě vyděsilo tohle, támhleto nebo ještě něco jiného. Nemůže si ale být jisti tím, že je dvakrát vyděsí jedna a ta samá věc. Nebezpeční se nelze vyhnout na negativní stránce, sepisováním seznamů, protože se mu úplně vyhnout jednoduše nedá. Dítě můžeme posílit jen po positivní stránce tím, že mu dáme zdraví, humor a důvěru v Boha, aniž bychom opomíjeli (což bude hodně mást modernisty) inteligentní ocenění ideje autority, která je toliko druhou stránkou důvěry a která sama a najednou může vyhnat takové démony. Můžeme si ale být jisti tím, že většina moderních lidí se na to takhle dívat nebude. Budou považovat za vědečtější pokusit se vypočítat nevypočitatelné. Jakmile si uvědomí, že to není tak jednoduché, jak si myslili, pokusí se to zmapovat, bez ohledu na to, jak to bude složité. Když zjistí, že děsivým detailem nemusí být nůž, ale že to stejně dobře může být vidlička, řeknou jen tolik, že je tu komplex z nože zrovna tak jako vidličkový kompex. A ona rostoucí komplexita komplexů bude sítí, do níž bude lapena svoboda.
Namísto toho, aby ve starých případech kravského jazyka a bečící ovce viděli zhoubu svých minulých generalisací, vidí v nich jen východisko pro generalisace nové. Založí na tom zas další novou theorii. A podle nové theorie začnou jednat dlouho před tím, než budou hotoví s jejím promýšlením. Vyjdou z nějaké nové a hrubé představy, že děti pláčou a křičí kvůli soše nebo, že dětská říkačka u dětí působí nespavost a taková věc se stanem bodem reformního programu dřív, než by byla závěrem seriozní psychologické studie. Tenhle praktický problém s moderní svobodou kritici nevidí, jedním z jeho příkladů je eugenika dalším všechna takhle amatérská dětská psychologie. Dokud byla stará morálka černá a bílá jako šachovnice, dokonce i ten, kdo chtěl, aby na ní bylo více bílé, si byl jist, že se z ní víc nezačerní. Teď si není nikdy jistý tím, jaké neřesti nebudou uvolněny, ale není si jist ani tím, které ctnosti budou zakázány. I když sám třeba útěk s vdanou ženou nepovažuje za něco špatného, ví, že jeho bližní to považují za špatné jen proto, že je ta žena vdaná. Nepovažují za špatné utéct s rusovláskou, levačkou nebo ženou, která mívá bolesti hlavy. Když ale vypustíme tisíce eugenických spekulací, které jsou všechny přijaty před tím, než jsou ověřeny a jedná se podle nich dřív, než jsou přijaty, pak je zcela stejně pravděpodobné, že se s ní z některého z těchto či jakýchkoliv jiných důvodů rozejde, jako je pravděpodobné, že to spolu zůstanou. Podobně se dalo ledacos říct ve prospěch omezení, třeba i docela puritánských a provinčních omezení, toho, nač se mají děti dívat a co mají číst, pokud a dokud se týkala jistých pevně vymezených oblastí, jako je sex či skandální mučení. Jakmile ale začneme spekulovat, zda i nějaké další sensace vedle sexu nemohou podněcovat stejně nebezpečným způsobem, mohou být i ony kontrolovány stejně přísně jako sex. Řekněme, že se doslechneme, že pohled na rychle se otáčející kola oslabuje oči a mozek stejně jako přihlížení těm nejodpornějším mučením lidí, pak se ocitáme ve světě, kde se trakače a parní stroje mohou stát čímsi stejně obscénním jako skřipce a palečnice. Dokud zkrátka spojujeme neustálou a často unáhlenou vědeckou spekulaci s rychlou často nahodilou sociální reformou výsledkem musí nutně být ne anarchie, ale čím dál větší tyranie. Zakázaných věcí musí neustále a takřka mechanicky přibývat. Předsevzetí vyléčit všechny nemoci a slabosti, které člověk zdědil, spolu s odhadováním všech možných nemocí, které mohlo zdědit tělo, nerv, či mozková buňka, jsou dvě věci, které když se provádí společně, musí nutně šířit panickou hrůzu plnou zákazů. Vědecká imaginace a sociální reforma z nás, každá svým dílem, udělaly skoro automaticky a takřka legitimně otroky. To považuji za velmi zřejmý, velmi férový a velmi prostý bod veřejné kritiky a vůbec nechápu, proč tolik publicistů ani nechápe oč běží, ale hledá útočiště v obviněních z anarchismu, které za prvé není pravdivé a za druhé nemá s celou věcí nic společného.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s