Kapitola VII: Křídla a posluhovačka

Chapter VII. Wings and the Housemaid
Mezi nespočtem smyšlených věcí, které jsem naštěstí nikdy nenapsal, je i povídečka o neprovdané dámě, která si pronajímala byty, kde nesměla chovat kočku či psa, vyžádala si však povolení, aby směla mít ptáka a nakonec do svého nového příbytku vešla doprovázena pštrosem. Z té bajky plynulo poučení spojené s přeháněním drobných ústupků, kterých si dopřávali například Němci, pokud kde o špionáž, nebo Židé, pokud jde o úroky. Tenhle vybledlý nápad mi ovšem znovu přišel na mysl jiným způsobem poté, co jistá velmi humánní dáma onehdy prohlásila, že všichni služebníci v domácnosti, včetně butlera, by měli být označováni za „domácí ptáčky“ (anglicky home-bird téžve smyslu zápecník, domácký člověk pozn. překl.). Dáma měla tvrdit, pokud nebyla špatně reprodukována, což je docela dobře možné, že služebnictvu by se mělo říkat zápecníci proto, že udržují domácí oheň, což jak mnozí hned poukáží, je jen stěží zrovna ta konkrétní forma, jíž se domáckost rodinného hnízda projevuje. Nechci ale vůbec znevažovat to, co měla ona dáma opravdu na mysli, tím méně její skutečné motivy, které se vztahovaly ke skutečnému hnutí sociálního svědomí a cítění, jakkoliv špatně vyjádřené. Trápila ji nestoudnost skrytě obsažená v označování sloužících za sluhy a patrně i v pouhém mluvení o „služkách“ či „kuchařkách“. Proto přišla s ornitologickou náhradou a je samozřejmě velmi snadné přijít s celou voliérou alegorických parodií. Bylo by snadné se ptát, zda se má soukromému sekretáři říkat písař hadilov, nebo slečně telefonistce kolibřík, k návrhu v přítomné slovní podobně ale postačí obecně říct, že stačí, aby se člověk setkal s jednou posluhovačkou, aby zjistil, jak se jeden konkrétní domácí ptáček mění v drozda mnohohlasého, toho ptáčka posměváčka. Jak jsem však nicméně řekl, neměli bychom jen tak odmítnout takhle předestřenou sociální pochybnost, nebo podnět k většímu ocenění obyčejně hrubě podceňované práce. Příliš mnoho lidí ze snobštější společenské vrstvy zacházelo se svým služebnictvem jako s domácím ptactvem, například sůvami, které mohou být vzhůru celou noc, nebo jako supy, kteří se mohou živit odpadky patřícími do popelnice. Nezchlazoval bych žádné rozhořčení nad takovými věcmi, podotknu ale, že pro naši dobu je příznačné, že rozčilení selže, pokud jde o inteligenci. Známkou naší doby totiž přede vším ostatním je, že se orientuje podle asociací a ne podle argumentů, to je taky důvod proč má stovky umění a žádnou filosofii.
Dáma, o které tu mluvíme, tak kupříkladu plete dohromady mnoho pojmů, které spolu nijak nesouvisí. Smysl má přinejmenším námitka proti tomu, aby jeden člověk označoval druhého za sluhu. Jak za chvíli ukážu, nedává moc smysl měnit jméno, pokud nezmněníte věc samotnou a je hodně velký nesmysl popírat status sloužícího ve chvíli, kdy ho děláte ještě služebnějším. Přesto každý vidí, jak lze tento pojem používat tak, aby to poškozovalo lidskou důstojnost, další zmiňované pojmy jí ovšem nijak ublížit nemohu. Nedovedu si totiž představit, proč by kuchařku mělo urážet, když o ní řekneme, že je kuchařka víc, než pokladní, když o ní řekneme, že je pokladní. A to nemluvím o tom, že pracovat kuchyňským náčiní je mnohem důstojnější, než sedět za kasou a zacházet leda tak s hotovostí. A s třetím titulem se to má přesně opačně. Slovo „ maid“, které tvoří část titulu house-maid pro posluhovačku, je nejen starým ušlechtilým anglickým slovem bez známky rozlišování společenského postavení, protože středověký rytíř mohl svou dceru chválit jako „good maid“ (možná bychom si mohli i troufnout to překládat třeba i jako „děvečku dobrou“ pozn. překl.). Je to slovo nabité vznešenými historickými, literárními a náboženskými vzpomínkami. Panna Jana naznačuje cosi víc, než Jana posluhovačka a jak se říká rozněcující básničce pana Belloca:
By God who made the Master Maids,
I know not whence she came;
But the sword she bore to save the soul
Went up like an altar flame. (Při Bohu, tvůrci Panen Páně/ netuším odkud přichází/však meč, jež nesla k duší spasení/ se vzňal, jak plamen oltářní pozn. překl.)
Není zde třeba sledovat tuto ideu až k jejím skvělým pramenům, nebo vysvětlovat jak slovo maid bývalo nejvyšším pozemským titulem nejen na zemi, ale i na nebi. „Matkou i pannou žádná než ona nebyla.“ Přinejmenším zde moderní humanistická kritika podivně sešla z cesty i pokud jde o její vlastní cíle. Každá sloužící může být docela dobře uspokojena důstojností svého označení tímto jménem maid, zrovna tak jako člověk pracující může být po právu poctěn tou náhodou, která ho označuje za člověka. V moderní průmyslové při totiž, tak jak o ní referují noviny, mívám totiž vždy dojem, že už samotná formulace případu Pánů versus Lidí v sobě nese konečný verdikt a rozsudek.
Pravá námitka leží mnohem dál zpět. Počíná prostým faktem, že domácký člověk, či ptáček, není ve svém vlastním domově. Když onen konkrétní vrabčák zapaluje oheň krbu, není to její vlastní krb, když potkáme kanárka s kbelíkem uhlí, obyčejně mu to uhlí nepatří. Zkrátka, všude tam, kde se setkáváme s pelikány, tučňáky či plameňáky pečujícími o domácí krby, je možné, že všichni dychtivě touží, aby mohli odletět do svých vlastních domovů. Nu, uměřený díl této dočasné a zástupné domáckosti je sdostatek přirozenou náhodou společenských vztahů, a to pokud a dokud nezakrývají individuálnější a přímější domáckosti a nepřekáží jí. Z toho, že je dívka děvečkou v domě někoho jiného zkrátka neplyne žádná zvláštní škoda, pokud má normální šanci být domácí paní své vlastní domácnosti. Jak hned poukážu, právě tohle ve skutečnosti naznačovaly některé starší instituce, po nichž se teď ohlížejí ti nejmoudřejší. Je ale v každém případě podivné, že zrovna domácí ptáčci by se zrovna dnes měli mít nějak zvlášť dobře, protože trend doby rozhodně nesměřuje k žádné domáckosti, ani přímé, ani nepřímé. Ptáci byli už dávno polapáni do sítí či do klecí chladem, strachem a hladem do větších a hrozivějších systémů. Šťastní domácí ptáčci udržují dnes tovární výhně. Zdá se, že jediná právní a průmyslová tendence míří k tomu, aby pozavírala čím dál víc žen, těch podivných ptáků, do obrovských železných klecí. Nejde ani o změnu toliko estetické atmosféry, víme už nyní, že je to jeden z ekonomických faktů a brzy to může být i právní definice. Jedním slovem, je převelice divné, že bychom měli být tak citliví k tomu, že se o nějakých lidech říká, že to jsou sluhové, když z nich přímo děláme otroky. V mnoha případech bychom vlastně mohli rovnou říct, že se z nich dělají odsouzenci. Pravý morální smysl toho, co se označuje za vylepšení vězeňství, není v tom, že bychom z vězňů dělali lepší lidi, ale spíš v tom, že z lepších druhů lidí děláme vězně. Šíp s širokou hlavicí se v liberálním stylu rozšiřuje natolik,že zasahuje i ty, kteří by dřív byli považováni za vážené a čím širší hlavice je, tím víc musí být, v jistém smyslu, tupější. Vězení se stává právě tak užitným zařízením jako káznicí, jako se fabrika stává zrovna tak káznicí jako užitným provozem. Jak kriminál, tak továrna se stávají v podstatě jedním a tím samým provozem, protože mají obě s týmiž nemajetnými lidmi zacházet jedním a tím samým způsobem. Na definici onoho shodného postavení či statusu mohou mít lidé různé názory. Jedni mohou dychtivě zdravit ty, kdo jsou ptáčky domácími, druzí mohou dávat přednost tomu, aby mluvili o pěkných ptáčcích, kterým je dobře za mřížemi.
Pokud jde o to, co zbývá: pokud někdo chce zachytit střední proud uměřené rozumnosti, co se problému služebnictva týká, doporučuji, aby si nejdříve pečlivě přečetl, nebo snad raději nahlas zazpíval písničku „Sally in Our Alley“ (Sally z naší ulice, možná vhodněji v souvislosti Děvečky z naší uličky pozn. překl.). V téhle velké a vznešené anglické písničce básník neskrývá velká nahodilá nepohodlí velkého tovaryšského systému, který byl součástí slávy cechů. Projevuje dokonce i své křesťanské předsudky, to když svého pána srovnává s Turkem. Jak je povinností každého uvážlivého společenského reformátora musí se věnovat i hypotetické alternativě otrockého státu a zvážit relativní přednosti či výhody otroka na galejích. Jde tu ale o to, že odmítá a vytrvává kvůli naději, jisté a určité naději, slavné a vznešené emancipace, nikoliv beznadějnému doufání v šanci při potyčce s obecným doporučením buď vydržet nebo vypadnout, ale v chartu vědění a cti, že „až pomine jeho sedm dlouhých let,“ otevřou se mu dveře, které naše doba velké většině lidstva s prásknutím zavřela.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s