Kapitola IX.: Prohibice a tisk

Chapter IX. Prohibition and the Press
Tiskový orgán Nonkonformistické Svědomí, komentujíc velmi laskavě mé nedávné poznámky o Americe, pokračoval samozřejmě kritikou, třebaže stejně laskavou, mých poznámek o prohibici. Nu, pokud jde o mě, nevidím problém ani tak v prohibici jako takové, ale v zakazování obecně. Chci říct, že mi tak nesejde na alkoholu, jako na svobodě. Chci vědět, na základě jakého principu stoupenci prohibice postupují v tomto případě a jak se podle nich vztahuje na jiné případy. A kdybyste mě zabili, nemohu se v tom nijak vyznat. Mohli bychom očekávat, že budou tvrdit, že je něco velmi zvláštního a specifického na postavení alkoholu a z toho učiní základ svého útoku na něj. Skutečnost je ale taková, že on nebojují s alkoholem, ale docela jednoduše napadají svobodu. Myslím tím, že si vystačí s tím, že o téhle svobodě říkají přesně to, co by mohli říkat o kterékoliv jiné svobodě—že může být, a je, otřesným a ohavným způsobem zneužívána. Pokud by tohle byla poslední námitka proti jakékoliv formě svobody, pak by nikdy žádné formy svobody nebylo. A především by nikdy nebylo oněch konkrétních forem svobody, jež Nonkonformistické Svědomí má za nejposvátnější. Nonkonformisté se domáhali svobody odloučení (od oficiální církve pozn. překl.) třebaže věděli, že to povede k anarchii sekt a záštiplných polemik. Dožadovali se tiskových práv, třebaže věděli, že to bude znamenat oprávnění pro tisk dvaceti lží na jednu pravdu. Mám za to, že není v historii nic, nač by byl moderní puritán ve vší nevinnosti pyšnější, než je věc zvaná svoboda tisku, která povstala z pamfletových bitek sedmnáctého století a zejména z velkého pamfletu Miltonova. A přece, všechno, co Milton říká o připuštění polemik, navzdory nebezpečím, která to s sebou nese, by se dalo slovo od slova aplikovat na povolení pití alkoholu, bez ohledu na risika, která to s sebou nese. Není snad ctnost, která se zamyká v hotelu pro abstinenty, ctností na útěku a schovanou v klášterní klausuře? Což není morálka, která si netroufá mít víno na stole či ve městě, se vší důrazností ta, která nesebere odvahu pustit se do křížku se svými nepřáteli? Všechny Miltonovy argumenty pro svobodu jsou argumenty ve prospěch piva a samozřejmě sám Milton by je na pivo jistě aplikoval. Vysoce úspěšný pivovarník, jehož byl latinským sektetářem—gentleman jménem Williams, jinak též Cromwell—by s ním byl jen těžko spokojen, kdyby je na pivo neaplikoval.
Kritik, kterého si tu dovoluji kritisovat například říká, že lidé se v názoru na prohibici liší podle toho, nakolik jsou znalí nebo nevědomí děsivného stavu slumů, hrozných následků alkoholismu v našich průmyslových městech a tak dál. Ať už to je dobrý argument proti veřejně přístupným hospodám nebo ne, není pochyb o tom, že bych ho mohl velmi snadno obrátit proti veřejně šířenému tisku. Mohl bych zdůrazňovat, že jsem obyčejný cockney, novinář z Fleet Street, který odvedl svou pravidelnou noční práci pro denní list a najedl se ?:u nočního stánku s bramborami, zatímco on je nejspíš kultivovaný kongregacionalistický duchovní píšící v knihovně theologických děl. Mohl bych říct, že znám lépe než on, nebo než většina lidí zná, cynismus, vulgaritu a neřesti žurnalismu. Skutečností ale je, že slabiny a neřesti žurnalismu jsou dnes už právě tak zřejmé těm, kdo žurnály čtou, tak těm, kdo je píší. Na moc a stav tisku si stěžují všichni odpovědění lidé a nikdo víc, než tihle horliví a ethičtí nonkonformisté. Právě oni si nejhořčeji stěžují, že šovinistické plátky mohou způsobit válku. Právě oni nejrozhořčeněji prohlašují, že senzacechtivý tisk podkopává morálku. Zdá se mi, že často neoprávněně pletou dohromady záležitosti morálky se záležitostmi vkusu. Mám za to, že často jako pouhý šovinismus odsuzují to, co je jednoduše hluboce demokratickým a lidovým charakterem patriotismu. Nikdo ale nebude popírat, že jsou do značné míry po právu a pochopitelně zděšeni z novinových absurdit a nehorázností. Ještě to ale nepoužili jako argument pro zákaz všech novin. Proč tedy, u všech všudy, používají souběžná zla jako argument pro zákaz všech hostinců?
Pokud jde o mne, jsou moje pocity o frivolnosti a nezodpovědnost tisku, velmi silné. Je zřejmě nemožné přehánět zlo, které může napáchat zkažený a bezohledný tisk. Ničí-li pití rodinu, ničí národ a stát jen nepřímo. Ale špatná žurnalistika ničí národ, chápaný jako národ, přímo, působí na společnou národní vůli a překlání společná národní rozhodnutí. Dokáže v pár hodinách vynutit rozhodnutí, které bude po staletí nenapravitelnou národní pohromou. Může dohnat celou civilisaci k porážce, do otroctví, k bankrotu, všeobecnému hladomoru. I v tuto chvíli tu máme listy, jež nás nezřízeně pobízí do války, do války nikoli s našimi nepřáteli, ale s našimi přáteli. Někteří žurnalisté jsou tak zkažení, že válku chtějí, takřka jen pro válku samotnou, více žurnalistů je tak slaboduchých, že válce svou prací napomáhají, aniž by si to uvědomovali. Podívejme se jen na jediný příklad z padesáti podobných frází, které kolem nás probleskávají, když listujeme novinami. Titulek vysázený ohromnými písmeny oznamuje, že Francouzi „utíkají“ ze sporných oblastí Blízkého Východu. Fráze o utíkání a politice útěků byly v anglické žurnalistice dobře známé a pevně usazené v tom smyslu, že znamenaly zbabělou a servilní kapitulaci, přiznání zoufalé porážky. Naznačuje se tu, že si Francouze jako národ notorických zbabělců se sklonem k panice vyvolávaným zvykem tančit a stravou z žab lze docela dobře představit, jak s výkřiky děsu zdrhají, jen co zahlédnou Turka s tasenou šavlí. Tohle je způsob, jak naše noviny posilují naše vztahy se spojenci. Jenom se zdá, že se si to naši novináři ve své horlivosti zeširoka rozmlouvat o širých lánech francouzské zloby a hanebnosti poněkud popletli. Není to vůbec dávno, kdy nám tytéž noviny tvrdívaly, že Francouzi jsou zuřiví válečníci, vnucujícího válku do všech koutů světa. Tvrdilo se nám, že militantní je Francie a všichni její rivalové před ní utíkají. Tvrdilo se nám, že tou strašlivou osobou třímající tasenou šavli je Francouz a ne Turek. Prostě řečeno, tihle žurnalisté jsou rozhodnuti ukázat, že ať už Francouzi dělají cokoliv, je to špatně. Když postupují, jsou arogantní, když ustupují, jsou to zbabělci. Když udržují armádu za Rýnem, jsou to militaristé, když ustupují, jsou zbabělci. Je-li pan Poincaré odhodlán k boji, je to fanatický rváč plivající oheň, kterému nesejde na ničem, než na boji. Není-li připraven k boji, je to starý bačkora, který je chronicky příliš zaražený, než aby bojoval. Pokud bude jazyk podobného druhu pečlivě volen po jistou dobu, můžeme se docela dobře ocitnout v evropské válce—v níž budeme jistě na špatné straně, a dost možná na straně poražené.
Představme si, že bych předstoupil s velkou reformou prohibice tisku. Představme si, že bych navrhoval, aby policie silou pozavírala všechny redakce novin tak, jak si druzí reformisté přejí pozavírat všechny hospody. Jak mi puritánští moralisté odpoví, nebo podle jakého principu budou mezi oběma reformami rozlišovat? Není žádné pochyby o tom, jakou škodu žurnalismus působí a jejich vlastní argumentace jim ani nedovoluje dovolávat se toho dobrého, co působí. Pravda je taková, že po tavernách byly napsány mnohem lepší básně, než se kdy nejspíš objeví v novinách. A ve prospěch této formy mluví tak dlouhé záznamy literární slávy, od Pantagruela po Pickwicka, jaké se nejspíš nikdy nenajdou ve starých archivech jakýchkoliv novin, které znám. Puritáni se ovšem nebaví o zdravější tradici vína, mají za to, že jejich argumentace se dostatečně opírá o nezdravé účinky ginu a mizerného piva ve slumech. A osvojíme-li si princip souzení podle nejhoršího, pak nejhorší účinky tisku jsou mnohem širší, než nejhorší účinky hospod. Jaký je přesně princip, podle kterého oprávněnou a neoprávněnou svobodou či mezi smíšeným a nesmíšeným oprávněním? Mám po ruce jeden rychlý a přibližný test, který může sice být správný či mylný, ale který aspoň dovedu formulovat, ale kde je formulován jejich test? Tvrdím, že nejprostší formou svobody je ta, která odlišuje svobodného člověku od otroka—vlastnictví svého těla a svých tělesných aktivit. Je zřejmé, že dovolit mu toto vlastnictví má svá risika, což bylo zřejmé vždy. To risiko se neomezuje na otázku pití, ale pokrývá celou otázkou zdraví. Jiné formy svobody, jako svoboda tisku, jsou mnohem nepřímější a spornější. Z novin lze udělat nástroj toho nejpodlejšího podvádění či vyhladovění celého národa. Proč bychom měli dopřávat odlehlé právo a upírat právo intimní? Noviny jsou nadto cosi nového, pokud na ně měli naši otcové právo, nevěděli o tom. Kvašené alkoholické nápoje jsou staré jako civilisace sama, možná starší. To, nač jsem se ale ptal zas znova a znova je jednoduše princip stoupence prohibice: a ptám se na něj pořád.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s