Kapitola X. Milost páně Bennettova

Chapter X. The Mercy of Mr. Arnold Bennett
Pan Arnold Bennet napsal jednu ze svých humorných a lidských causerií, v níž se velmi náležitě dovolával sociální imaginace a lepšího pochopení pro naše bližní. Dospěl ovšem až k tomu, že podobně jako někteří fatalisté prohlásil, že bychom nikdy neměli někoho soudit v tom smyslu, že bychom ho odsuzovali ve spojitosti s jeho morálním chováním. Týž vážený autor před nějakým časem ukázal vskutku hrdinskou míru svého milosrdenství a velkomyslnosti, když recensoval mou knihu a řekl o ní mnoho laskavého. Dodal k tomu ale pochybnost, zda může být pravá inteligence v souladu s přijímáním jakéhokoliv dogmatu. Ve skutečnosti jsou ale jen dva druhy lidí, totiž ti, kdo dogmata přijímají a vědí to a ti, kdo je přijímají nevědomky. Jedinou mojí výhodou oproti nadanému romanopisci je, že patřím k první skupině. Mám dojem, že jeho nevědomost pokud jde  o dogma sahá až k nevědomosti o tom, co dogmatem míní. Má-li na mysli toliko populární představu o tomu, co je to být dogmatický, pak bychom mohli dát k uvážení, že tvrdit, že veškerý dogmatismus  je neinteligentní je samo o sobě poněkud dogmatické.  A něco z toho, co platí o tomto jeho odmítnutí dogmatu, platí i o jeho odmítání odsuzování, což je vskutku zákaz zakazování.
Pan Arnold Bennett nevrhá na otázku stín strašné metafysiky determinismu, na to je příliš bystrým a zručným žurnalistou. Dovolává se ale jednoduše dobročinné lásky, ba křesťanství a na tom zakládá ideu, že bychom lidi neměli vůbec soudit, ani jim vlastně nic vyčítat. Stejně jako všichni ostatní, kdo takhle argumentují, má dojem, že se dovolává milosrdenství a lidskosti. A jako každý, kdo takhle argumentuje činí pravý opak. Tenhle konkrétní nápad nesoudit lidi ve skutečnosti znamená věšet je bez soudu. Ve skutečnosti by soud spíš než milosrdenství nahradilo cosi mnohem podobnějšího vraždě. Logický postup, jímž diskuse prochází, je totiž vždy jeden a ten samý, viděl jsem to ve stovce debat o osudu a svobodné vůli. Nejdřív někdo řekne, jako pan Bennett: „Buďme k naším bratřím laskavější  a nevyčítejme jim chyby, které nemůžeme soudit.“ Pak nějaká osoba běžného zdravého rozumu řekne: „Opravdu si myslíte, že byste si bez námitek nechal vybrat kapsy nebo podříznout krk?“ Ten první pak vždycky odpovídá tak, jak odpověděl pan Bennet.: „Ale kdeže, potrestal bych ho, abych ochránil sebe i společnost, alenevyčítal bych mu to, protože si nemohu dovolit ho soudit.“ Vypadá to, jako by filosof zapomněl, že původně chtěl být ke kapesním zlodějům a hrdlořezům laskavější. Jeho smysl pro humor by mu mohl napovědět, že kapesní zloděj by raději snášel výčitky, než by pro ochranu společnosti musel jít na nucené práce.
Nu, pan Bennett má samozřejmě pravdu v nejmystičtějším a tedy v nejhlouběji morálním smyslu. Nevíme, co ví o kvalitách člověka Bůh. Nevíme ani, co Bůh ví o potřebách obce. Když někdo otráví svou malou neteř, může k tomu mít tajuplné důvody a omluvy, kterým nemůže porozumět. A může tak sloužit tajuplným společenským motivům, které nedokážeme sledovat. Nemusíme být neomylní, když myslíme, že trestáme zločince, neomylní nejsme ani tehdy, když myslíme, že chráníme společnost. Zdá se mi, že jsme nevyhnutelně nevědomí, ať se obrátíme tam či tam. Ale i při vší naší nevědomosti je nad slunce jasnější jedno. Páně Bennetovo řešení není z těch dvou to milosrdnější, ale méně milosrdné. Říkat, že můžeme lidi trestat, ale nemůžeme jim nic vyčítat, znamená tvrdit, že máme právo být k nim krutí, ale nemáme právo být k nim laskaví.
Výčitka je totiž koneckonců sama o sobě komplimentem. Je to kompliment protože se dovolává, dovolává se člověka jako tvůrčího umělce, který tvoří svou duši. Říct o někom, že je „lump“ či „padouch “ může v běžné společnosti vypadat jako poněkud nezdrženlivé, je to ale také jakási hádanka a zkratka. Je to zestručnění vznešeného duchovního obřadního oslovení, na které možná v naší uspěchané době nemusí být dostatek času. Když potkáte na večeři v londýnském Mayfair milionáře, který se prošmelil mnoha trhy a pozdravíte ho (jak je vaším zvykem) zvoláním „Ty lumpe!“, pak jen pro usnadnění zkracuje třeba takovéhle vyjádření: „Jak jsi mohl, maje božského ducha člověka, který je možná vyšší, než andělé, ho zavléct tak nízko, že je z tebe lump?“ Když jste na zahradní párty představen členu vládního kabinetu, který bere peníze za vládní zakázky a když mu docela běžně řeknete „ničemo!“ prostě jen pronášíte poslední slovo delšího morálního výkladu, který by zněl asi takhle: „Jak směšný je pohled na duchovní divadlo tohoto člena vlády, který byv nejprve učiněn slavným a jsa stvořen k Božímu obrazu, sestoupil pak k tak pokleslým ambicím, až jim je dovoleno proměnit jej v lumpa.“ Prostě jen vezmeme konec věty a ten mluví za celý zbytek, podobně jako říkáme bus místo omnibus. Ještě víc se to podobá případu puritána ze sedmnáctého století, který se jmenoval nějak „Kdyby-za-tebe-Ježíš-nezemřel-byl-bys-zatracen, Higgins“, o kterém se ale, pro obecné pohodlí mluvilo jako o „Zatraceném Higginsovi“. V každém případě je však zřejmé, že když o někom řekneme, že je zbabělec, ptáme se ho tím současně, jak může být zbabělcem, když by měl být hrdinou. Když někoho napomínáme, že je hříšník, naznačujeme tím, že je schopen být světcem.
Budeme-li ho ale trestat, abychom ochránili společnost, žádný zřetel na něj brát nebudeme. Nebudeme ani vůbec nijak omezeni, pokud jde o přiměřenost trestu. Existují určité meze v tom co lze od běžných lidí čekat, že budou říkat, že si běžný člověk zaslouží. Když ale přijde na to, co by se mělo předpokládat, že bude vyžadovat nebezpečí pro společnost, žádné meze neexistují. Ani kdybychom mohli, neuvařili bychom politika v oleji, ani nestáhli chudáka politika zaživa z kůže, protože nevěříme, že by člověk za braní provizí za zakázky zasloužit stáhnout z kůže. Rozhodně ale není právě tak jisté, že stáhnout ho z kůže není ochrana společnosti. Korupce může společnosti zničit, a mučení do ní může odrazovat. Rozhodně to není tak očividně k ničemu, jako to je očividně nespravedlivé a mstivé. Tak fantastické tresty nepoužíváme, převážně proto, že mámejakousi představu, že trest by měl odpovídat zločinu a ne jen vyhovovat společnosti. Kdybychom brali v potaz výlučně stát, lze se a priori domnívat, že by lidé byli mnohem krutější. A faktem je, že tam, kde byl stát tím jediným, co se bralo v potaz, ukázala zkušenost, že byli mnohem krutější. Mnohem krutější přesně proto, že byli zproštěni vší odpovědnosti, pokud jde o nevinu či vinu jednotlivce. Tuším, že v pohanském Římě, onom modelu toliko občanské a sekulární loyality, bylo běžnou praxí mučit otroky jakékoliv domácnosti podrobné vyšetřování. Pokud jste měli námitky, jelikož otrokům nebyl prokázán žádný zločin, stát by po moderním způsobu odpověděl: „My netrestáme zločin,  my chráníme obec.“
Nu tento příklad je v současné době relevantní ve více ohledech. Nechci samozřejmě tvrdit, že tohle bylo motivem všech krutostí v dějinách, nebo že žádné nevzešly z docela opačného motivu.  Byl to ale motiv pro takovou tyranii v pohanském světě a moderní svět se v tomhle, i v mnoha dalších věcech, stal převážně světem pohanským. A moderní tyranie může v mučení pohanských otroků najít svůj prototyp ve dvou hlavních ohledech. První je v tom, že se moderní svět vrátil k testu pohanského světa, který posuzuje, co prospívá státu a nehledí na spravedlnost pro jednotlivce. A druhý je v tom, že moderní svět, podobně jako ten pohanský, uvaluje tento test především na podřízené a porobené společenské třídy, na otroky, či na ty, kdo jsou téměř otroky.
Pohanský stát je totiž státem otrockým. A nikdo nezastává tento názor na stát víc, než státní socialisté. Oficiální politik labouristické strany bude první, kdo prohlásí, že theoreticky vzato nesmí být trest mravní náhradou, ale jen společenskou regulací. A v praxi by byl první, kdo by řekl, že regulovat je nutné chudé a nevědomé. Nepochybně je jedna věc být regulován a druhá věc být mučen. Jakmile je ale tenhle princip jednou zeširoka připuštěn, může pokrok k mučení spěchat docela rychle. V psychologické sféře už to ani horší být nemůže. Že matka může procházet morálním trýzněním nejvyššího stupně, když jí odebírají dítě hrubou silou může stoupence všelidské vzájemnosti sice může překvapit, ale to neznamená, že by to kvůli tomu bylo méně pravdivé. A takové incidenty jsou při dnešním policajtování chudých tak běžné, že si jich sotvakdo všimne. A tenhle příklad je obzvláště relevantní pro náš přítomný výklad. Nikdo nemůže předstírat, že milující matka poněkud zaostalého dítkazaslouží být potrestána tím, že jí bude ze života vzato všechno štěstí a radost. Každý ale může předstírat, že je takový akt nutný pro spokojenost a štěstí obce. Nikdo nebude tvrdit, že milovat své dítě od ní bylo nízké a nečestné, že jí ho bylo nutné odejmout. Vždycky je ale snadné, že odejmutí dítěte poslouží nějakému odlehlému sociálnímu cíli. Eliminace trestu tak znamená rozšíření tyranie. Tak utiskovatelské věci nebudou lidi dělat, pokud by byly mstivé. Tak zločinný dokáže být jen trest očištěný od msty.
Když na to přijde, bylo by snadné najít příklady mnohem bližší mučení římských otroků, než je tenhle. Velmi blízkou paralelou je třetí stupeň používaný policií proti podezřelé kriminální třídě zejména v Americe, protože kriminální třída je podobně porobená jako otroci a jde jen o ten či onen experiment na nervech, podobný tomu, když jeden dává přednost skřipci a druhý palečnicím. Jde tu ale o to, že se aplikuje na kriminální typy bez jakéhokoliv důkazu, že v tomto případě jde opravdu o provinilého zločince, a celá věc je ospravedlněna nikoli zločinností jedince, ale potřebami státu. Policie by odpověděla přesně stejně jako odpovídali pohané: „My netrestáme zločin, my chráníme společnost.“
Tato tyranie se šíří. A nebude naděje pro svobodu či demokracii, dokud všichni nebudeme hlasem hromovým požadovat právo, aby nám byly věci vyčítány a připisovány k tíži. Dokud se nepřihlásíme k našemu posvátnému nároku být stíháni trestem nebudeme se cítit jako svobodní lidé. Odsuzování člověka za to, co se rozhodl udělat je samo o sobě doznáním, že  se to rozhodl udělat a je pod naši důstojnost připouštět, že nic jiného udělat nemohl. Jedinou alternativní theorií je, že nemůžeme dělat nic, než to co děláme, a že naši vůdcové mohou udělat cokoliv, aby nám v tom zamezili. Ve srovnání s tím by bylo lepší, aby po celé Anglii povstaly davy burácející lůzy a hlučně se dožadovaly, aby byly oběšeny.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s