Kapitola III. Smysl falešného krocana

+Chapter III. The Meaning of Mock Turkey
Jelikož jsem se nedávno v roli starého krále Cole účastnil slavnosti dětských říkaček, rozjímal jsem ani ne tak o minulosti velkého království colchesterského, jako spíš o pochybné budoucnosti dětských říkaček. Moderní hnutí nedokáží dětskou říkačku vytvořit, je to jedna z mnoha věcí, které si ani nedokáží představit, že by je mohla dělat. Pokud ale nedovedou dětskou říkačku tvořit, zničí ji? Noví básníci už zrušili rým, a můžeme předpokládat, že noví vychovatelé brzy zruší dětské pokoje. A pokud nezničí, budou reformovat, což by bylo horší? Dětské říkačky jsou danou sítí představ, pojmů a odkazů, které se osvícencům nelíbí. Abychom vzali jako příklad jen ty verše, které připadly mně, někteří by mohli už samotnou zmínku o králi považovat za kus reakcionářského royalismu, neslučitelného s demokratickým sebeurčením, jemuž se všichni těšíme, pod nějakými pěti kontrolory a jakýmsi vládním výborem. V upravené versi mu možná budou říkat president Cole. Možná bude pak zaměňován s panem G. H. D. Colem, prvním presidentem cechovní socialistické republiky. Při vší nejvyšší úctě k panu Colemu si ho nedovedu představit jako tak slavnostní postavu a kloním se k úvaze, že stejný vliv patrně slavnost zruší. Říká se, že Amerika poté, co zrušila sklenku, se nyní pokouší zlikvidovat i dýmku. Až s tím bude hotova, mohla by docela rozumně pokračovat muzikanty, protože z těch mohou lidé bláznit mnohem víc než z vína. Jediný konsistentní prorok prostého života, Tolstoj, skutečně dospěl až k tomu, aby hudbu odsoudil jako pouhou drogu. V každém případě je ale nesnesitelné, aby nevinné dětské mysli otravovala představa, že si někdo může žádat, aby mu přinesli jeho dýmku a sklenku. Budou muset vzniknout nějaké nové verse: „A řekl si o své mléko a pastilky“ nebo o nějaké jiné formy tělesného potěšení, které budou ještě lidstvu dovoleny. Tuto konkrétní říkačku bude očividně nutné značně přepracovat. Zakládá se totiž na tak zastaralé filosofii, že ji nepůjde přepsat snadno ani úplně. Nejsem si kupříkladu jist, zda už samo slovo „duše“ použité k označení monarchy za starou dobrou duši nenese vzpomínku na animismus a spiritismus. Zdá se, že s výhodou by se dalo užít nějakého jiného prostého označení třeba „starý dobrý organismus“. Vlastně by to přineslo hned několik výhod, protože pokud čtenář vysloví upravené verše plynule a lyricky, nezbude mu, než si povšimnout, že experiment zlámal pouta formálního metra a dospěl k jedné z těch větších a příjemnějších melodií, které si spojujeme s vers libre.
Není nutné připomínat nespočet dalších příkladů dětských říkanek, na které se vztahuje stejná kritika. Některé z dalších příkladů jsou pro skutečně vědeckého ducha ještě více šokující. Například v typicky starosvětské rýmovačce „hoši a děvčata si vyšli hrát“ se objevují opravdu šokující slova: „Zanech večeře, zanech spánku“. Jak velký lékařský reformátor naší doby zaznamenal v působivém a vpravdě nesmrtelném postřehu: „Na nezbytnosti spánku se shodují všichni eugenici.“ Záležitost večeře je poněkud složitější a kontroversnější. Pokud šlo o opravdu zdravou večeři podle všech pravidel správné výživy, pak by nemuselo být tak těžké ji nechat být. Je ale zřejmé, že celá představa, kterou říkanka vyvolává je naprosto neslučitelná s moudrým vychovatelským dohledem. Je to divoká představa líčící děti, jak si hrají při měsíčku na ulicích, jako by byly před celým světem vílami z říše pohádek. Měsíčnímu svitu je podobně jako hudbě připisována moc rozrušit rozum a je přinejmenším zřejmé, že jde o slabost, kterou si dopřávat je nepříhodné a nerozumné. Žádný vědecký reformátor nechce postupovat ukvapeně a destruktivně: jeho reforma se totiž zakládá na oné evoluci, která dala vzejít antropoidovi z améby, což je proces, který dosud ještě nikdo neodsoudil jako ukvapené počínání. Když si ale eugenik vzpomene na neuvážené a romantické milostné pletky, jež taková měsíčná noc podněcuje, bude nucen vážně uvažovat nad tím, zda nebude zapotřebí měsíc zrušit nebo zakázat.
Mám ale vskutku mnohem víc pochopení pro prostotu dítěte, které volá po měsíci, než pro onen druh prostoty, která měsíc odmítá jako pouhý náměsíčný přelud. A vlastně si myslím, že tyto dva protikladné druhy prostoty jsou klíčovými pojmy současného přechodového období. Na jedné straně je nová věc zvaná prostý život, která stojí proti starší věci, kterou bychom snad mohli nazvat Prostou duší. Pokud jde o říši dětských říkaček, mohl by ji představovat a zastupovat Simple Simon (Šimon Prosťáček). Já dávám přednost starému Šimonovi, který sice nic neví o ekonomické theorii směny, ale měl alespoň positivní a poetické nadšení pro koláče. Považuji ho za mnohem moudřejšího, než nového Šimona Prostého, který svůj život zjednodušuje tím, že si pěstuje ke koláčům zvrhlý a pedantický odpor. Není třeba připomínat, že tuto filosofii koláčů lze s obzvláštní silou aplikovat na vánoční masové koláče a tím i na celou vánoční tradici, tak jak se odvíjí od prvních koled po imaginativní svět Dickensův. Morálka oné tradice je příliš prostá a očividná, než aby se jí dnes dalo rozumět. Ať už to mnoha moderním lidem zní jakkoliv hrozně, neznamená to nic menšího, než že Šimon Prosťáček by měl mít své koláče, dokonce i tehdy, když nemá své pence.
Filosofie dvou Šimonů prosťáčků je ale dostatečně jednoduchá. První představuje rozmach jednoduchosti směrem ke složitosti. Šimon si uvědomuje, že sám koláče dělat nemůže a proto se k nim staví se zápalem nepostrádajícím úžas. Druhý ale představuje reakci složitosti směrem k jednoduchosti, druhý Šimon jinak řečeno, koláče z různých důvodů odmítá, často i proto, že už jich snědl příliš mnoho. Většina Prostého života, se kterým se nyní setkáváme má samozřejmě tuto povahu Šimona sytého či přejedeného poté, co se stal méně prostým a jistě méně chamtivým. Tato reakce může nabýt dvou různých forem, jednak může Šimona pudit, aby hledal další a další drahé a výstřední cukrovinky, druhá ho může omezit na oždibování nějaké nové oříškové sušenky. Mezi řečí můžeme totiž poznamenat, že ho neomezí natolik, aby jedl suchý chleba. Prostý život nikdy nepřijme nic, co by bylo prosté v tom smyslu, že by to bylo očividné či dobře známé. Příslušná věc musí být prostá neobyčejně, nesmí být prostá běžně. Její filosofie musí být jaksi vyšší než běžný stůl prostřený ke snídani a poněkud sušší, než suchý chleba. Běžný postup, tak jak jsem ho pozorovat ve vegetariánských a jiných souhrnech je jistě v jednom smyslu dostatečně prostý. Pekař koláčů upeče něco, co vypadá (nebo aspoň vypadat má)jako koláč stejného druhu, jen má nový výrobek tenčí střídu zvenku a vevnitř nemá vůbec nic. Potom si Šimonovi Prostému řekne ne o penci, ale o libru, nebo možná u guineu, nebo o pětilibrovou bankovku. A nejpodivnější na tom je, že zákazník bývá Šimon prostý natolik, že požadovanou sumu zaplatí. To je totiž možná ten poslední a nejnápadnější rozdíl mezi Šimonem prostého ducha a Šimonem prostého života. Pravda je taková, že dychtivý a uznalý Šimon neměl ani penny. Šimon vytříbenější a exaltovanější má obyčejně pencí až příliš mnoho. Často je velmi bohatý, a musí být, protože čím sušší, tenčí a prázdnější koláče jsou, tím víc ho stojí. Už jen tohle ale odhaluje další stránku téhož paradoxu, a pokud lze za Prostý život mnoho peněz utratit, lze na něm i mnoho peněz vydělat. Z nového sebezáporu docela dobře žije pár lidí, kteří si dělají vlastní reklamu. Na jednom či druhém konci je však vždy bohatství a to je velký rozdíl mezi oběma Šimony. Možná je to rozdíl mezi Šimonem Petrem a Šimonem Mágem (odkaz na Nový zákon, ‚Šimon Petr je sv. Petr, Šimon Mág postava ze Skutků apoštolů, chtěl si koupit křesťanská charismata, po něm se také svatokupectví, kupování církevních hodností a služeb označuje jako simonie pozn. překl.)
Mám tu před sebou malou brožurku, v níž lze najít zcela přesný návod na falešného krocana do vegetariánského masového koláče a obezřelého a zdravého vánočního pudingu. Nikdy jsem docela nechápal, proč by k Prostému životu mělo patřit něco tak podvodného a téměř spikleneckého jako je napodobenina krocna. Od obhroublého a směšného konšela by se dalo i čekat, že ve sváteční rozvernosti bude krocana napodobovat, ale štíhlý a zapálený humanista by přece nic takového dělat neměl. Nerozumím ani theorii nápodoby ve vztahu k ideálu. Pokud někdo považuje pojídání masa za pouhý kanibalismus, jistě by neměl skládat zeleninu tak, aby připomínala nějaké zvíře. To je totéž, jako kdyby napravený kanibal ze Sandwichových ostrovů měl kusy masa poskládat tak, aby to připomínalo misionáře. Misionáři by jistě počínání svého konvertity sledovali s něčím menším než souhlasem a možná s čímsi blízkým zneklidnění. To, nakolik jsou tyhle ústupky konsistentní, ale nechám stranou, protože mi tu nejde o ústupky, ale o konfesi samotnou. A nejde mi tu jen o to, jak daná konfese ovlivňuje praxi v dietě či kuchyni, ale její obecnou theorii. Kompilátoři knížečky, na kterou se tu dívám, totiž na filosofii a ethiku hodně dají. Popsali celé stránky o bratrství, společenství, štěstí a uzdravení. Zkrátka, jak autor sám poznamenává, máme „také jisté mentální pomůcky podobné záplavě dnešní psychologické literatury—jen povznesené do vyšší sféry.“ Stavět něco během záplav může být poněkud riskantní a zdvihat povodeň na vyšší úroveň zase trochu obtížné, ale za těmito poněkud vágními výrazy je velmi skutečná moderní inteligence a názor, sdílené značným počtem kultivovaných lidí a hodné určitého dalšího studia.
Pod titulkem „Jak myslet“ najdeme čtyřiadvacet pravidel, prvních pár zní: „Vyprázdni svou mysl“, „mysli na to nejlepší,“ „oceňuj,“ „analyzuj“ „připrav se fysicky“, „připrav se mentálně,“ a tak dále. Setkal jsem se s několika horlivými studenty této školy, kteří se očividně přihlásili do tohoto kursu, ale v době našeho setkání zjevně dospěli pouze k naplnění prvního pravidla. Bylo, celkem vzato, zřejmější, že se jim podařilo více uspět v předběžném procesu vyprázdnění mysli, než to, že by prozatím myslili na nejlepší věci, nebo oceňovali či analysovali cokoliv konkrétního. Ochotně však připouštím, že tu byli i další, kteří o jistých věcech opravdu uvažovali a autenticky je promýšleli, i když naše názory se rozchází v tom, zda se opravdu jednalo o věci nejlepší. Přesto se ale, pokud jde o ně, jedná o myšlenkovou školu a proto stojí za zamyšlení. Když jsem tedy dokázal do této míry oceňovat, pokusím se nyní analysovat. Pokusil jsem se ve své vlastní mysli objevit, kde leží rozdíl mezi námi, odhlížeje od povrchních žertíků a novinářských bodů, a ptal jsem se, čím přesně to je, že jejich ideální vegetarián se tolik liší od mého ideálního křesťana. Přiznávám, že výsledkem soustředěné kontemplace jejich ideálu je poněkud netrpělivý skok vpřed ve vývoji jejich iniciace. Jsem mocně hotov „fysicky se připravit“ na konflikt s ideálním vegetariánem s jedinou nadějí, že mu vrazím jednu do nosu. V jedné povídce pana P. G. Wodenhouse napomíná vegetarián svého soka za výhružku, že ho stáhne z kůže tak, že mu připomene, že člověk by měl myslit jen na krásné věci, na což mu nepřítel odvětí slovy, ke kterým není co dodat: „Stáhnout tě z kůže je krásná věc.“ Já jsem připraven myslit na to nejlepší zrovna takovým způsobem, myslím ovšem, že vrazit ideálnímu vegetariánovi jednu do nosu by byla jedna z nejlepších věcí na světě. Je to možná extrémní příklad, obsahuje ale jeden mnohem vážnější princip. Podobní filosofové totiž často zapomínají, že k nejlepším věcem na světě patří právě ty, které jejich flegmatický universalismus zapovídá a že není nic lepšího či krásnějšího, než ušlechtilá nenávist. Netvrdím, že ji vůči nim cítím, ale oni nevypadají, že by ji cítili vůči čemukoliv.
Jelikož mi ale můj nový idealistický učitel říká, abych analysoval, pokusím se analysovat. Běžným způsobem by možná stačilo říct, že se mi jeho ideály nelíbí, a že dávám přednost svým vlastním, zrovna tak jako bych musel říct, že nu ořechový řízek nechutná tolik jako řízek telecí. Ovšem tak jako je možné jídlo rozepsat do vzorců o proteinech, tak je zčásti možné náboženské preference přeložit do formulace principů. To nejlepší, v co můžeme doufat je, že se nám podaří zjistit, které z těchto principů jsou primární. A v téhle souvislosti bych chtěl promluvit poněkud vážně a možná trochu s větším respektem o formuli o vyprázdnění mysli. Nepopírám, že může někdy být dobré vyprázdnit mysl od pouhého nahromadění dojmů z druhé a třetí ruky. Pokud se tím míní něco takového, čemu jeden můj přítel říká „jarní úklid mysli“, pak dokážu pochopit, co se tím rozumí. Ale ani ten nejdrastičtější jarní úklid zpravidla neznamená, že by se celý dům spláchl. Nestrhává se při něm střech jako pavučina, ani se zdi nevytrhávají jako plevel. A správným návodem není ani tak vyprázdnit mysl, jako spíš zjistit, že mysl vyprázdnit nemůžeme, ať se snažíme, jak chceme. Jinak řečeno, vždy se vrátíme k jistým základům, tvořenými našimi přesvědčeními, protože si stěží i jen dokážeme představit jejich opaky. Je ovšem paradoxem lidského jazyka, že i když jsou tyhle pravdy svým způsobem tak jasné a tvrdé, že jsou mimo všechny paralely, přece se každý pokus o nich promluvit jevívá jako matný a unikající mezi prsty.
Nu, když tedy tento anatagonismus takto analysujeme, zdá se mi, že pochází v posledku z jedné věci v pozadí myšlení těchto lidí, totiž jejich víry, že tělo je nutno brát vážně. Tělo je jakýmsi pohanským bohem, třebaže pohané jsou častěji stoici, než epikurejci. Začíná to už tím, že je samo počátkem. Tělo, když ne stvořitel duše na nebesích, je považováno za jeho praktického tvůrce na zemi. Jejich materialismus je v tomhle samotným základem jejich askeze. Chtějí, abychom požívali čisté ovoce nebo čistou vodu proto, aby naše myšlení bylo čisté nebo aby naše životy byly čisté. Tělo je jakousi magickou továrnou, do které tyhle věci vstupují jako zelenina a vystupují jako naše ctnosti. Trávení je tedy první známkou božství, tedy jakéhosi původu. Má i další známku božství, totiž tu, že pokud je spokojeno, na ničem jiném nezáleží, nebo v každém případě další věci pak následují na svém místě. A proto, řekli by, mají služby těla být vážné a ne groteskní, a jeho nejmenší náznaky by měly být vzaty jako děsivá varování. Umění tu má své místo, protože tělo musí být oděno jako oltář a věda se tu předvádí proto, že bohoslužby nutno vést v latinsky, řecky či v nějakém jiném posvátném jazyce. Docela bych tyhle věci chápal kolem nějakého boha či oltáře, jenže se stalo, že se před tímhle oltářem nemodlím a tohoto boha neuctívám. Nemyslím, že by se tělo mělo brát vážně, mám za to, že mnohem bezpečnější a příčetnější je stavět se k němu komicky, ba hrubě. A myslím, že když tělo dostane, jak se tomu stává o velkých slavnostech, volno, mělo by být svobodné nejen k moudrosti, ale i bláznovství, nejen k tomu, aby tančilo, ale i k tomu, aby se stavělo na hlavu. Když zkrátka smí opravdu přehánět svá potěšení mělo by smět přehánět i svou absurditu. Tělo má své vlastní postavení, svá vlastní práva a své vlastní místo pod státní mocí, ale tělo není králem, spíše je dvorním šaškem. A skutečný historický a lidský význam starých vánočních vtipů a vylomenin, ať už se jeví jakkoliv vulgrání, triviální či vyčpělé, je v tom, že v nich lidový instinkt vždy vzdoroval této pohanské slavnostní vážnosti ohledně smyslových záležitostí. Když člověk jedl husu, měl mít husí kůži a uvědomovat si, že je to samé jako ta nádivka, kterou se zrovna cpe. To je důvod, pro má v těchto věcech trochu smysl pro komiku, bude mít také smysl pro konservativní smýšlení a nebude ochoten měnit to,co vytvořil populární instinkt ke svému absurdnímu obrazu. Bude mít pochybnosti o vánočním puddingu vytvarovaném do podoby pyramid či Partheonu nebo čehokoliv, co není zrovna tak kulaté a směšné jako svět. A když stál pan Pickwick, kulatý a směšný jako kterýkoliv vánoční pudding nebo jakýkoliv svět hodný toho, aby v něm člověk žil, rozkročený a usměvavý pod jmelím vydesinfikoval tu větévku od její starověkého a vegetariánského smutku a pohanství, od krve Baldurovy a lidských obětí druidů.

Reklamy

Kapitola II.: Hamlet a psychoanalytik

Chapter II. Hamlet and the Psycho-analyst
Dnešní ráno, dlouhé hodiny před snídaní, i ty, co ve snídani přecházely a téměř se s ní překrývaly, jsem věnoval vědeckému bádání ve velkém vznikajícím oboru psychoanalysy. Jak již dnes ví každý žurnalista, psychoanalysa odvisí převážně od studia snů. Abychom ale mohli bádat o našich snech, je nutné snít a ke snění je nutno spát. Zatímco tedy ostatní marnili zlaté hodiny lehčími a méně učenými činnostmi, zatímco nevědomí a pověrčiví venkované už okopávali své nevědomé a pověrčivé zahrádky, aby vypěstovali své nevědomé a pověrečné fazole a brambory, zatímco kněží konali své zbožné maškarády a básníci skládali verše o naslouchání skřivanovi—já sám, průkopník o staletí napřed před tímhle zpozdilým stoletím, jsem pokrokově a nelítostně zkoumal všechny rozmanité děsivé noční můry, z nichž šťastnější budoucnost bude čerpat svá znamení a přikázání. Nebudu své sny popisovat podrobně, zas tak opravdu nelítostný psycholog nejsem. A vlastně mně napadá, že nový psycholog by byl u snídaně dosti nudný společník. Ve svém snu jsem se procházel jakýmisi katakombami pod Albert Hall a došlo tam i na pojídání věnečků (tedy hnědých pružných koláčků, které už dnes, podobně jako mnoho jiných sláv Anglie, neznáme) a dohadování se s theosofem. Příliš se mi nedaří uvést to do souladu s Freudem a jeho theorií potlačených nutkání. Přísahám totiž, že nutkání pozřít věneček, nebo přít se s stheosofem jsem nikdy v životě nepotlačil.A pokud jde o procházení se po Albert Hall, takové nutkání nemohlo nikdy nikoho potkat.
Když jsem sešel na snídani, podíval jsem se na ranní (a ne na večerní, jak vtipně naznačujete) noviny. Zas tak horlivě jsem se do svých vědeckých bádání nepohroužil. Jak říkám, podíval jsem se do ranních novin a viděl, že se hodně rozepisují o psychoanalyse, vlastně o ní vysvětlovaly skoro všechno, až na to, co je zač. To byla přirozeně věc, kterou noviny představily poněkud útržkovitě, a já si ty útržky poskládal, jak nejlépe jsem dovedl. Sny byly pouhými symboly a očividně symboly čehosi velmi divošského a hrozného, co zůstávalo tajemstvím. To mi připadá jao vysoce nevědecké použití slova symbol. Symbol není převlek, ale spíš předvedení, nejlepší vyjádření něčeho, co jinak vyjádřit nejde. Pojídání věnečku může znamenat, že bych rád ukousl svému otci nos (protože se mě silně zmocnil komplex z matky), ale to se nejeví jako velký symbolický talent. Albert Hall může implikovat vraždu strýčka, ale sotva se to jeví zvlášť zřetelně. A nevypadá to, že bychom se sněním dostávali nějak o mnoho blíž pravdě, pokud v noci skrýváme věci úplněji, než je potlačujeme ve dne. Tak či tak mi zamordovaný strýček připoměl Hamleta, o něm za chvíli, teď jen podotýkám, že moje noviny byly poněud neurčité a já s o to větší úlevou otevřel svoje „London Mercury“ a našel tam článek k tématu od tak schopného a sugestivního autora, jako je pan J. D. Beresford.
Pan J.D. Beresford se vlastně sám sebe ptal, zda se má stát psychoanalytikem nebo zůstat romanopiscem. Snadno pochopíme, že to neřekl přímo těmito slovy, sám by asi psychoanalysu umístil výše a je velice dobře možné, že svou vlastní beletrii by umístil níže, protože geniální mužové bývají často dostatečně nevinní, pokud jde o jejich vlastní autentickou originalitu. S takovou formou nevědomé mysli se nikdo z nás nebude přít. Vůbec ale netoužím po tom, abych sledoval génia, jak se celý zamotává a možná i zmírá bolestí ve snaze být si vědom svého nevědomí. Už jsem viděl příliš mnoho nešťastných skeptiků, kteří takto spáchali sebevraždu upadnutím do vnitřní rozpornosti. Häckel a jeho deterministé nás v čase mého mládí zastrašovali naléhavou nutností zvolit si filosofii, která by dokázala nemožnost volit cokoliv. Není sporu o tom, že by nám nová psychologie umožnila poznat, co děláme ve všech těch věcech, které děláme nevědomky. Tyto věci přichází a odchází a prochází svými spořádanými cykly, od času kdy jsou experimentální jako freudismus do času, kdy jsou tak vyvrácené jako darwinismus. Vůbec ale nechápu ty, kdo dovolují, aby něco tak očividně pomíjivého skrývalo věci viditelně trvalé, jako je morálka, náboženství a (oč nám jde zde), umění literární. Ars longa, scientia brevis.
Jak už bylo řečeno, psychoanalysa v každém případě v praxi odvisí od výkladu snů. Nevím, zda nucení mnoha lidí, zejména dětí, doznávat své sny, povede k velké produkci literatury, i když to jistě povede, vím-li co o lidské přirozenosti, k přeslavné spoustě lží. Na psychologově nelidské nevinnosti je cosi dojemného, když mluví už o vědecké přesnosti výsledků dosažených jedním konkrétním druhem důkazů, které nemohou být žádným myslitelným způsobem ověřeny ani přezkoušeny. Ovšem, jak správně říká pan Beresford, obecná myšlenka hledání znamení ve snech je tak stará jako svět, ale i speciální theorie o tom je starší, než by se mnohým zdálo. Vlastně není jen stará, ale je i očividná a protože byla vždy na očích, nebyla nikdy objevena. Vzpomínám si, že dávno předtím, než přišla současná móda, jsem i já (a nebesa vědí, že nejsem žádný psycholog) říkával, že tak, jak existuje pravda ve vší lidové tradici, tak je pravda i v lidovém rčení, že sny se řídí pravidlem protikladů. Znamená to, že člověk často v noci myslí právě ty na věci, na které nemyslí ve dne. Lidové rčení v sobě ale obsahuje jistou ctnost, kterou v protipopulární vědě naší doby nikde nenajdeme. V populárních pověrách je jeden ohromný prvek zdravé mysli, nikdy totiž nejsou vážné. O takových dobách, jako byl středověk, mluvíme jako o věcích víry, stejně pravdivým holdem by ala bylo označit je za věk pochybností, zdravých pochybností a dokonce zdravého posměchu. Na staré strašidelné historice bylo skoro vždy něco více či méně vědomě groteskního. Byla tu legrace smíšená se strachem a vesničtí balíci toho o tuřínu věděli až moc na to, aby občas nepomysleli na tuřínové duchy. S psychoanalysou žádné špásy nejsou. Jeden vesnický křupan by řekl: „Však se říká, že sny jsou protikladný“ a ostatní by řekli „Však“ a všichni by se pak hluboce niterně smáli. Když pan J. D. Beresford říká, že Freudova theorie je z vědeckých theorií pro romanopisce nejpřitažlivější, „byla to theorie sexu, takřka universálního thematu románu,“ je pak jasné, že naše publikum je pomalejší a obřadnější, než venkovští křupani. Nikdo se totiž nesměje. Vypadá to, jako by lidé ztratili schopnost reagovat na humorné podněty. Když se nějaké dojičce zdálo o pohřbu, řekla na to druhá „to bude veselka“ a obě se pak začaly hihňat. Když ale pan J. D. Beresford řekne, že theorie „nastiňuje možnosti volnější morálky tím, že se věnuje fysickým a duchovním nutnostem potřebným pro osvobození nutkání,“ vypadá to, jako by pointa poněkud utíkala. V hlubokém a neuspokojivém tichu, se neozve jediné zahihňání. Zdá se vskutku podivné, že když moderní brilantní umělec opravdu přijde s vtipy, které jsou skutečně vtipnější, než hrubé žerty vesničanů a dojiček, setká se tak ušlechtilá námaha s chabější odezvou. Je to jen příklad nepřirozené vážnosti, podobné umělému vakuu, v níž se všechny takové moderní experimenty provádí. Není ale pochyb o tom, že kdyby měl Freud to potěšení, aby své ideje vysvětloval ve starobylé pivnici, setkaly by se se spontánnějším aplausem.
Doufám, že nevypadám, jako bych pro pana Berseforda neměl pochopení, protože já nejen obdivuji jeho talent, ale v tého chvíli i postupuji přísně podle jeho theorií. Jednám, a říkám to s hrdostí, jako učedník Freudův a ten mi očividně zakazuje skrývat jakékoliv nutkání, zřejmě včetně nutkání ke smíchu. Vůči panu Besefordovi nechci být nijak nezdvořilý, ale samozřejmě moje první povinnost je vůči mému vlastnímu psychologickému nitru. A kdoví k jakému poškzení nejjemnějších ústrojí mého mentálního aparátu (jak to nazval pan Arnold Bennett) by mohlo dojít, kdych je podrobil náhlé a těžké námaze vzdorování úsměvu nad vědeckou theorií, která je přitažlivá, protože je sexuální, nebo kdybych donutil své rysy strnout v děsivém výrazu, pokud bych slyšel něco o duchovní nutnosti osvobození nutkání. Nejsem si tak docela jist, jak daleko má být osvobození nutkání v praxi dovedeno těmi, kdo je theoreticky hlásají. Nevím, zda je lepší uvolnit nutkání vyhodit někoho z rychlíku, aby měl člověk celou cestu kupé sám pro sebe nebo jaké by mohly být postihy za potlačení divošského instinktu zastřelit pana Lloyda George. Větší ale očividně zahrnuje menší a bylo by velmi nelogické, pokud bychom směli našeho spolucestujícího vyhodit, ale nesměli si z něj tropit šprýmy, nebo kdybychom směli jen střílet na pana George, ale nesměli se smát na pana Berseforda. A třebaže nemluvím tak vážně jako on, ujišťuji ho, že v tomhle jsem stejně upřímný jako on. V tom smyslu se vší vážností lituji jeho vážnosti a zcela vážně ji považuji za velmi závažné zlo. Některá zdravá lidská nutkání je totiž mnohem lepší uvolnit slovy a gesty a jedním z nich je univrsální lidský pocit, že je cosi komického na vztahu mezi pohlavími. Nutnání smát se při zmínce o „volné“ morálce nebo o „atraktivní“ sexuální vědě patří k nutkáním, které již většina lidí, kteří o psychoanalyse nikdy neslyšeli, uspokojila, umrtvují je jen ti, kdo mají psychoanalysu rádi.
Pan Berseford mi tedy musí prominout, když s upřímnou touhou vážně se držet jeho vážného argumentu, úvodem poukazuji na jistý normální prvek komedie, o kterém kritici z jeho školy podle všeho nic netuší. Když se ptá, zda může tato theorie Nemesis potlačování sloužit účelům velkého literárního díla, zdálo by se nejprve přirozené ověřit to příkladem největších literárních děl. A soudě podle tohoto vědeckého testu bychom museli připustit, že se zdá, že naše literární klasika selhává. Lady Macbeth netrpí náměsíčností proto, že by vzdorovala nutkání zavraždit Duncana, ale spíš proto (jakýmsi podivým trikem myšlení) že se jím nechala vést. Hamletův strýc se v chorobném stavu mysli nenachází, jak by jeden přitozeně čekal, kvůli tomu, že by svůj vlastní rozvoj zmařil tím, že ponechal svého bratra naživu a u moci, ale proto, že triumfálně uvolnil své chorobné nutkání nalít svému bratrovi do ucha jed. Podle theorie psychoanalysy, tak jak je vykládána, musí člověka pronásledovat duchové všech těch lidí, které nepovraždil. I kdyby mělo jít jen o ty, vůči kterým pocítil neurčitou chuť je zavraždit, pořád by měl v patách pořádný zástup. Přesto to zcela jistě vypadá tak, že Shakesperare ukazuje, jak Macbetha straší Banquo, které jednou ranou odklidil z denního světla i ze svého podvědomí. Peklo musí znamenat lítostz nad ztracenými příležitostmi ke zločinu, nesnesitelnou myšlenku na domy dosud stojící nevypálené a nevyloupené nebo na bohaté strýčky pořád živé a vykračující si po světě s vyčnívajícími řetízky od hodinek. A přece se zdá jisté, že Dante peklo ukázal jako místo věnované výlučně věcem vykonaným a skoncovaným a ne jen jako chorobně přeplněnou imaginaci zloděje, který nekradl a vraha, který nevraždil. Je zkrátka až příliš zjevné, že básníci a mudrci minulosti věděli velmi málo o psychoanaylse a bez ohledu na to, zda s ní pan Beresfor dokáže dosáhnout velkých literáních účinků, oni dokázali svých literárních účinků dosáhnout bez ní. Tohle je jen předběžná poznámka a důležitější věci se dotknu ta pár minut, pokud se do té doby nezmnění móda. Pro tuhle chvíli použiji jen test literární zkušenosti a toho, jak nezávislé na takové theorii byla skutečná mistrovská díla člověka. Lidé pořád vzrušují poetická místa u básníků jako byl Shakespeare a Dante, pokud u něčeho usínají, pak jsou to úseky vědecké. Nad nějakým systémy sfér, které Dante považoval za nejnovější astronomii, nebo nad nějakými diskusemi o tělesných šťávách o kterých si Shakespeare myslel, že je to nejposlednější fysiologie. Dovolávám se páně Beresfordova nezničitelného smyslu pro lidskost a jeho dosud nezničeného smyslu pro humor. Co by se stalo z Dickesnova díla, kdyby bylo přesáno podle Darwinových thesí? Co by se stalo třeba i s dílem pana Kiplinga, kdyby bylo přepracováno podle theorií pana Kidda? Věřte mi, proporce jsou takové, jaké jsem řekl. Umění je dlouhé, ale věda prchavá a páně Beresfordovu podvědomí, třebaže silnému a udatnému hrozí, že nebude ani tak ztlumeným bubnem jako spíš bubnem, který někdo umlčel navěky tím, že do něj prosekl díru jen proto, aby uvnitř nenašel nic.
Je tu ale shodou okolností jedno poučení, které mi připadá k věci a docela poutavé. Týká se ideje trestu.
Psychoanalytici pořád tajuplně bzučivě krouží kolem problému Hamleta. Obzvláště se zajímají o věci, jichž si Hamlet nebyl vědom, nemluvě o věcech, kterých si nebyl vědom Shakespeare. Staromódní racionalisté, jako jsem já, marně poukazují, že je to něco jako pitvat Pukův mozek nebo odhalovat skutečný soukromý život Punche a Judy. Diskuse už se netočí kolem toho, zda je Hamlet šílený, ale kolem toho, zda jsou šílení všichni, zejména experti zkoumající šílenství. Pozoruhodné na tomto procesu je, že i když jsou kritici dost subtilní na to, aby viděli subtilní věci, nejsou nikdy dost prostí na to, aby viděli věci očividné. O skutečně výtečném kritikovi slyšíme, že tvrdí, že v Hamletovi chtělo něco vědomí a podvědomí něco jiného. Vědomý Hamlet očividně bez výhrad přijal, ba uvítal povinnost msty, ale (tvrdí se nám) šok proměnil celou věc v bolest a vyvolal podivný a tajený odpor k celému záměru. Těmhle autorům patrně nedochází, že ono může být cosi přinejlepším nepatrně bolestného na tom, když podřežete krk svému strýci a manželovi své vlastní matky. K takovému činu může jistě existovat odpor, ale není mi moc jasné, proč by to měl být odpor nevědomý. Zdá se zrovna tak pravděpodobné, že si člověk může být docela dobře vědom toho, že se mu takový úkol nelíbí. Od moderní morálky se lišil v tom, že věřil, že je možné mít k něčemu nechuť a přece to provést.
Kdybychom se ale drželi argumentu těchto kritiků, pomysleli bychom si asi, že vraždění hlavy rodiny byl nějaký rodinný svátek nebo rodinná slavnost, rozverná a nevinná slabost, kterou by mladý princ dopřál s bezmyšlenkovitou nevázaností, nebýt temných a utajovaných myšlenek, které mu k ní dávají nepochopitelnou nechuť. Představme si, že by se některý z těchto středostavovských moderních kritiků, se stejným postavením a životním stylem jako já, dozvěděl (možná na základě své důvěry ve zprávy ze spiritistických seancí), že má jít domů do Bromptonu nebo Surbitonu a vrazit dranžírovací nůž do strýčka Williama, který kohosi otrávil a byl mimo dosah zákona. Je možné, že první kritikova myšlenka by byla, že je to příjemně strávené poloviční volno a že jen v kritikově podvědomí by se hýbalo podezření, že na celé věci bylo cosi nešťastného. Je ale také možné, že by se lítost neomezovala na podvědomí, ale vyplavala až téměř na povrch jeho vědomí. Protě řečeno, tahle kritika pozbyla posledních zbytků zdravého rozumu. Hamlet žádné takové podvědomé vysvětlování, protože on se vysvětluje sám, a možná v tom měl až příliš velkou zálibu. Byl to člověk, k němuž povinost přicházela ve velmi děsivé a odporné podobně, přicházela k člověku, který k takové formě povinnosti nebyl uzpůsoben. Byl tu konflikt, ale on si toho byl od počátku do konce vědom. Nebyl osobou nevědomou, ale osobou až příiš vědomou.
Zvláštní je, že tato theorie podvědomého odporu v dramatické postavě je sama příkladem podvědomého odporu v moderním kritikovi. Právě kritik v sobě má jakýsi podprahový předsudek, který ho vede k tomu, aby se vyhýbal věcem, které jiným přijdou velmi prosté. Od počátku se tajeně a skrytě vyhýbá velmi prostému faktu morálky, ve kterou Shakespeare věřil, na rozdíl od vší obhroublé psychologie, v níž takřka jistě nevěřil. Shakespeare jistě věřil v napětí a svár mezi povinností a náklonností. Kritik se instinktivně vyhýbá tomu, aby připustil, že Hamletův rozpor byl svárem mezi poviností a náklonností a pokouší se to nahradit svárem mezi vědomím a podvědomím. Aby nemusel dávat Hamletovi svědomí, dá mu komplex. Ve skutečnosti je ale nucen mluvit tak, jako kdyby měl člověk přirozenný sklon strýce zavraždit, protože nechce připustit, že by mohlo být jeho povinností strýce zabít. Je tak dohnán až k tomu, že tvrdí, že vraždit strýčky nám brání jen jakási temná a tajená utkvělá myšlenka. Je k tomu dohán proto, že nebere vůbec vážne prostou, chcete-li, primitivní morálku, na níž je tragedie postavena. Ona morálka totiž obsahuje tři principy, od nichž se totiž celé chorobné moderní podvědomí skutečně odtahuje jako od ošlivého bodnutí bolesti. Jsou to tyto principy: za prvé, že může být naším hlavním úkolem udělat něco správného, i když se nám to hnusí, za druhé, že ta správná věc může zahrnovat potrestání určité osoby, zejména nějaké mocné osoby a za třetí, že spravedlivé provedení trestu může mít podobu souboje a zabití. Moderní kritik je zaujatý vůči prvnímu principu a říká mu asketismus, je zaujatý vůči druhému a označuje ho za mstivost a je zaujatý proti třetímu, který obecně označuje za militarismus. Tahle konkrétní nálada moderní doby se myšlence, že opravdu může být povinností mladého muže proti všem svým sklonům riskovat svůj život, tasit meč a zabít tyrana, instinktivně vyhýbá. To je i důvod, proč se tyranům v moderní době tak dobře žije, A aby se kritik vyhnul tomuto prostému a očividnému významu, totiž války jako povinnosti a míru jako pokušení, musí moderní kritik postavit celou hru na hlavu a hledat její smysl v moderních představách, které jso uv této spojitosti tak odlehlé, až jsou bezvýznamné. Musí z Williama Shakespeara ze Stratfordu udělat jednoho z žáků profesora Freuda. Musí z něj udělat předního představitele psychoanalysy, což je něco podobného, jako kdyby z něj dělal předního propagátora očkování. Musí to nějak zaonačit, aby se Hamletova duše vešla do Freudových a Jungových klasifikací, což je to samé, jako kdyby měl Hamletova otce napasovat do klasifikací sira Olivera Lodge a sira Arthura Conana Doyla. Celou věc musí interpretovat podle nové morálky, o níž Shakespeare nikdy ani neslyšel, protože má silnou vnitřní nelibost k staré morálce, o které Shakespeare slyšet musel i kdyby nechtěl. A ono poučení, o měmž někteří z nás myslí, že se zakládá na mnohem zdravější morálce, říká, že trest jako trest je proces naprosto zdravý nejen proto, že napravuje, ale i proto, že odčiňuje. Co míní moderní svět tím, že navrhuje nahradit trest politováním je vlastně velmi prosté. Jde o to, že moderní svět si netroufne potrestat ty, kdo postihnutelní, ale jen ty, kdo jsou politováníhodní. Nikdy by se nedotkl nikoho tak důležitého jako je král Klaudius—nebo kaiser Vilém.
Nu a tato pravda je zrovna teď velmi k věci. U Hamleta jde o to, že velmi odpustitelně zaváhal v něčem, co bylo třeba udělat a to je věc zcela odlišná od toho, zda bychom něco takového udělali my. Už dávno na to poukázal Browning v „The Statue and the Bust“ (Socha a busta pozn. překl.) Tvrdil, že i kdyby byl motiv pro jednání špatný, motiv k nečinnosti by byl ještě horší. A činnost či nečinnost se soudí podle svých skutečnách motivů, ne podle toho, zda by někdo jiný udělal totéž z lepšího motivu. Bez ohledu na to zda Hamletova tyranovražda byla nebo nebyla povinností, byla jako povinnost přijata a jako povinnost byla obcházena. A přesně to samé platilo o takové tyranovraždě, po jaké všichni hlučně volali na konci Velké války (míní se první světová pozn. překl.) Potrestat kaisera mohlo a nemuselo být správné, nebylo to určitě správnější, než ztrestat německé generály a admirály za jejich ukrutnosti. I pokud to ale bylo špatné, neustoupilo se od toho proto, že by to bylo špatné. Ustoupilo se od toho, protože by s tím byly potíže. Bylo od toho ustoupeno ze všech těch motivů, slabosti a proměnilovosti nálad, které spojujeme se jménem Hamlet. Prolít krev imperiálních nepřátel mohlo být slavné nebo hanebné, bylo ale určitě ubohé hlučně se domáhat toho, co si nedovolíte prolít „to fall a-cursing like a common drab, a scullion“ (úplně jako ženská, načisto jak štěkna nějaký překl. E.A. Saudek pozn. překl.). Kdybychom neměli lepší motiv, než jsme měli tehdy nebo než máme nyní, pak by jistě bylo důstojnější, kdybychom nakrmili krkavce útrobami toho poběhlíka. Motiv je jediným morálním testem. Nějaký světec by nám mohl poskytnout vyšší motiv k odpuštění vojevůdcům m, kteří zmasakrovali Fryatta a Edith Cavell. My jsme ale neodpoustili vojevůdcům, my jsme prostě zapoměli na válku. My jsme nepromíjeli jako Kristus, my jsme jen odkládali a vyčkávali jako Hamlet. Naším nejvyšším motivem byla lenost, naším nejběžnějším motivem peníze. V tomto ohledu se vskutku musím okouzlujícímu a rytířskému králevici dánskému omluvit za to, že ho srovnávám s finančnickými knížaty a profesionálními politiky naší doby. Hamlet alespoň Klaudia neušetřil čistě proto, že by doufal, že od něj získá peníze na mzdy pro herce, nebo kvůli tomu, že s ním chtěl jednat o dodávkách vína na Elsinor nebo o dluzích nadělaných na Wittenburgu. Ještě méně jednal Hamlet čistě v zájmu Shylocka, obyvatele vzdálených Benátek. Není pochyb o tom, že Hamlet byl poslán do Anglie kvůli tomu, aby mohl dále rozvinout tyto vznešené motivy míru a odpuštění. „‚Twill not be noticed in him there; there the men are as mad as he.“ (Tam to na něm nikdo nepozná. Tam jsou všichni stejně potrhlí jako on. (překl. E.A. Saudek pozn překl. )
Je tedy velmi přirozené, že se lidé snaží rozebrat morální problém Hamleta na ne-morální prvky vědomí a podvědomí. Povinnost toho druhu, jíž se vyhýbal Hamlet, je povinností právě toho druhu, jemuž se vyhýbáme všichni, totiž spravedlnosti, která svrhává z trůnu a opsravedlňující pravdy. Mnozí jsou dnes v rozpoložení popírat, že je to povinnost, protože je to nebezpečné. To samozřejmě platí nejen pro mezinárodní věci, ale i pro záležitosti vnitřní, zejména v průmyslu. Kapitalismu bylo dovoleno, aby se v Anglii stal čnící tyranií, protože Angličané svou lidovou revoluci pořád odkládali tak, jako Hamlet pořád odkládal svůj palácový převrat. Vyčítali tehdy Francouzům jejich zalíbení v krvavých revolucích, zrovna tak jako dnes Francouzům vyčítají jejich lásku ke krvavým válkám. Ale trpělivost, která snášela proměnu Anglie v plutokracii, nebyla trpělivostí světců, byla to trpělivost, která ochromovala urozeného princze z tragedie, accidia a vleké odmítnutí. Zásadní v každém případě je, že tím, že odmítáme trestat mocné, brzy ztratíme samotnou ideu trestu a z naší policie udělámé pouhé pronásledovatele chudých.

Kapitola I.: Romance rýmu

Chapter I. The Romance of Rhyme
Pamatujeme si doufám, že jeden básník v komické opeře, se svou estetickou autoritou, tvrdil: „Hey diddle diddle will rank as an idyll, if I pronounce it chaste.“(„Hej, šmidli fidli bude znít jako idyla, když to vyslovím cudně.“ pozn. překl.) Tváří v tvář satiře, jež stále přežívá styl a módu, které zesměšňuje, je zapotřebí jisté morální odvahy, abychom ji dokázali vážně vyslovit cudně, nebo tvrdit, že dětská říkačka, o které je řeč, v sobě má opravdu nějaké kvality idyly. Pokud jde o její cudnost, v běžném smyslu, nemusí o tom být velkého sporu, bez ohledu na skandál talíře, který utekl se lžící,který bude vypadat stejně prostý ošklivosti jako láska trojúhelníků. A třebaže příhoda s krávou v sobě může mít něco z náměsíčné extáze Endymionovy, má v sobě i cosi ze stříbřitého chladu divočejších rysů Dianiných. Uchopitelnější pravdou je, že tato dětská říkačka je úplným a kompaktním modelem dětské povídky. Kráva hopsající přes měsíc dokonale naplňuje dva podstatné prvky takových příběhů. Z dobře známých předmětů tvoří fantastický účinek a sestavuje obraz, který je současně neuvěřitelný a nezaměnitelný. Ještě uchopitelnější a zde více k věci je, že dětská říkanka je velmi důrazně říkanka rýmovaná. Jak veselý rytmus, tak rýmovačka se pro svůj účel hodí právě tak akorát a stojí za celé knihovny propracované dětské poesie. A nejlepším důkazem její vitality je to, že satirik rýmovačku nevědomky ozvěnou opakuje i tehdy, když si z ní zrovna dělá legraci. Metrum oné satiry z devatenáctého století bylo metrem dětské říkačky. „Hey diddle diddle, the cat and the fiddle“ a „Hey diddle diddle will rank as an idyll“ („Hej, hej šmidli fidli, kočka house fidlí a “ a „Hej, šmidli fidli bude znít jako idyla“ pozn. překl.) očividně tančí podle jedné a té samé starodávné melodie a to rozhodně ne podle melodie, kvůli které pošla stará kráva, ale podle poněkud rozvernější melodie, která krávu pobídla přeskočit měsíc.
Celé dějiny věci zvané rým lze najit mezi těmito dvěma věcmi: prostý potěšením z rýmování „diddle“ a „fiddle“ a sofistikovanější potěšení z rýmování „diddle“ a „idyll“. Nu a fatální omyl o poesii a víc než polovina fatálního omylu o lidstvu spočívá v tom, že zapomínáme, že bychom měli mít jak první, tak druhé potěšení. Dalo by se říct, že první potěšení máme mít jako základ k druhému, či ještě pravdivěji, že bychom měli mít první uvnitř druhého. Fatální metafora pokroku, která znamená, že necháváme věci za sebou, naprosto zastřela skutečnou ideu růstu, která znamená, že si věci ponecháváme uvnitř. Jádro stromu zůstává jednou provždy to samé, bez ohledu na to, kolik ho obkrouží letokruhů a člověk své srdce nemůže nechat někde vzadu tak, že se rozběhne, seč mu nohy budou stačit. V jádru veškeré kultury jsou věci, o nichž se dá v každém slova smyslu říct, že je třeba si je vrýt právě tak do srdce jako do paměti. Nejvnitřnější složkou vší poesie jsou dětské říkanky, nesmysly, které jsou příliš šťastné na to, aby si i jen lámaly hlavu s tím, že jsou nesmyslné. Může to pak vést k nonsensu poněkud propracovanějšímu v gilberitiánském stylu, nebo ještě mnohem méně poetickému nonsensu některých browningovských veršování. Pravé potěšení z poesie je ale v tom, že máme jak prosté, tak subtilní potěšení. A vlastně právě v téhle prvořadé věci se mýlí tolik našich uměleckých a jiných reforem. Problém s moderním světem je v tom, že se pokouší dosáhnout prostoty všude, vyjma duše. Tam, kde má duše opravdovou prostotu, může být vděčná za cokoliv—i za složitost. Mnozí venkovští rolníci musí být vegetariáni a jejich běžný život je doopravdy prostý. Ovšem rolníci nepohrdnou dobrým obědem a když se k němu dostanou, nadšeně jej spořádají, protože mají nejen prostý život, ale též prostého ducha. A tak tomu i je s tím stylem moderního umění, který se, velmi správně, vrací k tomu, co je „primitivní“. Jeho morální omyl ale spočívá v tom, že se snaží spojit drsnost, která má náležet k prostotě, s povýšenectvím, které má patřit toliko k přesycenosti. Kupříkladu cílem nynějšího futuristického kreslířství má evidentně být kreslit strom tak, jak by ho nakreslilo desetileté dítě. Moderní umělec by to myslím připustil, a já se nad tím nechci jen ošklíbat. Jsem ochoten připustit, zejména pro účely diskuse, že v tomto pokusu o dosažení jasnosti i třeba skrze hrubost dětství, je jakási filosofická a psychologická pravda. V tomhle smyslu dokážu pochopit, nač míří člověk, když kreslí strom jen jako klacík ze kterého trčí menší klacíky. Mohl by se snažit v černé a bílé nebo šedé načrtnout prapůvodní a téměř prenatální osvícení, že je převelice pozoruhodné, že má nějaký klacík existovat a ještě mnohem pozoruhodnější, že má takový klacík stát nebo vyčnívat. Podobně okouzlen může být svým kouskem uhlí nebo šedé křídy, k vytržení ho může dovést, podobně jako dítě, už jen pouhý fakt, sám o sobě velmi poetický, že dělá čáry po papíře. Dítě ale skutečným stromem neopovrhuje kvůli tomu, že je jiný, než jeho kresba na papíře. Neopovrhuje strýčkem Humpereyem kvůli tomu, že ten talentovaný amatér dokáže strom opravdu nakreslit. Nemá horší mínění o skutečných klaccích jen proto, že jsou živé, rostou, větví se a kroutí způsoby neobvyklými pro vycházkové hole. Protože má jedno oko, může si užívat dvojího potěšení. Tento rozdíl, podle všeho podivně opomíjený, můžeme sledovat i v dramatu a většině dalších oblastí umění. Reformátoři zdůrazňují, že publiku prostších časů stačila holá prkna či nejjednodušší scéna, když mohli poslouchat Sofokla nebo Shakespeara, jak promlouvají jazykem bohů. Velmi náležitě si vystačili s holými prkny. Ale nelze říci, že by byli nespokojeni z okázalých slavností. Lidé, kteří dokázali ocenit Antoniovu řeč jako takovou by dokázali ocenit i samotný Aladinův palác. Cetky a pozlátko nepřijímali jako náhražku poesie a filosofie, protože jejich náhražkami nejsou. Měli ale cetky a pozlátko za velké a obdivuhodné Boží dary, protože právě tím jsou.
Zde se ale toto rozlišení vztahuje na rým v poesii. A vztahuje se na ně tak, že bychom se nikdy neměli stydět za to, že si něčeho užíváme jako rýmovačky i jako básně. Myslím si, že moderní básníci, kteří se snaží uniknout potěšení z rýmování usilujíc o volnější poetické potěšení, se dopouštějí téhož fundamentálně pomýleného pokusu spojit prostoru s nadřazeností. Takový básník je jako dítě, které nemůže mít radost ze stromu, protože vypadá jako strom, nebo návštěvník divadla, který se nemůže potěšit Ardenským lesem, protože vypadá jako les. Není nemožné najít ješitu a pedanta takového druhu, který bude tvrdit, že dokáže naslouchat literatuře v jakémkoliv prostředí, ale bude mít silné námitky proti příjemnému prostředí. A v kritice poesie a v tvorbě se objevil také puntičkář, který trvá na tom, že se každá nová báseň musí vyhnout právě té melodii, která tvořila krásu každé staré písně. Básníci se musí zříci dětinských věcí, včetně dětské záliby v pouhém prozpěvování iracionálních veršovánek. Dalo by se naznačit, že když se básník vzdá dětinských věcí, zřekne se poesie. Mohlo by ale být prospěšné říct ještě slovo k dalšímu ospravedlnění jak rýmu, tak poesie jak u dítěte, tak u básníka. Nu, opomíjení tohoto instinktu z dětského pokoje by bylo hloupým omylem, i kdyby to byl jen živočišný nebo automatický instinkt. Kdyby byl rým pro člověka tím, co čemu je psu štěkot, nebo kohoutu kokrhání, bylo by zřejmé, že takové přirozené věci nelze jen tak opomenout. Je zřejmé, že psí epos, o Argusovi namísto Odysea, by vposledku pozůstával ze štěkání. Je jasné, že kdyby takovou dlouhou báseň jako „Chantecler“ napsal opravdový kohout, byla by byla na kokrhavou notu. Pravda je ale taková, že dětská říkačka má ušlechtilejší původ, je li je pradávný, není živočišný, její princip je prvopočáteční, nejen v těle i v duši.
Milton věnoval předmluvu Ztraceného ráje těžkopádnému odsouzení rýmu. A možná nejvytříbenější a snad i nejznámější verš z celého Ztraceného ráje je opravdovou oslavou rýmu. „Seasons return, but not to me return“ (Jara a zimy se vrací, ne však ke mně se vrací pozn překl.) není jen ozvěnou, v níž zní všechna forma rýmu, ale přihodilo se i to, že ve svém duchu obsahuje téměř celou filosofii rýmu. Nádherné slovo „návrat“ v sobě, nejen svým zvukem, ale i smyslem, má náznak celého tajemství písně. Nejde jen o to, že už samotnou formou je to pěkný příklad jisté vlastnosti angličtiny, trochu podobné té, již paní Meynell obdivuhodně analysovala v minulém čísle tohoto magazínu na případu slova „unforgiven“ (neprominutý pozn. překl.) Jde o to, že popisuje samotnou poesii nejen v mechanickém, ale i v morálním smyslu. Píseň se nejen opakuje, ale i vrací. Nestačí jí, jako malým dětem, těšit se z pohledu na to, jak se kola točí. Chce se vracet, ne jen točit dokola, vracet se do dětského pokoje, kde se dala taková potěšení najít. Nebo, abychom metaforu trošku pozměnili, nebaví se jen pouhým obracením kola na cestě, jako by to bylo kolo pevně uchycené ve vzduchu. Vrací se nejen kolo, ale celý vůz. Ona upracovaná karavana vždy míří k nějakému tábořišti, které se ztratilo a nelze je znovu nalézt. Žádnému milovníkovi poesie nemusím vysvětlovat, že všechny básně jsou plné tohoto zvuku vracejících se kola a o žádných to neplatí víc, než o básních Miltonových. Celá pravda je zřejmá, nejen v básni, ale i ve dvou slovech v názvu. Všechny básně by se daly svázat do jedné knihy s názvem Ztracený ráj. A jediným cílem psaní Ztraceného ráje je proměnit jej, byť i jen toliko kouzlem a chvilkovou ilusí v Ráj znovuzískaný.
Právě v tomhle hlubším významu návratu musíme hledat zvláštní moc opakování, kterému říkáme rým. Na Miltonovu kritiku rýmu by se dalo snadno odpovědět v duchu rozumné, třebaže povrchní, volnosti tak, že svět, a vůbec svět básníků, tvoří dohromady všichni možní lidé. Je zřejmé, že Milton se mohl oprávněně zbavit rýmu, aniž by měl právo rýmem pohrdat. Je očividné, že jedinečná důstojnost jeho náboženské epiky by byla oslabena, kdyby to byla epika rýmovaná, začínající:
Of man’s first disobedience and the fruit
Of that forbidden tree whose mortal root. (Člověka první neposlušnost a plod/onoho zakázaného stromu, jehož kořen smrtelný pozn. překl)
Je ale právě tak očividné, že sám Milton by neběžel tak šarmantně a vesele na lehoučké fantastické noze při verších:
But come thou Goddess fair and free
In heaven yclept Euphrosyne (Přijdiž ty, Bohyně jasná a volná/v nebesa,ty jež se zoveš Eufrosyné pozn. překl.)
kdyby se bohyně zovala jinak, řekněme třeba Syrinx. Ve svých rozumnějších náladách by sám Milton rýmu theoreticky připustil místo ve vší poesii tak, jak je v praxi připouštěl ve své vlastní poesii. Jistě by ale řekl, že tentokrát, a možná vždy, by jej připustil na podřadné místo, nebo přinejmenším na místo druhotné. Ale je jeho místo druhotné, a je v jakémkoliv smyslu podřadné?
Romance rýmu nespočívá jen v potěšení z rytmické říkanky, třebaže to je potěšení, za které by se nikdo neměl stydět. Vidíme to ve starším stylu prodlužování refrénu písniček slabikami „rumty tumty“ nebo „tooral looral.“ Podobně, ale po pozdějším způsobu, to vidíme v diskusi o tom, zda je reforma konstruktivní nebo destruktivní, nebo zda je nějaký argument induktivní nebo deduktivní: vše to svědčí o velmi přirozené lásce k těm opakováním dětských říkaček, které tak působí jako píseň beze slov, nebo alespoň bez jakéhokoliv intelektuálního významu. V lásce k rýmu jako básnické formě odlišné od ostatních je ale obsaženo ještě něco mnohem hlubšího, něco co je možná příliš hluboké a subtilní, než abychom to mohli popsat. Nejblíž pravdě bude myslím tohle: i když opakování najdeme u všech autentických forem verše, u rýmu máme pocit, že se vracíme na přesně to samé místo. Všechny formy písní se hýbou tam a zpět jako příliv a odliv na moři, ale na širém moři homérských či vergiliovských hexametrů, moři které neslo lopotící se lodi Odyssea a Aenea, je hřmot přílivových vln rytmický, ale jejich zpěněné hřbety jsou nutně nepravidelné a neurčité. U rýmu máme spíš dojem vody bezpečně vylévané do dobře známé studny, nebo (abychom použili důstojnější metaforu) piva bezpečně nalévaného do důvěrně známého půllitru. Homérovy a Vergiliovy armády postupují a ustupují rozlehlou zemí a naznačují o ní ohromné a velmi hluboké city, city o tom, zda je to jejich vlastní země nebo jen země cizí. Když ale stará bezejmenná balada směle rýmuje „the bonny ivy tree“ s „my ain countree“ (švarný břečťan s mojou zemou pozn. překl.) se naše vize současně umenší a zostří do velmi živého obrazu jediného vojáka procházejícího pod břečťanem, který stíní jeho vlastní práh. Rytmus pracuje s podobností, ale rým s identitou. Nu a v jediném slově identita jsou obsaženy možná ty nejhlubší a jistě ty nejdražší lidské záležitosti. Ten, kdo si stýská po domově, netouží po domech, ba ani po rodinných domech ne. Ten koho trápí láska, nechce vidět všechny ženy světa, do nichž by se mohl zamilovat. Snad jen o tom, koho sužuje mořská nemoc, bychom mohli říct, že má ono kosmopolitní dychtění po veškeré zemi, nebo možná po jakékoliv souši. A to je možná důvod proč mořská nemoc, podobě jako kosmopolitismus, dosud ještě nebyly žádnou velkou inspirací pro písně. Písně, zejména ty nejpůsobivější, obyčejně odkazují k něčemu absolutnímu, k nějakému jednoznačně určené osobě nebo místu, které nemůže nahradit žádná podobnost. V takových případech je všechna aproximace asymptotická. Marnotratný syn se vrací do domu svého otce a ne sousedům, leda že by to byl marnotratník ještě ne docela střízlivý, milenec touží po dámě svého srdce a ne po její sestře dvojčeti, s výjimkou starých zápletek v romancích, a dokonce i spiritista obyčejně hledá určitého ducha a ne jen nějaké duchy. Myslím, že nesnesitelnou mukou spiritismu musí být pochybnosti o identitě. Tak či tak, obecně přijdeme na to, že v literatuře bylo toto volání po identickém proneseno nejzvučněji a nejnezaměnitelněji v rýmu. Dalším účelem, pro který je tato velmi jednoznačná a zaostřená forma velmi dobře uzpůsobena je vyjádření dogmatu, na rozdíl od pochybnosti či i názoru. Proto také, i když připustíme veškerý úpadek nejklasičtějších účinků klasického jazyka, vyjadřuje rýmovaná latina středověkých hymnů to, co má vyjadřovat, velmi pronikavým poetickým způsobem, srovnáváme-li to s uctivým agnosticismem tak ušlechtile pronášeným v ubíhajících poetických metrech starověkých básníků. I kdybychom totiž pojímali záležitost středověkých veršů jako sen, byl to alespoň živý sen, sen plný tváří, sen lásky a ztracených věcí. A něco z téhož ducha se vine matnějším způsobem příslovími a frázemi, které nejsou přímo náboženská, ale spíše v jakémsi rudimentálním smyslu filosofické a všechny vycházejí obtěžkány břemenem návratu, věcí, které lze vnímat toliko v povědomých zlomcích… on revient toujours…je to starý příběh—je to láska, která působí, že se svět otáčí a všechny cesty, že vedou do Říma, skoro bychom mohli říct, že všechny cesty vedou do rýmu.
Miltonovu vzpouru proti rýmu nutno číst ve světle dějin. Milton je renesancí zamrzlou do puritánské formy, počátkem údobí, které bylo svým způsobem klasické, ale ještě určitějším způsobem aristokratické. Stoupenec klasicismu tu byl duchovním aristokratem, protože duchovním aristokratem byl kalvinista. Sedmnácté století bylo silně individualistické a mělo v ušlechtilém i nepočestném smyslu respekt k osobě. Nemělo naprosto žádný respekt k populárním tradicím a většina z nich vprostřed jeho čistě logického a legálního rozrušení zemřela. Obejvil se parlament a vytratil se lid. Umění, které bývalo pod ochranou patronů-světců bylo převedeno pod patronáty mecenášů. Školy a koleje současně posílily a zúžily novou vzdělanost a způsobily, že se stala poněkud výlučnou pro jednu zemi a jednu třídu. Zatímco dříve umělo spoustu lidí trochu mizerné latiny, nyní pár lidí ovládalo výtečně latinu vynikající. Jenomže mluvili svou dobrou latinou tak, že by jim žádný latiník na světě nemohl porozumět. Omezili klasická studia na to nejklasičtější období a hrubě přeháněli barbarství a neplodnost patriotické řečtiny nebo středověké latiny. Je to něco podobného, jako kdyby někdo řekl, že jelikož je anglický překlad Bible zřejmě tou nejlepší angličtinou na světě, nestojí proto Addison a Pater a Newmann za čtení. Dokážeme si představit, co by mohli v takovém rozpoložení říct o hrubých rýmovaných hexametrech mnichů a nebylo by nepřirozené, pokud by mohli pociťovat jakousi reakci i proti rýmům samým. Historie rýmu je totiž historií něčeho jiného, velice ohromného a někdy neviditelného a rozhodně čehosi nedefinovatelného, proti čemuž vedli aristokratickou vzpouru.
Je těžké definovat tuhle věc v nestranných moderních pojmech. Mohli bychom ji docela dobře označit za romanci a to i v techničtějším smyslu, protože odpovídá vzestupu romantického jazyka odlišného od jazyka románského. Ještě správněji bychom mohli mluvit o náboženství, protože historicky se jednalo o postupné znovuvynoření Evropy z temného věku, protože i když už nebyla pod jednou vládou, ještě pořád měla jedno náboženství. Bylo to, zkrátka, stvoření křesťanstva. Mohli bychom tomu říkat legenda, protože nejvíce v té věci působí všudypřítomná a mocná lidová legenda a tak věci, které se nemusely stát, a někteří tvrdí že se nikdy stát nemohly, jsou nicméně v naší rasové paměti zakořeněny tak, jako věci, které se přihodily nám samotným. Například celý artušovský cyklus takhle vypadá jako cosi skutečnějšího, než skutečnost. Jsou-li tváře z oné temnoty temného věku, Lancelot a Artuš a Merlin a Modred, vskutku tvářemi ze sna, pak jsou to tváře z živého sna, sna v posteli a ne v knížce. Přinejmenším podvědomě bych byl mnohem méně překvapen, kdyby měl znovu přijít Artuš, než bych byl překvapen, pokud by se vůbec měl objevit Nadčlověk. Ještě jinak bychom to mohli nazvat kmotrovstvím (Gossip), což je ušlechtilé označení, které v sobě má jméno Boží a jeden z nejvelkorysejších a nejsrdečnějších vztahů mezi lidmi. Mám totiž za to, že jen sotvakdy jindy se tak obrovské množství kultury a řemesel a písní předávalo ústně jedním velkým šumotem konversace stoletími nevědomosti až k stoletím většího vědění. Vzdělávání muselo být věčnou zkouškou viva voce, ale lidé ve své zkoušce zas a znovu obstáli. Přinejmenším se z nich stávali v hrubém slova smyslu takoví mistři svobodných umění, že skládali Píseň o Rolandovi a stavěli ony kulaté románské oblouky, které nesou tíži tolika gotických věží. Nu a konečně to lze označovat i za ignoranci, barbarství, černou pověru a reakci směřující k tmářství a staré noci a to je označení výtečně úplné a uspokojivé, jen za sebou nechává slabé podivení nad tím čím to asi bude, že právě ti nejmladší básníci pořád píší básně o Arturově meči a Rolandově rohu.
To vše bylo jen počátkem procesu, na kterém jsou velmi zajímavé dvě věci. Prvním je způsob, jímž středověké hnutí znovu zbudovalo starou římskou civilisaci a druhým byl způsob, kterým ji neobnovovalo. K věcem, které neexistovaly v pohanské kultuře a existovaly v kultuře křesťanské se pojí zvláštní zájem. Myslím, že o většině z nich platí, že v sobě měly vlastnost, již bychom velmi přibližně mohli popsat jako lidovost či možná obyčejnost a vulgaritu, protože vlastně pořád ještě mluvíme o jazycích, které se právě v té době vyprostily z latiny jako lidové či vulgární řeči. A mnohým klasickým badatelům by to přišlo vulgrání ještě ve vulgárnějším smyslu. Byly vulgární v tom smyslu, že byly živé a svěží až přemrštěně a velmi přímo a bez okolků působily na emoce. Prvním zákonem heraldiky bylo, že své srdce budete nosit na rukávci. Takové středověké myšlení byl opakem pouhého mysticismu ve smyslu pouhého tajemství, pravdivěji bychom to mohli popsat jako bažení po sensacích. Patřila k tomu například dychtivá, ba netrpělivá, láska k barvě. Dřív se naučila malovat než kreslit a dřív si mohla dovolit škvár s barevnou obálkou za dvě pence, než zvládla levnější vydání s jednoduchou vazbu za penci. Nakonec to samozřejmě vyvrcholilo energií a svěžestí gotiky, ale i její bohatost spočívala na jisté psychologické prostotě. Do protikladu ke klasice to můžeme postavit tím, že si povšimneme populární a vášnivé záliby pro vyprávění příběhu v kameni. Můžeme připustit, že dorské portiko je báseň, nikdo by je ale neoznačil za anekdotu. Měl nastat čas, kdy měla být většina obraznosti katedrál ztracena, ale na tom, že byly zohaveny svými nepřáteli by sešlo méně, kdyby je již nepřehlíželi jejich přátelé. Sešlo by na tom méně, pokud by se celý příliv vkusu mezi bohatými neobrátil proti starým populárním mistrovským dílům. Puritáni je zohavili, ale cavaliers (strana krále Karla I. v politickém a náboženském konflitku v Anglii v 17. stol. Občanská válka vyvrcholila porážkou krále, jeho popravou a nastolením Cromwellova puritánského režimu pozn. překl.) je opravdově nebránili. Cavaliers byli také aristokraty nové klasické kultury a slovo gotické používali ve smyslu barbarské. Pro teutonisty tu můžeme odbočkou podotknout, že pokud tohle značilo, že gotika byla v opovržení, pak to znamenalo, že v opovržení byli i Gothové. Když se ale cavaliers po puritánském interregnu vrátili, obnovovali ne v Puginově, ale ve Wrenově stylu. Právě to, čemu říkáme restaurace, což byla restaurace krále Karla, bylo také restaurací sv. Pavla. A byla to velice moderní restaurace (míní se stavba nové londýnské katedrály sv. Pavla. Gotickou stavbu nahradila dnešní Wrenova klasicistní či barokní pozn. překl.)
Prozatím bychom mohli říct, že prostí lidé nemají rádi prosté věci. To bezpochyby platí, když porovnáme klasiky s těmito velice barevnými středověkými záležitostmi nebo se všemi těmi barvitými vizemi, které začaly žhnout v noci temného věku. Nu a jednou z těchto záležitostí byla romantický vynález zvaný rým. A dokonce i tu, když obojí porovnáme, vidíme něco z téhož paradoxu podle kterého mají prostí rádi složitosti a složití zas jednoduchost. Ignorantům se líbí spletité dřevořezby a melodické a často velmi promyšlené rýmy. Učencům se zamlouvají holé zdi a blankvers. V případě rýmu je ovšem obzvláště obtížné definovat dvojí a přece velmi určitou pravdu. Je velmi těžké definovat v jakém smyslu je rým umělý a v jakém prostý. Pravda je taková, že je prostý, protože je umělý. Je tu umělost, která se líbí dětem a dalším prostým lidem, je to hračka. Coby technický výdobytek stojí od populární zkušenosti stejně daleko jako staré populární sporty. Dokáže to každý, zrovna tak, jako může každý plavat, tančit, střílet z luku, ale nikdo to nemůže dělat, aniž by si s tím nedal tu práci a je jen pár těch, kdo to umí opravdu dobře. Stovkou způsobů se to podobalo oné prosté, ba pokorné energii, která vytvořila všechnu ztracenou slávu cechů. Jejich rým tak byl právě tak užitečný jako ozdobný. Nebyla to jen melodie, byla to i mnemotechnická pomůcka, zrovna tak jako jejich věže nebyly jen trofeje, ale také majáky a zvonice. V jiném ohledu je rým spřízněný s rétorikou, ale rétorikou velmi positivního a důrazného druhu: je to souběh zvuků, který zní jako by se jím říkalo: „Je to opravdu tak.“ Shakespeare si to uvědomoval, když zuřivé nebo romantické scény zakončoval rýmovaným dvouverším. Vím, že se to některým kritikům nelibí, myslím si ale, že jsou chvíle, kdy se z dramatu musí stávat melodrama. Je tu pak ještě mnohem starší účinek rýmu, který lze označit toliko za mystický a který se může jevit jako pravý opak účinku utilitárního a téměř stejně vzdálený účinku rétorickému. A přece s prvním sdílí tuhou tkáň čehosi, co se nesnadno zapomíná a s druhým dotek autority, který je cílem veškerého řečnictví. To, co mám na mysli lze najít ve skutečnosti, že tolik ze starých příslovečných proroctvích, od Merlina po Matku Shipton, bylo předáváno v rýmovaných verších. Lze to najít v samotném jménu Thomas the Rhymer.
Nejsnadněji ale tuto populární vlastnost či kvalitu pojmenujeme jedním jediným slovem: je to píseň. Rým odpovídá melodii tak prosté, že míří jako šíp přímo do srdce. Odpovídá refrénu tak povědomému a zřejmému, že se k němu mohou přidat všichni. Nezneklidňuje mně poznámka, že když takový šíp písně trefí srdce, mine zcela hlavu. Nestarám se o to, abych popíral, že sbor vyzpěvující refrén může být někdy opilý, když lidé ztrácí hlavu, aby našli jazyk. Nehájím, definuji, snažím se najít slova pro velký, ale neuchopitelný rozdíl mezi jistými věcmi, které jsou básní a jistými jinými věcmi, které jsou také písní. Je samozřejmě jen náhoda, že Horatio svou největší sérii ód otevírá tím, že říká, že opovrhuje světskou populací a touží ji vyhnat ze svého chrámu poesie. Je to ale náhoda toho druhu, která je téměř alegorií. V jistém smyslu ale má i praktickou stránku. Může, koneckonců, celý dav lidí zpívat onu ušlechtilou ódu Descedne Coelo tak, jako jistě může zapět Dies Irae nebo, když na to přijde, „Down among the Dead Men“ ? Zpíval Horatio sám horatiovské ódy tak, jako Shakspeare zpíval, nebo jen stěží mohl nezpívat, shakespearovské písně? Sám to nevím, protože nejsem v žádné z těchto věcí učencem. Nemám ale pocit, že by to mohla být jedna a ta samá věc, a snažím se jen o její hrubý popis. Rým souzní s konkrétním druhem písně, který může být písní populární, ať už je patetická, vášnivá nebo komická a Milton má nárok na svou pravou význačnost, protože není pravděpodobné, že by kdokoliv zpíval Ztracený ráj jako by to byla píseň takového druhu. Pokusil jsem se naznačit svou sympatii a porozumění pro rým takovými slovy, které jsou dost pravdivá na to, aby je druhá strana přijala jako vyjádření svých antipatií vůči rýmu. Připustil jsem, že rým je hračka, ba trik toho druhu, který se moc líbí dětem. Připustil jsem, že všechny rýmované verše jsou dětské veršovánky. Nikdy ale nepřipustím, že ten, kdo by byl příliš veliký pro dětský pokoj je dost velký pro Boží království, i kdyby ten Bůh byl jen Apollon.
Dobrý kritik by měl být jako Bůh z velkého rčení skotského mystika. George Macdonald řekl, že Boha bylo snadné potěšit a těžké uspokojit. Takový paradox je pozicí všeho dobrého posuzování umění. Bez první části paradoxu všechno posuzování a oceňování zaniká, protože ztrácí schopnost oceňovat. Dobrá kritika, opakuji, v sobě spojuje subtilní potěšení z věci dobře provedené s prostou radostí z toho, že se vůbec dělá. Spojuje v sobě potěšení vědeckého inženýra z toho, jak do sebe zapadají kola spolupracující k logickému cíli s dětským potěšením z toho, jak se kolečka točí. Spojuje v sobě potěšení uměleckého kreslíře z toho, že jeho črty uhlem, třebaže lehké a zdánlivě rozvolněné, jsou zcela přesné a v dokonalém poměru s potěšením dítěte z toho, že uhel vůbec nechává na papíře nějaké stopy. A stejným způsobem kombinuje potěšení kritika z básně s dětským potěšením z rýmu. Historicky tu jde o to, že tento druh poesie, druh romantický rýmovaný, vzešel z temného věku, tedy temných staletí středověku a že za ním stála celá tato obrovská populární moc, lidská láska k písni, hádance, přísloví, slovní hříčce nebo dětské říkačce, prozpěvování nespočetných dětských písní, sbor tisíců táborových ohňů a tisíců tavern. Když poesie ztrácí své spojení se všemi těmito lidmi, které lze snadno potěšit, ztrácí všechnu svoji schopnost potěšení rozdávat. Když se básník dívá svrchu na rým, nebudu říkat, že to je jako kdyby se díval svrchu na kopretinu (což by připadalo možné literárněji smýšlejícím), ale spíše, že to vypadá jako by se díval svrchu na skřivana, protože letí v balonu. Je to odřezávání samotných kořenů poesie, je to vzpoura proti přirozenosti, protože je přirozená, proti dennímu světlu, protože je jasné, či proti horám, protože jsou vysoké, nebo východu měsíce, protože je tajemný. Proces zamrzání začalo po reformaci pedantickým hledáním vytříbenějších, leč volnějších forem, dnes skončil beztvarostí.
Vtipné na tom ale je, že i když je to beztvaré, je to pořád pedantické. Nový anarchističtí umělci nejsou připraveni přijmout vše. Nejsou připraveni přijmout cokoliv vyjma anarchie. Cokoli klasického, co se nedrží nejposlednějších konvencí nekonvenčnosti, odmítají stejně chladně, jako kterýkoliv klasik odmítá cokoliv romantického. Jenže klasika byla formou a byla i doba, kdy to byla forma nová. Ti, kdo vynalezli sapfickou formu, přišli na nové metrum, zavedení alžbětinského blankversu bylo pravou revolucí v literární formě. Ovšem vers libre, nebo devět desetin z něj, je novým metrem asi tak, jako je spaní po příkopech novou školou architektury. Je to asi asi taková revoluce v literární formě jako je pojídání syrového masa inovací v kuchařském umění. Není to dokonce ani originální, protože to není tvořivé, umělec nic nevymýšlí, jen něco ruší. Jediné na čem ale záleží pokud o jde o můj nynější výklad je vyjádřeno ve slově „pýcha“. Není to jen pýcha ve smyslu jásání, ale pýcha ve smyslu pohrdlivosti. Takoví vyvrhelové jsou výlučnější než aristokraté a jejich anarchická arogance zasahuje dál, než pýcha Miltonova a aristokratů nové učenosti. A tohle poslední uhlazení dokonalo dílo započaté příčetnějšími aristokraty, dílo nyní nejočividnější na světě: odloučení lidu a umění. Nemusím zdůrazňovat sensační a očividnou povahu tohoto odloučení. Nemusím doporučovat, aby svůj vers libre zpíval po hospodách. Dokonce ani nemusím mladému imagistovi doporučovat, aby své nesouvislé obrazy četl veřejnému shromáždění. Ta věc není jen připouštěna, ona je obdivována. Starý umělec zůstával hrdý vzdor své neoblibě, mladý umělec je hrdý na svou neoblibu, je to možná hlavní základ jeho pýchy.
Třebaže sám přebývám v temných staletích středověku, nebo přinejmenším mezi středověkými pohádkami, přesto jsem puzen ke vzpomínce na cosi, co jsem četl v jedné moderní pohádce. Shodou okolností jsem už zmínil jméno George Macdonalda a právě v nejlepší z jeho knih je popsáno, jak mladý havíř v horách vždy dokázal zahnat podzemí skřety, pokud si dokázal vzpomenout a zopakovat jakýkoliv druh rýmu. Improvizované rýmy bývaly často zkomolené, zrovna tak jako tomu bylo u mnoha mnišských hexametrů v pokažené latině, bylo to i břímě mnoha hrubých balad z Pomezí mezi Anglií a Skotskem. Mám ale dojem, že vyháněly démony, modré démony pesimismu a černé démony pýchy. Madame Montessori, která očividně hluboce litovala výchovného účinku pohádek by ve mně v každém případě nejspíš viděla žalostný příklad takové brzké zvrácenosti, protože protože onen obraz, který patřil mezi mé první, bude podle všeho i jedním z mých posledních a když pomine, jako by přešlo procesí i hluk mnoha nových a originálních hudebních nástrojů s podivnými tvary a ještě podivnějšímu zvuky uslyším v nastalém tichu jen šustot a ruch mezi kamením a kluka pozpěvujícího si na hoře.

Úvod

Introduction
Svázal jsem tyhle věci dohromady dosti tenkým provázkem, ale protože jsou samy útlé, je možné, že provázek (a metafora) mohou vydržet pohromadě. Tyto poznámky se dotýkají celé šíře témat a v mnoha případech byly přičiněny ve velmi různé době. Pojednávají o všem možném od dam advokátek po jeskynní muže, a od psychoanalysy po volný verš. Přesto mají při všem svém toulání tolik společného, že všechny naznačují, že toulání je schopen toliko tradičnější duch. Divocí theoretici naší doby potulky jsou potulky docela neschopní. Když mluví o vytváření nových cest, pokládají jen nové koleje. Každý z nich je nutně uvězněn jen ve svém malém vesmíru. Jinak řečeno, je omezen právě obsáhlostí své vlastní generalisace. Marxistova vysvětlení nesmějí vykročit mimo ekonomiku, a freudovský badatel má zakázáno zapomínat na sex. Všímat si jen fantastické stránky těchto sekt může vypadat jako velmi frivolní potěšení—a já nepopírám, že tohle je velmi frivolní kritika. Tvrdím jen, že tahle frivolita je poslední přežívající formou svobody.
Známkou všech těchto poznámek je, abych tak řekl, že veškerý nonsens světa nabývá jakési divoké zajímavosti země divů toliko z normálního hlediska. Chci říct, že jen v zrcadle uměřeného rozumu a příčetnosti, a nikdy jsem si nedovolil tvrdit, že bych měl něco víc, se šílenosti mohou jevit jako obrazy sdostatek jasné na to, aby mohly oslovovat imaginaci. Koneckonců právě průměrnému pravověrnému člověku se herese jeví jako fantasie. Koneckonců právě my běžní a nudní lidé se můžeme těšit z výstředností jako z nějaké země elfů, kdežto výstředníci jsou natolik vážní, že si ani neuvědomují, že jsou elfy. Když nám někdo řekne, že nesouhlasí s tím, aby se dětem vyprávěly pohádky, jsme to my, kdo chápe, že on sám je obyvatel říše pohádek. On to sám ani netuší. Když říká, že by dětem nedovoloval, aby si hrály s cínovými vojáčky, protože je to militaristické, můžeme se představami o fantastických možnostech jeho nápadu bavit my, on ne. To my náhle pomyslíme na děti hrající si s malými cínovými postavičkami filantropů, poněkud zakulacenými, s cínovými cylindříky, maličkými cínovými bůžky našeho ekonomického náboženství. To my pro něja jeho imaginativní ideu rozvíjíme doporučením malých olověných panenek odpíračů z důvodů svědomí v pevných postojích hlubokého znechucení nebo celého regimentu maličkých kvakerů s mrňavými šedými plášti a bílými vlajkami. Jeho samotného by nikdy žádná taková náhrada nenapadla, jeho negace je čistě negativní. Nebo když nám vzdělaný filosof řekne, že dítě si má být naprosto rovné s dospělým, bez naší pomoci svou myšlenku nikam dál už nedovede. Přirozené doporučení, že nemluvně by se mělo střídat s matkou v tom, kdo koho bude nosit, jakmile maminku nošení unaví, nepřijde od něj, ale od nás. Když to bude jen na něm, nevyvolá v mysli poetický obraz dítěte tlačícího dvojkočárek s tátou a mámou vedle sebe. Nemá žádný motiv hledat svěží logické rozvinutí, asimilace rodiče a dítěte je pro něj prostě všední, otřepaná záležitost a nevyhnutelná součást jeho poněkud otřepané filosofie. My, ne on, dokážeme přehlédnout celé panorama a ubíhající perspektivu jeho vlastních názorů a dobrat se toho, co má skutečně na mysli. Jen ti, kdo mají běžné názory mají mimořádné vize. Na těchto vizích vlastně nic zvlášť mimořádného není, až na mimořádné lidi, kteří některé z nich podnítili. Jsou to jen velmi letmo kreslené črty některých z podivných věcí, jež lze nalézt v moderním světě. Ať už ale jsou jakkoliv nedostatečným příkladem, pravdou zůstává, že tohle je zdravý princip za příklady mnohem lepšími a že zdravá mysl je podmínkou satiry jak v oněch velkých věcech, tak v těchto malých záležitostech. Gulliver se může jak do země obrů, tak do říše liliputánů zatoulat právě proto, že je mužem střední postavy. Skutečnou romanci získávání slunečních paprsků z okurek vidí Swift a ne laputští profesoři. Bylo by méně než přesné označovat Swifta za domácí sluneční paprsek, ale pokud nevyždímal mnoho slunečního svitu z okurek, aspoň ho pustil do profesorů. Za to, že byl příběh tak divoký, nemohl Swift šílený, ale Swift příčetný. Ještě zřejmější je pravda u lidí, kteří jsou příčetnější. Právě Rabelaisův zdravý rozum působil, že se šklebil jako chrlič a Dickens, v jistém smyslu, viděl zemi jako plnou cizích a podivných bohů právě proto, že byl šosák. Tyhle jalové novinářské čmáranice nemají nic společného se standardy skutečné literatury, až na princip, o který v nich jde, ale ten princip je správný.
I když jsou to ale frivolní eseje, které jen předstírají, že se dotýkají témat a theorií, které nemohou vyčerpávajícím způsobem pojednat, přidal jsem některé, které možní nevypadají, že by zapadaly i do tak volného schémtu. Jsou s ním nicméně v jistém smyslu spojené. Začínám esejí o rýmu, protože je to typ tradice toho druhu, který antitradicionalisté nyní napadají a skončil jsem esejí nazvanou Milton a stará dobrá Anglie (Milton and Merry England), protože jsem měl dojem, že mnozí by mohli špatně pochopit moji argumentaci proti novým puritánům, kdyby neměli představu, jak jsem se pokusil postavit k šířeji přijímané argumentaci ve prospěch starých puritánů. Oba tyto články vyšly poprvé v London Mercury a já děkuji panu J. C. Squiremu za laskavé svolení s jejich přetištěním. V druhém případě jsem ale měl další pocit, že jsem někde chtěl vyjádřit historický pocit, který podkládá celek, přesvědčení, že existovala a existuje normálnější a národnější Anglie, již jsme druhdy obývali a do níž se pořád ještě můžeme vrátit a která není Utopií, ale domovem. Považoval jsem tedy za užitečné napsat tento úvod, že takováhle knížka výstřižků nemusí být nutně úplně potrhaná a že i k tomu, abychom se těchto věcí dotkli třeba jen lehce, potřebujeme nějaký test. Je nutné mít po ruce pravdu, abychom mohli rychle posoudit moderní filosofie a je nutné je posuzovat velmi rychle, abychom o nich vynesli úsudek dřív, než se vytratí.