Kapitola XXI. Jak vznikají šílené zákony

Chapter XXI. How Mad Laws Are Made
Kterýkoliv z podivných zákonů, jimiž trpíme, je kompromisem mezi pomíjivým výstřelkem a nezadatelným zájmem. Oblíbený způsob, jak dosáhnout sociální reformy je následující. Aby byl příběh přehlednější a vhodnější budu dva hlavní činitele nazývat Zajíc Březňák a Kloboučník. Kloboučník je tichý blázen, ale je blázen jen do dělání klobouků, nebo spíš do toho, aby nadělal nějaké peníze. Má ohromný a úspěšný obchod, který nabízí všechny možné klobouky sednoucí na všechny možné hlavy, je však zřejmé, že si hýčká tajené přesvědčení, že pravou povinností hlav je sedět kloboukům. Takové je jeho mírné šílenství, jinak je to těžkopádný a poněkud přiblblý milionář. Nu, člověk, kterému budeme říkat Zajíc Březňák je na první pohled pravým opakem. Je to nespoutaný intelektuál a vede brigádu prostovlasých. Nezáleží moc na tom, proč je tu svár mezi kloboukem a zajícem, může to být jakákoliv pokroková chytristika. Možná je to proto, že Zajíc je Březňák a je pro něj těžké si v březnovém větru udržet klobouk na hlavě. Možná je to proto, že jeho uši jsou příliš dlouhé na to, aby mu dovolily klobouk nosit, nebo možná doufá, že se u všech členů brigády prostovlasých vyvinou uši stejně dlouhé jako zaječí, nebo oslí. Jde tu o to, že si každý může představit, že se Zajíc a Kloboučník střetnou. Pravda je taková, že spolupracují. Jinými slovy, každá dnešní „reforma“ je úmluvou mezi dvěma nejvlivnějšími moderními postavami—velkým kapitalistou a malým snobem. Oni jsou otcem a matkou nového zákona a ten je takový podvraťák, až je to obluda.
Děje se zhruba tohle. Společně najdou subtilnější analysou svých skutečných cílů cestu nejmenšího odporu. Intuitivní přátelské oko odhalí jemné odstíny v Kloboučníkových pocitech. Když jemně postihneme tužbu jeho srdce, zjistíme, že nutně nejde o to, aby lidé nosili jeho klobouky, ale spíš o to, aby je kupovali. Na druh straně, dokonce ani jeho fanaticky konsistentní kolega nemá žádných zvláštních námitek proti tomu, aby si lidská bytost koupila klobouk, pokud a dokud si nezničí zdraví, nezmaří vyhlídky a obecně si nevyrazí mozek z hlavy jediným sebevražedným počinem, že by si na hlavu posadila klobouk. Společně vytvoří předpis nazvaný Zákon o povinných věšácích na klobouky, který stanoví, že každý majitel domu musí mít nejméně třiadvacet věšáků na klobouky a proto, aby se na nich nehromadil nezdravý prach, musí být každý trvale obsazen kloboukem. Je také možné vypořádat se se záležitostí nějak jinak, je třeba možné zařídit, aby velký šlechtic nosil klobouků více naskládaných na sobě v milé vzpomínce na to, co bývalo velmi často příležitostným zaměstnání z časů jeho mládí. Obecně vzato by se zákonem stanovilo, že klobouky lze užívat různými způsoby: kouzelníci z nich vytahují králíky, žebráci do nich sbírají pence, naráží se na hlavu strašákům nebo se nasazují na vršky kůlů, jen aby se zajistilo, že co nejvíce občanů bude chodit prostovlasých. Tím byly uspokojeny dva nejmocnější elementy vládnoucí třídy, za prvé peníze a za druhé vrtochy. Kapitalista vydělal peníze, a nic než peníze taky nechtěl. Sociální reformátor něco podnikl, a nic jiného taky nechtěl.
Nuže, jeden každý z nejnovějších triků kolem střízlivosti a hospodářství byl doslovně tohoto typu. Jména z nonsensového příběhu jsem vzal jen kvůli algebraické jasnosti a universalitě. To, co se v našich obchodech a na našich ulicích dělo, bylo naprosto stejně nesmyslné. Docela nedávné události analysu potvrdily s takovou přesností, kterou dokonce i nepřesvědčení mohou jen těžko považovat za shodu okolností. Pravdu o celé záležitosti jsem již sledoval na případě pašování alkoholu, ale mnoho osob veřejného ducha prohibicionistické školy to považovalo za velmi obtížně uvěřitelné. Veškerá „legislativa pro střízlivost“ je kompromisem mezi obchodníkem s lihovinami, který se chce svých lihovin zbavit a abstinentem, který nechce, aby se k nim dostali jeho bližní. Jelikož je ale kapitalista mnohem silnější, než potřeštěnec, je kompromis podle toho nahnutý. Bližní se k alkoholu dostanou, ale pokaždé špatným způsobem. Jenže zase, jelikož nemá potřeštěnec pravé krédo, ale jen intelektuální cukání, záleží mu mnohem víc na tom, aby byl na nohou a něco podnikal, než aby tomu, co podniká, rozuměl. Jak jsem už řekl, chce prostě něco dělat. A udělal to, že rozšířil opilství. Všechny podobné reformy jsou postaveny stejně jako moje podobenství. Někdy se stanovuje, že pití se smí prodávat jen ve velkých množstvích vhodných pro velké příjmy, což je to samé, jako kdyby jeden šlechtic nosil dvacet klobouků. Někdy se navrhuje, aby na sebe dovoz alkoholu vzal stát a sotva nám někdo musí říkat, co to znamená, když jde o plutokratický stát. Znamená to prostě tohle: za kloboučníkem přijde policajt, skoupí celou jeho zásobu klobouků sto liber za kus a pak se promenuje ulicemi a rozdává klobouky každému, kdo mu padne do oka a všechny ostatní s pendrekem v ruce nutí, aby zaplatili sto liber za klobouk, který nedostanou. Pouhé obracení řek piva nebo ginu od soukromé moci k veřejné nebo od chudých lidí k bohatým nebo z mizerných hospod k dobrým hospodám je úsilí toho druhu, s kterým jsou módní snobové spokojeni a lihovinoví lordi víc než spokojeni.
Podivný případ té samé záležitosti se objevil v pokusu o potravinovou hospodárnost během Velké války (míní se první světová pozn. překl.). Přáním reformistů vlastně nebylo s potravinami nakládat hospodárně, velcí šmelináři a zbohatlíci by jim to ani nedovolili. Osoba, která se ráda do věci plete, chce něco vynutit nebo něco zakázat za podmínek, které veškeré takové snahy určují. Musí to být něco, co se vměšuje do života občanům a nechává na pokoji spekulanty. S ohledem na takový problém například můžeme skoro předvídat, že navrhne třeba omezení počtu chodů v restauraci. Hovězí to neušetří, ušetřit hovězí není cílem, ale ochrání to obchodníka s hovězím. Když kuchař nebude smět udělat z odřezků nějakou laskominu, bude se ve skutečnosti kupovat víc potravin. Proč by ale plutokracie, včetně potravinových spekulantů, měla něco namítat proti nakupování většího množství potravin? A když jsme u toho, proč by měl namítat pro větším nákupům potravin sociální idealista čisté mysli, pokud se prodávají špatné potraviny? Jeho docela nezaujatým cílem není omezování potravin, ale svobody. Jakmile se ujistí, že dostatečné množství nedbalých osob opravdu dostává, co nechce, prohlásí, že buduje Jerusalém v zeleném a milém kraji anglickém. A taky to dělá, pokud ten výraz znamená, že předává Anglii bohatším Židům.
Nu a jediným způsobem, jímž lze toto přesvědčivé vysvětlení oponovat je zesměšňovat jako nemožnou představu, že lze jasně a chladně dospět k takové shodě. Oba postoje nejsou logicky propleteny jako jelení paroží, ony se navzájem vymačkávají z podoby, jako v souboji dvou znesvářených medůz. Byli bychom v mnohem větším bezpečí, kdyby měli dost intelektuální poctivosti k uplácení nebo smlouvání. Tak jak se věci mají, určitá téměř zlověstná vlastnost v nich opravňuje přirovnání k beztvarým mořským tvorům. Vyzývám libovolného racionálního člověka, aby popřel, že by si nevšiml čehosi náměsíčného a znetvořeného, co by patřilo k čemukoliv nespravedlivému či nepohodlnému na drobných zákonech o které v poslední době zakopával, zákonech, které mu kdykoliv mohou nařídit, že nesmí kupovat terpentýn před stanovenou hodinou, nebo že pokud koupí libru čaje musí koupit také za penci špendlíků. Přesně správné označení proto je poloviční hloupost, a zpola hloupé jsou proto, že každý ze dvou neslučitelných partnerů prosadil jen polovinu své vůle. Nemají, kupříkladu, prudkou prostotu starých zákonů proti přepychu či dokonce i starého puritánského útisku. Napůl hloupé, či slaboduché, jsou ale i proto, že dokonce ani jedna mysl není mysl celá, převážně je to mysl podvědomá, která si netroufá projevit se v řeči. Lihovinový kapitalista si netroufne říct abstinentovi: „Nech mně prodávat kvartové láhve whisky, z nichž se lze opít na celý den a já tě pak nechám poslední půl hodiny otravovat chlapíka, který vaří hrnec piva.“ Přesně tohle se v podstatě stalo, je ale snadné se dohadovat, co se stalo vnějškově. Abstinent měl dvacet plánů, jak svobodné občany odříznout od nápojů jejich otců a z těchto plánů vybere lihovinový lord, bez jehož souhlasu nelze nic provést, takový, který se netkne jeho ani jeho peněz. Ještě pravděpodobnější je, že o střízlivost usilující reformátor sám podle instinktu pro to, co on označuje za praktickou politiku, vybere právě ten plán, jakého by si všiml i lihovinový lord. A nic nezáleží na tom, že je to plán příliš bezduchý pro Alenčinu Zemi divů, plán zrušit klobouky při ponechání kloboučníků.
Může být dobré svěřit kontrolu alkoholu státu—kdyby tu byl nějaký stát, kterému by ji bylo lze svěřit. Jenže není. Neexistuje nic než přeplněný kompromis vzniklý vzájemným tlakem dvou mocných zájmů. Lihovinoví lordi mohou smlouvat s jinými lordy, že si svůj abnormální tribut vezmou naráz, místo aby ho pobírali celý život, nikdo z nich ale nebude žít chuději. Zásadní tu je, že i poté, co i šílený nápad projde takovou plutokratickou mašinerií, vyjde z ní v podobě ještě šílenější, než byla jeho vlastní a i ten nejhloupější blázen může udělat jen to, co mu ten nejpitomější hlupák dovolí.

Kapitola XX. Prudérnost feministek

Chapter XX. The Prudery of the Feminists

V nejzazším a universálním smyslu slova jsem zděšen nedostatkem zděšení. Když začneme takříkajíc od začátku, jsme všichni v posici první žáby, jejíž zbožnou a stručnou modlitbou bylo: „Pane, jak jsi učinil, že skáču?“ Matthew Arnold nám řekl, abychom se na život dívali vyrovnaně a viděli jej v celku. Ovšem vadou na celé jeho filosofii je, že když vidíme život vcelku, nenahlížíme jej v Arnoldově smyslu vyrovnaně, jako dech beroucí marnotratnost stvoření. Existuje prvotní světlo, v němž jsou všechny kameny drahokamy a prvotní temnota, v níž jsou všechny květiny stejně zářivé jako ohňostroje. Je tu nicméně jeden druh překvapení, který mně překvapuje, snad o to víc proto, že to není pravé překvapení, ale povrchní rozruch. Existuje jistý druh člověka, který nejen netvrdí, že jeho kámen je jediným oblázkem na pláži, ale prohlašuje rovnou, že to musí být jediný a jedinečný kámen mudrců. To proto, že on je jediným mudrcem. Neobjevuje náhle sensační fakt, že tráva je zelená. Objevuje ho velmi pomalu a dokazuje ještě pomaleji, když nám postupně přináší jeden stvol trávy za druhým. To, že poukazuje na zjevné věci jej činí ne pokorným, ale povýšeným. Květy jej nemají k tomu, aby otevřel oči, ale spíš k tomu, aby je skryl za brýlemi, ještě víc to platí o trní a hloží. Dokonce i jeho špatné zprávy jsou banální. Jeden mladík mi řekl, že své biblické náboženství a farské prostředí opustil po mrazivém doteku jedné jediné Fitzgeraldovy věty: „Květ, který jednou kvetl, navždy umírá.“ Marně jsem poukazoval, že by mu Bible nebo anglický pohřební obřad mohl říct, že člověk vykvete jako květina a pak je zkosen a vadne. Kdyby tohle bylo očividně konečné, pak by nikdy nebylo žádných Biblí ani far. Nechápu, jak by mohla být květina víc mrtvá, když ji pokosí sekáč jen proto, že ji botanik může rozpitvat na kousky. Měli bychom také mít na paměti, že víra v duši kvetla, k dobrému či zlému, mezi lidmi, kteří o sekání a často velmi náruživému vzájemnému rozsekání, věděli vše, co vědět lze. Fysický fakt smrti, ve stovce strašných podob, byl v čase víry či pověry holejší a méně skrytý, než v čase vědy či skepticismu. Často to byli ti, kdo viděli člověka nejen umírat, ale i hnít, kdo si byli nejvíc jisti tím, že měl život věčný.

Byl tu ještě další případ poněkud analogický tomuto objevu nové nemoci smrti. Téměř stejně mě mate, když slyším, jak se to dnes často stává, že někdo tvrdí, že dřív byl proti volebnímu právu žen, ale že jeho mínění změnila odvaha a patriotismus, které projevily ženy jako ošetřovatelky a v podobné válečné činnosti. Opravdu se nechci teď zas já stavět nadřazeně, když mohu jen projevit svůj úžas otázkou. Ale z jakých zaostalých doupat tihle lidé vylezli, že nevěděli, že jsou ženy statečné? Co za hrozné ženské celý život znali? Kde se vzaly? Myslí si, že spadly z měsíce, nebo se našly pod zelnými hlávkami, nebo je přes moře přenesly čápi? Mysli si snad (což vypadá pravděpodobněji), že byly vyprodukovány chemicky panem Scheferem na principu abiogenese? Byl by tu vůbec někdo z nás vůbec, kdyby ženy nebyly statečné? Nejsme všichni trofejemi takové války a triumfu? Což nestojí každý člověk na zemi jako tesaná socha coby pomník udatnosti ženy?

Faktem je, že muži potřebují, mnohem víc než ženy, válku k tomu, aby vykoupili svou pověst a mnohem víc ji muži touto cestou vykupovali. Mnohem pravděpodobnější by bylo podezření, že staré mučení krve a železa by se ukázalo jako příliš tvrdé pro poněkud otupenou a materialistickou mužskou populaci, která se mu už dávno odcizila. Vždy jsem měl dojem, že tato pochybnost o mužnosti byla skutečným ostnem v podivné vádě pohlaví a smyslem nového a nervosního bubnování ohledně ženské nespokojenosti. Ženská inteligence podezírala muže, jako mistra stavitele, že ztratil nervy kvůli tomu, že vyšplhal na onu závratnou bitevní věž, kterou vystavěl za byvších časů. V tomhle válka jistě naše pohlavní spletitosti narovnala, jasně však také ukázala, na jak tenkém vláknu držby visela naše privilegia—ba i naše potěšení. Dokonce i partičky bridge a večeře se šampaňským se odehrávají na vrcholu oné strmící věže a může přijít hodina, kdy člověk, kterému nesejde než na bridgi ho bude muset hájit jako Horatio most, nebo kdy člověk, který žije jen pro šampaňské bude muset pro ně umřít stejně jistě, jako zemřely tisíce francouzských vojáků pro ony vinorodé nížny, a o víno bude muset bojovat stejně tvrdě jako Jana z Arku o remešský olej (narážka možná s dvěma rovinami, remešský olej připomíná boj Jany z Arku o to, aby prosadila korunování následníka trůnu v remešské korunovační katedrále francouzských králů, a Remeš je zase hlavním městem oblasti Champange pozn. překl.).

Potenciální revolucí je společnost střežena právě tak, jako je střežena potenciální válkou. Ani jednoho si nesmíme dopřát bez krajní provokace, jednou provždy se ale musíme vyléčit z fantastické smyšlenky, že je taková krajní provokace nemožná. Každý volič by měl být potenciálním dobrovolníkem proti vnitřnímu tyranovi či barbarovi zvenčí. „Když jdeš se ženou, nezapomínej brát bič,“ pravil pruský filosof a jakási taková ozvěna patrně nakazila ty, kdo chtěli válku, aby je naučila respektu k jejich manželkám a matkám. Byl by tu ale opravdový symbolický smysl, ve kterém by se dalo říci: „Ty, kdo jdeš se ženou, nezapomínej na meč“. Když muži přichází na radu svého kmene, mají vložit meč do pochvy, ale nemají se ho vzdávat. Nu nebudu teď mluvit o volebním právu žen, ale tohle byly prvky, na kterých se zakládala férová a rozumná oposice proti němu. To jsou risika reálné politiky a žena nebyla povolána, aby je podstupovala a to z toho prostého důvodu, že již podstupovala risika jiná. V rodině ji nedržely zákony, ale sama povaha rodiny. Byla-li rodina v jakémkoliv velmi plném smyslu skutečností a byla-li lidová vláda též skutečností v jakémkoliv velmi plném smyslu, pak prostě bylo pro ženu fysicky nemožné hrát v takové politice tutéž roli jako muž. Takové obtíži se uhýbalo jen proto, že demokracie nebyla svobodnou demokracií nebo rodina nebyla svobodnou rodinou. Ať už ale byl takový názor správný nebo špatný, bylo alespoň zřejmé, že jediným počestný základ pro omezení ženství je shodný se základem pro úctu k ženství. Pozůstává z jistých skutečností, které sice možná není žádoucí rozebírat, které je ale jistě ještě více nežádoucí ignorovat. A moje výhrada vůči těm feministkám (zvaným tak pro jejich opovržení vším ženským), které dělají větší rozruch, je v tom, že ony tyto skutečnosti přehlížejí. Nenavrhuji ani alternativu k jejich rozebírání, v této věci si vystačím s tím, co někteří označují za konvenci a jiní za civilisaci. Ani v nejmenším se nedožaduji, aby někdo přijímal závěry, které z nich vyvodím a nedám ani zlámanou grešli za to, co kdo dovozuje z takového cáru papíru jako je moderní volební lístek. Doporučuji jen, aby hrozbu, s níž je jedna polovina lidstva trvale ve válce měli alespoň na mysli ti, kdo se pořád vychloubají přestupováním konvencí, strháváním závojů a porušováním zastaralých tabu. A v devíti případech z deseti se zdá, že to na mysli nemají ani trochu. To, že na to ani nepomysleli je zřejmé už jen ze zmíněného argumentu o tom, že ženskou sílu obhájilo jejich válečné úsilí.

Značí-li tato podivnost nového tmářství spíše to, že ženy projevily morální odvahu a intelektuální kapacitu nutnou pro důležité záležitosti, jsem zrovna tak neschopen projevit nad tímto odhalením nějaké překvapení. Nic nemůže být dost dobře důležitější, než naše vlastní duše a těla a ty jsou v době pro ně nejdelikátnější a nejvíce rozhodující téměř vždy a téměř zcela svěřeny ženám. Nejsou ti, kdo bývají v každém věku ustavováni jako noví vzdělávací experti novým řádem kněžek? Pokud to má znamenat, že v historické krisi musí všichni možní lidé dělat všechnu možnou práci a že je třeba ženy více obdivovat, že dělají práci na kterou nejsou zvyklé, nebo se pro ni ani nehodí, pak je to věc, již snadno uznám a připustím. Značí-li to ale, že při plánování základů budoucí společnosti máme ignorovat jediný věčný a neléčitelný kontrast v lidstvu, znamená-li to, že nyní můžeme vesele vykročit, jako by tu nebylo žádného rozdílu, znamená-li to, jak dnes čtu v jednom magazínu a jak skoro kdokoliv může číst téměř kdekoliv, že je pokud je taková a taková práce špatná pro ženy musí být špatná i pro muže, znamená-li to, že patriotické ženy v muničních továrnách dokazují, že jakákoliv žena může být šťastná v jakékoliv fabrice, pokud to zkrátka znamená, že obrovský a prvopočáteční fakt rodiny už nepřekáží na cestě k pouhé sociální asimilaci a poručníkování—pak říkám, že to není vyhlídka na svobodu, ale na trvalé opakování nejzlověstnějšího humbuku. Není to emancipace, není to ani anarchie, je to prostě jen prudérní myšlení. Znamená to, že jsme naše mozky zcenzurovali právě tak jako naše knihy. Je to právě tak nesmyslné podrobení se pověrečnému dekoru, jako kdybychom jednu každou ženu donutili, aby se pořezala břitvou, protože etiketa nedovoluje přiznat, že jí nemůže narůst plnovous.

Kapitola XIX. Nevinnost zločincova

Chapter XIX. The Innocence of the Criminal
Všichni jsme slyšeli větu, kterou někdy pronáší nějaký malý člověk odsouzený k uvěznění v nějakém malém městě z jednoho ze dvou hlavních důvodu k uvěznění člověka v moderní Anglii, totiž proto, že je buď znám policii, nebo neznám policejnímu sudímu. Když takový člověk obdrží více či méně uměřený trest vězení, bývá často zapsáno, že lavici obžalovaných opouští se slovy „to odstojím na hlavě“. Ve svém vlastním sebevědomí se jen snaží uchovat rovnováhu oním mámivým a bezmocným veselím, které je jedinou filosofii, kterou smí zastávat. Fráze sama je ale, tak jako značná část lidového slangu, velmi symbolická. Anglický chuďas (kterýžto má sklon být tím početně nejvíce převažujícím Angličanem) se vskutku smiřuje s existencí tím, že se vůči ní postaví do převrácené a grosteskní pozice. Opravdu stojí na hlavě, protože žije ve světě postaveném na hlavu. Nachází se v Upsidonii stejně fantastické jako té od Archibalda Marshalla a mnohem méně férové a logické, v krajině tak divoké, jako kdyby v ní stromy rostly dolů nebo měsíc visel pod nohama. Žije ve světě, kde z něj člověk, který mu půjčuje peníze, dělá žebráka, je-li žebrákem, dělá z něj zločince a je-li zločinec a je-li „znám policii“ může se mu každou chvíli stát, že ho zavřou za zločiny někoho jiného.
Je trestán, pokud je jeho domácnost zanedbávána, i když není nikdo, kdo by se o ni staral a trestán je i tehdy, pokud zanedbávána není a on neposílá děti do školy, aby se domácnost mohly postarat. Je zatčen za spaní na soukromém pozemku a pak zase za spaní na veřejném pozemku a zatčen, všimněme si, přímo a výslovně i proto, že nemá peníze, aby spal kdekoliv jinde. Je zkrátka podroben tak zhola a otevřeně šíleným zákonům, že už by po něm rovnou mohly chtít, aby vytrhal všechno peří krávě nebo uříznout levou nohu velrybě. V takovém městě z němohry se člověk nemůže chovat jinak, než jakýsi komický akrobat, jako kabaretní komik, který dělá co nejvíce věcí stoje na hlavě. Náhodou i záměrem je z něj kejklíř. O jeho dětech přísloví říká, že se s nimi žongluje vzhůru a celý vtip s jeho opilstvím je, že se kutálí dolů. Nachází se ale ve světě, kde stát zpříma a v klidu je už nemožné a smrtící. Meredith správně pochopil, že jedinou filosofií, kterou může takový moderní vyvrhel mít je filosofie Žongléra Jerryho a i to, co bývá označováno za jeho švindlování je převážně tenhle druh prakticky automatického žonglování. Jeho nejbližší přístup k sociálním statutu je pouhá kinetická stabilita, vlastně vršek. Byl tu ještě i jeden další kejklíř, tradicí zvaný Kejklíř Naší Paní, který prováděl veselejší kousky před svatyní v pověrečných časech a jehož filosofie byla možná positivnější, než Jerryho a Meredithova (narážka na sv. Františka z Assisi pozn. překl.). Naše města ale prodělala přísnou reformu, pečující o přežití nejsilnějších. Dokázali jsme zachovat kejklířské kousky, oltář jsme ale zrušili.
I když je ale tahle forma reakcí až zesměšňující, zesměšňující sebe sama, je velmi přirozená a je také velmi národní. Není to jediná lidská reakce na nespravedlnosti, ani možná ta nejočividnější. Ir zastřelil svého nájemce, Ital se přidá k revoluční tajné společnosti, Rus buď hodí bombu, nebo půjde na pouť, dávno před tím než Angličan nakonec dojde k závěru, že existence je žert. Přitom si ale je až příliš vědom, že by to byl žert příliš špatný jako tragedie, kdyby nebyl tak dobrý jako fraška. Dále je nutné si povšimnout, protože jde o fakt zlověstné důležitosti, že tento na hlavu postavený anglický humor byl, v posledních šesti nebo sedmi generacích, ponechán čím dál chudším vrstvám. Sir John Falstaff je rytíř, Tony Weller je kočí, jeho syn Sam je sluhou střední střídy a poslední vývoj společenské disciplíny se jeví vypočítaný tak, aby Samu Wellerovi vnutil postavení Artfula Dodgera. Je jisté, že dnešní mladý člověk, který by měl udělat jen desetinu toho, co Sam Weller, by většinu svého života strávil tak či onak ve vězení. Hlavním cílem dnešní sociální reformy je vlastně to, aby ve vězení, ovšem vězení, které lze využít jako továrnu, strávil celý život. To je skutečný smysl všech těch řečí o vědecké kriminologii a nápravných trestech. Trest pro takové vyvrhele se ruší tak, že se stává trvalým. Když lidé navrhují odstranit postihy jako „odvetu“ mají na mysli dvě velmi prosté věci: zcela přestat trestat hrstku těch, kdo jsou bohatí a všechny ostatní zotročit proto, že jsou chudí.
Tenhle polovědomý šašek, který je terčem vtipů společnosti, je také jejím satirikem. Je dokonce i jejím soudcem, v tom smyslu, že je normálním testem, podle kterého bude souzena. V řadě docela praktických věcí právě on representuje historické lidstvo a promlouvá přirozeně a pravdivě tam, kde jsou jeho soudci a kritici křiví, mrzutí a pověrčiví. Lze to kupříkladu vidět, když ho na chvíli vidíme ne vypovídat ne jako obžalovaného, ale jako svědka. V několika knížkách a novinách, které jsem zrovna nedávno četl, jsem si všiml jistého tónu dotýkajícího se nevzdělaného svědka. Jsou to fráze jako „s neurčitostí typickou pro jeho třídu“ nebo „bylo ho snadné zmást, jak tomu u takových svědků běžné“. Nu, taková neurčitost je docela prostá pravdomluvnost. V devíti případech z desíti je to zmatek, který může projevit v kteroukoliv chvíli kterýkoliv člověk ohledně komplikací, jichž je lidský život plný. V případě vzdělaného svědka se mu v devíti případech z deseti uniká toliko cestou právní fikce. Takový svědek má celou věc nastudovanou zrovna tak jako advokát, konsultoval data, připravil memoranda, často si s právníky domluvil, co může bezpečně říct. Jeho výpověď je umělá i tehdy, když není smyšlená, můžeme skoro říct, že je fiktivní i tehdy, pokud není falešná. Vzorovou výpovědí, považovanou před všemi soudy za nejřádnější, je výpověď policejní, pokud to, co řekl voják, není důkazem, pak to, co říká policajt, je často důkazem jediným. A to, co policajt říká, je neuvěřitelné, už když to vykládá. Bývá to zhruba cosi takového: „Vězně jsem potkal, když vycházel ze stanice Clapham Junction a řekl mi, že jde za manželkou pana Nehemiáše Blabla, bytem Paardeburg Terrace 192 ve Western Ealing kvůli kočce, kterou tam nechal minulé úterý a kterou si řečená chtěla nechat, pokud dotčená kočka dobře chytá myši a dotyčná mu řekla, že kočka chytila v neděli ráno v zadní kuchyni myš a aby jí tu kočku tedy raději nechal. Zmíněná paní mu pak dala šilink od cesty a vězeň odešel na poštovní úřad ve West Ealingu, kde si koupil dvě půlpennyové známy a klubko provázku a pak šel do Imperial Stores na Ealing Broadway, kde si koupil za penny směs cukrátek. Když vyšel ven, potkal kamaráda a spolu pak šli k Zelenému delfínovi a dali si schůzku druhý den v 5.30 u třetí lucerny v Eckstein Street,“ a tak dále. Je prostě nemožné, aby kdokoliv takovou větu řekl, a ještě nemožnější, aby si ji někdo zapamatoval. Není-li to pouhý výmysl, pak to může být jen velmi libovolné shrnutí velmi libovolného křížového výslechu vedeného právě tak, jak se vedou výslechy ruské tajné policie. Příběh je objevován nejen kousek po kousku, ale je odhalován pozpátku. Onu myš ve West Ealingu porodila hora. Než vypustila kočku z pytle, podrobila policie všechny skrýše a zákoutí mužovy paměti oficiální domovní prohlídce. Nepředpokládám tu, že by to povídání bylo nepravdivé—jen poukazuji na to, že se vypráví způsobem zcela nereálným. Správný způsob, jak příběh vypovědět je ten, jak ho vypověděl vězeň policajtovi a ne ten, jakým ho policajt sdělil soudu. Je to způsob, jakým se vypráví všechny pravdivé příběhy, způsob, jímž se všichni lidé dozvídají novinky o svých sousedech, způsob, jímž jsme se my všichni dozvídali v dětství vše, co víme, je to ten jediný důkaz o čemkoliv na této zemi a není to důkaz pro soudní síň. Člověk, který ho vypráví je v jistých věcech neurčitý, v dalších méně neurčitý a to v určitém poměru, ve vší své nejvyšší neurčitosti je ale, mezi upjatým nerozumem moderních podmínek, soudem na těmito podmínkami. Už jeho zmatení je kritikou a jeho nerozhodnost je rozhodnutím v náš neprospěch. Starý příběh říká, že jsme souzeni dětskou nevinností, a jak říká francouzská fráze, každé dítě je hrozné dítě. V jistém pravdivém smyslu jsou všechny naše zákony souzeny nevinností kriminálníkovou.
S politikou je to samozřejmě to samé. S otázkou zda demokracie ví, jak odpovídat na otázky vyčkám, až bude oligarchie vědět, jak otázky klást. Ptát se člověka, zda podporuje celní reformu, je otázka nejen pitomá, ale i šílená, protože se do ní vejdou ty nejšílenější možnosti, zrovna tak bychom se mohli ptát, zda podporuje kalhotovou reformu, což by mohlo znamenat cokoliv od nenošení žádných kalhot po nošení konkrétního vzoru žlutých kalhot zdobených šarlatovými hady. Mluvit o střídmosti a střízlivosti, když tím myslíte vylévání vína do kanálu je stejně doslova nesmyslné jako mluvit o šetrnosti a spořivosti, když tím myslíte vyhazování peněz do moře. Nespořádaná řeč vesnických balíků a tuláků je proti tomu zrovna tak moudřejší, jako je moudřejší necílená procházka lesem než matematicky přímý pád z útesu. Nynější vůdcové pokroku jsou, myslím, již velmi blízko srázu, všechny jejich plány a ideály mají příchuť sebevraždy. Klaun bude ale mluvit svěžím a tedy pohodlným způsobem a velká pravda čistého drbu, která vytryskla v prostějším věku, a byla zřídlem vší literatury, bude plynout dál i poté, co naše složitá a utrápená společnost skoná ve svých hříších.

Kapitola XVIII. Proč se reformy nadaří

Chapter XVIII. Why Reforms Go Wrong
Všichni říkají, že se každá generace bouří proti té předchozí. Zdá se, že si nikdo nevšímá, že se obyčejně bouří proti vzpouře té předchozí generace. Chci říct, že nejposlednější křivda je vlastně poslední reforma. Abych zmínil jen letmo aspoň jeden příklad. Existuje jistý nový druh románu, na který jsem si všiml mnoha recenzí v novinách. Ne, nejde o nevhodný román. Naopak je vhodnější—téměř ve smyslu spořádanosti—víc, než by si autor možná představoval. Je to skutečně reakce blíž směrem k staromódnější morálce a dál od nyní módní morálky. Není to ani tak revoluce dcer jako spíše návrat k babičkám.
Slečna May Sincair napsala román toho druhu, který mám na mysli a pojednává v něm o staré panně, jejíž život zkazil jemný a citlivý dotyk z časů jejího vzdělávání, kdy ji učili, nebo spíše od ní očekávali, že se má vždy „chovat krásně“. Paní Dalefield napsala příběh se svěžím názvem Humbuk, na poněkud podobné téma. Naznačovala v něm, že děti jsou vlastně jemných a uvážlivým zacházením, které stále apeluje na jejich lepší city a říká jim „přece bys neublížil tatínkovi“ vychovávány k tomu, aby podváděly a zejména aby obelhávaly sebe sama. Nu, je jisté, že staromódnější a prostší styl vzdělávání by neříkal pořád jen „přece bys neublížil tatínkovi.“ Někdy raději říkal „Táti ti natluče“. Nemluvím tu ani pro tátu s velkým klackem, ani proti něm. Poukazuji na to, že slečna Sinclair a moderní romanopisci skutečně argumentují ve prospěch táty s velkým klackem a proti hnutí z poslední doby, které ho mělo napravit. Sám si vzpomínám, jak nám stoupenci pokroku předkládali, jako šťastnou vyhlídku, právě tu vzdělávací a výchovnou methodu, již nyní romanopisci při ohlédnutí zpět popisují s takovou hořkostí. Tvrdilo se nám tehdy, že právě vzdělávání se bude jen dovolávat lepšího cítění dětí, že se zcela oddá tomu, aby jim říkalo, že mají žít krásně, že nebude užívat žádného více posuzujícího argumentu než slov „přece bys neublížil tatínkovi“. Takové ethické vzdělávání představovalo veškerý plán pro nastupující generaci v době mého mládí. Byli jsme předem ujišťováni, o kolik je tohle psychologické zacházení efektivnější, než zastrašování a používaní otupující ideje autority. Naděje pro budoucnost byla v tomhle všelidském optimismu ve vzdělávání mládeže, jinak řečeno, naděje se skládala v něco, co paní Dalefield nazvala, jakmile to bylo etablováno, humbukem a slečna Sinclair to podle všeho nenávidí jako jakýsi druh pekla. Očividně netrpí kvůli jakémusi násilí ze strany svých dědů, ale kvůli těm nejmodernějším reformám svých otců. Tyto stížnosti jsou prvními plody reformovaného vzdělávání , ethických společností a sociálních idealistů. Opakuji, že teď mluvím o jejich názorech a ne o svých. Nevedu chvalořeč ani na velký klacek, ani na psychologické skalpely. Poukazuji na to, že nevole proti skalpelu v sobě nutně obsahuje cosi z obhajoby klacku. Nikdy jsem se nevázal k definitivní víře ani v jedno, ani v druhé, poukazuji ale na to, že stoupenci pokroku se, generaci za generací, vždy nově zasukují do problémů a pak řvou a hulákají, aby je z toho někdo vymotal.
Vypadá to, že stíhat pozdně viktoriánského idealistu kvůli tomu, že jen byl laskavý na své děti je poněkud příkré. Na nejnovější generaci kritiků, rozkřikujících se proti generaci svých rodičů „Nikdy, slyšíte nikdy, nezapomenu na to, jak jemně se ke mně chovala moje matka“, je cosi nevědomky komického. V hořkosti, která říká: „Moje duše volá po pomstě, když si vzpomenu, že táta býval u snídaně vždy zdvořilý a moji duši spaluje trvalá drzost strýce Williama, který mě odmítal jednu pořádnou vrazit, “ je jistá ironie. Zdá se příliš striktní vyčítat těmto idealistům, že lidský život idealisovali, když se přitom jen drželi toho, co jim bylo ve vší vážnosti předkládáno jako jediný ideál vzdělávání. Je-li však třeba říci tohle o pozdně viktoriánském idealistovi, pak je tu též něco, co je třeba říct o raně viktoriánském autoritáři. Už na základě jejich vlastní argumentace tu je něco, co lze říct na obranu strýce Williama, pokud by jim jednu pořádnou vrazil. Je poněkud příliš přísné, i kdyby šlo jen o pradědečka s velkým klackem, abychom mu nadávali jen proto, že opomíjel užívat té přesvědčovací methody od které jsme sami ustoupili. Je poněkud přehnané ostouzet ho za to, že neshledal správnými právě ty dojmy, o kterých jsme my sami od té doby zjistili, že jsou k ničemu.
Pro modernisty je totiž nejhorší, když se snaží najít nějaký třetí ideál, který by nebyl ani autoritou, již už jednou odsoudili kvůli tomu, že to není přesvědčování, ani přesvědčování, které nyní odsuzují s tím, že ještě horší než autorita. Nejblíž k jakési alternativě se dostávají určitou představou o individualitě, o rozvinutí pravé osobnosti dítěte, nebo o dovolení lidské bytosti, aby sama našla své pravé já. V celém zmatku moderního světa je tohle možná ta nejnesmyslnější řeč. Jak se má sedmileté dítě rozhodnout, zda našlo či nenašlo svou pravou individualitu? A jak to vlastně za ně může říct kdokoliv z dospělých? Jak má kdokoliv poznat, že někdo našel své pravé já? V nejvyšším smyslu to patří toliko do oblasti mystiky, může to znamenat jen tolik, že jeho stvoření mělo nějaký účel a cíl. Mohl to být jedině účel a záměr Boží a i tehdy jde o tajemství. V komkoliv, kdo Boží záměr nepřijímá, to může být jen zmatek. Je to natolik bez významu, že to nelze ani označit za mysterium, ale jen za mystifikaci. Lidsky vzato je lidská osobnost to jediné, co se nakonec vynoří z kombinace sil v nitru dítěte a sil vnějších. Dítě nemůže vyrůstat v prázdnotě či vakuu bez žádných vnějších sil. Jeho povahu a charakter budou vnější síly ovlivňovat či ovládat, ať už je to dědův klacek či tátovo přesvědčování nebo konversace mezi postavami slečny May Sinclair. Kdo může s jistotou říct, která z těchto věcí napomohla či nenapomohla jeho skutečné osobnosti?
Jaká je jeho skutečná osobnost? Tihle filosofové mluví tak, jak kdyby uvnitř každého mimina bylo schoulené úplné a komplexní zvíře a my nemuseli udělat nic jiného, než je s výkřikem nechat vyběhnout ven. Pravda je ale taková, že všichni víme, že u nejvýtečnějších a nejváženějších osobností by bylo velmi obtížné je oddělit od zkoušek, jimiž prošli i od pravd, které nalezli. V každém případě nám ale tito myslitelé musí poskytnou nějaká vodítka k tomu, jak chtějí rozpoznat, zda se jejich transcedentální představa pravého vlastního já naplnila či ne. Zatím je to tak, že kdokoliv může říct o kterékoliv součásti osobnosti kohokoliv, zda to je či není umělý přívažek zakrývající danou osobnost. V literatuře mi většina divokých a anarchických postav přijde naprosto umělá. Ve skutečném životě by byly skoro stejné, pokud by tedy vůbec bylo možné se s něčím takovým v reálném životě setkat. V každém případě by to ale byly jak produkty zkušenosti, tak živelných impulsů. Tak či onak by byly ovlivněny vším, čím prošly a kdokoliv by mohl libovolně spekulovat o tom, jak by asi vypadaly, kdyby nikdy nějakou zkušeností neprošly. Kdokoliv se může bavit tím, že se pokusí odečíst zkušenost a najít já, kdokoliv, kdo si přeje mrhat svým časem.
Bez jakéhokoliv zaťatého fanatismu vůči všem starým methodám, ať donucovaním či přesvědčovacím, tedy myslím, že mají základ zdravého rozumu, který třetí theorii chybí. Ať už rodič dítě trestal nebo přesvědčoval, byl si asi alespoň vědom jedné prosté pravdy. Věděl, že v tom nejvážnějším smyslu jen Bůh sám ví, jaké to dítě doopravdy je, nebo jaké má doopravdy být. Všechno, co pro ně můžeme udělat je to, že ho naplníme těmi pravdami, o kterých si myslíme, že platí, ať už je dítě jakékoliv. Musíme mít mít mravní kodex o kterém věříme, že platí pro všechny a uvalit je na tohle dítě proto, že může platit pro všechny děti. Zdá-li se, že částí jeho osobnosti je, že z něj bude šejdíř nebo násilník, pak mu musíme říct, že nechceme, aby jakákoliv osobnost byla šejdířem či násilníkem. Jinak řečeno, musíme v nějaké náboženství nebo filosofii věřit dost pevně na to, abychom přijali odpovědnost podle nich jednat, bez ohledu na to, jak může nastupující generace klepat na dveře nebo do nich kopat. Vím všechno o tom, že slovo vzdělávání znamená věci rozvíjet a že pouhé vyučováni znamená věci nakládat dovnitř. A při vší úctě na to říkám, že jen Bůh sám ví, co se tu má rozvinout, ale že můžeme přijmout rozumnou odpovědnost za to, co my sami vkládáme dovnitř.

Kapitola XVII Pouliční vyvolávání a natahování zákonů

Chapter XVII. Street Cries and Stretching the Law
Někdy před sto lety zasil jakýsi nepřítel mezi náš lid heresi, že je praktičtější otvírat konservu sardinek vývrtkou, nebo používat rohožku od dveří jako těžítko na papír. Praktická politika začala představovat zvyklost užívat všechno k nějakému jinému než vlastnímu účelu, chňapání po čemkoliv jako po náhražce něčeho jiného. Zákon, který měl udělat jednu věc a očividně v ní selhal, se vždy omlouval kvůli tomu, že mohl udělat něco jiného a možná docela opačného. Zvyk, který měl udržovat všechno bílé, směl přežít pod podmínkou, že všechno přetřel na černo. Ve skutečnosti to má k praktičnosti tak daleko, že to ani nedosahuje důstojnosti, jež by zasloužila jméno lenosti. V nejlepším případě si to může nárokovat, že šetří obtíže a ani to vlastně nedělá. Ve skutečnosti to znamená, že lidé podstoupí všechna možné trápení, pokud se tím zbaví obtížné nutnosti myslet. Budou sedět celé hodiny a snažit se otevřít konservu vývrtkou, spíš než by vynaložili mentální úsilí na posouzení abstraktních, akademických a logických spojitostí mezi vývrtkou a korkovým špuntem v láhvi.
Zde je příklad toho, co mám na mysli, který jsem našel v dnešním denním tisku. Titulek křiklavým písmem a děsivými vykřičníky oznamuje, že jakási odporná soudní autorita učinila obludné rozhodnutí, že pouliční muzikanti nejsou žebráci. Žurnalista hořce poznamenává, že vám mohou cpát klobouky rovnou pod nos, abyste do nich házeli peníze, a přece není dovoleno je označit za žebráky. Svou poznámku doplnil několika výkřiky a já mám nutkání přidat několik vlastních. Na celé věci mě nejvíce ohromuje to, že se novinář rozhorluje ve vší nevinnosti. Podle všeho mu ani na mysl nepřijde, že flašinetáři nejsou počítáni mezi žebráky z toho důvodu, že žebráky nejsou. Mohou být na obtíž zrovna tak jako žebráci, mohou zrovna tak jako žebráci vyžadovat zvláštní legislativu, pro každého filantropa může být právě tak správné a náležité je zastavovat, nutit hladovět, obtěžovat a k smrti pronásledovat tak, jak to dělají s žebráky. Ale žebráci to, podle jakékoliv možné definice žebroty, být nemohou. O nikom, kdo nabízí výměnou za peníze cokoliv, nelze říct, že by byl žebrákem a už vůbec ne, pokud nabízí něco, co se lidem libí a jsou ochotni za to zaplatit. Pouliční zpěvák není žebrákem o nic víc, než madame Clara Butt, třebaže methoda (a měřítko) odměňování se více či méně liší. Kdokoliv, kdo něco prodává, na ulici či v obchodě, žebrá v tom smyslu, že se lidí doprošuje, aby něco koupili. Pan Selfridge (majitel velmi známého velkého obchodního domu stejného jména v Londýně pozn. překl.) se doprošuje lidí, aby nakupovali, Imperiání universální kosmický obchodní dům žebrá u zákazníků, aby si něco koupili. Jedinou možnou definicí skutečného žebráka není, že žebrá u lidí, aby si něco koupili, ale že nemá nic na prodej.
Nu a je opravdu zajímavé, abychom se sami sebe zeptali , co měly noviny na mysli doopravdy, když to, co říkaly, bylo tak šíleně nelogické. Co měly skutečně na mysli se můžeme všichni dohadovat povrchně a na úrovni nálady či dojmu. Autor měl na mysli, že pouliční muzikanti vypadají skoro jako žebráci, protože nosí tenčí a špinavější oblečení, než on sám a že už si docela zvykl, že když tak lidé vypadají, zachází se s nimi libovolně a jsou kvůli čemukoliv zavíráni. To je stav mysli, který není neobvyklý mezi těmi, které ekonomické zabezpečení udržuje tak povrchní, jako lak na nábytku. Zajímavější ale bylo, co jeho matný argument zahrnoval intelektuálně. V hlubším smyslu měl na mysli, že by bylo velmi pohodlné, kdyby bylo možné zákon, který trestá žebráky natáhnout tak, aby se vztahoval na lidi, kteří žebráky zcela jistě nejsou, ale kteří mohou být právě tak protivní . Jinak řečeno, chtěl použít zákony o žebrotě v záležitosti, která s ní nijak nesouvisí, ale chtěl použít staré zákony, abys si ušetřil práci s novými—asi tak, jako vývrtka ušetří práci s hledáním otvíráku na konservy. A pro tento záměr pokřiveného a anomálního užití zákona pro cíle logicky odlišné od jeho vlastních, samozřejmě najde silnou podporu u různých sofistů, kteří v poslední době útočili na rozum. Jak jsem ale řekl, ve skutečnosti to práci a potíže neušetří, a je čím dál pochybnější, zda to může předejít pohromě. Říkávalo se, že tahle nahrubo připravená methoda činí zemi bohatší, ale bude čím dál tím méně útěšné vysvětlovat, proč je země bohatší, když země setrvale a čím dál víc chudne. .V hodině selhání a nezdaru nás neutěší, když budeme naslouchat dlouhým a nápaditým vysvětlením našeho úspěchu. Pravda je taková, že tento druh praktického kompromisu nevedl k praktickému úspěchu. Úspěch Anglie přišel jako vyvrcholení vysoce logického a theoretického osmnáctého století. Když jsme došli na konec kompromisního a ústavního devatenáctého století začínala už methoda selhávat. Moderní vědeckou civilisaci spustili logikové, Praktičtí lidé ji jen rozvrátili. Tak či tak, nyní už v Anglii přestali předstírat, že by byli nějak zvlášť bohatí. Není to proto vhodný čas k dokazování, že vytrvalá nerozumnost vede vždy k bohatství.
Po pravdě řečeno, být logičtější by bylo mnohem praktičtější. Jsou-li pouliční muzikanti na obtíž, pak ať je přijata legislativa proti tomu, aby byli na obtíž. Je-li žebrání skutečně špatné, pak by měl být uvalen logický zákon na všechny žebráky a ne jen na ty, které zrovna konkrétní osoby považují za obtíž. Tento oportunismus působí prostě to, že brání celkovému posouzení jakékoliv otázky. Zrovna já si myslím, že celý moderní postoj k žebrákům je zcela pohansky divošský a nelidský. Byl bych připraven, jako věc obecné morálky, tvrdit a obhajovat, že je vnitřně neobhajitelné trestat lidi za to, že žádají o lidskou pomoc. Řekl bych, že je vnitřně šílené pobízet lidi, aby dávali peníze na dobročinnost a zakazovat lidem o dobročinnost žádat. Nikdo není postihován za to, že volá o pomoc, když se topí, proč by měl být postihován, že volá o pomoc, když hladoví? Každý by předpokládal, že musí pomoci zachránit člověku život při ztroskotání, proč nepomoci člověku, který ztroskotal se svým životem? Člověk se v takové situace může ocitnout bez jakékoliv představitelné vlastní chyby, v žádném případě mu ale nejsoujeho chyby vyčítány v paralelních případech. Ze ztroskotané lodi je člověk zachráněn bez vyšetřování, zda nechyboval při jejím kormidlování a z rybníka ho vytáhneme dřív, než se začneme ptát, čí chybou tam spadl. Dala by se napsat úderná sociální satira o člověku, který byl zas a znovu z motivů pouhé lidskosti zachraňován na nejdivočejších místech světa, hrdinsky spasen před lvy a umně vyproštěn z potápějící se lodi, člověku, který by, nalezen na pustém ostrově a vědecky zachráněn ze smrtící mdloby a který by se nakonec ocitl opuštěn vším lidstvem poté, co by se dostal do města, které bylo jeho domovem.
V posledním významu tedy sám žebráky neodsuzuji. Neodmítám ani muzikanty. Na to by se dalo, nikoliv nespravedlivě odtušit, že to je proto, že sám nejsem muzikant. Takové replice přiznávám veškerou váhu, nemohu ale považovat za něco dobrého, aby i muzikanti měli přijít o všechny své city vyjma citu pro hudbu. A dalo by se jistě říct, že člověk musel přijít o většinu svých citů, pokud nevnímá smutnou vznešenost píšťalových varhan v chudinské ulici. V jakémkoliv důsledném zákazu všeho pouličního muzicírování a vyzpěvování jsou ale obsaženy i další pocity. Je tu cítění historické, ba i patriotické. V jistých bohatých a vážených londýnských čtvrtích jsem viděl ceduli zakazující jakékoliv pouliční vyvolávání. Kdyby tam visela cedule nařizují poodvážet všechny náhrobní kameny jako starou veteš, byl by to menší akt vandalismu, než toto. Některé ze starých londýnských pouličních křiků patří k posledním vazbám, které máme k Londýnu časů Shakespearových a Chaucerových. Když potkám člověka, který pronese některý z nich, ani zdaleka ho nepovažuji za žebráka. Žebrákem bych měl být já a měl bych žebrat, aby to řekl znova.
V každém případě by ale mělo být jasné, že nemůžeme po jednom zákonu chtít, aby dělal práci jiného. Máme-li skutečné důvody k tomu, abychom zakazovali něco takového, jako pouliční vyvolávání, pak bychom měli uvádět skutečné důvody, měli bychom to zakázat, protože je to křik, protože to dělá hluk, protože je to na obtíž, nebo, možná, podle našeho vkusu proto, že je to staré, protože je to populární, protože je to historické a protože je to vzpomínka na starou dobrou Anglii. Mám podezření, že podvědomý předsudek proti pouličnímu vyvolávání koření v tom, že pouliční a podomní obchodníci patří k posledním svobodným lidem, kteří ještě v moderním městě zbyli, že často prodávají své vlastní zboží přímo zákazníkovi a neplatí nájem za obchod. Přeje-li si ale moderní duch takového obchodníčka zakázat, činit mu ústrky, nebo ho kvůli tomu, že je volný a svobodný oběsit, rozpárat a rozčtvrtit, ať jeho důstojnost uzná alespoň do té míry, že ho definuje a nechá zákon, ať se s ním vypořádá jak principiálně, tak prakticky.

Kapitola XVI. Sentimentalita rozvodu

Chapter XVI. The Sentimentalism of Divorce 

Rozvod je záležitost, které noviny nyní nejen dělají reklamu, ale přímo ji obhajují, jako by to bylo potěšení samo o sobě, Vlastně to i tak může být, že všechny květy a ceremonie se nyní od módních svateb přesunou k módním rozvodům. K hostině bude obstarán skvělý dort s polevou a šlehačkou, ve vojenských kruzích se bude roztínat šavlí spolužalovaného. Obdivu přítomných bude vystavena oslňující sbírka rozvodových darů, dohlížet na ni bude detektiv oblečený jako běžný rozvodový host. Jakési obnovy se možná dočká stará rozvodová snídaně: po přípitcích se hosté shromáždí na zápraží, aby přihlíželi, jak se manžel a manželka vydávají každý opačným směrem a vykračují právě tak vesele, jak zní zvonek rozvodového soudu. I když tohle všechno může některým lidem zním poněkud fantasticky, bylo by to ve skutečnosti mnohem méně fantastické, než to, co lze k tématu skutečně slyšet. Nebudu se tu celou záležitostí zaobírat do hloubky a podstatně, sám se držím mystického pohledu na manželství, ale rozebírat jej tu nebudu. Toliko v zájmu světla a logiky bych tu rád protestoval proti častému způsobu debaty v této věci. Racionálně vzato nelze tento proces vůbec za debatu označit. Je to jakýsi sbor sentimentalistů v senzacechtivých novinách, pořád dokola vyzpěvující formulky jako třeba: „Manželství respektujeme, manželství, svatému, posvátnému, nevýslovně výtečnému a ideálnímu manželství se klaníme. Pravé manželství je láska a když se láska změní i manželství se změní a když láska ustane či započne, totéž činí i manželství, manželství nádherné, překrásné, blažené.”
Nu, s veškerým rozumným pochopením pro vše sentimentální mohu poznamenat, že všechny takové řeči jsou jen hovadiny. Manželství je instituce jako každá jiná, záměrně ustanovená k tomu, aby měla jisté funkce a omezení. Je to zrovna taková instituce jako soukromé vlastnictví, nebo branná povinnost, nebo právní svobody poddaného. Mluvit tak, jako by vznikaly nebo se vytrácely s proměnami jistých nálad, je jen mrhání slovy. Cílem soukromého vlastnictví je, aby co nejvíce lidí mělo jisté potěšení a důstojnost plynoucí z toho, že jsou pány hmotných věcí. Představme si ale, že by zloděj psů řekl, že jakmile člověka začne jeho pes nudit, přestává být jeho psem a on za něj přestává být zodpovědný. Předpokládejme, že by řekl, že už jen tím, že po jeho psu dychtí, se bezprostředně stává jeho morálním vlastníkem. Odpověď by zněla, že jediný způsob, jak učinit lidi zodpovědnými za psy, spočívá v tom, že jejich vztah dostane právní formu nezávislou na momentální libosti či nelibosti. Představme si, že bytový zloděj by řekl: „Soukromé vlastnictví ctím, soukromému vlastnictví se obdivuji, ale jsem přesvědčen, že pan Brown si svých stříbrných apoštolských lžiček neváží tak opravdově, jak by tomu u tak posvátných předmětů mělo být a ty proto přestaly být jeho majetkem a prakticky se již staly mým vlastnictvím, protože já jejich drahocennou povahu dokážu ocenit jako nikdo jiný.“ Představme si, že by vrah pravil: „Co by mohlo být více hodno obdivu a přízně, než lidský život žitý s náležitým smyslem neocenitelnou příležitost, již skýtá. S lítostí však shledávám, že pan Robinson vypadal v poslední době zřetelně unaveně a melancholicky. Život přijímaný v tomto depresivním a demoralizujícím duchu nelze již po právu nazývat životem. A právě svou kypící a možná přemrštěnou radost ze života musím ukojit tím, že páně Robinsonovo hrdlo podřežu porcovacím nožem.“
Je zřejmé, že tito filosofové by nedovedli pochopit, co míníme pravidlem, na problémy s výjimkami ani nehledě. Nedokázali by pochopit, co rozumíme pod institucí, ať už by to byla instituce práva, vlastnictví nebo manželství. Zloději by rozumná osoba jistě odpověděla: „Poetickými chválami vlastnictví nás sotva uklidníte, protože byste byl mnohem přesvědčivější, kdybyste prohlašoval, jak to dělají komunisté, že vlastnictví nesmí existovat vůbec. K hrubému zneužívání soukromého vlastnictví může docházet a zcela jistě dochází, ale pokud a dokud vůbec nějaká instituce existuje nemůže se měnit jen podle nějakých nálad a emocí. Farmářovi nemůže jeho farma prostě uplavat v závislosti na tom, že se o ni stará a zajímá méně než dřív. Dům nemůže, kousek po kousku, klouzat pryč od svého vlastníka v souvislosti s nějakými jemnými odstíny pocitů, které ohledně něj může chovat. Pes nemůže odplývat jako sen a začít patřit komusi, kdo o něm zrovna náhodou sní. A právě tak nelze vážný společenský vztah manžela a manželky, matky a otce nebo prostě muže a ženy ve všech jeho vazbách vyřešit na základě vášní a citových reakcí.“ Tahle otázka stojí zcela samostatně vůči otázce, zda z pravidla loyality existují výjimky a jaké případně jsou. Základní věc je, že tu existuje jistá instituce vyžadující loyalitu Pokud noví sentimentalisté myslí vážně to, co říkají, když tvrdí, že instituci uctívají, pak nesmí prohlašovat, že instituce a emoce mohou být ve skutečnosti jedním. A právě to jejich rétorika naznačuje, pokud tedy můžeme mluvit o tom, že by naznačovala cokoliv,.
Tito autoři nám pořád vysvětlují, proč věří v rozvod. Myslím, že dokážu velmi dobře pochopit, proč v něj věří. Co pochopit nedokážu je to, proč věří v manželství. Zrovna tak, jako by bytař filosof byl větší filosof, kdyby byl bolševik, pak by tenhle druh obhájců rozvodu byl filosofičtější, kdyby hlásal volnou lásku. Zdá se totiž, že jeho argumenty se nikdy nedotýkají manželství jako instituce, nebo i jen čehokoliv víc, než individuální zkušenosti. Zdá se mi, že pravým vysvětlením této lhostejnosti k instituci je cosi nejen hlubšího, ale i širšího, cosi, co se dotýká všech institucí moderního světa. Pravda je taková, že tihle sociologové nemají vůbec zájem podporovat společenský život toho druhu, který podporuje manželství. Společnost toho druhu, jehož bylo manželství vždy tím nejsilnějším pilířem je společností, jíž se někdy říká distributivní, společnost, v níž má co nejvíce občanů má snesitelný díl vlastnictví, zejména vlastnictví, které drží. Všude, po celém světě, patří farma rodině a rodina k farmě. Rodinné vlastnictví nelze předávat neoslabené, pokud celá skupina domácnosti nedrží pospolu s loyalitou lokálně patriotické povahy, pokud není dědění majetku logické a legitimní, pokud se rodinné rozmíšky nedrží stranou úřadů a soudů. Na druhé straně, otrocký stát, který je protikladem státu distributivního, instituce manželství vždy přiváděla poněkud do rozpaků,či zahanbovala. To, že černošské otroctví z Chaloupky strýčka Toma páchalo své nejhorší dílo v rozbíjení rodin je starý známý příběh. Zvláštní ale je, že obě strany vypráví stejný příběh. Obhájci otrokářských, nebo přinejmenším jižanských států, ve své vlastní obhajobě připouští to samé. Pokud popírali rozbíjení otrockých rodin, bylo to proto, že popírali, že by vůbec existovaly nějaké otrocké rodiny, které by bylo možné rozbít.
Volná láska je přímým nepřítelem svobody. Ze všech úplatků, které může otrokářství nabídnout je to ten nejočividnější. V otrokářských společnostech může v praxi docházet k ohromné sexuální volnosti. Stejně tomu může být docela dobře i v theorii, vyjma případů, kdy nějaký praštěný myslitel nebo potřeštěný statkář má nějakou libůstku pro jakési zvláštní plemeno otroků šlechtěných stejných způsobem jako dobytek. Ale ani taková bláznivost dlouho nevydrží, protože blázni tvoří mezi vlastníky otroků menšinu. Otrokářství oslovuje lidskou přirozenost mnohem příčetnějším a subtilnějším způsobem. Je mnohem pravděpodobnější, že po několika málo takových libůstkách a bláznech, se nový otrocký stát usadí do ospalé resignace starého otrockého státu, starého pohanského spočinutí v otrokářství, tak jak tomu bývalo před tím, než přišlo křesťanství a začalo svět trápit a mást idejemi svobody a rytířství. Jednou z pohodlných výhod takového pohanského světa bylo, že pod jistou společenskou úrovní se nikdo vlastně vůbec nemusel starat o rodokmen a o to, kdo byl opravdu koho otcem. Nový svět započal tehdy, když otroci začali na své důstojnosti trvat tak, jak na ní trvaly panny mučednice. Takové mučedníky stvořila civilisace, jíž je křesťanstvo a otrokářství je její stále se vracející nepřítel. Avšak ze všech úplatků, které staré pohanské otrokářství může nabídnout je tento přepych a libovůle tím nejsilnějším a já nepopírám, že vlivy dychtící po ponížení a úpadku lidské důstojnosti si zde svůj nástroj zvolily dobře.

Kapitola XV. Tajná společnost lidstvo

Chapter XV. The Secret Society of Mankind
S onou fantastickou láskou k paradoxu, který tak trápí tolik kritiků, jsem onehdy prohlásil, že by na myšlence bratrství lidí mohlo něco být. Samozřejmě to bylo podrobeno přísné kritice z moderního či modernistického hlediska a jak si vzpomínám, nejbystřejší odmítnutí se objevilo v knize nazvané „My lidé moderní“. Napsal ji pan Edward Moore a napsal ji velmi dobře, autor vlastně byl vůči sobě poněkud nespravedlivý, když trval na své modernitě, protože koneckonců nebyl příliš moderní, ale docela jasný a srozumitelný. Dovolím si ale vzít jeho poznámku jako východisko, protože se týká záležitostí, v níž moderní lidé zatemňují debatu velkou nesrozumitelností. Jde o povahu jednoty lidí, což bych já formuloval vzdorněji jako rovnost lidí. Řekl jsem, že tuto normu nebo místo setkání lidstva lze nalézat ve dvou krajnostech komického a tragického. Řekl jsem, že individuální tragedie nemůže být tak tragická, jako nutnost zemřít a v tom, že musí zemřít, si jsou všichni lidé rovni. Řekl jsem, že není nic směšnějšího, než mít dvě nohy a k tomuhle vtipu se mohou všichni lidé přidat.
Zmíněný kritik byl kvůli té poznámce velmi přísný. Slova jeho odsudku zněla tuším: „Nu, v této pasáži je chyba natolik zřejmá, že je téměř nepředstavitelné, že by ji zodpovědný myslitel předložil třeba i jen v žertu. Je totiž zřejmé, že tragické a komické prvky, o kterých mluví pan Chesterton, činí rovným nejen lidstvo, ale veškerý život. Vše, co žije, musí zemřít, a tedy je, v páně Chestertonově smyslu, tragické. Jeho premisa vede k rovnosti nejen lidstva, ale všeho, co žije – ať už je to leviathan, motýl, dub nebo fialka, žížala nebo orel…Kdyby tak řekl tohle! Pak bychom my, kdo hlásáme nerovnost, byli první, kdo bychom s to po něm opakovali.“ Bez obtíží mohu ukázat, že rovnost je v pořádku právě tam, kde si o ní pan Moore myslí, že je špatná. Začnu smrtelností a předešlu, že totéž platí (pro ty, kdo v ni věří) o nesmrtelnosti. Obojí jsou absolutna: člověk nemůže být poněkud smrtelný, ani nemůže být tak nějak nesmrtelný.
Začněme tím, že musíme chápat, že mít rovnost v tom, že jsme černí nebo bílí není ani to samé, jako být stejně černí nebo bílí. Je obvykle fér použít dobře známé přirovnání. Pan Moore, já i všichni lidé nejsem jen na jedné lodi, ale máme jednu velkou rovnost, kterou tato skutečnost implikuje. Jelikož ale existuje jak slovo „vnitřní“ tak slovo „v“ je tu i jistý význam, v němž jsou někteří z nás v té lodi víc, než druzí. Moji spolucestující by mě mohli nacpat na dno lodi a sednout si na mně, hnuti přirozenou nechutí k tomu, abych já seděl na nich. Povšiml jsem si, že takto bývám jaksi předběžně napěchován na zadní sedadla nebo do spodních částí taxíků, aut či lodí, protože tu je jakýsi dojem, že jsem materiál, kterým se stavby zakládají, spíš než by se z něj stavěly jejich čnící minarety nebo špičaté věže. Pan Moor na druhé straně by svět zkoumal z lodního koše, kdyby nějaký měl, nebo se nakláněl přes příď s gestem vůdce mužů velícím vpřed, možná by i dával přednost tomu sedět na boku lodi s nohama komíhajícími ve vodě, aby naznačil nejvyšší aristokratickou odtažitost od nás a našich problémů. Ve velkých a konečných záležitostech, které jsou celým smyslem věty „všichni na jedné lodi“ bychom však měli být na jedné lodi všichni rovným dílem. Všichni bychom měli rovným dílem spoléhat na uklidňující skutečnost, že loď může plout. Kdyby neplula a potopila se, ztratil by jeden každý z nás svou jednu jedinou loď v tomtéž rozhodujícím čase a stejně zneklidňujícím způsobem. Kdyby se stalo, že král Kanibalských ostrovů, na jejichž hlavním ostrově bychom měli tu smůlu ztroskotat, mocným hlasem zvolal: „Sním každého, kdo přicestoval právě touhle lodí a ne jinou,“ byli bychom snědeni všichni a byli bychom snědeni rovným dílem. Být sněden, když se na to díváme jako na tragedii, není záležitost míry.
Nu, každé přirovnání kulhá, ale nedostatek v mém přirovnání není nedostatkem v mém argumentu, je to hlavní nedostatek argumentu páně Moorova. Dalo by se říci, že lidé si nejsou rovni ani při ztroskotání, protože někteří můžeme být dost silní na to, abychom doplavali ke břehu, někteří z nás mohou být taky natolik tuzí, aby ostrovní král litoval svého ukvapeného slibu sotva by se poprvé zakousl. Právě tady ale musím, jak nejjemněji dovedu, připomenout čtenářově pozornosti jistou skromnou a málo známou instituci zvanou smrt. Všichni jsme na jedné lodi, která se s námi jistě potopí a rovným dílem utopí všechny, nejsilnější i nejslabší, plujeme do země zlého obra edax rerum, který požírá všechny bez rozdílu. A smysl fráze o jedné lodi není v tom, že by mezi lidmi na lodi nebylo stupňů, ale v tom, že všechny tyto stupně nejsou ve srovnání s ohromným faktem, že loď pluje domů nebo jde ke dnu ničím. A právě když přejdu ke konkrétní kritice mých poznámek o „faktu, že musíme zemřít“, se cítím nejvíc jistý tím, že pravdu mám já a že pan Moore se mýlí.
Povšimneme si, že jsem promluvil o faktu, že člověk musí umřít a ne o skutečnosti umírání. Bratrství lidí, jelikož jde o záležitost duchovní, se netýká pouze pravdy, že všichni lidé zemřou, ale s pravdou, že to všichni lidé vědí. Je pravda, jak říká pan Moore, že vše zemře, „ať je to leviathan nebo motýl, dub či fialka, žížala nebo orel“, ale na samém počátku nevíme právě to, zda oni to vědí. Může pan Moore vytáhnout leviathana hákem a vydobýt z něj jeho naděje a obavy ohledně nebeského harpunáře? Může z žížaly vymáčknout její filosofii nebo přimět housenku, aby promluvila o slabých vyhlídkách na motýla? Housenka na listu může Blakeovi opakovat žal jeho matky, ale neopakuje komukoliv žal jeho vlastní matky o něm samém. Můžeme vědět, zda se duby staví ke svému osudu se srdcem dubovým, jak se zpívá v námořnické písničce? Nemůžeme a právě o to jde, když mluvíme o lidském bratrství, což vegetariáni nemohou pochopit. To je důvod, proč harpunář není vrah, to je důvod, proč jíst rybí, či velrybí tuk sice není přitažlivé pro fantasii, ale není ani odporné pro svědomí. Nevíme, co si myslí velryba o smrti, ani co si ostatní velryby myslí o tom, že bude zabita a snědena. Může to být velryba pesimistická a pořád si přát, aby se tenhle příliš, příliš pevný tuk rozpustil, roztál a změnil se v rosu. Může to být velryba fatalistická a může si být zuřivě jistá okamžitým přechodem do polárního velrybího ráje, jemuž vládne posvátná velryba, která spolkla Jonáše. Nemůžeme z ní ale vymámit ani znamení, ani gesto, které by takové pocity naznačovaly, a funkční zdravý rozum o celé věci říká, že vyjma člověka žádný tvor podle všeho žádný pojem o smrti nemá. Pan Moore si tedy vybral podivně nešťastný bod, jímž chce napadnout vpravdě rovnostářskou nauku. Právě tento fakt, ne jen smrti, ale stínu smrti, je takřka nejpoutavějším a nejpřekvapivější známkou solidarity a stejnosti lidstva. O jakémkoliv člověku víme, co nevíme o čemkoliv jiném, že totiž je jeho smrt tím, co nazýváme tragedií. Z toho, že jde o tragedii vyplývají všechny formy a testy na jejichž základě říkáme, že jde o vraždu či popravu, mučednictví nebo sebevraždu. Všechno to závisí na ozvě či chvění nejen v duši člověka, ale i duších všech lidí.
Zvláštní je, že pan Moore udělal přesně stejný omyl jako o tragickém, tak i o komickém. Myslí, že skoro vše, co má tvar je humorné, není ale pravda, že vše, co má tvar má i smysl pro humor. Velryba může být k smíchu, ale není to velryba, kdo by se smál, ba je to obraz, ze kterého mrazí. Jakmile takovou otázku vzneseme, střetáme se s dalším ohromným faktem, obrovsky převyšujícími všechny lidské odlišnosti, faktem, že člověk je jediným tvorem, který se směje. V přítomnosti této podivuhodné skutečnosti, se fakt, že se lidé smějí v různých stupních a různým věcem, se scvrkávají ne jen do bezvýznamnosti, ale přímo se stávají neviditelnými. Je pravda, že fysický vesmír jsem velmi často vnímal jako cosi podobného ohňostroji: ten nejpraktičtější ze všech praktických žertů. Pokud ale má být vesmír vtipem, pak lidé vypadají jako jediní vesmírní spiklenci, kterým se o tom vtipu řeklo. Nemůže být žádné jiné bratrstvo, které by se podobalo našemu svobodozednářství v téhle tajné rozkoši. Je pravda, že tato schopnost žertovat, která se neomezuje na běžné lidské vtipkování, nemá meze, ale je omezena na lidské žertéře. Pan Moore může propuknout smíchy, když spatří jitřenku, nebo jím může zmítat pobavení při pohledu na to, jak působí východ slunce viděný přes mlhu. Můžeme ho zastihnout v nějaké tiché dolině, jak se po spatření fialky burácivě válí smíchy. Nezastihneme ale fialku v bujarém veselí nad panem Moorem. Ten se může smát žížale, ale ta se neotočí, aby se mu vysmála. Pro takovou úlevu se musí obrátit na své spoluhříšníky. Vždy budu připraven mu vyhovět.
Pravda, o kterou tu jde, má mnoho jmen, že je člověk obrazem Božím, že je mikrokosmem, že je měřítkem všech věcí. Mikrokosmem je v tom smyslu, že je zrcadlem, že je jediným nám známým krystalem, v němž jsou fantasie a strach ve věcech ve dvojím a reálném smyslu, věcmi reflexe. V přítomnosti tohoto tajuplného monopolu jsou lidské rozmíšky jen prachem. Tohle pro mě znamená lidská rovnost, a je to také jediná srozumitelná věc, kterou kdy pro kohokoliv mohla znamenat. Běžné a společné lidské věci nekonečně překonávají všechny lidské třídy. Aby s tímhle člověk nesouhlasil, je nutné, aby tomu nejdříve porozuměl. Pan Moore s tím opravdu může nesouhlasit, ale běžný moderní odpůrce rovnosti nerozumí tomuhle a podle všeho ani ničemu jinému. Pokud člověk řekne, že má své vlastní transcendentální dogma, jak možná má i pan Moore, která míchá člověka s přírodou, nebo tvrdí, že v člověku vidí jiné hodnoty, neřeknu k tomu víc než to, že jeho náboženství se liší od mého a že jsem tomu neobyčejně rád. Pokud prostě říká, že si lidé nemohou být rovni proto, že jedni z nich jsou bystří a druzí tupí—pak mi nezbývá než souhlasit (nikoli bez slz), že někteří z nich jsou velmi tupí.

Kapitola XIV.: Falešná theorie a divadlo

Chapter XIV. False Theory and the Theatre
Jeden ředitel divadla nedávno naléhal na uvedení čínské pracovní síly do divadelnické profese. Trval na tom, že role čínských sluhů budou hrát opravdoví Číňané a některým hercům se to vůbec nelíbilo—a myslím, že velmi oprávněně. Význačná herečka, dost chytrá na to, aby věděla, jak to je doopravdy, to hájila s tím, že nic nesmí překážet dokonalosti uměleckého díla. Proti takové morální thesi mám v každém případě námitky a nepochybuji o tom, že by se jí horlivě dovolával Nero k obraně skutečného umírání v amfiteátrech. Já v žádném případě nepřipouštím, že by umělec mohl být vůči hladu a nezaměstnanosti lhostejný právě tak jako ke lvům nebo vroucímu oleji. Faktem ale je, že není nutno vznášet morální otázku, protože celá věc je dostatečně pevná ve vztahu k otázce umělecké. Nemyslím, že čínská postava hraná čínským hercem je vrcholem dokonalosti uměleckého díla. Řekl bych, že je to poslední a nejnižší fáze vulgarity zvané realismus. Má týž vkus a styl jako triumfy, kterými se pyšní někteří herci-ředitelé, totiž triumfy v podobě pohárů z pravého stříbra nebo pravých drahokamů v korunách. Takový duch není duchem dokonalého umělce, ale spíš duchem parvenu pyšného na naditou prkenici. Dokonalý umělec by byl ten, který by na hlavu nasadil korunu ze zlaceného drátu nebo pozlátka a v nás vyvolal pocit, že je král.
Kdyby se navíc tento princip rozšířil z předmětů na osoby, těžko odhadovat, kde se má zastavit. Máme-li trvat na to, že „Ču Čin Čoua“ musí hrát pravý Asiat, proč bychom neměli požadovat, aby Kupce benátského hrál pravý Benátčan. Nedávno jsme experimentovali, a myslím velmi úspěšně, se skutečným Židem v roli Žida. Sotva bych si ale myslel, že z toho máme udělat pravidlo, že Shylocka nesmí hrát nikdo, kdo neprokáže své rasové právo nazývat Abrahama svým otcem. Musí role Macbetha či Macduffa hrát jen muži se jmény jako Macpherson či Macnab? Musí být králevic dánský v soukromém životě vždy Dánem? Musíme vždy dovézt zástup Řeků, než smíme inscenovat Trolia a Cressidu nebo tlupu pravých Egypťanů, aby dělali křoví v Antoniovi a Kleopatře? Bude nutné, abychom methodami obchodu s otroky unesli afrického gentlemana z Afriky a donutit ho hrát Othella? Svého času se poněkud bláhově tvrdilo, že naše japonské spojence může urazit fantastická satira Mikáda. Pravda je ale taková, že satira Mikáda není vůbec namířena naproti japonským záležitostem, ale výlučně proti věcem anglickým. Jsem si ale docela jist, že by v Japonsku vyvolalo mírně nelibé pocity, kdyby byly celé kumpanie japonských kuliů naloženy do lodí a přepraveny přes dva kontinenty jen kvůli tomu, aby v té hře účinkovaly. Jakmile by bylo toto pravidlo přijato, zdráhal by se dramatik jistě uvést do své hry Zuly nebo Indiány v obavě z potíží se sháněním příslušných uměleckých talentů. Bude váhat, než učiní svým hrdinou Eskymáka. Vzdá se záměru hledat svou hrdinku na Sandwichově ostrově. Pokud by trval na tom, že použije opravdové kanibaly, pak se jeví jako pravděpodobné, že oni by mohli trvat, že převedou opravdový kanibalismus. To by plně odpovídalo duchu Nerona a veškeré umělecké kritiky římského realismu v amfiteátru. Jistě by to ale bylo až téměř příliš dokonalé završení uměleckého díla. Takový druh zakončení je poněkud příliš definitivní.
Ironie začala nabývat na intensitě, když noviny, které trvaly na Číňanech, protože ti si prostě nemohou pomoci a jsou Číňany, je s obdivem a úžasem začaly chválit za to, že vypadají čínsky. To nabízí úvahy tak složité a rozporné, že se jim tu ani nechci věnovat, protože mi nejde o konkrétní případ, ale o obecnou ideu. Základní fakt všeho umění dostatečně vyjádřím, když řeknu, že nevěřím v podobnost. Nevěřím, že jakýkoliv Číňan musel vypadat jako Číňan–Číňan v představivosti a zájmu davu. Všichni známe bajku o člověku, který napodoboval prase a že na jeho soupeře diváci pískali, protože dokázal předvést jen kničení (jak se ukázalo) skutečného prasete. Diváci měli naprostou pravdu. Byl to zástup velmi pronikavých a filosofických kritiků umění. Nepřišli tam proto, aby slyšeli opravdové prase, které mohou slyšet pokaždé, když šťouchnou do běžného prasečího chlívku. Přišli proto, aby slyšeli, jak prasečí hlas ovlivňuje nesmrtelnou mysl a duch člověka, jaký druh satiry z něj dokáže vytvořit, jaký druh legrace si z něj dokáže udělat, o jakém druhu přehánění cítí, že to je přehánění jeho podstaty a ne pouhých případků. Jinak řečeno, přišli si poslechnou kničení, ale kničení toho druhu, které vyjadřuje, co si člověk o praseti myslí—ne ono nesmírně podřadné kničení vyjadřující, co si myslí prase o člověku. Sám chovám pro prase poetické nadšení a ráj podle mých představ je ten, kde mají prasata křídla. O tom ale, zda mohou prasata létat, diskutují jen lidé a to zejména lidé moudří. Nemáme konkrétních důkazů, že by o tom diskutovala prasata. Herec napodobující čtvernožce proto docela dobře mohl do svého kničení vložit cosi z naléhavého dychtění po křídlech holubice. Čtvernožec sám takový cit vyjádřit nemůže, může vypadat, a obyčejně i vypadá, mimořádně nevědomý pokud jde o jeho chybějící peří. Stejný princip ale platí pro věci mnohem důstojnější, než nejdůstojnější vepř, byť navlečený do nejskvostnějšího peří. Vyvstane-li v představivosti autora, který je umělcem, obraz vznešeného Araba, pak od něj bude moudré, pokud tu roli svěří herci, který je též umělcem. Bude od něj mnohem moudřejší, pokud ji svěří herci, než aby ji svěřil Arabovi. Herec, sdílející s ním pouto krajanství a povolání umělce, může předvést, co podle autora Arab představuje, kdežto pravý Arab může být konkrétním jedincem, který v konkrétní chvíli může odmítnout představovat cokoliv takového, nebo vůbec cokoliv. Princip platí obecně a v prasečí paralele, nebo v obrazné asociaci prasat a prasečích ocásků, jsem nechtěl Čínu jakkoliv znectít.
Faktem ovšem je, že jde o argument, který se pro případ Číny obzvláště hodí. Obávám se, že Čína je pro většinu z nás zajímavá zejména jako druhý konec světa. Ceníme si jí jako čehosi velice vzdáleného a tedy fantastického, jako nějaké království v oblacích úsvitu. To, co většina lidí chce ukázat v divadelní hře nejsou velmi skutečné čínské ctnosti—stoicismus, smysl pro humor, starodávné rolnické kulty. Chtějí běžný romantický dojem čehosi vzdáleného a výstředního, jako jsou Marťané nebo Člověk na Měsíci. Je naprosto rozumné, aby měl člověk romantické cítění, uměřeně, jak kterékoliv jiné potěšení. Není ale rozumné očekávat, že se vzdálená osoba bude cítit vzdálená sama sobě, nebo že to člověk na druhém konci světa nebude mít stejný pocit, jako na tomhle konci. Nesmíme po exotickém Orientálci chtít, aby se cítil exoticky, nebo po Číňanovi, aby byl šokovaný z toho, že je Číňan. Má-li tedy literární umělec legitimní literární cíl vyjádřit tajemnou a cizí atmosféru, kterou mu Čína naznačuje, pak mu v tom patrně lépe pomůže herec, který není Číňan. Nekritisuji samozřejmě konkrétní detaily konkrétní inscenace, o níž vím málo či nic. Neznám okolnosti a v závislosti na nich mohl být takový experiment velmi nutný nebo velmi úspěšný. Protestuji toliko proti theorii dramatické pravdy prosazované v obraně dramatického experimentu, který mi připadá vypočítaný k tomu, aby vyvrátil celé umění dramatu. Zakládá se na tomtéž omylu, jehož se dopustilo dítko ve Stevensonově dětské říkance, domnívaje se, že japonským dětem se musí stýskat po domově, když jsou pořád v cizině v Japonsku.
A to nás přivádí velmi blízko k starému a poněkud otřepanému divadelnickému sporu o to, zda mají být inscenace a jejich scéna prosté nebo velkorysé. Nechci tu hádku zase znova otevírat. To, čeho je doopravdy zapotřebí, není ani tak prostý šéf scény, jako spíš prostý divák. Ve velmi reálném smyslu je zapotřebí prostého kritika, který by byl vpravdě kritikem nejsubtilnějším. Zdravé lidské instinkty jsou v této věci kaženy přinejmenším stejně sofistkovaností v hledišti jako vyumělkovaností na jevišti. Skutečně prostá mysl si užije právě tak scénu prostou jako scénu nádhernou. Lidový instinkt, jak ho lze nalézt ve všem folkloru, bude dost dobře vědět, kdy se hodí jedna a kdy druhá. Tady ale nejde o celou sofistikovanost, ale o jedno konkrétní sofisma a my se můžeme docela po právu zastavit, abychom proti němu protestovali. Jde o kritický omyl spočívající v uřezání skutečné oslí hlavy a její nasazení na Klubka Tkalce v situaci, kdy jde o hlavu symbolickou a v takovém případě vhodnější pro kritika, než pro herce.

Kapitola XIII. Hrozná hračka

Chapter XIII. The Terror of a Toy
Kdybych řekl, že svět se stává absolutně dětinským, byl by to příliš velký a optimistický kompliment. Hlavní slaboduchostí světa je neschopnost ocenit inteligenci nejmenších dětí. Ze všech stran slyšíme šepot a výstrahy, které by mudrcům z Gothamu připadaly přiboudlé. Zrovna o těchto Vánocích jsem se v hračkářství dozvěděl, že pro malé kluky se už nedělá tolik luků a šípů, protože jsou považované za nebezpečné. Za jistých okolností může být nebezpečné mít malý luk. Mít malého kluka je nebezpečné vždy. Žádné jiné společnosti, která se považuje za příčetnou, by ani ve snu nenapadlo zakázat a zrušit všechny luky, leda byste zrušili všechny chlapce. Přednostmi té druhé reformy se tu zabývat nebudu. Pro takový postup by se dalo říct mnohé a možná budeme mít brzy příležitost k tomu, abychom to uvážili. Zdá se totiž, že moderní mysl vůbec nedovede rozlišit mezi prostředky a účelem, mezi orgánem a nemocí, mezi použitím a zneužitím a jistě by kluka a luk rozlámala při jednom právě tak, jako by s vaničkou vylila dítě.
Uvažme však, jako malou studii v tomto žalostném stavu věcí, tenhle případ nebezpečné hračky. První a nejzřejmější pravdou tu je, že ze všech věcí, které dítě vidí a dotýká se jich, je ta nejnebezpečnější hračka tou nejméně nebezpečnou věcí. Sotva by se našla jedno domácí nářadí, které by nebylo nebezpečnější, než malý luk se šípy. Dítě se může popálit v ohni, uvařit v lázni, může si podřezat krk porcovacím nožem, opařit se konvicí, udusit se čímkoliv dostatečně malým, nebo si zlámat vaz pádem z čehokoliv dostatečně vysokého. Celý den se pohybuje mezi vražednou mašinerií stejně schopnou vraždění a mrzačení jako ta nejstrašlivější fabrika. Celý den si hraje v domě vybaveném mučícími nástroji jak španělská inkvisice. A zatímco si takhle tančí ve stínu smrti, má být zachráněn od všeho nebezpečenství spojeného s držením kousku provázku přivázaného k ohnuté větvi či klacíku. Když je to malý kluk, obyčejně mu nějaký čas trvá naučit se třeba jen to, jak se luk drží. Když ho pak drží, těší se z toho, když uletí pár yardů jako pírko nebo podzimní list. I když ale o pár let zestárne a bude o něco dovednější a ještě se nestihne naučit šípy opovrhovat ve prospěch aeroplánů, bude množství škody, kterou by se svými malými šípy představitelně dokázal napáchat, pouhou setinou škody, kterou může způsobit kdykoliv, když zvedne na zahradě kámen.
Nu, malému klukovi nebráníte házet kameny tím, že byste mu nedovolili se na ně i jen podívat. Nezamknete všechny kameny do Geologického musea a nebude do něj prodávat lístky jen dospělým. Nebudete se snažit sbírat všechny oblázky z pláže z obavy, že by si jimi snad mohl zkoušet házet je do moře. Nepřijmete dokonce ani tak očividnou, ba naléhavou sociální reformu, jako je zákaz budování cest z čehokoliv vyjma asfaltu nebo nařízení zakládat všechny zahrady na jílu a žádné na štěrkopísku. Všechny tyhle velké příležitosti, které se před vámi otevírají, opomenete, nebude dbát žádné z těchto inspirujících vizí sociální vědy a osvícení. Když chcete dítěti zabránit házet kameny, zbudou vám ty nejvyčpělejší, nejsentimentálnější, ba nejpověrečnější methody. Budete snažit zachovat nějakou rozumnou autoritu a vliv na dítě. Spolehnete se na svůj soukromý vztah k dítěti a ne na svůj veřejný vztah ke kameni. A to, co platí o přirozené střele, platí samozřejmě i o střele umělé, zejména když je to střela mnohem méně účinná a tedy mnohem nevinnější. Člověka lze skutečně zabít kameny sebranými z cesty, jak se to stalo třeba sv. Štěpánovi. Pochybuji, že by ho bylo možné doopravdy zabít, jak se to stalo sv. Šebestiánovi, šípy v hračkářství. Tak či tak tu ale platí jeden a tentýž velmi prostý princip. Můžete-li dítě naučit, kdy neházet kamenem, můžete ho naučit, kdy vystřelit šíp; pokud ho nemůžete naučit nic, pořád ještě může vždycky něčím hodit. Lze-li ho přesvědčit, že aby nerozmlátil arciděkanův klobouk těžkým kamenem, pak je možné, že ho bude možné odradit od toho, aby onu pokrývku hlavy prohnal dětským šípem. Pokud mu jeho vychování brání metat polovinou cihly po pošťákovi, snad ho to odradí i od toho, aby pořád vysílal smrtící střely po policistech. Ovšem představa, že dítě k tomu, aby bylo nebezpečné sobě i druhým, potřebuje jisté nástroje za nebezpečné považované, je natolik absurdní, že je těžké pochopit, jak se jí může lidská mysl i jen na chvíli zabývat. Pravda je taková, že všechny druhy takových theoretických i praktických výstředností rozbily autoritu domácké instituce zejména mezi chudými a přívrženci takových výstředností teď zoufale šátrají kolem sebe ve snaze najít nějakou náhradu pro to, co sami zničili. Normální je, když rodiče brání klukovi, aby svým lukem a šípy nadělal víc škody, než je rozumné a jinak ho nechat, aby si jich rozumně užíval. Když dojde na oficiosní postup nelze sledovat život jednotlivého kluka, tak jak na něj může dohlížet jednotlivý poručník či ochránce. Nemůžete ke každému klukovi postavit jednoho policajta, aby za ním běhal, když lozí po stromech nebo padá do rybníků. Proto moderní duch upadl ve snaze zrušit zneužívání věcí do nepopsatelné intelektuální degradace zrušením věcí samotných, což je něco takového, jako kdybychom měli zrušit a zakázat stromy a rybníky. Možná se o to docela brzy i pokusí. Všichni jsme už slyšeli o divoších, kteří postaví tomahawk před soud pro vraždu, nebo soudí dřevěný klacek pro škodu, již způsobil společnosti. K takové intelektuální úrovni se svět může vrátit.
A jsou tu vlastně ještě nižší úrovně. Je tu třeba příběh z Ameriky o klučíkovi, který se vzdal svého dětského kanonu, aby přispěl světovému odzbrojení. Nevím, zda je to pravda, celkem vzato si ale spíše myslím, že ano, protože je možná snesitelnější představovat si jednoho malého netvora, který může cosi takového provést, než představa mnohem více mnohem starších netvorů, kteří by cosi takového vymýšleli a obdivovali se tomu. Nepochybně byli tací, kteří to ani nevymyslili, ani neobdivovali. Ke zvláštnostem Američanů patří jejich schopnost tvořit to, co pak parodují jako „dojáky“ se souběžnou schopností je parodovat. A v případě dvou amerických povídaček je někdy těžké říct, která je původní a která je parodie. Zdá se ale zřejmé, že někteří lidé tenhle příběh opakují v opravdu uctivém duchu. To, jak jsem už řekl, značí další fázi rozpadu mozku. Můžete (s trochou štěstí) dětský šípem rozbít okno, ale dětským kanónem těžko můžete bombardovat město. Když mají lidi námitky proti pouhému modelu děla, musí mít právě tak námitky proti obrázku kanónu a tak i proti každému obrázku na světě, který zobrazuje meč či kopí. Úžasně by to vyklidilo všechny velké světové umělecké galerie. Nebylo by to ale nic proti zkáze všech velkých světových knihoven, pokud bychom princip logicky rozšířili na všechna velká literární díla, která připouští slávu zbraní. Až bude tenhle pokrok pokračovat nějaké to století nebo dvě, může některým lidem začít i docházet, že s jejich morálním principem je cosi v nepořádku. S jejich morálním principem je v nepořádku to, že je nemorální. Zbraně, stejně jako každé jiné lidské umění či dobrodružství, mají dvě strany podle toho, zda jsou povolávány k tomu, aby křivdu působily nebo jí bránily. Obsahují i prvek skutečné poesie a prvek realistické a tedy odpudivé prosy. Klukův symbolický meč a luk jsou prostě poesií bez prosy, dobrem bez zla. Meč na hraní je abstrakcí a emanací heroismu, stojícím stranou všech jeho hrozných nehod. Je to duše meče, kterou nikdy neposkvrní krev.

Kapitola XII: Malátnost motýlů

Chapter XII. The Boredom of Butterflies
Je tu jedna věc, na kterou možná zapomínají kritici, kteří si stěžují, že panu H. G. Wellsovi už nezáleží na vyprávění příběhu. Jde o to, že nikdo jiný nás neumí tolik zaujmout a vzrušit, aniž by nějaký příběh vyprávěl. Číst jeden z jeho posledních románů je možné téměř bez jakékoli povědomosti o příběhu. Je možné do něj nahlížet jako do knížky esejů a tu a tam vybrat názor. Všechny eseje jsou ale brilantní a všechny názory působivé. Na tom, kdo názory zastává, příliš nezáleží, je možné, že autor je všechny sám nezastává a je docela jisté, že je nebude zastávat dlouho. Nikdo jiný ale nedokáže udělat takovou nádheru z odpadu svých vlastních odmítnutých názorů. Když se na to díváme takhle, musíme i to, co se označuje za jeho selhání uznat za pozoruhodný úspěch. Osobní příběh může vyprchat, ale zůstat zajímavý, poté co se někdo stane neosobním, to už je nějaký výkon, podobný výkonu cheshirské kočky, která se dokáže šklebit, i když už tu není. Navíc tyto neosobní názory pana Wellse sice nikdy nemají žádný závěr, ale vždy naznačují, každý z nich je dobrým východiskem k úvaze, i kdyby to měla být úvaha, která ho odmítne. Kritici pana Wellse zkrátka poněkud přehání nebezpečí, že se jeho příběh zvrtne ve spekulaci, jako by se prostě přezrál. Měli by mít ovšem na paměti, že přezrání do semene má dva významy a jeden souvisí s časem setí. Mám ale konkrétní důvod, proč tu celou záležitost zmiňuji. Přiznávám, že víc než jeden z posledních páně Wellsových románů jsem i četl i nečetl. Nikdy si nejsem docela jist, zda jsem četl celého Shakespeara nebo celého Boswellova Johnsona, protože mám už dlouho zvyk je otevírat na libovolném místě. Tak jsem libovolně otevřel podobně i Wellse a velmi se bavil esejemi, které vypadaly jen jako dlouhé odbočky v příběhu. Když jsem se však začal poněkud zblízka potýkat s jeho posledním příběhem The Secret Places of the Heart , zahlédl jsem myslím letmo problém s tímhle druhem vyprávění, který je poněkud hlubší, než pouhé odbočení. V příbězích jako je Pickwick nebo Tristram Shady odbočka nikdy nezklame. Ale v tomhle případě, třebaže se liším, od prostě nepřátelských kritiků, prostě nemohu rozptýlit atmosféru zklamání. Příběh vypadá jako by k ničemu nevedl a nic nepřinášel a to za a nad pouhou inkonsistenci, a já myslím, že dokážu odhadnout, proč tomu tak je.
Pedantický logik si možná může představovat, že něco může být v závěru neuzavřené. Já ale směle řeknu, že volnost v jazyce při povídání takových věcí je sporná od samého počátku. Začíná nerozhodně a v tom smyslu je nudné. Hrdina úvodem vypráví lékaři o proměnlivém proudu flirtování, o svých experimentech v sukmičkaření, pořád přeletující z květu na květ jako motýl. Nu, je velmi pravděpodobné, že deník motýla by byl velmi nudný, i kdyby to měl být deník jediného dne. Jeho obchůzka nemusí být o nic zajímavější, než pošťákova, protože v žádném ze svých míst nemá žádný významný duchovní zájem. Když tedy autor uvede svého hrdinu jako filosofa i sukničkáře a vezme vážně jeho filosofii sukničkářtví, jako by nám tím rovnou říkal, že jeho hrdina nebude mít žádná vážná dobrodružství. Úvodem příběhu nám prakticky říká, že žádný příběh nebude. Příběh vrtošivce žádným příběhem není, protože v něm není ani napětí ani odporu. Někdo mluvil o příbězích s překvapivým zvratem a jisté je, že všechny příběhy něco táhne.
Všechny subtilnější pravdy o literatuře najdeme v legendě. Není lepšího testu pro vážnou beletrii, než jsou prosté pravdy, které můžeme najít v pohádkách či starých baladách. Nu a v celém fokloru neexistuje žádná volná láska. Existuje láska falešná. Existuje také něco jiného, o čem staré balady vždy mluví jako o pravé lásce. Příběh se ale vždy točí kolem uchovávání svazky nebo jeho porušení a stojí docela mimo pravověrné morálky manželského svazku. Láska může být, v přísném slova smyslu, hříšná, ale nikdy ne anarchická. Lancelot měl zrovna tak málo svobody jako Artuš, v Tristramově filosofii bylo právě tak málo sukničkářství jako ve filosofii Galahadově. Mohla to být láska odporující zákonu, jistě to ale nebyla láska bezprávná. Ve starých baladách najdeme triumfy pravé lásky, jako třeba v Dceři bailifa islingtonského nebo tragedii pravé lásky, jako třeba v Heleně z Kirckonnel Lea, či tragedii falešné lásky, jako v baladě Oh, waly, waly up the bank (waly, waly je výraz smutku a zoufalství pozn. překl.) V ideji záměrně přechodné lásky ale není ani triumfu, ani tragedie a nelze z ní vytvořit ani žádnou literaturu, vyjma té nejlehčí formy satiry. A i ta satira musí být satirou nestálosti a musí proto nepřímo zahrnovat ideál věrnosti. Ale z lásky, která si uvědomuje, že nepřetrvá, literaturu trvalé hodnoty neuděláte. I kdyby tato proměnlivost fungovala jako morálka, v umění s ní pořád nic nepořídíte.
Dekadenti říkávali, že věci jako manželský slib může být velmi příhodný pro běžné veřejné účely, ale nemá žádné místo ve světě krásy a imaginace. Pravda je přesně opačná. Pravda je taková, že kdyby manželství neexistovalo, museli by si ho umělci nutně vymyslet. Pravda je taková, že kdyby věrná stálost nebyla nikdy potřebná jako společenský požadavek, pořád by byla stvořena z mračen a vzduchu jako požadavek poetický. I kdyby byla někdy monogamie opuštěna v praxi, pořád by přetrvávala v legendě a literatuře. I když budou společnost pronásledovat motýli přeletující z květu na květ, poesie bude ještě pořád popisovat dychtění můry po hvězdě a ta hvězda bude stálice. Literatura se vždy musí odvíjet kolem loyalit a to z elementárního psychologického důvodu, který je prostě povahou vyprávění. Nemůžete vyprávět příběh bez ideje sledování cíle a držení se nějaké věci. Nemůžete vyprávět příběh bez ideje úkolu či výpravy, ideje slibu, I kdyby ta idea měla být jen ideou Wagnerovou.
Nejmodernějším ekvivalentem člověka, který skládá slib je možná člověk, který uzavírá sázku. Nesmí si ale sázku zajišťovat, natožpak podvádět při placení, nebo po uzavření sázky utéct. I kdyby tak příběh měl skončit, jeho dramatické emoce závisí na tom, zda si uvědomíme nepočestnost jeho počínání. Drama tedy spočívá v dodržení či porušení závazku, i kdyby to měla být jen sázka. Člověk potloukající se po dostihovém závodišti a uzavírající sázky, které nikdo nebere vážné, by byl jen otrapa. Stejně tak i hrdina protloukající se románem a skládající sliby lásky, které nikdo nebere vážně je jen otrava. Nejde tu ani tak o to, že to nemůže být morálně věrohodný příběh, ale že umělecky to vůbec příběh být nemůže. Umění se rodí tam, kde se časné dotýká věčného, otřes krásy nastává tam, kde neodolatelná síla narazí do nepohnutelného sloupu.
To, co tedy v poslední m románu pana Wells nikam nevede v druhé části knihy je zapříčiněno především tím, co je přesvědčivé v části první. Když se hrdina potká svou novou hrdinku na salisburské planině, je už vážně přesvědčen, že na něm nic hrdinského není, že se mu nic hrdinského nepřihodí a rozhodně ne v téhle oblasti. Okouzlení rozptyluje už předem a čtenáře varuje i před jen chvilkovou ilusí. Z člověka, který se za desilusí i ohlíží i ji vyhlíží, nelze udělat nic romantického.
Z rozmařilosti či zhýralosti romanci udělat lze, protože implikuje nějakou zradu či porušení zákona. Polygamie ale není ani trochu romantická. Polygamie je nudná málem až k všeobecné vážnosti. Když se muž těší na množství manželek asi tak, jako se těší na množství cigaret, už z nich nemůžete udělat knížku o nic víc, než byste ji udělali z účtů od jeho trafikanta. Cokoliv s povahou tureckého harému v sobě má i charakter tureckého koberce. Není to ani portrét, ani obraz, ale vzorek. Můžeme se právě dívat na jednu velmi barevnou, ba zářivou postavu v koberci, víme však, že na každé straně, jak zepředu, tak zezadu se obraz opakuje bez účelu a bez konce.