Kapitola XIII. Hrozná hračka

Chapter XIII. The Terror of a Toy
Kdybych řekl, že svět se stává absolutně dětinským, byl by to příliš velký a optimistický kompliment. Hlavní slaboduchostí světa je neschopnost ocenit inteligenci nejmenších dětí. Ze všech stran slyšíme šepot a výstrahy, které by mudrcům z Gothamu připadaly přiboudlé. Zrovna o těchto Vánocích jsem se v hračkářství dozvěděl, že pro malé kluky se už nedělá tolik luků a šípů, protože jsou považované za nebezpečné. Za jistých okolností může být nebezpečné mít malý luk. Mít malého kluka je nebezpečné vždy. Žádné jiné společnosti, která se považuje za příčetnou, by ani ve snu nenapadlo zakázat a zrušit všechny luky, leda byste zrušili všechny chlapce. Přednostmi té druhé reformy se tu zabývat nebudu. Pro takový postup by se dalo říct mnohé a možná budeme mít brzy příležitost k tomu, abychom to uvážili. Zdá se totiž, že moderní mysl vůbec nedovede rozlišit mezi prostředky a účelem, mezi orgánem a nemocí, mezi použitím a zneužitím a jistě by kluka a luk rozlámala při jednom právě tak, jako by s vaničkou vylila dítě.
Uvažme však, jako malou studii v tomto žalostném stavu věcí, tenhle případ nebezpečné hračky. První a nejzřejmější pravdou tu je, že ze všech věcí, které dítě vidí a dotýká se jich, je ta nejnebezpečnější hračka tou nejméně nebezpečnou věcí. Sotva by se našla jedno domácí nářadí, které by nebylo nebezpečnější, než malý luk se šípy. Dítě se může popálit v ohni, uvařit v lázni, může si podřezat krk porcovacím nožem, opařit se konvicí, udusit se čímkoliv dostatečně malým, nebo si zlámat vaz pádem z čehokoliv dostatečně vysokého. Celý den se pohybuje mezi vražednou mašinerií stejně schopnou vraždění a mrzačení jako ta nejstrašlivější fabrika. Celý den si hraje v domě vybaveném mučícími nástroji jak španělská inkvisice. A zatímco si takhle tančí ve stínu smrti, má být zachráněn od všeho nebezpečenství spojeného s držením kousku provázku přivázaného k ohnuté větvi či klacíku. Když je to malý kluk, obyčejně mu nějaký čas trvá naučit se třeba jen to, jak se luk drží. Když ho pak drží, těší se z toho, když uletí pár yardů jako pírko nebo podzimní list. I když ale o pár let zestárne a bude o něco dovednější a ještě se nestihne naučit šípy opovrhovat ve prospěch aeroplánů, bude množství škody, kterou by se svými malými šípy představitelně dokázal napáchat, pouhou setinou škody, kterou může způsobit kdykoliv, když zvedne na zahradě kámen.
Nu, malému klukovi nebráníte házet kameny tím, že byste mu nedovolili se na ně i jen podívat. Nezamknete všechny kameny do Geologického musea a nebude do něj prodávat lístky jen dospělým. Nebudete se snažit sbírat všechny oblázky z pláže z obavy, že by si jimi snad mohl zkoušet házet je do moře. Nepřijmete dokonce ani tak očividnou, ba naléhavou sociální reformu, jako je zákaz budování cest z čehokoliv vyjma asfaltu nebo nařízení zakládat všechny zahrady na jílu a žádné na štěrkopísku. Všechny tyhle velké příležitosti, které se před vámi otevírají, opomenete, nebude dbát žádné z těchto inspirujících vizí sociální vědy a osvícení. Když chcete dítěti zabránit házet kameny, zbudou vám ty nejvyčpělejší, nejsentimentálnější, ba nejpověrečnější methody. Budete snažit zachovat nějakou rozumnou autoritu a vliv na dítě. Spolehnete se na svůj soukromý vztah k dítěti a ne na svůj veřejný vztah ke kameni. A to, co platí o přirozené střele, platí samozřejmě i o střele umělé, zejména když je to střela mnohem méně účinná a tedy mnohem nevinnější. Člověka lze skutečně zabít kameny sebranými z cesty, jak se to stalo třeba sv. Štěpánovi. Pochybuji, že by ho bylo možné doopravdy zabít, jak se to stalo sv. Šebestiánovi, šípy v hračkářství. Tak či tak tu ale platí jeden a tentýž velmi prostý princip. Můžete-li dítě naučit, kdy neházet kamenem, můžete ho naučit, kdy vystřelit šíp; pokud ho nemůžete naučit nic, pořád ještě může vždycky něčím hodit. Lze-li ho přesvědčit, že aby nerozmlátil arciděkanův klobouk těžkým kamenem, pak je možné, že ho bude možné odradit od toho, aby onu pokrývku hlavy prohnal dětským šípem. Pokud mu jeho vychování brání metat polovinou cihly po pošťákovi, snad ho to odradí i od toho, aby pořád vysílal smrtící střely po policistech. Ovšem představa, že dítě k tomu, aby bylo nebezpečné sobě i druhým, potřebuje jisté nástroje za nebezpečné považované, je natolik absurdní, že je těžké pochopit, jak se jí může lidská mysl i jen na chvíli zabývat. Pravda je taková, že všechny druhy takových theoretických i praktických výstředností rozbily autoritu domácké instituce zejména mezi chudými a přívrženci takových výstředností teď zoufale šátrají kolem sebe ve snaze najít nějakou náhradu pro to, co sami zničili. Normální je, když rodiče brání klukovi, aby svým lukem a šípy nadělal víc škody, než je rozumné a jinak ho nechat, aby si jich rozumně užíval. Když dojde na oficiosní postup nelze sledovat život jednotlivého kluka, tak jak na něj může dohlížet jednotlivý poručník či ochránce. Nemůžete ke každému klukovi postavit jednoho policajta, aby za ním běhal, když lozí po stromech nebo padá do rybníků. Proto moderní duch upadl ve snaze zrušit zneužívání věcí do nepopsatelné intelektuální degradace zrušením věcí samotných, což je něco takového, jako kdybychom měli zrušit a zakázat stromy a rybníky. Možná se o to docela brzy i pokusí. Všichni jsme už slyšeli o divoších, kteří postaví tomahawk před soud pro vraždu, nebo soudí dřevěný klacek pro škodu, již způsobil společnosti. K takové intelektuální úrovni se svět může vrátit.
A jsou tu vlastně ještě nižší úrovně. Je tu třeba příběh z Ameriky o klučíkovi, který se vzdal svého dětského kanonu, aby přispěl světovému odzbrojení. Nevím, zda je to pravda, celkem vzato si ale spíše myslím, že ano, protože je možná snesitelnější představovat si jednoho malého netvora, který může cosi takového provést, než představa mnohem více mnohem starších netvorů, kteří by cosi takového vymýšleli a obdivovali se tomu. Nepochybně byli tací, kteří to ani nevymyslili, ani neobdivovali. Ke zvláštnostem Američanů patří jejich schopnost tvořit to, co pak parodují jako „dojáky“ se souběžnou schopností je parodovat. A v případě dvou amerických povídaček je někdy těžké říct, která je původní a která je parodie. Zdá se ale zřejmé, že někteří lidé tenhle příběh opakují v opravdu uctivém duchu. To, jak jsem už řekl, značí další fázi rozpadu mozku. Můžete (s trochou štěstí) dětský šípem rozbít okno, ale dětským kanónem těžko můžete bombardovat město. Když mají lidi námitky proti pouhému modelu děla, musí mít právě tak námitky proti obrázku kanónu a tak i proti každému obrázku na světě, který zobrazuje meč či kopí. Úžasně by to vyklidilo všechny velké světové umělecké galerie. Nebylo by to ale nic proti zkáze všech velkých světových knihoven, pokud bychom princip logicky rozšířili na všechna velká literární díla, která připouští slávu zbraní. Až bude tenhle pokrok pokračovat nějaké to století nebo dvě, může některým lidem začít i docházet, že s jejich morálním principem je cosi v nepořádku. S jejich morálním principem je v nepořádku to, že je nemorální. Zbraně, stejně jako každé jiné lidské umění či dobrodružství, mají dvě strany podle toho, zda jsou povolávány k tomu, aby křivdu působily nebo jí bránily. Obsahují i prvek skutečné poesie a prvek realistické a tedy odpudivé prosy. Klukův symbolický meč a luk jsou prostě poesií bez prosy, dobrem bez zla. Meč na hraní je abstrakcí a emanací heroismu, stojícím stranou všech jeho hrozných nehod. Je to duše meče, kterou nikdy neposkvrní krev.

Reklamy

One comment on “Kapitola XIII. Hrozná hračka

  1. […] Převzato pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky. […]

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s