Kapitola XIV.: Falešná theorie a divadlo

Chapter XIV. False Theory and the Theatre
Jeden ředitel divadla nedávno naléhal na uvedení čínské pracovní síly do divadelnické profese. Trval na tom, že role čínských sluhů budou hrát opravdoví Číňané a některým hercům se to vůbec nelíbilo—a myslím, že velmi oprávněně. Význačná herečka, dost chytrá na to, aby věděla, jak to je doopravdy, to hájila s tím, že nic nesmí překážet dokonalosti uměleckého díla. Proti takové morální thesi mám v každém případě námitky a nepochybuji o tom, že by se jí horlivě dovolával Nero k obraně skutečného umírání v amfiteátrech. Já v žádném případě nepřipouštím, že by umělec mohl být vůči hladu a nezaměstnanosti lhostejný právě tak jako ke lvům nebo vroucímu oleji. Faktem ale je, že není nutno vznášet morální otázku, protože celá věc je dostatečně pevná ve vztahu k otázce umělecké. Nemyslím, že čínská postava hraná čínským hercem je vrcholem dokonalosti uměleckého díla. Řekl bych, že je to poslední a nejnižší fáze vulgarity zvané realismus. Má týž vkus a styl jako triumfy, kterými se pyšní někteří herci-ředitelé, totiž triumfy v podobě pohárů z pravého stříbra nebo pravých drahokamů v korunách. Takový duch není duchem dokonalého umělce, ale spíš duchem parvenu pyšného na naditou prkenici. Dokonalý umělec by byl ten, který by na hlavu nasadil korunu ze zlaceného drátu nebo pozlátka a v nás vyvolal pocit, že je král.
Kdyby se navíc tento princip rozšířil z předmětů na osoby, těžko odhadovat, kde se má zastavit. Máme-li trvat na to, že „Ču Čin Čoua“ musí hrát pravý Asiat, proč bychom neměli požadovat, aby Kupce benátského hrál pravý Benátčan. Nedávno jsme experimentovali, a myslím velmi úspěšně, se skutečným Židem v roli Žida. Sotva bych si ale myslel, že z toho máme udělat pravidlo, že Shylocka nesmí hrát nikdo, kdo neprokáže své rasové právo nazývat Abrahama svým otcem. Musí role Macbetha či Macduffa hrát jen muži se jmény jako Macpherson či Macnab? Musí být králevic dánský v soukromém životě vždy Dánem? Musíme vždy dovézt zástup Řeků, než smíme inscenovat Trolia a Cressidu nebo tlupu pravých Egypťanů, aby dělali křoví v Antoniovi a Kleopatře? Bude nutné, abychom methodami obchodu s otroky unesli afrického gentlemana z Afriky a donutit ho hrát Othella? Svého času se poněkud bláhově tvrdilo, že naše japonské spojence může urazit fantastická satira Mikáda. Pravda je ale taková, že satira Mikáda není vůbec namířena naproti japonským záležitostem, ale výlučně proti věcem anglickým. Jsem si ale docela jist, že by v Japonsku vyvolalo mírně nelibé pocity, kdyby byly celé kumpanie japonských kuliů naloženy do lodí a přepraveny přes dva kontinenty jen kvůli tomu, aby v té hře účinkovaly. Jakmile by bylo toto pravidlo přijato, zdráhal by se dramatik jistě uvést do své hry Zuly nebo Indiány v obavě z potíží se sháněním příslušných uměleckých talentů. Bude váhat, než učiní svým hrdinou Eskymáka. Vzdá se záměru hledat svou hrdinku na Sandwichově ostrově. Pokud by trval na tom, že použije opravdové kanibaly, pak se jeví jako pravděpodobné, že oni by mohli trvat, že převedou opravdový kanibalismus. To by plně odpovídalo duchu Nerona a veškeré umělecké kritiky římského realismu v amfiteátru. Jistě by to ale bylo až téměř příliš dokonalé završení uměleckého díla. Takový druh zakončení je poněkud příliš definitivní.
Ironie začala nabývat na intensitě, když noviny, které trvaly na Číňanech, protože ti si prostě nemohou pomoci a jsou Číňany, je s obdivem a úžasem začaly chválit za to, že vypadají čínsky. To nabízí úvahy tak složité a rozporné, že se jim tu ani nechci věnovat, protože mi nejde o konkrétní případ, ale o obecnou ideu. Základní fakt všeho umění dostatečně vyjádřím, když řeknu, že nevěřím v podobnost. Nevěřím, že jakýkoliv Číňan musel vypadat jako Číňan–Číňan v představivosti a zájmu davu. Všichni známe bajku o člověku, který napodoboval prase a že na jeho soupeře diváci pískali, protože dokázal předvést jen kničení (jak se ukázalo) skutečného prasete. Diváci měli naprostou pravdu. Byl to zástup velmi pronikavých a filosofických kritiků umění. Nepřišli tam proto, aby slyšeli opravdové prase, které mohou slyšet pokaždé, když šťouchnou do běžného prasečího chlívku. Přišli proto, aby slyšeli, jak prasečí hlas ovlivňuje nesmrtelnou mysl a duch člověka, jaký druh satiry z něj dokáže vytvořit, jaký druh legrace si z něj dokáže udělat, o jakém druhu přehánění cítí, že to je přehánění jeho podstaty a ne pouhých případků. Jinak řečeno, přišli si poslechnou kničení, ale kničení toho druhu, které vyjadřuje, co si člověk o praseti myslí—ne ono nesmírně podřadné kničení vyjadřující, co si myslí prase o člověku. Sám chovám pro prase poetické nadšení a ráj podle mých představ je ten, kde mají prasata křídla. O tom ale, zda mohou prasata létat, diskutují jen lidé a to zejména lidé moudří. Nemáme konkrétních důkazů, že by o tom diskutovala prasata. Herec napodobující čtvernožce proto docela dobře mohl do svého kničení vložit cosi z naléhavého dychtění po křídlech holubice. Čtvernožec sám takový cit vyjádřit nemůže, může vypadat, a obyčejně i vypadá, mimořádně nevědomý pokud jde o jeho chybějící peří. Stejný princip ale platí pro věci mnohem důstojnější, než nejdůstojnější vepř, byť navlečený do nejskvostnějšího peří. Vyvstane-li v představivosti autora, který je umělcem, obraz vznešeného Araba, pak od něj bude moudré, pokud tu roli svěří herci, který je též umělcem. Bude od něj mnohem moudřejší, pokud ji svěří herci, než aby ji svěřil Arabovi. Herec, sdílející s ním pouto krajanství a povolání umělce, může předvést, co podle autora Arab představuje, kdežto pravý Arab může být konkrétním jedincem, který v konkrétní chvíli může odmítnout představovat cokoliv takového, nebo vůbec cokoliv. Princip platí obecně a v prasečí paralele, nebo v obrazné asociaci prasat a prasečích ocásků, jsem nechtěl Čínu jakkoliv znectít.
Faktem ovšem je, že jde o argument, který se pro případ Číny obzvláště hodí. Obávám se, že Čína je pro většinu z nás zajímavá zejména jako druhý konec světa. Ceníme si jí jako čehosi velice vzdáleného a tedy fantastického, jako nějaké království v oblacích úsvitu. To, co většina lidí chce ukázat v divadelní hře nejsou velmi skutečné čínské ctnosti—stoicismus, smysl pro humor, starodávné rolnické kulty. Chtějí běžný romantický dojem čehosi vzdáleného a výstředního, jako jsou Marťané nebo Člověk na Měsíci. Je naprosto rozumné, aby měl člověk romantické cítění, uměřeně, jak kterékoliv jiné potěšení. Není ale rozumné očekávat, že se vzdálená osoba bude cítit vzdálená sama sobě, nebo že to člověk na druhém konci světa nebude mít stejný pocit, jako na tomhle konci. Nesmíme po exotickém Orientálci chtít, aby se cítil exoticky, nebo po Číňanovi, aby byl šokovaný z toho, že je Číňan. Má-li tedy literární umělec legitimní literární cíl vyjádřit tajemnou a cizí atmosféru, kterou mu Čína naznačuje, pak mu v tom patrně lépe pomůže herec, který není Číňan. Nekritisuji samozřejmě konkrétní detaily konkrétní inscenace, o níž vím málo či nic. Neznám okolnosti a v závislosti na nich mohl být takový experiment velmi nutný nebo velmi úspěšný. Protestuji toliko proti theorii dramatické pravdy prosazované v obraně dramatického experimentu, který mi připadá vypočítaný k tomu, aby vyvrátil celé umění dramatu. Zakládá se na tomtéž omylu, jehož se dopustilo dítko ve Stevensonově dětské říkance, domnívaje se, že japonským dětem se musí stýskat po domově, když jsou pořád v cizině v Japonsku.
A to nás přivádí velmi blízko k starému a poněkud otřepanému divadelnickému sporu o to, zda mají být inscenace a jejich scéna prosté nebo velkorysé. Nechci tu hádku zase znova otevírat. To, čeho je doopravdy zapotřebí, není ani tak prostý šéf scény, jako spíš prostý divák. Ve velmi reálném smyslu je zapotřebí prostého kritika, který by byl vpravdě kritikem nejsubtilnějším. Zdravé lidské instinkty jsou v této věci kaženy přinejmenším stejně sofistkovaností v hledišti jako vyumělkovaností na jevišti. Skutečně prostá mysl si užije právě tak scénu prostou jako scénu nádhernou. Lidový instinkt, jak ho lze nalézt ve všem folkloru, bude dost dobře vědět, kdy se hodí jedna a kdy druhá. Tady ale nejde o celou sofistikovanost, ale o jedno konkrétní sofisma a my se můžeme docela po právu zastavit, abychom proti němu protestovali. Jde o kritický omyl spočívající v uřezání skutečné oslí hlavy a její nasazení na Klubka Tkalce v situaci, kdy jde o hlavu symbolickou a v takovém případě vhodnější pro kritika, než pro herce.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s