Kapitola XVII Pouliční vyvolávání a natahování zákonů

Chapter XVII. Street Cries and Stretching the Law
Někdy před sto lety zasil jakýsi nepřítel mezi náš lid heresi, že je praktičtější otvírat konservu sardinek vývrtkou, nebo používat rohožku od dveří jako těžítko na papír. Praktická politika začala představovat zvyklost užívat všechno k nějakému jinému než vlastnímu účelu, chňapání po čemkoliv jako po náhražce něčeho jiného. Zákon, který měl udělat jednu věc a očividně v ní selhal, se vždy omlouval kvůli tomu, že mohl udělat něco jiného a možná docela opačného. Zvyk, který měl udržovat všechno bílé, směl přežít pod podmínkou, že všechno přetřel na černo. Ve skutečnosti to má k praktičnosti tak daleko, že to ani nedosahuje důstojnosti, jež by zasloužila jméno lenosti. V nejlepším případě si to může nárokovat, že šetří obtíže a ani to vlastně nedělá. Ve skutečnosti to znamená, že lidé podstoupí všechna možné trápení, pokud se tím zbaví obtížné nutnosti myslet. Budou sedět celé hodiny a snažit se otevřít konservu vývrtkou, spíš než by vynaložili mentální úsilí na posouzení abstraktních, akademických a logických spojitostí mezi vývrtkou a korkovým špuntem v láhvi.
Zde je příklad toho, co mám na mysli, který jsem našel v dnešním denním tisku. Titulek křiklavým písmem a děsivými vykřičníky oznamuje, že jakási odporná soudní autorita učinila obludné rozhodnutí, že pouliční muzikanti nejsou žebráci. Žurnalista hořce poznamenává, že vám mohou cpát klobouky rovnou pod nos, abyste do nich házeli peníze, a přece není dovoleno je označit za žebráky. Svou poznámku doplnil několika výkřiky a já mám nutkání přidat několik vlastních. Na celé věci mě nejvíce ohromuje to, že se novinář rozhorluje ve vší nevinnosti. Podle všeho mu ani na mysl nepřijde, že flašinetáři nejsou počítáni mezi žebráky z toho důvodu, že žebráky nejsou. Mohou být na obtíž zrovna tak jako žebráci, mohou zrovna tak jako žebráci vyžadovat zvláštní legislativu, pro každého filantropa může být právě tak správné a náležité je zastavovat, nutit hladovět, obtěžovat a k smrti pronásledovat tak, jak to dělají s žebráky. Ale žebráci to, podle jakékoliv možné definice žebroty, být nemohou. O nikom, kdo nabízí výměnou za peníze cokoliv, nelze říct, že by byl žebrákem a už vůbec ne, pokud nabízí něco, co se lidem libí a jsou ochotni za to zaplatit. Pouliční zpěvák není žebrákem o nic víc, než madame Clara Butt, třebaže methoda (a měřítko) odměňování se více či méně liší. Kdokoliv, kdo něco prodává, na ulici či v obchodě, žebrá v tom smyslu, že se lidí doprošuje, aby něco koupili. Pan Selfridge (majitel velmi známého velkého obchodního domu stejného jména v Londýně pozn. překl.) se doprošuje lidí, aby nakupovali, Imperiání universální kosmický obchodní dům žebrá u zákazníků, aby si něco koupili. Jedinou možnou definicí skutečného žebráka není, že žebrá u lidí, aby si něco koupili, ale že nemá nic na prodej.
Nu a je opravdu zajímavé, abychom se sami sebe zeptali , co měly noviny na mysli doopravdy, když to, co říkaly, bylo tak šíleně nelogické. Co měly skutečně na mysli se můžeme všichni dohadovat povrchně a na úrovni nálady či dojmu. Autor měl na mysli, že pouliční muzikanti vypadají skoro jako žebráci, protože nosí tenčí a špinavější oblečení, než on sám a že už si docela zvykl, že když tak lidé vypadají, zachází se s nimi libovolně a jsou kvůli čemukoliv zavíráni. To je stav mysli, který není neobvyklý mezi těmi, které ekonomické zabezpečení udržuje tak povrchní, jako lak na nábytku. Zajímavější ale bylo, co jeho matný argument zahrnoval intelektuálně. V hlubším smyslu měl na mysli, že by bylo velmi pohodlné, kdyby bylo možné zákon, který trestá žebráky natáhnout tak, aby se vztahoval na lidi, kteří žebráky zcela jistě nejsou, ale kteří mohou být právě tak protivní . Jinak řečeno, chtěl použít zákony o žebrotě v záležitosti, která s ní nijak nesouvisí, ale chtěl použít staré zákony, abys si ušetřil práci s novými—asi tak, jako vývrtka ušetří práci s hledáním otvíráku na konservy. A pro tento záměr pokřiveného a anomálního užití zákona pro cíle logicky odlišné od jeho vlastních, samozřejmě najde silnou podporu u různých sofistů, kteří v poslední době útočili na rozum. Jak jsem ale řekl, ve skutečnosti to práci a potíže neušetří, a je čím dál pochybnější, zda to může předejít pohromě. Říkávalo se, že tahle nahrubo připravená methoda činí zemi bohatší, ale bude čím dál tím méně útěšné vysvětlovat, proč je země bohatší, když země setrvale a čím dál víc chudne. .V hodině selhání a nezdaru nás neutěší, když budeme naslouchat dlouhým a nápaditým vysvětlením našeho úspěchu. Pravda je taková, že tento druh praktického kompromisu nevedl k praktickému úspěchu. Úspěch Anglie přišel jako vyvrcholení vysoce logického a theoretického osmnáctého století. Když jsme došli na konec kompromisního a ústavního devatenáctého století začínala už methoda selhávat. Moderní vědeckou civilisaci spustili logikové, Praktičtí lidé ji jen rozvrátili. Tak či tak, nyní už v Anglii přestali předstírat, že by byli nějak zvlášť bohatí. Není to proto vhodný čas k dokazování, že vytrvalá nerozumnost vede vždy k bohatství.
Po pravdě řečeno, být logičtější by bylo mnohem praktičtější. Jsou-li pouliční muzikanti na obtíž, pak ať je přijata legislativa proti tomu, aby byli na obtíž. Je-li žebrání skutečně špatné, pak by měl být uvalen logický zákon na všechny žebráky a ne jen na ty, které zrovna konkrétní osoby považují za obtíž. Tento oportunismus působí prostě to, že brání celkovému posouzení jakékoliv otázky. Zrovna já si myslím, že celý moderní postoj k žebrákům je zcela pohansky divošský a nelidský. Byl bych připraven, jako věc obecné morálky, tvrdit a obhajovat, že je vnitřně neobhajitelné trestat lidi za to, že žádají o lidskou pomoc. Řekl bych, že je vnitřně šílené pobízet lidi, aby dávali peníze na dobročinnost a zakazovat lidem o dobročinnost žádat. Nikdo není postihován za to, že volá o pomoc, když se topí, proč by měl být postihován, že volá o pomoc, když hladoví? Každý by předpokládal, že musí pomoci zachránit člověku život při ztroskotání, proč nepomoci člověku, který ztroskotal se svým životem? Člověk se v takové situace může ocitnout bez jakékoliv představitelné vlastní chyby, v žádném případě mu ale nejsoujeho chyby vyčítány v paralelních případech. Ze ztroskotané lodi je člověk zachráněn bez vyšetřování, zda nechyboval při jejím kormidlování a z rybníka ho vytáhneme dřív, než se začneme ptát, čí chybou tam spadl. Dala by se napsat úderná sociální satira o člověku, který byl zas a znovu z motivů pouhé lidskosti zachraňován na nejdivočejších místech světa, hrdinsky spasen před lvy a umně vyproštěn z potápějící se lodi, člověku, který by, nalezen na pustém ostrově a vědecky zachráněn ze smrtící mdloby a který by se nakonec ocitl opuštěn vším lidstvem poté, co by se dostal do města, které bylo jeho domovem.
V posledním významu tedy sám žebráky neodsuzuji. Neodmítám ani muzikanty. Na to by se dalo, nikoliv nespravedlivě odtušit, že to je proto, že sám nejsem muzikant. Takové replice přiznávám veškerou váhu, nemohu ale považovat za něco dobrého, aby i muzikanti měli přijít o všechny své city vyjma citu pro hudbu. A dalo by se jistě říct, že člověk musel přijít o většinu svých citů, pokud nevnímá smutnou vznešenost píšťalových varhan v chudinské ulici. V jakémkoliv důsledném zákazu všeho pouličního muzicírování a vyzpěvování jsou ale obsaženy i další pocity. Je tu cítění historické, ba i patriotické. V jistých bohatých a vážených londýnských čtvrtích jsem viděl ceduli zakazující jakékoliv pouliční vyvolávání. Kdyby tam visela cedule nařizují poodvážet všechny náhrobní kameny jako starou veteš, byl by to menší akt vandalismu, než toto. Některé ze starých londýnských pouličních křiků patří k posledním vazbám, které máme k Londýnu časů Shakespearových a Chaucerových. Když potkám člověka, který pronese některý z nich, ani zdaleka ho nepovažuji za žebráka. Žebrákem bych měl být já a měl bych žebrat, aby to řekl znova.
V každém případě by ale mělo být jasné, že nemůžeme po jednom zákonu chtít, aby dělal práci jiného. Máme-li skutečné důvody k tomu, abychom zakazovali něco takového, jako pouliční vyvolávání, pak bychom měli uvádět skutečné důvody, měli bychom to zakázat, protože je to křik, protože to dělá hluk, protože je to na obtíž, nebo, možná, podle našeho vkusu proto, že je to staré, protože je to populární, protože je to historické a protože je to vzpomínka na starou dobrou Anglii. Mám podezření, že podvědomý předsudek proti pouličnímu vyvolávání koření v tom, že pouliční a podomní obchodníci patří k posledním svobodným lidem, kteří ještě v moderním městě zbyli, že často prodávají své vlastní zboží přímo zákazníkovi a neplatí nájem za obchod. Přeje-li si ale moderní duch takového obchodníčka zakázat, činit mu ústrky, nebo ho kvůli tomu, že je volný a svobodný oběsit, rozpárat a rozčtvrtit, ať jeho důstojnost uzná alespoň do té míry, že ho definuje a nechá zákon, ať se s ním vypořádá jak principiálně, tak prakticky.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s