Kapitola XIX. Nevinnost zločincova

Chapter XIX. The Innocence of the Criminal
Všichni jsme slyšeli větu, kterou někdy pronáší nějaký malý člověk odsouzený k uvěznění v nějakém malém městě z jednoho ze dvou hlavních důvodu k uvěznění člověka v moderní Anglii, totiž proto, že je buď znám policii, nebo neznám policejnímu sudímu. Když takový člověk obdrží více či méně uměřený trest vězení, bývá často zapsáno, že lavici obžalovaných opouští se slovy „to odstojím na hlavě“. Ve svém vlastním sebevědomí se jen snaží uchovat rovnováhu oním mámivým a bezmocným veselím, které je jedinou filosofii, kterou smí zastávat. Fráze sama je ale, tak jako značná část lidového slangu, velmi symbolická. Anglický chuďas (kterýžto má sklon být tím početně nejvíce převažujícím Angličanem) se vskutku smiřuje s existencí tím, že se vůči ní postaví do převrácené a grosteskní pozice. Opravdu stojí na hlavě, protože žije ve světě postaveném na hlavu. Nachází se v Upsidonii stejně fantastické jako té od Archibalda Marshalla a mnohem méně férové a logické, v krajině tak divoké, jako kdyby v ní stromy rostly dolů nebo měsíc visel pod nohama. Žije ve světě, kde z něj člověk, který mu půjčuje peníze, dělá žebráka, je-li žebrákem, dělá z něj zločince a je-li zločinec a je-li „znám policii“ může se mu každou chvíli stát, že ho zavřou za zločiny někoho jiného.
Je trestán, pokud je jeho domácnost zanedbávána, i když není nikdo, kdo by se o ni staral a trestán je i tehdy, pokud zanedbávána není a on neposílá děti do školy, aby se domácnost mohly postarat. Je zatčen za spaní na soukromém pozemku a pak zase za spaní na veřejném pozemku a zatčen, všimněme si, přímo a výslovně i proto, že nemá peníze, aby spal kdekoliv jinde. Je zkrátka podroben tak zhola a otevřeně šíleným zákonům, že už by po něm rovnou mohly chtít, aby vytrhal všechno peří krávě nebo uříznout levou nohu velrybě. V takovém městě z němohry se člověk nemůže chovat jinak, než jakýsi komický akrobat, jako kabaretní komik, který dělá co nejvíce věcí stoje na hlavě. Náhodou i záměrem je z něj kejklíř. O jeho dětech přísloví říká, že se s nimi žongluje vzhůru a celý vtip s jeho opilstvím je, že se kutálí dolů. Nachází se ale ve světě, kde stát zpříma a v klidu je už nemožné a smrtící. Meredith správně pochopil, že jedinou filosofií, kterou může takový moderní vyvrhel mít je filosofie Žongléra Jerryho a i to, co bývá označováno za jeho švindlování je převážně tenhle druh prakticky automatického žonglování. Jeho nejbližší přístup k sociálním statutu je pouhá kinetická stabilita, vlastně vršek. Byl tu ještě i jeden další kejklíř, tradicí zvaný Kejklíř Naší Paní, který prováděl veselejší kousky před svatyní v pověrečných časech a jehož filosofie byla možná positivnější, než Jerryho a Meredithova (narážka na sv. Františka z Assisi pozn. překl.). Naše města ale prodělala přísnou reformu, pečující o přežití nejsilnějších. Dokázali jsme zachovat kejklířské kousky, oltář jsme ale zrušili.
I když je ale tahle forma reakcí až zesměšňující, zesměšňující sebe sama, je velmi přirozená a je také velmi národní. Není to jediná lidská reakce na nespravedlnosti, ani možná ta nejočividnější. Ir zastřelil svého nájemce, Ital se přidá k revoluční tajné společnosti, Rus buď hodí bombu, nebo půjde na pouť, dávno před tím než Angličan nakonec dojde k závěru, že existence je žert. Přitom si ale je až příliš vědom, že by to byl žert příliš špatný jako tragedie, kdyby nebyl tak dobrý jako fraška. Dále je nutné si povšimnout, protože jde o fakt zlověstné důležitosti, že tento na hlavu postavený anglický humor byl, v posledních šesti nebo sedmi generacích, ponechán čím dál chudším vrstvám. Sir John Falstaff je rytíř, Tony Weller je kočí, jeho syn Sam je sluhou střední střídy a poslední vývoj společenské disciplíny se jeví vypočítaný tak, aby Samu Wellerovi vnutil postavení Artfula Dodgera. Je jisté, že dnešní mladý člověk, který by měl udělat jen desetinu toho, co Sam Weller, by většinu svého života strávil tak či onak ve vězení. Hlavním cílem dnešní sociální reformy je vlastně to, aby ve vězení, ovšem vězení, které lze využít jako továrnu, strávil celý život. To je skutečný smysl všech těch řečí o vědecké kriminologii a nápravných trestech. Trest pro takové vyvrhele se ruší tak, že se stává trvalým. Když lidé navrhují odstranit postihy jako „odvetu“ mají na mysli dvě velmi prosté věci: zcela přestat trestat hrstku těch, kdo jsou bohatí a všechny ostatní zotročit proto, že jsou chudí.
Tenhle polovědomý šašek, který je terčem vtipů společnosti, je také jejím satirikem. Je dokonce i jejím soudcem, v tom smyslu, že je normálním testem, podle kterého bude souzena. V řadě docela praktických věcí právě on representuje historické lidstvo a promlouvá přirozeně a pravdivě tam, kde jsou jeho soudci a kritici křiví, mrzutí a pověrčiví. Lze to kupříkladu vidět, když ho na chvíli vidíme ne vypovídat ne jako obžalovaného, ale jako svědka. V několika knížkách a novinách, které jsem zrovna nedávno četl, jsem si všiml jistého tónu dotýkajícího se nevzdělaného svědka. Jsou to fráze jako „s neurčitostí typickou pro jeho třídu“ nebo „bylo ho snadné zmást, jak tomu u takových svědků běžné“. Nu, taková neurčitost je docela prostá pravdomluvnost. V devíti případech z desíti je to zmatek, který může projevit v kteroukoliv chvíli kterýkoliv člověk ohledně komplikací, jichž je lidský život plný. V případě vzdělaného svědka se mu v devíti případech z deseti uniká toliko cestou právní fikce. Takový svědek má celou věc nastudovanou zrovna tak jako advokát, konsultoval data, připravil memoranda, často si s právníky domluvil, co může bezpečně říct. Jeho výpověď je umělá i tehdy, když není smyšlená, můžeme skoro říct, že je fiktivní i tehdy, pokud není falešná. Vzorovou výpovědí, považovanou před všemi soudy za nejřádnější, je výpověď policejní, pokud to, co řekl voják, není důkazem, pak to, co říká policajt, je často důkazem jediným. A to, co policajt říká, je neuvěřitelné, už když to vykládá. Bývá to zhruba cosi takového: „Vězně jsem potkal, když vycházel ze stanice Clapham Junction a řekl mi, že jde za manželkou pana Nehemiáše Blabla, bytem Paardeburg Terrace 192 ve Western Ealing kvůli kočce, kterou tam nechal minulé úterý a kterou si řečená chtěla nechat, pokud dotčená kočka dobře chytá myši a dotyčná mu řekla, že kočka chytila v neděli ráno v zadní kuchyni myš a aby jí tu kočku tedy raději nechal. Zmíněná paní mu pak dala šilink od cesty a vězeň odešel na poštovní úřad ve West Ealingu, kde si koupil dvě půlpennyové známy a klubko provázku a pak šel do Imperial Stores na Ealing Broadway, kde si koupil za penny směs cukrátek. Když vyšel ven, potkal kamaráda a spolu pak šli k Zelenému delfínovi a dali si schůzku druhý den v 5.30 u třetí lucerny v Eckstein Street,“ a tak dále. Je prostě nemožné, aby kdokoliv takovou větu řekl, a ještě nemožnější, aby si ji někdo zapamatoval. Není-li to pouhý výmysl, pak to může být jen velmi libovolné shrnutí velmi libovolného křížového výslechu vedeného právě tak, jak se vedou výslechy ruské tajné policie. Příběh je objevován nejen kousek po kousku, ale je odhalován pozpátku. Onu myš ve West Ealingu porodila hora. Než vypustila kočku z pytle, podrobila policie všechny skrýše a zákoutí mužovy paměti oficiální domovní prohlídce. Nepředpokládám tu, že by to povídání bylo nepravdivé—jen poukazuji na to, že se vypráví způsobem zcela nereálným. Správný způsob, jak příběh vypovědět je ten, jak ho vypověděl vězeň policajtovi a ne ten, jakým ho policajt sdělil soudu. Je to způsob, jakým se vypráví všechny pravdivé příběhy, způsob, jímž se všichni lidé dozvídají novinky o svých sousedech, způsob, jímž jsme se my všichni dozvídali v dětství vše, co víme, je to ten jediný důkaz o čemkoliv na této zemi a není to důkaz pro soudní síň. Člověk, který ho vypráví je v jistých věcech neurčitý, v dalších méně neurčitý a to v určitém poměru, ve vší své nejvyšší neurčitosti je ale, mezi upjatým nerozumem moderních podmínek, soudem na těmito podmínkami. Už jeho zmatení je kritikou a jeho nerozhodnost je rozhodnutím v náš neprospěch. Starý příběh říká, že jsme souzeni dětskou nevinností, a jak říká francouzská fráze, každé dítě je hrozné dítě. V jistém pravdivém smyslu jsou všechny naše zákony souzeny nevinností kriminálníkovou.
S politikou je to samozřejmě to samé. S otázkou zda demokracie ví, jak odpovídat na otázky vyčkám, až bude oligarchie vědět, jak otázky klást. Ptát se člověka, zda podporuje celní reformu, je otázka nejen pitomá, ale i šílená, protože se do ní vejdou ty nejšílenější možnosti, zrovna tak bychom se mohli ptát, zda podporuje kalhotovou reformu, což by mohlo znamenat cokoliv od nenošení žádných kalhot po nošení konkrétního vzoru žlutých kalhot zdobených šarlatovými hady. Mluvit o střídmosti a střízlivosti, když tím myslíte vylévání vína do kanálu je stejně doslova nesmyslné jako mluvit o šetrnosti a spořivosti, když tím myslíte vyhazování peněz do moře. Nespořádaná řeč vesnických balíků a tuláků je proti tomu zrovna tak moudřejší, jako je moudřejší necílená procházka lesem než matematicky přímý pád z útesu. Nynější vůdcové pokroku jsou, myslím, již velmi blízko srázu, všechny jejich plány a ideály mají příchuť sebevraždy. Klaun bude ale mluvit svěžím a tedy pohodlným způsobem a velká pravda čistého drbu, která vytryskla v prostějším věku, a byla zřídlem vší literatury, bude plynout dál i poté, co naše složitá a utrápená společnost skoná ve svých hříších.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s