Kapitola XX. Prudérnost feministek

Chapter XX. The Prudery of the Feminists

V nejzazším a universálním smyslu slova jsem zděšen nedostatkem zděšení. Když začneme takříkajíc od začátku, jsme všichni v posici první žáby, jejíž zbožnou a stručnou modlitbou bylo: „Pane, jak jsi učinil, že skáču?“ Matthew Arnold nám řekl, abychom se na život dívali vyrovnaně a viděli jej v celku. Ovšem vadou na celé jeho filosofii je, že když vidíme život vcelku, nenahlížíme jej v Arnoldově smyslu vyrovnaně, jako dech beroucí marnotratnost stvoření. Existuje prvotní světlo, v němž jsou všechny kameny drahokamy a prvotní temnota, v níž jsou všechny květiny stejně zářivé jako ohňostroje. Je tu nicméně jeden druh překvapení, který mně překvapuje, snad o to víc proto, že to není pravé překvapení, ale povrchní rozruch. Existuje jistý druh člověka, který nejen netvrdí, že jeho kámen je jediným oblázkem na pláži, ale prohlašuje rovnou, že to musí být jediný a jedinečný kámen mudrců. To proto, že on je jediným mudrcem. Neobjevuje náhle sensační fakt, že tráva je zelená. Objevuje ho velmi pomalu a dokazuje ještě pomaleji, když nám postupně přináší jeden stvol trávy za druhým. To, že poukazuje na zjevné věci jej činí ne pokorným, ale povýšeným. Květy jej nemají k tomu, aby otevřel oči, ale spíš k tomu, aby je skryl za brýlemi, ještě víc to platí o trní a hloží. Dokonce i jeho špatné zprávy jsou banální. Jeden mladík mi řekl, že své biblické náboženství a farské prostředí opustil po mrazivém doteku jedné jediné Fitzgeraldovy věty: „Květ, který jednou kvetl, navždy umírá.“ Marně jsem poukazoval, že by mu Bible nebo anglický pohřební obřad mohl říct, že člověk vykvete jako květina a pak je zkosen a vadne. Kdyby tohle bylo očividně konečné, pak by nikdy nebylo žádných Biblí ani far. Nechápu, jak by mohla být květina víc mrtvá, když ji pokosí sekáč jen proto, že ji botanik může rozpitvat na kousky. Měli bychom také mít na paměti, že víra v duši kvetla, k dobrému či zlému, mezi lidmi, kteří o sekání a často velmi náruživému vzájemnému rozsekání, věděli vše, co vědět lze. Fysický fakt smrti, ve stovce strašných podob, byl v čase víry či pověry holejší a méně skrytý, než v čase vědy či skepticismu. Často to byli ti, kdo viděli člověka nejen umírat, ale i hnít, kdo si byli nejvíc jisti tím, že měl život věčný.

Byl tu ještě další případ poněkud analogický tomuto objevu nové nemoci smrti. Téměř stejně mě mate, když slyším, jak se to dnes často stává, že někdo tvrdí, že dřív byl proti volebnímu právu žen, ale že jeho mínění změnila odvaha a patriotismus, které projevily ženy jako ošetřovatelky a v podobné válečné činnosti. Opravdu se nechci teď zas já stavět nadřazeně, když mohu jen projevit svůj úžas otázkou. Ale z jakých zaostalých doupat tihle lidé vylezli, že nevěděli, že jsou ženy statečné? Co za hrozné ženské celý život znali? Kde se vzaly? Myslí si, že spadly z měsíce, nebo se našly pod zelnými hlávkami, nebo je přes moře přenesly čápi? Mysli si snad (což vypadá pravděpodobněji), že byly vyprodukovány chemicky panem Scheferem na principu abiogenese? Byl by tu vůbec někdo z nás vůbec, kdyby ženy nebyly statečné? Nejsme všichni trofejemi takové války a triumfu? Což nestojí každý člověk na zemi jako tesaná socha coby pomník udatnosti ženy?

Faktem je, že muži potřebují, mnohem víc než ženy, válku k tomu, aby vykoupili svou pověst a mnohem víc ji muži touto cestou vykupovali. Mnohem pravděpodobnější by bylo podezření, že staré mučení krve a železa by se ukázalo jako příliš tvrdé pro poněkud otupenou a materialistickou mužskou populaci, která se mu už dávno odcizila. Vždy jsem měl dojem, že tato pochybnost o mužnosti byla skutečným ostnem v podivné vádě pohlaví a smyslem nového a nervosního bubnování ohledně ženské nespokojenosti. Ženská inteligence podezírala muže, jako mistra stavitele, že ztratil nervy kvůli tomu, že vyšplhal na onu závratnou bitevní věž, kterou vystavěl za byvších časů. V tomhle válka jistě naše pohlavní spletitosti narovnala, jasně však také ukázala, na jak tenkém vláknu držby visela naše privilegia—ba i naše potěšení. Dokonce i partičky bridge a večeře se šampaňským se odehrávají na vrcholu oné strmící věže a může přijít hodina, kdy člověk, kterému nesejde než na bridgi ho bude muset hájit jako Horatio most, nebo kdy člověk, který žije jen pro šampaňské bude muset pro ně umřít stejně jistě, jako zemřely tisíce francouzských vojáků pro ony vinorodé nížny, a o víno bude muset bojovat stejně tvrdě jako Jana z Arku o remešský olej (narážka možná s dvěma rovinami, remešský olej připomíná boj Jany z Arku o to, aby prosadila korunování následníka trůnu v remešské korunovační katedrále francouzských králů, a Remeš je zase hlavním městem oblasti Champange pozn. překl.).

Potenciální revolucí je společnost střežena právě tak, jako je střežena potenciální válkou. Ani jednoho si nesmíme dopřát bez krajní provokace, jednou provždy se ale musíme vyléčit z fantastické smyšlenky, že je taková krajní provokace nemožná. Každý volič by měl být potenciálním dobrovolníkem proti vnitřnímu tyranovi či barbarovi zvenčí. „Když jdeš se ženou, nezapomínej brát bič,“ pravil pruský filosof a jakási taková ozvěna patrně nakazila ty, kdo chtěli válku, aby je naučila respektu k jejich manželkám a matkám. Byl by tu ale opravdový symbolický smysl, ve kterém by se dalo říci: „Ty, kdo jdeš se ženou, nezapomínej na meč“. Když muži přichází na radu svého kmene, mají vložit meč do pochvy, ale nemají se ho vzdávat. Nu nebudu teď mluvit o volebním právu žen, ale tohle byly prvky, na kterých se zakládala férová a rozumná oposice proti němu. To jsou risika reálné politiky a žena nebyla povolána, aby je podstupovala a to z toho prostého důvodu, že již podstupovala risika jiná. V rodině ji nedržely zákony, ale sama povaha rodiny. Byla-li rodina v jakémkoliv velmi plném smyslu skutečností a byla-li lidová vláda též skutečností v jakémkoliv velmi plném smyslu, pak prostě bylo pro ženu fysicky nemožné hrát v takové politice tutéž roli jako muž. Takové obtíži se uhýbalo jen proto, že demokracie nebyla svobodnou demokracií nebo rodina nebyla svobodnou rodinou. Ať už ale byl takový názor správný nebo špatný, bylo alespoň zřejmé, že jediným počestný základ pro omezení ženství je shodný se základem pro úctu k ženství. Pozůstává z jistých skutečností, které sice možná není žádoucí rozebírat, které je ale jistě ještě více nežádoucí ignorovat. A moje výhrada vůči těm feministkám (zvaným tak pro jejich opovržení vším ženským), které dělají větší rozruch, je v tom, že ony tyto skutečnosti přehlížejí. Nenavrhuji ani alternativu k jejich rozebírání, v této věci si vystačím s tím, co někteří označují za konvenci a jiní za civilisaci. Ani v nejmenším se nedožaduji, aby někdo přijímal závěry, které z nich vyvodím a nedám ani zlámanou grešli za to, co kdo dovozuje z takového cáru papíru jako je moderní volební lístek. Doporučuji jen, aby hrozbu, s níž je jedna polovina lidstva trvale ve válce měli alespoň na mysli ti, kdo se pořád vychloubají přestupováním konvencí, strháváním závojů a porušováním zastaralých tabu. A v devíti případech z deseti se zdá, že to na mysli nemají ani trochu. To, že na to ani nepomysleli je zřejmé už jen ze zmíněného argumentu o tom, že ženskou sílu obhájilo jejich válečné úsilí.

Značí-li tato podivnost nového tmářství spíše to, že ženy projevily morální odvahu a intelektuální kapacitu nutnou pro důležité záležitosti, jsem zrovna tak neschopen projevit nad tímto odhalením nějaké překvapení. Nic nemůže být dost dobře důležitější, než naše vlastní duše a těla a ty jsou v době pro ně nejdelikátnější a nejvíce rozhodující téměř vždy a téměř zcela svěřeny ženám. Nejsou ti, kdo bývají v každém věku ustavováni jako noví vzdělávací experti novým řádem kněžek? Pokud to má znamenat, že v historické krisi musí všichni možní lidé dělat všechnu možnou práci a že je třeba ženy více obdivovat, že dělají práci na kterou nejsou zvyklé, nebo se pro ni ani nehodí, pak je to věc, již snadno uznám a připustím. Značí-li to ale, že při plánování základů budoucí společnosti máme ignorovat jediný věčný a neléčitelný kontrast v lidstvu, znamená-li to, že nyní můžeme vesele vykročit, jako by tu nebylo žádného rozdílu, znamená-li to, jak dnes čtu v jednom magazínu a jak skoro kdokoliv může číst téměř kdekoliv, že je pokud je taková a taková práce špatná pro ženy musí být špatná i pro muže, znamená-li to, že patriotické ženy v muničních továrnách dokazují, že jakákoliv žena může být šťastná v jakékoliv fabrice, pokud to zkrátka znamená, že obrovský a prvopočáteční fakt rodiny už nepřekáží na cestě k pouhé sociální asimilaci a poručníkování—pak říkám, že to není vyhlídka na svobodu, ale na trvalé opakování nejzlověstnějšího humbuku. Není to emancipace, není to ani anarchie, je to prostě jen prudérní myšlení. Znamená to, že jsme naše mozky zcenzurovali právě tak jako naše knihy. Je to právě tak nesmyslné podrobení se pověrečnému dekoru, jako kdybychom jednu každou ženu donutili, aby se pořezala břitvou, protože etiketa nedovoluje přiznat, že jí nemůže narůst plnovous.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s