Kapitola XXI. Jak vznikají šílené zákony

Chapter XXI. How Mad Laws Are Made
Kterýkoliv z podivných zákonů, jimiž trpíme, je kompromisem mezi pomíjivým výstřelkem a nezadatelným zájmem. Oblíbený způsob, jak dosáhnout sociální reformy je následující. Aby byl příběh přehlednější a vhodnější budu dva hlavní činitele nazývat Zajíc Březňák a Kloboučník. Kloboučník je tichý blázen, ale je blázen jen do dělání klobouků, nebo spíš do toho, aby nadělal nějaké peníze. Má ohromný a úspěšný obchod, který nabízí všechny možné klobouky sednoucí na všechny možné hlavy, je však zřejmé, že si hýčká tajené přesvědčení, že pravou povinností hlav je sedět kloboukům. Takové je jeho mírné šílenství, jinak je to těžkopádný a poněkud přiblblý milionář. Nu, člověk, kterému budeme říkat Zajíc Březňák je na první pohled pravým opakem. Je to nespoutaný intelektuál a vede brigádu prostovlasých. Nezáleží moc na tom, proč je tu svár mezi kloboukem a zajícem, může to být jakákoliv pokroková chytristika. Možná je to proto, že Zajíc je Březňák a je pro něj těžké si v březnovém větru udržet klobouk na hlavě. Možná je to proto, že jeho uši jsou příliš dlouhé na to, aby mu dovolily klobouk nosit, nebo možná doufá, že se u všech členů brigády prostovlasých vyvinou uši stejně dlouhé jako zaječí, nebo oslí. Jde tu o to, že si každý může představit, že se Zajíc a Kloboučník střetnou. Pravda je taková, že spolupracují. Jinými slovy, každá dnešní „reforma“ je úmluvou mezi dvěma nejvlivnějšími moderními postavami—velkým kapitalistou a malým snobem. Oni jsou otcem a matkou nového zákona a ten je takový podvraťák, až je to obluda.
Děje se zhruba tohle. Společně najdou subtilnější analysou svých skutečných cílů cestu nejmenšího odporu. Intuitivní přátelské oko odhalí jemné odstíny v Kloboučníkových pocitech. Když jemně postihneme tužbu jeho srdce, zjistíme, že nutně nejde o to, aby lidé nosili jeho klobouky, ale spíš o to, aby je kupovali. Na druh straně, dokonce ani jeho fanaticky konsistentní kolega nemá žádných zvláštních námitek proti tomu, aby si lidská bytost koupila klobouk, pokud a dokud si nezničí zdraví, nezmaří vyhlídky a obecně si nevyrazí mozek z hlavy jediným sebevražedným počinem, že by si na hlavu posadila klobouk. Společně vytvoří předpis nazvaný Zákon o povinných věšácích na klobouky, který stanoví, že každý majitel domu musí mít nejméně třiadvacet věšáků na klobouky a proto, aby se na nich nehromadil nezdravý prach, musí být každý trvale obsazen kloboukem. Je také možné vypořádat se se záležitostí nějak jinak, je třeba možné zařídit, aby velký šlechtic nosil klobouků více naskládaných na sobě v milé vzpomínce na to, co bývalo velmi často příležitostným zaměstnání z časů jeho mládí. Obecně vzato by se zákonem stanovilo, že klobouky lze užívat různými způsoby: kouzelníci z nich vytahují králíky, žebráci do nich sbírají pence, naráží se na hlavu strašákům nebo se nasazují na vršky kůlů, jen aby se zajistilo, že co nejvíce občanů bude chodit prostovlasých. Tím byly uspokojeny dva nejmocnější elementy vládnoucí třídy, za prvé peníze a za druhé vrtochy. Kapitalista vydělal peníze, a nic než peníze taky nechtěl. Sociální reformátor něco podnikl, a nic jiného taky nechtěl.
Nuže, jeden každý z nejnovějších triků kolem střízlivosti a hospodářství byl doslovně tohoto typu. Jména z nonsensového příběhu jsem vzal jen kvůli algebraické jasnosti a universalitě. To, co se v našich obchodech a na našich ulicích dělo, bylo naprosto stejně nesmyslné. Docela nedávné události analysu potvrdily s takovou přesností, kterou dokonce i nepřesvědčení mohou jen těžko považovat za shodu okolností. Pravdu o celé záležitosti jsem již sledoval na případě pašování alkoholu, ale mnoho osob veřejného ducha prohibicionistické školy to považovalo za velmi obtížně uvěřitelné. Veškerá „legislativa pro střízlivost“ je kompromisem mezi obchodníkem s lihovinami, který se chce svých lihovin zbavit a abstinentem, který nechce, aby se k nim dostali jeho bližní. Jelikož je ale kapitalista mnohem silnější, než potřeštěnec, je kompromis podle toho nahnutý. Bližní se k alkoholu dostanou, ale pokaždé špatným způsobem. Jenže zase, jelikož nemá potřeštěnec pravé krédo, ale jen intelektuální cukání, záleží mu mnohem víc na tom, aby byl na nohou a něco podnikal, než aby tomu, co podniká, rozuměl. Jak jsem už řekl, chce prostě něco dělat. A udělal to, že rozšířil opilství. Všechny podobné reformy jsou postaveny stejně jako moje podobenství. Někdy se stanovuje, že pití se smí prodávat jen ve velkých množstvích vhodných pro velké příjmy, což je to samé, jako kdyby jeden šlechtic nosil dvacet klobouků. Někdy se navrhuje, aby na sebe dovoz alkoholu vzal stát a sotva nám někdo musí říkat, co to znamená, když jde o plutokratický stát. Znamená to prostě tohle: za kloboučníkem přijde policajt, skoupí celou jeho zásobu klobouků sto liber za kus a pak se promenuje ulicemi a rozdává klobouky každému, kdo mu padne do oka a všechny ostatní s pendrekem v ruce nutí, aby zaplatili sto liber za klobouk, který nedostanou. Pouhé obracení řek piva nebo ginu od soukromé moci k veřejné nebo od chudých lidí k bohatým nebo z mizerných hospod k dobrým hospodám je úsilí toho druhu, s kterým jsou módní snobové spokojeni a lihovinoví lordi víc než spokojeni.
Podivný případ té samé záležitosti se objevil v pokusu o potravinovou hospodárnost během Velké války (míní se první světová pozn. překl.). Přáním reformistů vlastně nebylo s potravinami nakládat hospodárně, velcí šmelináři a zbohatlíci by jim to ani nedovolili. Osoba, která se ráda do věci plete, chce něco vynutit nebo něco zakázat za podmínek, které veškeré takové snahy určují. Musí to být něco, co se vměšuje do života občanům a nechává na pokoji spekulanty. S ohledem na takový problém například můžeme skoro předvídat, že navrhne třeba omezení počtu chodů v restauraci. Hovězí to neušetří, ušetřit hovězí není cílem, ale ochrání to obchodníka s hovězím. Když kuchař nebude smět udělat z odřezků nějakou laskominu, bude se ve skutečnosti kupovat víc potravin. Proč by ale plutokracie, včetně potravinových spekulantů, měla něco namítat proti nakupování většího množství potravin? A když jsme u toho, proč by měl namítat pro větším nákupům potravin sociální idealista čisté mysli, pokud se prodávají špatné potraviny? Jeho docela nezaujatým cílem není omezování potravin, ale svobody. Jakmile se ujistí, že dostatečné množství nedbalých osob opravdu dostává, co nechce, prohlásí, že buduje Jerusalém v zeleném a milém kraji anglickém. A taky to dělá, pokud ten výraz znamená, že předává Anglii bohatším Židům.
Nu a jediným způsobem, jímž lze toto přesvědčivé vysvětlení oponovat je zesměšňovat jako nemožnou představu, že lze jasně a chladně dospět k takové shodě. Oba postoje nejsou logicky propleteny jako jelení paroží, ony se navzájem vymačkávají z podoby, jako v souboji dvou znesvářených medůz. Byli bychom v mnohem větším bezpečí, kdyby měli dost intelektuální poctivosti k uplácení nebo smlouvání. Tak jak se věci mají, určitá téměř zlověstná vlastnost v nich opravňuje přirovnání k beztvarým mořským tvorům. Vyzývám libovolného racionálního člověka, aby popřel, že by si nevšiml čehosi náměsíčného a znetvořeného, co by patřilo k čemukoliv nespravedlivému či nepohodlnému na drobných zákonech o které v poslední době zakopával, zákonech, které mu kdykoliv mohou nařídit, že nesmí kupovat terpentýn před stanovenou hodinou, nebo že pokud koupí libru čaje musí koupit také za penci špendlíků. Přesně správné označení proto je poloviční hloupost, a zpola hloupé jsou proto, že každý ze dvou neslučitelných partnerů prosadil jen polovinu své vůle. Nemají, kupříkladu, prudkou prostotu starých zákonů proti přepychu či dokonce i starého puritánského útisku. Napůl hloupé, či slaboduché, jsou ale i proto, že dokonce ani jedna mysl není mysl celá, převážně je to mysl podvědomá, která si netroufá projevit se v řeči. Lihovinový kapitalista si netroufne říct abstinentovi: „Nech mně prodávat kvartové láhve whisky, z nichž se lze opít na celý den a já tě pak nechám poslední půl hodiny otravovat chlapíka, který vaří hrnec piva.“ Přesně tohle se v podstatě stalo, je ale snadné se dohadovat, co se stalo vnějškově. Abstinent měl dvacet plánů, jak svobodné občany odříznout od nápojů jejich otců a z těchto plánů vybere lihovinový lord, bez jehož souhlasu nelze nic provést, takový, který se netkne jeho ani jeho peněz. Ještě pravděpodobnější je, že o střízlivost usilující reformátor sám podle instinktu pro to, co on označuje za praktickou politiku, vybere právě ten plán, jakého by si všiml i lihovinový lord. A nic nezáleží na tom, že je to plán příliš bezduchý pro Alenčinu Zemi divů, plán zrušit klobouky při ponechání kloboučníků.
Může být dobré svěřit kontrolu alkoholu státu—kdyby tu byl nějaký stát, kterému by ji bylo lze svěřit. Jenže není. Neexistuje nic než přeplněný kompromis vzniklý vzájemným tlakem dvou mocných zájmů. Lihovinoví lordi mohou smlouvat s jinými lordy, že si svůj abnormální tribut vezmou naráz, místo aby ho pobírali celý život, nikdo z nich ale nebude žít chuději. Zásadní tu je, že i poté, co i šílený nápad projde takovou plutokratickou mašinerií, vyjde z ní v podobě ještě šílenější, než byla jeho vlastní a i ten nejhloupější blázen může udělat jen to, co mu ten nejpitomější hlupák dovolí.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s