Kapitola XXII.: Pagoda pokroku

Chapter XXII. The Pagoda of Progress
Existuje jeden oblíbený omyl, který všude vyráží jako plevel, až má člověk sklon zasvětit celý zbytek svého života jeho pletí. Vezmu jeden příklad z příspěvků v novinách nadepsaných „Došly ženy dost daleko?“ Bezprostředně se věnují údajné nepřístojnosti v oblékání, ale o to mi tu přímo nejde. Ocituji jeden odstavec paní dopisovatelky, ne proto, že by byl jakkoliv horší, než totéž řečené nespočtem učenců a myslitelů, ale spíše proto, že je jasněji formulován—
„ „Ženy došly dost daleko.“ Tak vždy zněl křik nepokrokově smýšlejícího jedince. Zdá se mi, že až do soudného dne budou vždycky tací muži, kteří budou křičet „Ženy došly dost daleko.“ Ale příliv evoluce nelze zastavit a ženy půjdou pořád dál.“
Což vyvolává zajímavou otázku, kamže to půjdou dál. Nu, faktem je, že každá myslící osoba chce příval evoluce zastavit na nějaké konkrétní úrovni podle svého smýšlení. Kdybych navrhoval, že by lidé neměli nosit vůbec žádné šaty, mohlo by to dámu šokovat. Měl bych ale zrovna takové právo jako každý jiný říkat, že je osobou očividně nepokrokového smýšlení. Kdybych navrhoval, aby tato reforma byla lidem vnucena silou, byla by po právu rozhořčena. Mohl bych jí ale odpovědět jejím vlastním argumentem—že lidé nepokrokového smýšlení existují vždycky a existovat budou do soudného dne. Kdybych pak navrhoval, aby lidé byli nejen vysvlečeni, ale zaživa staženi z kůže, mohla by asi poukázat na několik mravních námitek. Pořád by ale platil její vlastní argument, nebo platil aspoň tak dobře jako v jejím vlastním případě, a já bych mohl tvrdit, že evoluce se nezastaví a že stahování z kůže bude pokračovat. Argument je stejně dobrý na mé i na její straně a stejně k ničemu na obou.
Bylo by samozřejmě stejně jednoduché vybízet lidi, aby postupovali nebo se vyvíjeli přesně opačným směrem. Stejně lehce by se dalo zastávat, že musí nosit čím dál víc oblečení. Dalo by se argumentovat, že méně šatů nosili divoši, že šaty jsou známkou civilisace a že jejich evoluce bude pokračovat. Pokud si nasadím deset klobouků, jsem vysoce civilisovaný, a ještě výše civilisovaný jsem, když si jich nasadím dvanáct. I poté, co se vyvinu natolik, že si navlékám šestery kalhoty, musím pořád ještě příchod sedmého páru kalhot vítat s radostí patřící vlajícímu praporu velké reformy. Když zvážíme tyhle dvě bláznivosti proti sobě, bude jistě zřejmý zdravý a rozumný střed. Ten, kdo nadepsal své šetření slovy „Došlo ženy dost daleko?“ přinejmenším v reálném smyslu formuloval věc správně. Jde tu totiž o ono „dost daleko“. Existuje bod, kde to, co bylo dosud zanedbáváno, začíná být přehnané. Něco, co bylo do dané fáze cenné, začíná být od té následující nežádoucí. Lidský intelekt dokáže jasně uvážit v jaké fázi či za jakých podmínek budou pro něj šaty dost komplikované nebo dostatečně zjednodušené, nebo dostatečně odpovídající jakémukoliv jinému sociálním prvku nebo směřování. Pagodě z lidských klobouků lze stanovit stále do nekonečna stoupající limit. Lze spočítat lidské nohy a po krátkém počítání jim přidělit odpovídající počet nohavic. Existují takové věci, jako je špatný výpočet vedoucí k výrobě klobouků pro hydru nebo bot pro stonožku, zrovna tak jako existují bosí mniši nebo brigáda prostovlasí. Existují výjimky a existují přehánění, ať dobré nebo špatné, ale jsou dobré či špatné v opačných směrech. Ať si člověk má jaký chce ideál lidských oděvů či obyčejů. Ideál musí pořád pozůstávat z prvků v jistých proporcích a jsou-li tyto proporce narušeny, ideál je zničen. Jen ať má člověk ve své vlastní mysli jasno, co chce a pak, ať už chce cokoliv, nebude chtít, aby to příval evoluce smetl a odplavil. Jeho ideál může být tak revoluční či reakční, jak se mu bude zamlouvat, musí ale zůstat takový, jaký se mu bude zamlouvat. Učinit jej revolučnějším či reakčnějším znamená jej pokřivit, tvrdit, že je čím dál revolučnější či reakčnější je pošahaný nesmysl. Jak může člověk vědět, co chce, jak může vůbec chtít, co chce, pokud ta věc současně nezůstane stejná?
Konkrétní argument ohledně žen tu není to nejdůležitější, v každém případě je to ale velmi dobrá ilustrace toho, oč tu jde. Pokud si někdo myslí, že viktoriánské konvence bránily ženám, aby dosáhly toho, co by je těšilo, měl by přirozeně uvážit, oč jde a ne uvažovat, že jim bude stačit cokoliv, pokud toho bude víc. Tohle je jediný druh živé logiky, jíž se lidé v životě řídí. Představme si, že by někdo řekl: „No, neřekli byste, že by se všechny tyhle lesy daly použít na něco jiného, než dřevěné palisády?“ Velmi pravděpodobně bychom odpověděli: „I troufnu si říct, že ano,“ a možná bychom začali přemýšlet o dřevěných krabicích nebo dřevěných stoličkách. Neuvidíme ale, v jakémsi vidění, panorama dřevěných břitev, dřevěných porcovacích nožů, dřevěných kabátů a klobouků, dřevěných polštářů a kapesníků. Pokud lidé sestavují falešné a nedostatečné seznamy možných využití dřeva, máme se pokusit napsat seznamy pravdivé a úplné, nemáme si ale představovat, že takový seznam může pokračovat donekonečna a obsahovat čím dál víc všechno na světě. Nepokouším se ustavit vědeckou paralelu mezi dřívím a ženstvím. V samotném symbolu, chápaném jako symbol, by nebylo nic neuctivého, protože dřevo je nejposvátnější ze všech materiálů, představuje božské tesařské řemeslo a lidé považují za štěstí, když na ně mohou zaklepat. Je tu jen jedno funkční podobenství, jde tu ale o to, že všechny tyhle nesmysly o pokrokovém a nepokrokovém smýšlení a stoupajícím přílivu evoluce rozděluje lidi na ty, kdo nevědomě lpí na dřevu pro jeden účel a na ty, kdo se bláhově pokouší dřevo používat ke všem účelům. Ti i oni zřejmě považují za velmi výstřední doporučení, abychom zjistili, k čemu je vlastně dřevo dobré a k tomu je používat. Buď hlásají uctívání dřevěného ženství uvnitř dřevěné palisády určitých triviálních a přechodných viktoriánských konvencí nebo zvěstují, že vidí budoucnost jako prales dryád, kterou budou až navěky čím dál víc ženštější.
Ve vztahu k hlavní otázce ale nezáleží na tom, zda kdokoliv jiný udělá tlustou čáru na přesně stejném místě jako já. Jde tu o to, že když tu čáru nakreslím, nedělám nic nelogického, ale naopak dělám jedinou logickou věc. Ženský tenis považuji za něco normálního a ženský fotbal za cosi abnormálního a nejsem kvůli tomu o nic nedůslednější, než kvůli tomu, že mám dřevěnou vycházkovou hůl, ale ne dřevěný klobouk. Nemám zvláštních námitek proti ženě despotické, ale namítám proti ženě demagogické. A toto moje rozlišování se zakládá na podstatě věci právě tak, jako moje výstřední chování spočívající v tom, že mám dřevěný stůl a dřevěnou židli, ale ne příbor s dřevěným nožem a vidličkou. Můžete moje rozdělování považovat za mylné, ale jde tu o to, že omyl nespočívá v tom, že je to rozdělování. Celý tenhle omyl falešného pokroku směřuje k zastření starého zdravého rozumu celého lidstva, který zůstává zdravým rozumem každého člověka v jeho každodenním chování: že totiž vše má své místo, proporci a náležité využití a že racionální důvěřovat jeho používání a nedůvěřovat zneužívání. Pokrok, v dobrém slova smyslu, nespočívá v hledání směru, jímž se člověk může ubírat do nekonečna. Žádný takový směr neexistuje, vyjma věcí docela transcendentních, jako je láska Boží. Mnohem správnější bylo říct, že pravý pokrok spočívá v hledání místa, kde bychom se mohli zastavit.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s