Kapitola XXIII. Mýtus Mayflower

Chapter XXIII. The Myth of the „Mayflower“
Dokud trval, byl agnosticismus, ono starobylé vyznání nevědomosti, jedinečně rozumný a zdravý. Bohužel nepřetrval až do dvacátého století. V každém věku prohlašoval, tak jak to hlásal pohanský náčelník ve věku temna, že život člověka se podobá letu ptáka přes ohněm osvícenou místnost, protože nevíme, odkud přilétá a kam letí. Zdálo by se přirozené vztáhnout to nejen na člověka, ale i na lidstvo. Jenže modernisté nepoužívají tentýž princip, nýbrž princip přesně opačný. Specialisují se na neznámé počátky a neznámou budoucnost. Soustředí se na to, co je prehistorické, post-historické či prorocké a odbývají jen to, co je historické. Předloží nanejvýš podrobný popis způsobu života dotyčného ptáka, když ještě býval jakýmsi pterodaktylem, který po sobě zanechal ve zkamenělinách jen velmi jemné stopy. Stejně podrobně nám popíší, jaký bude způsob života tohoto ptáka za sto let, až se změní v nadptáka nebo holubici všeobecného míru. Ovšem vrabec v hrsti je pro ně mnohem méně hodnotný, než dva tajuplní holubi v oněch dvou neprostupných keřích. Moderní lidé dovedou vydat portrét Chybějícího článku, s životopisem, korespondencí a hovory u stolu, bez ohledu na to, že je pohřešován. Dovedou publikovat plán sociální revoluce a její historii v dokumentech, bez ohledu na to, že ještě nenastala. Pokud mají ve zvyku něco spíše přehlížet, pak jsou to lidé, kteří nejsou nezvěstní a revoluce, které nastaly. Každý, kdo se například přel s mladými židovskými intelektuály, kteří jsou mozkem bolševismu, ví, že celý jejich systém se točí kolem dvou hlavích opěrných bodů, jednoho prehistorického a druhého prorockého. Mluví o komunismu prehistorických časů, jako kdyby to bylo cosi podobného středověkým kruciátám, totiž ne i jen pravděpodobný dohad, ale dokázaný a dobře známý fakt. O tom, jak v prvopočátečních dobách povstalo soukromé vlastnictví, vám budou vyprávět tak přesně, jako by u toho byli. A pak podniknou jeden ohromný krok přes veškeré lidské dějiny a promluví k vám o nevyhnutelném komunismu budoucnosti. Zdá se, jako by nezáleželo na ničem, co není dost nové na to, aby se to dalo předpovědět, nebo dost staré na to, aby to mohlo být zapomenuto.
Pan H. G. Wells projevil svůj lidský zvyk v popisu velice lidské postavy americké dívky, která v jeho posledním románu oslavuje Stonehenge. Nečiním pana Wellse odpovědným za její názory, třebaže je to osoba velice přitažlivá a pro svého Lotharia až moc dobrá. Zde mně ovšem zajímá proto, že velmi pravdivě představuje další variaci té samé tendence. K bodu prehistorickému a post-historickému je zapotřebí přidat ještě třetí, který bychom mohli označit za nehistorický. To, co mám na mysli, přesně shrnula, když pobaveně řekla, že Stonehenge „před ní schovávali“, že Notre Dame je mnohem méně důležitá a že právě tady doopravdy začala „Mayflower“.
Nu „Mayflower“ je mýtus. Je to mimořádně zajímavý příklad skutečného moderního mýtu. Že by „Mayflower“ nikdy nevyplula tím samozřejmě chci říct zrovna tak málo, jako bych připouštěl, že král Artuš nikdy nežil nebo, že Roland nikdy nezemřel. Že by to byla historicky bezvýznamná událost, nebo že lidé, kteří v ní sehráli roli, neměli žádné hrdinské vlasnosti tvrdím zrovna tak málo, jako bych popíral, že Charlemagne byl velký muž, kvůli tomu, že legenda říká, že byl dvě stě let stár, nebo stejně málo jako bych popíral, že vzdor římské Británie proti pohanské invasi byl udatný a cenný kvůli tomu, že legenda praví, že Artuš na Mount Badon vlastní rukou pobil devět set mužů. Mám na mysli to, že v milionech moderních myslí existuje tradiční obraz či vize zvaná „Mayflower“, která má ke skutečným faktům menší vztah, než dvě staletí věku Karla Velkého nebo Artušových devět set mrtvol. Množství lidí v Angli i Americe, stejně inteligentních a sympatických jako mladá dáma v páně Wellsově románu, považuje „Mayflower“ za jakýsi počátek či archetyp, za cosi podobného Arše, nebo aspoň Argu. Snad bych přeháněl, kdybych tvrdil, že si myslí, že „Mayflower“ objevila Ameriku. Vážně si ale myslí, že „Mayflower“ Ameriku osídlila či zalidnila. A především mluví tak, jako by založení Nové Anglie bylo prvním a formativním příkladem anglické expanse. Jsou přesvědčeni, že anglická expanse byla puritánským experimentem a že expanse puritánských idejí byla též expansí toho, co označují za anglické ideje, zejména ideje svobody. Novoangličtí puritáni byli podle nich obhájci náboženské svobody, kteří chtěli za mořem založit novější a svobodnější stát a tak se stát počátkem a vzorem moderní demokracie. Na tom všem je vidět nedostatek přesnosti. Je určitě blíž přesné pravdě říkat, že Merlin zbudoval hrad na Camelotu pomocí kouzel, nebo že Roland rozbíjel svým nezlomeným mečem hory na kusy.
Staré pohádky se totiž aspoň mýlí správným směrem. Jsou symboly pravdy a ne opaky pravdy. Popisují Rolanda třímajícího svůj nezlomený meč proti muslimům, ale ne v jejich prospěch. A novoangličtí puritáni by se ustavení skutečné náboženské svobody dívali přesně tak, jako by se Roland díval na oficiální ustavení Mohamedova náboženství. Báje popisují, jak Merlin postavil palác pro krále a ne veřejnou aulu pro London School of Economics. A včítat fabiánskou politiku pana Sidney Webba do lokálních království temných staletí středověku by bylo asi tak rozumné, jako včítat cokoliv vzdáleně podobného moderní liberálnosti do těch nejdivočejších ze všech divokých theologických běsů sedmnáctého století. „Mayflower“ tedy není jen báje, ale je ještě falešnější, než bajky obyčejně bývají. Vzpoura puritánů proti Stuartovcům byla ve skutečnosti vzpourou proti náboženské toleranci. Netvrdím, že by puritáni nikdy nebyli svými protivníky pronásledováni, říkám ale, že je jim k velké cti a slávě, že se nikdy nesnížili k takovému pokrytectví, aby jen na okamžik předstírali, že nemají v úmyslu své protivníky pronásledovat. Jejich hlavní problém a spor se Stuartovci byl v tom, že Stuartovci tyto protivníky nepronásledovali dostatečně. Byli to tehdy katolíci, kdo toleranci nejen navrhoval, ale ve státě Maryland ji ustanovil dřív, než puritáni začali zakládat intoleranci toho nejnesnášenlivějšího druhu ve státě Nová Anglie. A je-li tato báje bájeslovná pokud jde o náboženskou emancipaci, je ještě bájeslovnější pokud jde o expansi říše. S tou začal, dávno před Marylandem či Novou Anglií, Raleigh, když založil Virginii. Virginia je možná dosud nejangličtější ze všech států, rozhodně je angličtější než Nová Anglie. A téměř až do poslední Leeho bitvy v pustinách byla také státem nejtypičtějším a nejdůležitějším. „Mayflower“ jsem ale použil jen jako příklad obecné pravdy a ta pravda s sebou nese i určitou útěchu. Moderním lidem není dovoleno mít jakoukoliv historii, nic ale lidem nemůže zabránit aspoň to, aby měli legendy.
Máme tedy před sebou, ve velmi pravdivém a typickém moderním obrazu, dvě podstatné části moderní kultury. Tvoří jej za prvé falešná historie a za druhé smyšlená historie. To, co si americká turistka myslela o Plymouth Rock nebyla pravda, a to co si myslela o Stonehenge, bylo jen nepodložené. Populární příběh o člověku primitivní nelze dokázat. Populární příběh o puritanismu lze vyvrátit. Plně chápu pocity pana Wellse a jeho hrdinky pokud jde o imaginativní podnětnost takových tajemství jako je Stonehenge, ale imaginace pramení z tajemství, to znamená, že imaginace pramení z nevědomosti. Velikostí Stonehenge je právě to, že z něj zbylo tak málo. Jeho hlavním rysem je to, že je bez výrazu. Signály z takové dálky po cestě do minulosti v nás velmi přirozeně a oprávněně vyvolávají mystické emoce, část poesie ale spočívá v naší schopnosti signály číst. A právě tohle dodává na zajímavosti ba ironii srovnání, které polovědomě učinila ona americká dáma, když se ptala: „Co je ve srovnání s tímhle Notre Dame?“ Měla by dostat tuhle odpověď: „Ve srovnání s tímhle je Notre Dame pravdivá. Je to historie. Je lidstvo. Je to to, co se doopravdy stalo, co víme, že se doopravdy stalo, a co víme, že se pořád děje. Je to ústřední fakt naší vlastní civilisace. A právě to před vámi opravdu schovávali.“
Notre Dame není mýtus. Notre Dame není theorie. Její zajímavost neplyne z nevědomosti, ale z vědění, z kultury komplikované stovkami polemik a revolucí. Není bez výrazu, ale je tesaná do neuvěřitelného pralesa a labyrintu fascinujících rysů, o každém z nichž bychom mohli mluvit celé dny. Není velká proto, že by z ní zbylo jen málo, ale je velká proto, že je jí tolik. Je pravda, že i když je jí tolik, puritánům není dovoleno, aby jí viděli zrovna moc, ať už to byli ti, kdo pluli na „Mayflower“, nebo i jen ti, kdo byli podle „Mayflower“ vychováni. To ale není chyba Notre Dame, ale mimořádné vyhýbavosti s níž takoví lidé uhnout vpravo nebo vlevo a hledají útočiště ve věcech novějších či starších. Notre Dame, ze své toliko lidské strany, je středověkou civilisací a proto není ani pohádkou ani hádankou, ale velkým hmatatelným a určujícím dílem moderní civilisace. Je to celá moderní debata o ceších, protože takové katedrály stavěli právě cechy. Je to celá moderní otázka náboženství a bezbožnosti, protože, co zastupuje a představuje náboženství víme, kdežto o tom, jaké náboženství vlastně představuje Stonehenge, nevíme vůbec nic. Druidský chrám leží v troskách a puritánskou loď bychom dnes mohli označit za vrak. Ovšem kostel je výzvou a proto zůstává bez odpovědi.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s