Kapitola XXVI: Je Darwin mrtev?

Chapter XXVI. Is Darwin Dead?
Pan Ernest Newman, onen vitální a ostrý kritik, odsoudil onehdy aroganci těch z nás, kdo se přiznávají, že neví nic o hudbě. Pokud si to myslí, pak nerozumím tak docela tomu, proč by měl předpokládat, že jsme v tomhle arogantní. Alespoň já si jsem plně vědom, že jsem kvůli tomuhle nedostatku vůči němu a dalším podřadnější a není to, žel, jediný nedostatek. Občas si říkám, že každému, kdo vyniká v nějaké dovednosti či řemesle, by docela prospělo, pokud by před ním celé dny visela ohromná cedule či diagram, která by mu ukazovala, kde přesně si stojí ve všech ostatních zdatnostech a soutěžích, co jich lidstvo má. Oko básníkovo, jedinečně rozpálené a zdvihající se od papíru, kde se právě zrodil zcela nový druh villanellu, by se tak setkalo s přesnými fakty a výpočty o tom, nakolik se hodí k tomu, aby byl profesionálním akrobatem nebo lovcem perel. Na druhé straně, zářivý vítěz mezinárodního závodu s vajíčkem a lžící může letmým pohledem zjistit, jak moc daleko ve frontě stojí, aby se tak řeklo, na místo královského astronoma. Většina z nás má nejméně jednu nebo dvě díry v naší obecné kultuře a vědomostech a občas zůstávající před celými generacemi a třídami lidstva skryty celé oblasti vědění. Už na ideálu kultury moderního člověka je cosi velmi vadného a disproporčního. Je možné, že pan Newman je hluboce sečtělý v oné středověké theologii, jež je dosud podvědomým základem většiny morálky, je ale také možné, že v ní sečtělý není. Možná má v malíčku ono vojenské umění, podle kterého se častokrát přiklánělo a odvracelo historické štěstí, možná ho ale tak zvládnuté nemá. I kdyby ne, pořád by ovšem zůstával velmi kultivovaným gentlemanem. A přece byla mysl mystická či vojenská v dějinách právě tak klíčová a praktická jako mysl hudebnická. Všechny je dokážu obdivovat a netvrdím, že bych kteroukoliv z nich měl.
Moje neznalost hudby mi ale nabízí pomoc s příhodnou metaforou ohledně mé kontroversnější nevědomosti pokud jde o vědu. Učinil jsem onehdy v recensi na Wellsův Nárys dějin jisté poznámky o úpadku darwinismu. Vyvolalo to poněkud vzrušenou kritiku, ovšem jeden ze spíše klidnějších kritiků napadl to, co na celé věci považuji za zajímavé: řekl, že můj zmatek kolem netopýřích křídel a dalších podobných věcí „může kterýkoliv schopný zoolog, dokonce i zoolog tak neschopný jako jsem já sám, vyřešit čistě podle darwinovské theorie.“Zmíněný zmatek se samozřejmě týkal toho, jakou mají pro přežití hodnotu vlastnosti a rysy ve svém nedokončeném stavu. Pokud něco lítá, může to přežít, a pokud to má křídla, může to létat, pokud to ale nemůže létat s polovičním křídlem, proč by to pak mělo s polovičním křídlem přežít? Darwinismus přitom předpokládá, že před tím, než jedna generace začne létat, mohou přežít nespočetné generace, které nelétají. Nu, je docela pravda, že já nejsem ani jen nekompetentní zoolog a že můj kritik je kompetentnější než já, i kdyby to mělo být jen kvůli tomu, že je vůbec zoologem. Držím se nicméně svých názorů a mám k tomu důvod, který podle mě stojí za trošku přemýšlení. Držím se jich proto, že je to zrovna jedna z otázek, ve kterých podle mě může nezávislý kritik kontrolovat specialistu. Je to totiž širší otázka logiky a ne užší otázka faktů. Podobná se obtíži uvěřit, že půlpnece může stokrát po sobě padnout na rub nebo na líc, což nemá žádnou spojitost s numismatickou hodnotou mince. Podobá se to potíži uvěřit, že jen kvůli pouhé dani může být krajíc chleba levnější, což nijak nesouvisí se zemědělskou dovedností pěstování obilí. Proti takovým nepravděpodobnostem plyne obecný proud rozumu: i kdyby to byly možnosti, pořád to budou výjimky a rozum bude stát na straně pravidla. A bez ohledu na detaily z přírodopisu, je tohle věc, která je přímo proti povaze věcí, nebo chcete-li, proti přírodě.
Abych vysvětlil, co mám na mysli, použiju paralelu s hudební technikou, o níž vím ještě méně než o technice přírodovědné. Abychom začali s prostým, leč dojemným, hudebním nástrojem, představme si, že by mi nějaký expert řekl, že na postilionskou trubku by se dalo troubit stejně dobře, i kdyby měřila jen dvě stopy. Věřil mu zčásti proto, že to zní dostatečně pravděpodobně a zčásti proto, že o dané věci vůbec nic nevím. Nejsem dokonce ani neschopný trubač na pošťáckou trubku. Rozhodně bych mu ale nevěřil, kdyby mi řekl, obecně o všech hudebních nástrojích, že půlka nástroje je lepší, než žádná hudba, nebo dokonce stejně dobrá jako jakákoliv hudba. Nevěřil bych tomu proto, že to neodpovídá obecné povaze hudebního nástroje nebo jakéhokoliv nástroje. Nevěřil bych tomu dávno před tím, než bych si vzpomněl na tisíc konkrétních nástrojů, o kterých takové tvrzení neplatí. Nemusel bych v první řadě myslet na nějaké konkrétní příklady, i když ty jsou dostatečně zřejmé. Strunný nástroj ani nelze označit za strunný bez toho, aby měl dva pevné body na obou koncích, na které by se daly struny upnout. Ve fázi, kdy by houslové struny vlály jako vlákna v prázdnotě a tápavě hledaly svou cestu na druhý konec evolučního by nikde nemohlo existovat nic, co by plnilo funkci houslového smyčce. Děravý buben není vůbec žádný buben. Evoluční buben se ale musí pomalu v buben proměnit poté, co začínal jako pouhá díra. Nedokážu si představit žádné přežití pro dudy, které by začínaly jako štěrbina, taková dudy myslím zemřou a všechnu svou hudbu vezmou s sebou. Idea, že by housle vyrostly ze země jako strom mě naplňuje mírnou pochybností smíšenou s fascinací, přinejmenším by to vydalo na okouzlující pohádku. Ať už ale housle mohou vyrůst tak, jak roste strom, jsem si jist, že by na ně stejně nikdo nemohl hrát, dokud by byly jen větévkou. To vše ale jsou, jak říkám, jen příklady, jimiž se mysl plní až posléze, příklady principu bleskově spatřeného na počátku. O věcech, které rovnováhou a uspořádáním částí slouží konkrétnímu účelu nemůže obecně platit, že by byly připraveny k použití dřív, než jsou hotovy. To odporuje obecné povaze takových věcí a může to platit pouze shodou okolností v jednotlivých případech. Sám si kupříkladu dovedu představit, že třeba takový sloní chobot lze skutečně přirovnávat k jednoduššímu příkladu poštovské trubky. Délka a ohebnost jsou záležitostí míry a stupně a je možné, že bych zjistil, že je pro mě pohodlnější, pokud bych měl nos o šest palců delší a dostatečně hybný, abych jím mohl ukazovat doprava a doleva na různé předměty na čajovém stolku. To jsou ale jen nahodilosti konkrétních vlastností délky či ohybnosti, ne obecná pravda o vlastnostech růstu a použití. Ani v nejmenším neplatí, že bych našel to nejmenší pohodlí v tom, že by se membrány mezi mými prsty trochu rozšířily nebo trochu zesílily a to ani tehdy ne, kdyby mi po boku stál evolucionista a potěšoval a povzbuzoval mě vzdálenou božskou událostí, kdy moji potomci získají netopýří křídla. Než se membrána může opravdu rozepnout z jednoho bodu k druhému, podobá se houslové struně před tím, než je řádně napnuta z jednoho bodu do druhého. Svému konečnému účelu neslouží o nic víc, než kdyby vůbec neexistovala. Bylo by ovšem snadné najít podobnou zvířecí paralelu k děravému bubnu. Existují tvorové, kteří by okamžitě zahynuli, kdyby nemohli pod vodou uzavřít otvory svých hlav. Člověk by předpokládal, že by pomřeli rychle a dřív, než by se pomalu mohl evolučně vyvinout jejich uzavírací aparát. Jde ovšem o obecný princip, který je obsažen v samé povaze jakéhokoliv aparátu. Typ hudebního aparátu jsem zvolil jen jako řečnický obrat a na obranu svobody člověka věci neznalého. Použil jsem ho, protože o hudebních nástrojích nevím vůbec nic. Patřím k té upřímné třídě, která „nikdy nezkoušela“ hrát na housle. Nemohu hrát na tuhle píšťalu, vůbec když patří k dudám. Pokud mi ale bude někdo tvrdit, že ten nejdivočejší pibroch (druh skotské dudácké hudby pozn. překl.) se zdvihá postupně ze šepotu tak, jak se plní díra v měchu—pak snad nebudu až tak hrubý, abych řekl, že má měch v hlavě, ale dovolím si říct, že má díru v argumentu. A pokud by mi tvrdil, že se kousky dřeva pomalu a postupně sešly, aby vytvořily housle a že ještě dřív, než se složily do houslí vydávaly všechny kousky nejvýtečnější hudbu—pak se obávám, že se spokojím jen s tím, že řeknu „ale už šmytec.“
Často se dává ještě jiná odpověď, která mi přijde ještě nelogičtější. Kritik obyčejně říká, že je nerozumné očekávat, že geologické záznamy ukáží onu setrvalou gradaci typů, jíž se dožadují vyzyvatelé darwinismu. Říká, že prozkoumat lze jen část země a že i to rozhodně nedokáže mnoho. Argument tohoto druhu projevuje pozoruhodnou slepotu k tomu, co má být dokázáno i k tomu, kdo se to pokouší dokázat. Hypoteticky bychom předpokládali, že se darwinismus pokouší dokázat darwinisté. Odpůrci darwinismu se nepokouší dokazovat nic, leda tolik, že darwinisté nedokázali svoje. Já se nedožaduji ničeho v tom smyslu, že bych si na cokoliv nebo na nepřítomnost čehokoliv stěžoval. V naprosto tajuplném vesmíru se cítím celkem příjemně. Neostouzím hory ani neproklínám věčné kopce, že neobsahují takové věci. Říkám jen, že by takové věci musely obsahovat, abych uvěřil něčemu, co po mě někdo další chce, abych věřil. Tyto stopy nejsou něco, čeho by se domáhal odpůrce darwinismu. Potřebuje je darwinista. Darwinista je potřebuje k tomu, aby svého oponenta přesvědčil o darwinismu. Jeho oponent se může plést, nebo může mít pravdu, ale nelze od něj čekat, že pouhou jejich absenci přijme jako důkaz darwinismu. Jestliže jsou důkazy pro teorii bohužel skryty, pak vlastně nevíme, jestli theorii potvrzují. Jsou-li důkazy přirozeného výběru ztraceny, pak tedy pro přirozený výběr není důkazů a tím celá věc končí.
A já bych se chtěl těchto kritiků ve vší úctě zeptat, jak by se asi smýšlelo o theologickém či zázračném argumentu, který by se zakládal právě na mezerách ve svých vlastních dokladech. Dovolte mi popustit uzdu fantasii a představit si, že jsem jim zrovna řekl, že jsem třeba právě v Brightonu viděl ďábla a že doklad jeho přítomnosti tam lze dosud vidět v písku v podobě obrovských stop po kopytech velkých jako sloní noha. Představme si, že bychom všichni prohledali písčiny kolem Brightonu a nic takového nenašli. A představme si, že já bych pak řekl, že koneckonců mohl stopy spláchnout příliv, nebo že ten démon mohl přiletět vzduchem ze svého malého venkovského sídla v Dyke nebo že mohl přijít po tvrdém asfaltu brigtonské promenády stejně hrdě jako druhdy planoucí stín. Těm, kdo brightonskou promenádu znají, to přijde dostatečně pravděpodobné, bylo by ale omylem tvrdit, že tohle všechno napáchal zlý duch. Skeptik by nikoli nepřirozeně odpověděl: „Ano mohl a nemusel a možná je to legenda a vy jste možná lhář a já bych řekl, že naše malé pátrání je u konce. “ Mám věru velmi daleko k tomu, abych darwinistu označil za lháře, ale budu dál tvrdit, že není vždy logikem.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s