Kapitola XXVIII: Stávky a duch úžasu

Chapter XXVIII. Strikes and the Spirit of Wonder
Jistá příhoda mě baví natolik, že si jsem jist, že jsem ji v tisku už opakoval. Je to údajná a možná legendární historika o paní tajemnici madam Blatavské nebo paní Besant, kterou nové sofa či otoman potěšilo natolik, že na něm ráda sedala, když odpočívala, nebo jí četla dopisy. Nakonec se gauč mírně pohnul a ona zjistila, že to byl nějaký mahátma přikrytý svou východní róbou a strnulý v modlitbě či nějaké neosobní extázi. Každý gentleman bude souhlasit s tím, že by paní sekretářka měla mít na čem sedět, žádný křesťan nepopře, že na mahátmovi se sedě mát, nicméně celá ta bajka má ještě jedno poučení, které je kritické spíše k sedícímu, než k sedadlu. V jakési vizi či alegorii ho můžeme předložit tak, že si představíme, že by všechen náš nábytek byl místo mrtvého dřeva tvořen živými údy. Představme si, že nohy od stolu by byly doslova nohama—nohama nepohnutě stojících otroků. Představme si, že opěrky pro ruce u křesla by tvořily také ruce—ruce trpělivého sluhy trvale vztažené jako ruce staré chůvy čekající na dítě. Počítalo by se s tím, že blahobytný uživatel pohodlného křesla by se cítil trochu jako dítě, což by mu mohlo prospět. Představme si, že by každé sofa bylo stejné jako sofa tajemnice paní Besant—prostě udělaná z člověka. Nebylo by nutné je dělat výlučně z theosofů či Buddhistů—chraň Bůh. Mnozí z nás by se mnohem raději svěřili muslimovi nebo Turkovi. Tomu by se, zcela přesně dalo říkat, sedět na Otomanu. Mám dojem, že jsem dokonce četl i o jakémsi orientálním potentátovi, který se těšil jménu, které znělo podobně jako „sofa“. Dalo by se i naznačovat, že někteří z nich mohli být i křesťané, není ale samozřejmě důvod, proč by se všichni neměli modlit. Sedět na někom, zatímco se modlí, by jistě vyžadovalo určitou sebedůvěru. Též by to dodalo poněkud doslovnější význam držení židle prie-dieu. Celá výstřednost by se dala snadno rozšířit na vizi celého ožilého domu, architektury rukou a nohou, chrámu skrání ducha. Čtyři stěny by mohly být složeny z lidí, jako čtverce vojenských formací. Stín fantasie je dokonce i v lidovém rčení, které střechu přirovnává k lidské hlavě, která pojmenovává komínový nástavec po komínu nebo lehce označují všechny moderní pánské pokrývky hlavy jako „střešní tašky“. Jediná hodnota vize, jak tomu u většiny vizí—i těch nejvíce na hlavu postavených—bývá, je hodnota morální. V symbolickém tajemství zobrazuje pravdu, že s mnoha lidmi, kteří jsou přinejmenším stejně živí jako dobytek, zacházíme jako s nábytkem. A důkazem je to, že když se pohnou, jsme z toho vyplašeni jako ona tajemnice sedící na modlícím se muži, možná jsme to ale my, kdo by se měl začít modlit.
V současné kritice stávek zaznívá jistý tón, který na mně působí ani ne jako věc politiky, ale záležitost filosofie, ba snad i poesie. Je to duch vskutku otrokářský projevující se, když ne svou poesií, tak aspoň svou rétorikou. Je to ovšem duch, o kterém mohu prohlásit, že jsem jej nenáviděl a dělal jsem, co jsem mohl, abych ho porazil, dávno před tím, než jsem se i jen doslechl o otrockém státu, dávno před tím, než by se mi i jen snilo o tom, že bych aplikoval tento test na stávky, nebo vlastně na jakoukoliv politickou otázku. Nejdřív jsme měl dojem, že se týká věcí současně elementárních i všedních—takových věcí jako tráva nebo světlo bílého dne, jako je kamení nebo kopretiny. Ale přinejmenším v tomhle světle jsem se vždy bouřil proti trendu či tónu, o kterém jsem mluvil. Zhruba by se dal přísně vzato popsat jako duch nebraní věcí jako daných. Bere je tak, jako by nebyly dané. Bere je tak, jako kdyby je držel čímsi autokratičtějším, než právem, jakýmsi studeným a nevědomým zmocněním, stejně upjatým jako privilegium a nepodloženým jako kapric. Pravda je taková, že věci jsou obyčejně dány v posledku Bohem, často ale bezprostředně dávané lidmi. Tenhle druh člověka je ale tak nevědomý toho, co je dané, že skoro ani neví, co dostal. Ve věcech nepoznává dary a jen stěží v nich nachází zboží. Pokud jde o přirozené věci, jimiž jsem začal, má tato slepota toliko vnitřní a duchovní a ne vnějškové a politické důsledky. Pokud zapomeneme na slunce, slunce nezapomene na nás, slunko na nás nezapomene, či spíš si na nás nevzpomene, aby se pomstilo, tím že nás „zastaví“ úpalem. Hvězdy nevyhlásí stávku ani nezhasnou osvětlení vesmíru tak, jak by elektrikář vypnul osvětlení města. A tak, třebaže opakujeme, že existuje zvláštní prozřetelnost v padající hvězdě, u stálice ji můžeme ignorovat. Pokud ale současně ignorujeme a předpokládáme tisíce myslících, rozvažujících, svobodných, osamělých a rozmarných lidských bytostí, pak nám připomenou, že duše nemůžeme pořádat o nic víc, než můžeme pořádat hvězdy. Tato primární povinnost pochyb a údivu nemá nic společného s právy a křivdami konkrétních průmyslových rozmíšek. Od dělníků může být docela špatné jít do stávky, a my se můžeme mýlit ještě mnohem víc, když si myslíme, že do stávky nikdy nepůjdou. V posledku jde o mystický, ale nanejvýš nezbytný pocit ohromení nad vším vně člověkovy vlastní duše—dokonce včetně jeho vlastního těla. Může to zahrnovat třeba i nespoutanou vizi, v níž člověk bude své vlastní boty na svých vlastních nohou nahlížet jako cosi vzdáleného a nepovědomého. A pokud tohle zní trošku fantasticky, je to pořád ještě mnohem méně fantastické, než opačný extrém—stav člověka, která má dojem, že mu patří nejen jeho nohy, ale i stovky dalších lidských nohou jakési obrovské stonožky, nebo jako by byl jakousi universální chobotnicí a všechny koleje, tunely a troleje byly jeho vlastními chapadly, nervy jeho vlastního těla nebo oběhem jeho vlastní krve. To je mnohem horší noční můra a v této chvíli i mnohem běžnější.
Tennyson trefil pravou notu devatenáctého století, když mluvil o „pohádkách vědy a dlouhých výsledků času“. Viktoriánům byl vlastní velmi skutečný a dokonce dětinský údiv nad takovými věcmi jako parní lokomotiva či telefon, nahlíženými jako hračky. Bohužel dlouhým výsledkem času u pohádek vědy bylo rozšíření vědy a umenšení pohádek, tedy smyslu pro pohádky. Vezměme si současný příklad metra. Představte si, že byste v letech nevinnosti potkali cizího člověka, který by vám sliboval, že vás rychlostí blesku poveze útrobami země. Představte si, že by vám přátelsky nabídl, že vás hodí z jednoho konce Londýna na druhý ne jen jako blesk, ale také stejnou silou jako blesk. Nebo kdybychom si to představili jako pneumatickou a ne elektrickou dráhu, řekněme, že nám zvesela nabídne, že nás bouchačkou vystřelí na druhou stranu Londýnského mostu. Představme si, že by vám všechny tyhle fascinující možnosti předkládal, ukazujíc přitom na díru v zemi a tvrdil vám, že vás tam vezme v jakési létající či padající místnosti. Doufám, že byste souhlasili, že v padající místnosti je jakási zvláštní prozřetelnosti. Ať už byste to ale označili za prozřetelnostní nebo ne, doufám, že byste souhlasili, že je to specifické. Přinejmenším byste si myslili, že ten cizinec je velmi zvláštní člověk. Možná byste ho označili za velmi podivného a zvláštního lháře, kdyby jen nabídl, že něco takového udělá. Kdyby to udělali možná byste ho i označili za kouzelníka. Jde tu ale o to, že jen kvůli tomu, že by to neudělal, byste ho neoznačili za bolševika. Považovali byste za něco úžasného už i jen to, že něco takového, prosvištět rychlým vozem oněmi tajemnými jeskyněmi, vůbec udělat lze, měli byste pocit, že jste byli odvezeni jako Popelka v kočáře, který býval dýní. I když se ale podobné věci stávají v každé pohádce, v žádné nebyly očekávané. Nikdo se neobracel na víly a nestěžoval si, že nefungují, protože divy nekonaly vždy. Tisk v oněch končinách nepřišel se zvláštními vydáními s ohromnými titulky: „Dýně zůstaly, žádné proměny“ nebo „Hůlky selhaly, kočárový hladomor“. Neoznamovaly vyděšeně „Stávka víl kmotřiček“. Nelíčily v panické hrůze obrazy davů víl kmotřiček srocujících se v parcích a na náměstích, jen proto, že většina dýní zůstávala pořád dýněmi. Nu, netvrdím, že bychom každé děvče zaměstnané v metru měli považovat za naši vílu kmotřičku, taková familiérnost by jí mohla být protivná, zejména pokud by naznačovala něco tak blízkého babičce. Chtěl bych ale navrhnout, abychom si, v návratu k dřívějším pocitům, uvědomili, že služebníci metra pro nás dělají něco, co bychom my sami pro sebe udělat nemohli, něco co není v našich přirozených dovednostech, ba ani našich přirozených práv. Není nevyhnutelné, ani není v povaze věcí, aby nás, když jdeme, jak můžeme nebo chceme, někdo jiný vezl dál ve voze, byť najatém. Totéž platí, když dojdeme po cestě k řece, a chceme, aby nás někdo docela cizí převezl v loďce, i kdybychom ho k tomu uplatili. Pokud se budeme dívat na věci v tomto prostém denním světle údivu, které svítí na všechny cesty v pohádkách, uvidíme nakonec tu nejprostší pravdu o stávkách, která je v současných komentářích zcela míjena. Je to prostý fakt, že nejde o to, že by stávkující něco dělali: nedělají totiž nic. Pokud si myslíte, že by měli být donuceni něco udělat, pak to řekněte, a nastolte otrokářství. Nenechte se ale pouhým slovem „stávka“ zmást k tomu, abyste si ji pletli s vytloukáním okna nebo praštěním policajta do nosu. (hra s více významy slova strike vedle stávky třeba i rána pozn. překl. ) Nenechte se ohromit metaforou, protože v pohádkách metafor není.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s