Kapitola XXIX.: Poznámka o starém nesmyslu

Chapter XXIX. A Note on Old Nonsense
Sufražetky zjistily, že se pletly, ba dokonce bych mohl být tak egoistický, že bych mohl tvrdit, že zjistily, že jsme měli pravdu. Přinejmenším zjistily, že moderní plutokratické volební právo do parlamentu je tím, co jsem alespoň já vždycky říkal, že je. Jinak řečeno s úžasem a rozčilením shledávají, že ty nejzásadnější moderní záležitosti se vůbec nerozhodují v Parlamentu, ale převážně v konfliktu a kompromisu mezi trusty a odborovými svazy. Proto paní Flora Drummond hlasitě křičí, že byla okradena o svůj drahocenný hlas a dramaticky prohlašuje: „My ženy jsme zbavovány hlasovacího práva“—a to zřejmě „Sověty“. Je to něco takového, jako kdyby někdo právě utratil půl milionu za falešný diamant, který nemohl nikdy nikoho oklamat, a začal vřískat z okna, že zloději ukradli opravdový diamant, který nikdy neexistoval.
Ať už Sověti či sověty existují nebo ne, nepochybně existují stávky, a já nepodceňuji potíže či nebezpečí přítomné chvíle. Když nic jiného, lze lidem vyčítat, že stávkují vlevo vpravo, nelogicky a bez systému, jsou důvody vyčítat jim, že stávkují vytrvale a logicky v souladu s falešným systémem, lze argumentovat, proč „přímá akce“ takový falešný systém implikuje. Neexistuje ale vůbec žádný důvod vyčítat jim, že znevažují odpadkový papír z westminsterské volební urny, protože ten byl znevažován dávno před válkou a dávno před tím, než se objevilo slovo „sovět“, aby uklidnilo a uspokojilo mysl paní Drummond. Je absurdní vyčítat nebohým horníkům, že diskreditují poslance parlamentu, na které je spoleh v tom, že se vždy zdiskreditují sami. O tom, že parlament nesmí vědět, kdo platí účty jeho vlastních partají, nerozhodl žádný zdivočelý destruktivní sovět, ale parlament sám. To, že členové parlamentní skupiny mají k obviněním z korupce mezi sebou přistupovat jinak, než k těm z vnějšku, neřekl žádný šílený bolševik oslovující dav lůzy, ale velký žijící člen parlamentu v parlamentní diskusi. Horníci při tom nemusí být o nic víc, než misionáři na Kanibalských ostrovech, šlechtické korunky nechtěli lidé proto, že by nemohli dostat uhlí a prázdný uhlák neplnil partajní kasu. Zdá se ale, že politika lidí jako je paní Drummond vyžaduje vysvětlení. Mohu se jen vrátit k doporučení, které jsem už dal, totiž aby ona a její přátelé získávali akcie v prohnilých podnicích. Byly docela upřímné, nakolik lze mluvit o upřímnosti u toho, kdo důsledně odmítá slyšet hlas rozumu. Pokud ti, kdo museli naslouchat jejich bezzákonosti nebudou naslouchat jejich legalismu, pak nemají právo si stěžovat.
Taková dáma si ve skutečnosti ani tak moc nestěžuje, jako spíše pohrdá. Tvrdí, že horníci nechtějí znárodňování, což může a nemusí být pravda. Svůj požadavek ale vysvětluje starým opovržlivým přirovnáním k agitátorům, nebo labouristickým předákům, kteří „musí tlouct do velkého bubnu, nebo by přišli o práci.“ Paní Floru Drummond si samozřejmě s představou velkého bubnu nikdo spojovat nemůže, o nic víc tedy ne, než s velkým koněm, nebo s uniformou nebo s vojenskou hodností vlastní výroby (mívala ve zvyku vést průvody sufražetek v generálské uniformě a na velkém koni pozn. překl.). Tahle konkrétní škola feministek ale nesmí v tomto případě být nijak zvlášť upjatá. Horníci jsou muži chudí a hrubě vzdělaní a nelze od nich čekat, že by v sobě měli něco z tiché přesvědčivosti a obměkčující zdvořilosti, jimiž militantní sufražetky dokázaly tolik přispět k obraně historické důstojnosti svého pohlaví. Jelikož nedovedou hrát na stříbrné flétny tak, jak je vlastním členkám W.S.P.U, ani drnkat za šírání na loutnu jako slečna Pankhurst, musí se spokojit s něčím příliš podobným velkému bubnu. Přes všechny nevýhody hrubšího pohlaví ale dosud stoupenci znárodňování, nevyužili všech method, které by jim mohl naznačovat precedent. Pan Smilie nerozřezal žádná Rafaelova ani Rembrandtova plátna v Národní galerii, dokonce ani nezapálil žádné z divadel, kolem kterých mohl projít na vycházce. Když se pan Bonar Law vrací večer domů, nenajde pana Sidney Webba, coby osamělou postavu připoutanou řetězem k jeho plotu. Jedna sufražetka se vyznamenala tím, že se dostala do velkého piana, jen velmi zřídka ale otevíráme naše soukromé piano, abychom uvnitř našli rozložitého horníka. Horníkovi může být u velkého bubnu lépe, než ve velkém klavíru, ale v obou případech zůstává vně oněch nástrojů, a jeho buben je skutečně menší, než některé jiné. Velký buben je ovšem dosti příhodnou metaforou pro něco bijícího do očí, hlučného a dutého a pravým poučením z celé věci je to, že nejnovější anglické dějiny byly průvod, který až příliš vedl velký buben a agitace za pouhé parlamentní hlasování je toho jedním z nejnovějších a nejnápadnějších příkladů.
Nebudu prorokovat, jaká bude budoucnost současné průmyslové krise, vím ale, že každý prvek z minulosti, který vedl k přítomnému patu, byl stejně hlučnou menšinou oslavován jako pouhá novinka. Každá ze změn, kvůli kterým čelíme dnešní složité situaci, nastala právě proto, že lidé stejně optimističtí jako mělcí zjistili, že je snaží hrát než psát a snazší psát, než myslet. Právě industrialismus, který nás činí závislými na uhlí a tedy na hornících a vlastnících dolů, nám byl vnucen neschopnými hlupáky, kteří se pletli do věcí, kterým nerozuměli a kterým cokoliv čerstvého připadalo, že je zadarmo. Ani horníci a majitelé dolů by nedokázali uhasit oheň a zápal, s nímž Shakespeare vypověděl svou Zimní pohádku. Nerovné vlastnictví, které po právu odcizilo dělníky, bylo spěšně a vesele prosazeno proto, že vlastníci byli noví a nic nezáleželo na tom, že jich bylo jen pár. Slepé pokrytectví, s nímž náš tisk a publicisté zatvrdili svá srdce, za velkých stávek před válkou bylo umožněno hlučným uhýbáním ohledně politického pokroku a zejména velkým bubnem hlasovacího práva pro ženy. Začal jsem tuto esej v polemickém tónu s ozvěnou staré polemiky, přesto jsem nechtěl jen provokovat. Sufražetky dělají jen to samé, co my všichni ostatní a já je jen dal na první místo jako příklad nahromaděných neřádů, za které neseme všichni odpovědnost. Nemám v úmyslu zahrnovat sufražetky výčitkami tak, jako to ony dělají se socialisty, jen poukazuji na slepou uličku zatvrzelosti, za kterou zasloužíme výčitku všichni.
Jsem čím dál víc přesvědčen, že nyní není zapotřebí ani optimismu ani pesimismu, ale jakési reformy, kterou by bylo možné pravdivěji nazvat kajícností. Reforma státu by měla být spíše čímsi jako nápravou zloděje, ke které patří i přiznání, že byl zlodějem. Nesmíme jen vymýšlet útěchy, ani jen prorokovat pohromy, v první řadě a především musíme doznávat naše vlastní velmi špatné omyly. Je hodně snadné říkat, že svět je čím dál lepší díky čemusi tajuplnému, čemu se říká pokrok—což zřejmě znamená prozřetelnost bez cíle a účelu. Je ale skoro stejně snadné říkat, že svět je na tom čím dál hůř, pokud předpokládáme, že to byla až mladší generace, která ho právě začala vést k horšímu. Je velmi snadné, říct, že je na tom země pod psa, pokud si dáme záležet na tom, abychom toho psa viděli ve štěněti. My nepotřebujeme potvrzovat, že se jiným lidem vede pod psa, ale doznat, že my sami jsme se zrovna vyhrabali zpod prasete. Jsme také mladší generace ve smyslu marnotratných synů. Jak už někdo řekl, existuje cosi jako marnotratný otec. Naději si můžeme koupit za hroznou cenu pokory. Zdá se ale, že všichni myslitelé a spisovatelé ze všech politických stran a filosofických sekt se od pomyšlení přiznat, že jsou na špatné cestě a vrátit se na tu správnou odtahují. Mermomocí se pořád snaží předstírat, že jsou všichni na téže poněkud zakroucené cestě a že měli pravdu, když šli včera na východ a dnes jsou na západ. Budou se snažit vysvětlovat, že každá myšlenková škola je pokrokem oproti škole předchozí a že se nikomu nemusí omlouvat. Mohli bychom kupříkladu mít uměřenou, opatrnou, ba konservativní reformu zel trápících dělnictvo, kdybychom si jen přiznali, že samotný kapitalismus byl omylem, který bude těžké napravit. Zatím to spíš vypadá, že se lidé dělí na ty, kteří ho považují za výdobytek tak obdivuhodný, že ho už nelze zdokonalit a na ty, kdo si myslí, že je to úspěch tak povzbudivý, že jej lze vylepšit. Ti první jej zanechají v chaosu a ti druzí jej nejspíš vylepší v otrokářství. Ani jedni nepřipustí pravdu—že se totiž musíme vrátit zpět k lepší distribuci vlastnictví, která existovala před tím, než jsme upadli do toho omylu, že jsme nechali vlastnictví bobtnat do obludných monopolů. K tomu totiž patří přiznat, že jsme se mýlili a k tomu nikdo z nás nemá morální odvahu.
Se vší vážností říkám, že by velmi prospělo našemu kreditu, pokud jde o odvahu a správné smýšlení, kdybychom tohle už prostě nedělali. Konverse, které způsobily obrácení světa, se neděly na podobné evoluční křivce. Sv. Pavel nepředstíral, že by z fariseje stal křesťanem pomalu a neznatelně. Victor Hugo netvrdil, že měl zcela pravdu, když byl royalistou a jen o trošku víc pravdu, když se stal republikánem. Pokud dojdeme k závěru, že jsme se mýlili, řekněme to a poblahopřejme si, že teď už máme pravdu a nenaznačujme, že jsme snad nějak relativně měli pravdu, i když jsme se mýlili. V tomto ohledu je totiž pokrokář nejhorším druhem konservativce. Tím nejzatvrzelejším a nejvíc tmářským způsobem konservuje všechny směry, které byly v minulosti vyznačeny k pokroku. V poněkud nešťastné Tennysonově metafoře doslova „nechává svět, ať se věčně dál koulí řinčícími kolejemi změny“. Nikdo nemá povinnost si pro všechny tyhle experimenty vymýšlet evoluční omluvy. Za naše omyly se zas tolik stydět nemusíme. Chybovat je lidské, jen je mezi všemi chybami tou poslední a smrtící popírat, že bychom kdy chybovali.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s