Kapitola XXX: Milton a stará dobrá Anglie

Chapter XXX. Milton and Merry England
Pan Freeman přispěl do London Mercury jednou ze svých kritických analys, které všichni obdivujeme a o mně při té příležitosti (spolu s až příliš velkorysými komplimenty a téměř zcela oprávněnými výtkami) podotkl, že v mém psaní je velmi málo autobiografického. Doufám, že čtenář nebude mít důvod ho za tuhle laskavou provokaci proklínat, až bude pozorovat, jak zaujímám uhlazené pózy Marie Bashkirtseff, jsem však v pokušení se odvolávat na tento příspěvek jako výmluvu či omluvu pro tento článek, který může být stěží jiný, než egoistický. I když se totiž týká jednoho z oněch problémů literatury, filosofie a dějin, které mně zajímají víc, než moje vlastní filosofie, je to také jeden z problémů, kde sotva mohu vysvětlit, co mám na mysli bez toho, aniž by se zdálo, že vystavuji sám sebe.
Jistý ceněný činitel veřejné služby „Gentleman s prachovkou“ odešel z Downing Street, kde věnoval péči zrcadlům a odbýval ministry, do širého světa reflexí v „Módním zrcadle“. Nazývám zrcadlo světem reflexí spíše než světem stínů, zejména když jsem sám jedním z těch matných stínů. Mně tu ale zajímá, že si zmíněný kritik stěžuje, že jsem byl velmi nespravedlivý vůči puritánům a puritanismu a zejména vůči jistému jejich ethickému idealismu o kterém prohlašuje, že byl mnohem podstatnější, než kalvinismus, kvůli kterému jsem „tolik nadělal“. Vyložil to sice srdečně, ale poněkud fantasticky tak, že řekl, že svět je za cosi zavázán žertům pana G. K. Chestertona, ale morálnímu zápalu Johna Miltona dluží za víc. Je v tom zahrnuto spíš závratné povznesení, než zdravé ponížení a to srovnání je příliš ohromující, než aby bylo drtivé. Předpokládám totiž, že laskavý oprašovač zrcadel sám by se těžko cítil drcen, kdybych mu řekl, že nenastavil Přírodě zrcadlo až tak úspěšně jako Shakespeare. Ani se nedá říci, že bych se já zkroutil šokem, kdyby mi někdo řekl, že nejsem tak velká historická postava jako Milton. Nevím, jak odpovědět, leda ušlechtilými slovy Sama Wellera „To je přeci věc, která je docela samozřejmá, jak povídal ten člověk, co prodával droby pro psy, dyž mu služka řekla, že nejni gentleman“ (překl. Emanuel Tilsch pozn. překl.). Přes to všechno mám s kritikem jeden spor o Miltonově horlivosti a musím se přiznat k jedné věci, na kterou podle mnohých příliš osobně odkazoval pan Freeman.
Mým prvním podnětem psát, a skoro prvním podnětem myslet, byla znechcením podnícená vzpoura proti dekadentům a estetickému pesimismu devadesátých let. Dnes už nelze nikomu, ani mně samému, připomenout a přibližít, jak definitivní tehdy fin de siècle vypadalo, jako konec nejen století, ale i světa. První nenávist je pro kluka skoro stejně nesmrtelná jako první láska. Nedochází mu, že předměty obou se mohou měnit a já nevěděl, že soumrak bohů je jen pouhá nálada. Myslil jsem, že všechna bystrost i moudrost světa se spikly, aby svět pomlouvaly a měl jsem dojem, že coby optimista se stávám vyvrhelem. Podobně jako princ Florizel Český jsem si v přepychovém Klubu sebevrahů připadal osamělý. Ale i samotná smrt mi připadala jako živoucí či spíše věčná smrt. Dnes už je to všechno mrtvé, nebylo to ani dost živé na to, aby to bylo zatraceno, tehdy ale býval obraz Doriana Graye opravdovým idolem, kterému bylo vlastní cosi z věčného božího mládí. Do dneška obraz Doriana Graye opravdu zestárl. Dodo nebyla tehdy jen zábavná žena, byla ztělesněmním věčného ženství. Dne se řadí Dodo mezi vyhynulé tvory. A předevší tehdy, každý, kdo se řadil k inteligenci trval na tom, co se nazývalo “umění pro umění”. Dnes dokonce i biografové Oscara Wildea doporučují “umění pro umění” opustit a nahradit jej “uměnímn pro život”. Tehdy jsem byla víc nakloněn k náhradě “Proboha, žádné umění”. Raději bych se obešel bez jakéhokoliv umění, než mít nějaké, které se zabývá tím, aby k sobě sedly odstíny paví modři a tyrkysu v dekorativním schematu modrých démonů. Začal jsem se nad tím víc zamýšlet a čím víc jsem přemýšlel, tím víc jsem si byl jist, že je to celé omyl, že umění nemůže existovat vedle života, tím méně proti němu, zejména pokud jde o život duše, jímž je spasení a že velké umění zas nemůže být nikdy odloučené od svědomí a zdravého rozmu nebo od toho, co moji kritikové označují za mravní horlivost. Bohužel, když jsem nakonec odhalil, že jde o omyl, už se coby móda zcela vytratil. Od té doby jsem bral universální ničení méně vážně. Člověka ale vždy dovede vzrušit vzpomínka na první roznícení či ambice a proto i mně dokáže probrat cokoliv, co ukazuje rozpolcené kopyto jednoho jistého modrého démona. Ještě pořád jsem připraven s ním praštit o zem, třebaže si už nemyslím, že by měl čertovo kopýtko, nebo i jen chromé nohy, na kterých by mohl stát. Přesto všechno tu ale pořád je jeden skutečný argument, o kterém uznávám, že může stát na jeho straně a ten argument spočívá v jediném slově. Pořád ještě existuje jedno slovo, které může estét šeptat a jeho šepot přivolá zpět všechny mé dětinské obavy, že estét může mít nakonec přece jen pravdu. Je tu jedno jméno, které mi připadá jako silný argument pro dekadentní doktrínu, že “umění je amorální”. Jakmile je to jméno vysloveno, vrací se Wildeův a Whistlerův svět v celé své chladné lehkovážnosti a cyniké poživačnosti, motýl se stává břemenem a zelený karafiát kvete jako zelený vavřín. Na okamžik věřím v “umění pro umění”. To jméno zní John Milton.
Opravdu se mi zdá, Milton byl umělec a nic než umělec a přece to byl umělec natolik veliký, že svou vlastní silou dokázal uchovávat ideu, že umění může existovat samo o sobě. Připadá mi jako téměř osamocený příklad muže úžasného génia, jehož velikost vůbec nezávisí na morální horlivosti, nebo na čemkoliv spojením s morálkou. Jeho velikost odvisí od stylu a to od stylu, který mi přijde dosti neobvykle odloučený od své podstaty. Co je přesnou povahou potěšení, které aspoň já cítím z čtení a opakování například takových veršů, jako jsou například tyhe důvěrně známé:
Dying put on the weeds of Dominic
Or in Franciscan think to pass disguised. (Umíraje zasil koukol Dominikův/Či ve františkánovi, myslí, unikne nepoznán. Pozn. překl. )
Pokud mohu pochopit, celý účinek pozůstává v jistém neočekávaném pořádku a uspořádání slov, nezávislém a význačném, podobném dokonalým způsobům výstředního gentlemana. Řekněte místo toho: „Ve smrti zasil koukol Dominikův“ a celou jedinečnou důstojnost verše tím zabijete. Právě cosi v tichém leč sebevědomém obrácení „umíraje zasil“ přesně dosahuje oné trvalé mírné novoty, o níž Aristoteles tak pronikavě řekl, že je jazykem poesie. Sama idea je v nejlepším případě zřejmým, ba konvenčním odsouzením pověry, které je v nejzazším smyslu spíše povrchní. S ohledem na to kam vlastně míří, nejeví se to ani tak jako morální horlivost, ale spíše jako moralisují snobství. S velkou dřinou a lopocením je to dotaženo na to úplně poslední místo, kde by to někdo chtěl mít, totiž před úžasně velkou a velmi jasnou vizi nově stvořeného světa a první nevinnosti země a oblohy. Je to ona pasáž, v níž se cestovatel vesmírem přibližuje Edenu, jednoho z nejnespornějších triumfů veškeré lidské literatury. Aspoň ta kniha „Ztraceného ráje“ si může nárokovat smělejší titul „Ráje nalezeného“. Jestliže však bylo nutné, aby básník cestou do Edenu musel projít Limbem, proč bylo nutné projít Lambethem nebo Little Bethelem? Proč tam musí jít přes Řím a Ženevu? Proč bylo nutné porovnávat trosky Limbu s detaily církevnických sporů v sedmnáctém století, když se světem pohyboval před úsvitem všech staletí, či stínem prvních svárů? Proč mluví tak, jako by církev byla reformována dřív, než byl stvořen svět, nebo jako kdyby Latimer zažehl svou svíci dřív, než Bůh stvořil slunce a měsíc? Matthew Arnold si dělal legraci z těch, kdo tvrdili, že episkopát je z božího ustanovení tvrzením, že když Bůh řekl „Budiž světlo“, řekl i „Budiž biskup“. Ale i samotný jeho oblíbenec Milton se velmi přiblížil tomu, aby tvrdil, že velmi krátce poté, co Bůh řekl „Budiž světlo“ dodal také „Budiž nonkonformista“. Nemám ten dojem jen proto, že mé vlastní náboženské symaptie jsou shodou okolností spíše na opačné straně. Je vlastně docela pravděpodobné, že Milton neoceňoval celý svět idejí, v nichž viděl hlavně porušení a zkaženost: ideu ostatků a symbolických úkonů a drama smrtelného lože. Jeho postavení ve filosofii dějin nezvětšuje to, že by tohle byl jeho jediný vztah ať k božské demagogii Psů Páně nebo k fantastickému bratrstvu Kejklířů Božích. Stejnou nedůslednost a rozpor bych ale cítil, i kdyby theologické nepřátelství mířílo opačným směrem. Stejně nepřiměřené by bylo, kdyby byl přístup k Edenu narušován vtipy proti puritánům, nebo kdyby byl Limbus poset špičkou ozdobenými klobouky ši svitky nekonečných kalvínských kázání. Pořád bychom měli mít pocit, že kniha „Ztraceného ráje“ není tím pravým místem pro pasáže z Hudibras. V neschopnosti pevně a velkomyslně uvažovat o prvních věcech a primárních barvách tvůrčí palety bez tohoto šplíchání inkoustem sektářské politiky, shledávám mnohem spíš než morální horlivost cosi až filosoficky frivolního. Z hlediska morální horlivosti musím doznat, že mi to přijde triviální, záštiplné, ba poněkud vulgární. Po této impertinentní kritice nyní hlasitě a z pouhé vášně pro co nejčastější pronášení těchto slov opakuji:
Dying put on the weeds of Dominic
Or in Franciscan think to pass disguised.
A bujará radost, již z toho mám, je nejblíž tomu, co jsem kdy poznal jako umění pro umění.
Zdá se mi zkrátka, že Milton byl velký umělec a že byl také velkou náhodou. Jeho pán Cromwell byl velkou náhodou jaksi ve stejném slova smyslu. Není pravda, že v Miltonovi a jeho puritánech vykrystalisovaly všechny morální ctnosti. Není pravda, že v Cromwellovi a jeho Ironsides byly soustředěny všechny vojenské ctnosti. Bylo mnoho morální oddanosti na jedné straně a mnoho vojenského udatenství na straně druhé. Stalo se ale, že Milton měl v literárním vyjádření a Cromwell ve vojenské vědě více dovednosti a úspěchu, než kdo z jejich četných rivalů. Líčit Cromwella jako ďábla či Miltona jako pokrytce by znamenalo kvapně upadnout do opačného extrému a být proto směšný. Oni oba sdostatek upřímně věřili v jisté morální ideje své doby. A dle mého soukromého mínění to nebyly nejlepší morální ideje své doby. Jednou z nich byla idea, že moudrost je více či méně oslabována smíchem a lidovou zálibou v potěšení a pokud chceme, můžeme tomu říkat morální zápal. Důležité ale je, že Cromwell neuspěl na základě své morální horlivosti, ale na základě své strategie a Miltonův úspěch nespočíval v jeho morální horlivosti, ale v jeho stylu.
A dovolte mi, na prvním místě, dotknout se nejvyšší formy morální horlivosti a vztahu Miltona k náboženském poesii jeho doby. „Ztracený ráj“ je jistě náboženskou básní, ale pro mnohé z jejích obdivovatelů je její náboženství tou nejméně obdivuhodnou částí. Básník skutečně hlásá, že ospravedlní Boží zacházení s člověkem, neslyšel jsem ale nikdy o člověku, který by ji tomuhle opravdu četl právě kvůli jejich ospravedlnění tak, jak lidé dosud čtou opravdu náboženskou báseň, jako je temné a téměř skeptická kniha Job. O básni lze jen těžko říct, že ospravedlňuje cesty Boží, když lze přiznat, že jejím nejčastějším účinkem je, že lidé projevují pochopení pro Satana. Tímhle vším svým způsbem argumentuji sám proti sobě, protože, jak jsem už řekl, všechny moje instinkty se staví proti esthetické theorii, že tak velké umění může být zcela bezbožné. Souhlasím i s tím, že u Miltona najdeme záblesky křesťanství. Nikdo, kdo by jich byl zcela prostý, by nemhl napsat jediný verš: „By the dear might of Him that walked the waves“ (Drahou mocí Toho, kdo kráčel po vlnách pozn. překl.) Stěží ale budeme přehnánět, pokud řekneme, že je to jediné místo v celém Miltonovi, kde Postava kráčí. Zdá se mi, že v chladném dobyvateli ve válečném voze při boji na Nebi, podobném Apollonovi válčícímu s Titány, by Krista nedokázal rozeznat nikdo. Nikdo nikdy nezaslechl jeho hlas ve slavnostních rozpravách ať už v nebeské radě či „Ráji znovuzískaném“. Vedle všech těchto konkrétních problémů je ale obecnou pravdou, že na nás velká náboženská epika působí jaksi disproporčně, vnímáme, jak málo je náboženská s ohledem na to, jak je očividně velká. Je až s podivem, že někdo dokázal napsat tolik a tak dobře, bez toho, že by i jen zakopl o křesťanskou tradici.
Nu a přitom v Miltonově době náboženská poesie přímo bujela. Většinou byla morálně horlivá a vmnoha případech měla úžasné duchovní přesvědčení. Většinou to ale nebyla poesie puritánů, ba naopak, velmi převažovala poesie cavaliers (strana Karla I. v anglické občanské válce v sedmnáctém století pozn.). Nejreálnější náboženství—mohli bychom říct nejrealističtější—nebudeme hledat u Miltona, ale u Vaughana, Traherneho, Crashawa, v Herbertovi, ba i u Herricka. Nejlepším důkazem je, že náboženství je dosud naživo a to jako náboženství, ne jako literatura. Římský katolík může číst Crashawa nebo anglokatolík Herberta v bezprostředně zbožném duchu. O tom, že by mnoho moderních kongrecionalistů četlo theologii „Ztraceného ráje“ v tomto duchu vážně pochybuji. Pro tuto chvíli zmiňuji jen tuto čistě náboženskou emoci, nepopírám, že Miltonova poesie, jako každá jiná velká poesie může vyvolat jiné velké emoce. Například člověk v zármutku nad jednou z tragedií Velké války (první světové pozn. překl.) může najít stoický klid ve velkých verších začínajících: „Nothing is here, for tears.“ (Ničeho tu pro slzy pozn. překl.) Takovou útěchu vyslovuje, tak ušlechtile jak jen lze, Milton, ale mohl by ji vyslovit Sofoklés, Goethe, nebo i Lucrecius nebo Voltaire. Pokud bychom ale předpokládali, že někdo bude útěchu poněkud křesťanštějšího druhu, pak by ji u Miltona vůbec nenašel, na rozdíl od veršů začínajících „They are all gone into the world of light.“ (Odešli všichni do světa světelného pozn. překl.) Obě velké puritánské epiky dohromady v sobě neobsahují vše, co je řečeno slovy „0 holy hope and high humility.“ (Ó, svatá něději a vznešená prostoto pozn. překl.) Ani naděje ani prostota nepatřily k puritánským specialitám.
Tihle cavaliers se ale mohli velkému puritánovi nejen v mystické zbožnosti, ale tak v mystice, která byla jak humanističtější, tak dokonce i moderní. Září oním bílým mysteriem denního světla, o kterém se mnozí domnívají, že jeho úsvit nadešel s Wordworthem a Blakem. V tomhle smyslu činí zemi mystickou, kdežto Milton toliko učinil nebesa materiálními. Podřadní nejsou ani ve filosofické svobodě. Zdá se mi, že jediný Crashawův verš, adresovaný ženě, „By thy large draughts of intellectual day“ (za velkých suchopárů intelktuálního dne pozn. překl.) by byl méně pravděpodobně adresován Adamem Evě nebo Miltonem paní Milton. Mám za to, že tihle mužové měli nad Miltonem navrch ve velkomyslnosti, v rytířskosti, v radosti ze života, v rovnováze rozumnosti a subtilnosti, ve všem vyjma faktu (ne zcela vzdálenému literární kritice), že nepsali tak dobře jako on. Psali ale dost dobře na to, aby ze jména Anglie zdvihli náklad materialismu a ukázali nám zářivá pole Ráje, který nená zcela ztracen.
Z takových lidí sestávala protipuritánská strana a čtenář se o ní může od autora „The Glass of Fashion“ dozvědět víc. Může si pak vytvořit obecnou představu o tom, jak nebýt puritánů, zůstala by Anglie napospas pouhé svévoli a sprosťáctví, stíhaná rouhačstvími Herberta Spencera, válena v bahně podlého Vaughanova materialismu, lechtána k vulgárnímu smíchu levným cynismem a důvěrnostmi z náleven v podání Crashawa a Trahernea. Tatáž tradice cavaliers ale pokračovala do dalšího věku, ba do dalšího století a kritiku musí své odsouzení rozšířit, aby obsáhlo i brutální šaškování biskupa Kena nebo veselou a nedbalost Jeremy Colliera. Ani to ale nestačí, musí ještě zahrnout poslední torye, kteří se drželi tradice jakobitů, uvolněné veselí děkana Swifta i bezbožné hýření dr. Johnsona. Nikdo z nich nebyl puritán, ale všichni byli rozhodnými odpůrci politického a náboženského puritanismu. Pravda je taková, že anglická literatura nese trvalé a nádherné svědectví faktu, žeAnglie nebyla jen a výlučně puritánská. Ben Jonson v „Bartholomew Fair“ mluvil za většinu anglického lidu a jistě za většinu anglických básníků. Odpor proti puritánům by tím, co má měli společného Shakespeare s Drydenem, Swift a Jonson, Cobbett a Dickens. A historický zaujatost opačným směrem vzešla ne z puritánské nadřazenosti, ale prostě u puritánské úspěšnosti. Svědectví populace a a básníků potlačil politický stranický triumf za revoluce a výsledné ekonomické industrialisace. Loyalita vymřela v několika populárních písních, cromwelliáni nikdy neměli žádné populární písně, které by mohly vymřít. Anglické dějiny se s anglickou literaturou rozešly. Naše kultura, i naše zemědělství, je současně velmi domorodá i velmi přehlížená. A protože je tohle přehlížení hodné politování, i k dyby to bylo jen přehlížení literatury, zastavím se závěrem u pozdějšího období, dvě generace po Miltonovi, kdy poslední skuteční toryové pili víno s Bolinbrokem nebo čaj s Johnsonem.
Zanedbávanou pravdou o tomto druhu toryů je, že to byli rebelové. Měli vzbouřenecké ctnosti, měli i jejich neřesti. Swift měl rebeskou zuřivost, Johnson rebelské mrzouství, Goldsmith morbidní rebelskou vnímavost a, na konci toho všeho, Scott cosi ze zoufalství a pouhého zahledění zpět poraženého rebela. A whigovská škola literární kritiky, zrovna tak jako whigovská škola politických dějin, tuto pravdu buď vynechala, nebo přehlédla, protože nutně vynechávala to, proti čemu se bouřila. Revoluce z roku 1688 byla pro Thackeraye, Macaulaye a průměr viktoriánských liberálů prostě emancipací, porážka Stuartů byla jednoduše pádem tyranie a pověry, politika osmnáctéhho století byla prostě pokrokem vedoucím k čisté a šťastné politice století devatenenáctého, svobodě pomalu se rozšiřující směrem dolů atd. atd. To působí naprostou nesmyslnost postoje toryovských rebelů a to, že zmínění kritikové byli nuceni některé z největších Angličanů, jací kdy žili, představit jako pouhé procesí šílenců a směšných výstředníků. Ovšem rebely, ať mají pravdu nebo se mýlí, lze pochopit jen ve vztahu k reálné moci, proti které se bouří a jejich titánské postavy lze nejlépe vysledovat ve světle blesku, kterému se vzdorně postavili. Ona moc byla čímsi positivním, bylo to všechno možné, než pouhá negativní emancipace všech. Byla stejně určitá jako monarchie, kterou nahradila, protože ji nahradila aristokracie. Byla to oligariche velkých whigovských rodin, vlastně velmi těsné sdružení, které sice mělo právní formu parlamentu, ale její zásadní podstatou bylo nové bohatství. To je také důvod proč tihle poslední zbývající jakobité vypadají nejpitoreskněji, když jsou postaveni proti některým z princů, nového aristokratického pořádku. To je důvod proč Bolinbroke zůstává v paměti stojící ve své lóži při představení Cata, kde vrhá svůj vzdor směrem k Marlboroughovi. To je důvod, proč zůstává Johnson ztuhlý ve svém úžasném opovržení, když chrlí svůj vzdor na Chesterfielda. Churchill a Chesterfield nebyli žádní malí muži, ani osobností ani mocí, byli brilantními ozdobami triumfu světa. Představovali anglickou vládnoucí třídu v čase, kdy skutečně vládla, moderní plutokracii v dobách, kdy si ještě pořád zasloužila být nazývána rovněž aristokracií. A celý význam a smysl posice těchto literátů byl v tom, že popírali a ostouzeli cosi, co den ze dne nabývalo na prestiži a blahobytu, něco co vypadalo a vskutku mělo na své straně nejen přítomnost, ale i budoucnost. Jediné, co na své straně nemělo, byla starodávná tradice anglického obyvatelstva. Ono obyvatelstvo bylo čím dál víc stíháno a trápeno vyháněním z půdy a jejím ohrazováním, když stará obecní půda a půda svobodně držená sedláky mohla být přidávana k ohromým statkům všemocné aristokracie. Jeden z toryovských rebelů sám dodal oné hanbě a pokoření nesmrtelnost velkými verši „Deserted Village“. Nesmrtelné jsou minimálně v tom smyslu, že nyní už nikdy nemohou být zapomenuty milovníky anglické literatury, ale dokonce i tento záznam byl po dlouhou dobu pro veřejnost ztracen kvůli jeho podceňování a přehlížení. „Deserted Village“ byla v nedávné době do značné míry zapomenoutou a opuštěnou básní. O tom, ale možná budu mít možnost hovořit později. Nyní mi jde o to, že psychologii těchto mužů je v dobrém i zlém nutno vykládat ani ne tak jako přetrvávající loyalitu, jako zmařenou revoluci. Někteří měli v sobě prvky výstřednosti a morbidnosti vlastní toliko jejich charakteru, ale jejich výstřednosti a morbidita narostly desateronásobně poté, co se v nich nadmuly jejich duše kvůli úspěchu bezostyšných a drzosti šťastných. Pochybuji, že by kdy kdo cítil stejnou hořkost vůči Stuartům. Nu a toto neporozumění způsobilo velmi politováníhodnou mezeru v literární kritice. Mistrovská díla těchto mužů jsou představována jako kostrbatější, praštěnější nebo bezvýslednější, protože jejich cíl není nahlížen objektivně. Je to něco podobného jako posuzování třeštění nejakého puritánského kazatele bez připuštění, že by kdy papež nebo král drželi jakoukoliv moc. Ignorovat, kvůli právní fikci parlamentu, velké whigovské rodiny, je něco podobného jako ignorovat, co cítili křesťané ohledně Nerona toliko kvůli právní fikci, že imperátor je jen vojenským generálem. Tyto fikce imaginativním lidem nezabránily, aby napsali takové knihy, jako byla Apokalypsa nebo Gulliverovy cesty.
Vezmu jen jeden příklad toho, co míním tímhle čistě literárním neporozuměním: příklad ze samotných Gulliverových cest. Případ podcenění Swifta je obzvlášť subtilní, protože Swift jako jedinec byl nevyvážený, což kritikům velmi usnadnilo nedržet dosti jemnou rozvnováhu spravedlnosti vůči němu. Nehledě na fysický důkaz o jeho šílentví, lze povrchně tvrdit, že byl blázen, jde tu ale o to, že ani těm, kdo si uvědomují, že někdy býval šílený zuřivostí, nedochází, co ho k zuřivosti přivádělo. Zvláštním způsobem to ilustruje závěr Gulliverova příběhu. Všichni si pamatují ti ošklivou záležitost s Jehůi a ještě ošklivější záležitost se skutečnými lidskými bytostmi, které navrátivšímu se cestovateli Jehůje připomínali, jak se nejdřív Gulliver držel stranou svých přátel a jen postupně souhlasil s tím, že bude sedět blízko své ženy. A všichni si pamatují i barvitou leč nepřátelskou Thackerayovu črtu o satirikovi a jeho satiře, o Swiftovi jako o temném a zlém rouhači usedajícím k sepsání své děsivé alegrie, z níž poplyne jediné ponaučení, že všechny věci jsou, a vždy musí být, bezcenné a zlé. Říkám, že si všichni pamatují obě tyto literární pasáže, obávám se ale, že si mnozí z těch, kdo si pamatují tu kritickou, si nevzpomínají na tu kreativní a že mnozí, kdo četli Thackeraye, Swifta nečetli.
Nu a právě zde má čistě literární kritika co říci. Literát může být, pokud jde o jeho mozkové ustrojení, šílený či příčetný, ve svých politických antipatiích může mít pravdu nebo se mýlit, z našeho vlastního hlediska může být čímkoliv, co se nám zrovna líbí nebo ne. Na jedno však literát právo má, ať už je jaký chce, a to je právo na férové kritické pochopení jakéhokoliv konkrétního literárního účinku o který zjevně usiluje a dosahuje jo. Má právo na svůj vrchol a právo nebýt souzen bez zřetele k tomuto vrcholu. Nebylo by fér vynechat krásné závěrečné verše Ztraceného ráje jako pouhý sentiment a neuvědomit si, že básník takový závěr připustil s vytříbeným záměrem, aby po všem tom hromobití a polnicích posledního soudu opadl a odezněl v mírnějším tónu milosrdenství a rozumné naděje. Nebylo by fér vypálit příhodě s Nevědomostí zatracenou na samém prahu Nebes na konci Bunyanovy knihy cejch jako pouhé skvrně temné kalvinisté krutosti a zloby, bez pochopení, že ona strach budící ironie byla autorem plně zamýšlena jako poslední dotyk prstu strachu. Ovšem je-li činěno spravedlnosti zadost pokud jde o puritánské mistry imaginace, pak u toryovských mistů ironie tomu tak není. Žádný kritik, kterého jsem četl, si nepovšiml skutečné pointy a vrcholu oné pasáže o Jehuích. Swift k němu směřuje docela nelítostně, protože umělec takového druhu bývá často nelítostný, a ještě jej posiluje jeho přirozený talent pro určitou šílenou realitu detailu, jako třeba právě v jeho popisu postupně se krátící vzdálenosti mezi ním a jeho ženou u jídelního stolu. On si tím ale připravoval něco, co opravdu chtěl říct, něco co opravdu stálo za to, aby řekl, ale o čem si jen málokdo myslel, že to stojí za to poslouchat. Naznačuje tu, že postupně ztrácí ono opovržení lidstvem, ke kterému ho paralela s Jehuji inspirovala a třebaže jsou lidé v mnoha ohledech malicherní a zvěrští, začal je vnímat jako normální a snesitelné, že pocit jejich nehodnosti se mu vrací už jen zřídka a že jej vlastně oživuje už jen jedna jediná věc. Totiž, když některý z těch tvorů projevuje pýchu.
Tak zní Swiftův hlas a jeho volání je žalobou aristokracie. Je přirozeností opice sbírat a hromadit ořechy a Johnu Churchillovi lze prominout, že sbírá a hromadí guineie. Ale ta myšlenka, že John Churchill může být pyšný na svou hromadu guineí, že je může proměňovat v hvězdy a šlechtické korunky a může nést onu klidnou a klasickou tvář opovržlivě povznesenou nad zástupy! Pro opičí samičky je přirozené být v nějakém páru, ale to pomyšlení, že vévodkyně z Yarmouth je pyšná na to, že vévodkyní z Yarmouth! Možná nepřekvapí, že by se šlechta vrhla jak smečka vřískajících Jehůjů po cárech a pentlích revoluce a přitom všechny podrážela a každého zrazovala jakýmkoliv špinavým trikem zrady, aby dostala cokoliv, k čemu se může domoci. Ale to, že ti z nich, kdo se domohou všecho budou opovrhovat těmi, kdo nedostali nic, že se bohatí budou vyšklebovat chudým, že se do toho plundrování nezapojili, že se tahle oligarchie Jehujů bude ve skutečnosti cítit nadřazena všemu a všem—to v proroku prohrávající strany roznítí hněv, který je čímsi mnohem hlubším a ušlechtilejším, než negativní prostořekosti, jimž říkáme rouhání. Swift byl možná spíš Jeremiášem, než Isaiášem a to navíc Jeremiášem chybujícím, ale ve velkém vyvrcholení jeho chmurné satiry je nicméně věštcem a mluvčím věcí Božích, protože vydává svědectví nejsilnějšího a nejbádavějšího lidského intelektu o hluboké pravdě o zlobě a pitomostí pýchy.
Instinkt ostatních mužů téže tradice byl vpodstatě týž. Johnson byl v mnohém nespravedlivý vůči Swiftovi, zrovna tak jako Cobbett byl pak nespravedlivý vůči Johnsonovi. Když se ale v historické perspektivě ohlížíme zpět, můžeme všichni vidět, že oni tři velcí muži hledí jedním směrem, že všichni litují vzestupu dravé a zpohanštělé podnikatelské aristokracie a její přemožení starých lidových tradic, které by někteří označili za populární předsudky. Když Johnson řekl, že ďábel byl první whig, mohl to rčení jen pozměnit a říct, že byl první aristokrat. Mužové této toryovské tradice totiž, když ne z definice, tak jistě duchem, mezi privilegiem monarchie a privilegiem nové aristokracie rozlišovali jedním velmi udržitelným testem. Známkou aristokracie je ambice. Král nemůže být ambiciosní. Teď bychom mohli říci, že monarchie je autoritou, kdežto aristokracie je ve své podstatě vždy anarchií. Muži oné školy ale oligarchu nekritisovali jen jako rebela proti těm nahoře, byli si dobře vědomi jeho aktivity jako utlačovatele těch dole. Jak již bylo poznamenáno, tento aspekt nejlépe popsal Johnsonův přítel, pro kterého měl Johnson velmi ušlechtilé a poněkud unikátní uznání—Oliver Goldsmith.
Doufám, že autor obdivuhodné studie o panu Bellocovi v tomto mgazínu nebude mít za to, že se toliko vytáčím z jedné z jeho kritik, když si k ní dovolím cosi podotknout. Použil větu, že pana Belloca předjímal Disraeli ve svém názoriu, že se Anglie vyvinula v benátskou oligarchii. Pravda je taková, že Disraeliho předjímal Bolinbroke a nnozí velmi iteligentní muži, kteří s ním souhlasili, v neposlední řadě včetně Goldsimthe. Celý názor, včetně právě i paralely s Benátkami, lze najít, vyjádřený s jasnou a pochopitelnou logickou, ve „Vikáři wakefieldském“ A Goldsmith se do problému pustil zcela z lidové strany. Jeho toryovství si nikdo nemůže splést se snobským podlézáním vůči titulu či privilegiu:
Princes and lords, the shadow of a shade,
A breath can make them, as a breath has made:
But a bold peasantry, a nation’s pride,
When once destroyed can never be supplied. (Knížata a páni, stínu stíny/ dechem vzejdou, dechem sejdou/ Však smělé rolnictvo, národa chlouba/nic nenavrátí, přijde-li zhouba pozn. překl.)
Doufám, že se mýlil, někdy ale mívám děsivý pocit, že mohl mít pravdu.
Zde ale, díky Bohu, nemám důvod dotýkat se moderní politiky. Zrovna tak jako můj kritik, jsem byl vychován ve víře, že whigismus byl čirým vysvobozením a doufám, že jsem stále, tak jako on, ochotný respektovat puritány pro jejich individuální ctnosti, právě tak jako pro jejich inividuálního génia. Ovšem obvinění z přehlížení významu zápalu a horlivosti oživuje všechy moje vzpomínky na nemorálnost „devadesátých“. A kvůli anglické literatuře a v jejím zájmu protestuji proti tvrzení, že jsme neměli jiné čistoty, než puritánství nebo že jen někdo takový jako je autor Ztraceného ráje se může postavit na stranu andělů.
O Dni míru jsem před svým domem postavil dvě pochodně a spojil je vavřínem, protože jsem si myslil, že na vavřínu už konečně není nic pacifisitického. Jenže oné noci se, poté co uhasly ohně a zhasly ohňostroje, zdvihl vítr a s čím dál větší silou odvál pryč déšť. Ráno jsem našel jeden z oněch vavřánem ověnčených sloupků vyrvaný a náhodně pohozený na deštěm zmáčené zemi, zatímco druhý dál stál a vzpřímný a zelený se blyštil na slunku. Napadlo mě, že pohané by to jistě nazvali znamením a že to podivně odpovídalo mému vlastnímu dojmu jakéhosi díla napůl dokonaného a napůl zmařeného. A maně jsem si vzpomněl na onoho muže u Vergilia, ktreý se modlil, aby směl zabít svého nepřítele a vrátit se do své země a bohové slyšeli polovinu jeho modlitby a druhou roznesl vítr. Věděl jsem totiž, že máme právo se radovat, protože tyran byl vskutku zabit a jeho tyranie jednou provždy padla, nevím však, kdy najdeme cestu zpět do své vlastní země.
Konec

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s