Sentimentální literatura

Sentimental Literature
Vážné a úplné kritické školy nemůžeme nikdy dosáhnout do té doby, dokud bude slovo „sentimentální“ používáno k úsměšku. Používat označení„vášnivé“ jako pochvalu a „sentimentální“ jako nepřátelský odsudek je právě tak směšné a nesmyslné, jako kdyby bylo „modré“ pochvalou a „zelené“ odsudkem. Rozdíl mezi vášní a sentimentem není, jak se často předpokládá, rozdílem v upřímnosti, zdraví nebo realitě cítění. Je to rozdíl dvou způsobů pohledu na jedna a ta samá nesporná životní fakta. Pravý sentiment spočívá v tom, že ústřední emoce nebere tak osobně, jak se jich zmocňuje vášnivost, ale s jistou lehkostí se k nim neosobně přiznává, jako k něčemu, co je nám všem společné. Vášeň je vždy tajená, nikdy se k ní nelze přiznat, vždy je to objev, nelze se o ni dělit. Sentiment ale představuje ono rozpoložení mysli, v němž všichni lidé, napůl pobaveně, napůl velkomyslně připouští, že všichni drží jedno a to samé tajemství a všichni učinili týž objev. Romeo a Julie je například vášnivá hra. Marná lásky snaha je sentimentální. Žádný člověk nebyl možná cyničtější než Thackeray a jistý druh cynismu je možná příbuzný sentimentu v tom, že s emocemi zachází otevřeně a zlehka. Pro člověka vášnivého jsou svět a láska nové, pro člověka sentimentálního jsou nekonečně staré.
Je absolutně nezbytné, abychom měli v hlavách nějakou takovou představu, než můžeme učinit zadost nesmírnému přívalu sentimentality, který je jednou z nejtěžších položek v souboru nyní vydávané populární literatury. Má-li být sentimentální literatura odsouzena, pak to zcela jednoznačně nesmí být kvůli tomu, že je sentimentální, ale musí to být proto, že to není literatura. Stěžovat si, že je taková literatura smyslná a relaxační, že postavu na nějaký čas rozpouští do pouhé jímavosti, že v ní je sotva tolik praktické výživy, co na svatebním dortu, tvrdit tohle všechno znamená stěžovat si, že Othello je tragický, nebo že Mikádo upadá do frivolnosti. Sentimentalita nemůže být ničím víc, než pomíjivou náladou a lidé, kteří jsou sentimentální dnem i nocí, patří k nejukrutnějším nepřátelům společnosti. Jednat s nimi se podobá vidění nespočtu poetických soumraků odehrávajících se časně z rána. Je-li sentimentální literatura prokletím, pak to není proto, že je široce čtena, jako spíše proto, že je čtena výlučně.
Existuje jistá třída lidských pocitů, jimž je nutno poshovět, ale nesmí se jim věřit, popírat je, znamená stát se snobským ješitou, ale spolehnout se na ně znamená přestat být člověkem. V posledních letech se například v literatuře projevilo ono dychtění po silném člověku, které je známkou slabosti. Vysmívat se filosofii síly a nadřazenosti by bylo ohavné, bylo by to něco podobného jako vysmívat se žlučovitosti nebo trápení se zuby. Jedním z nejbrilantnějších lidí devatenáctého století byl filosof síly a nadřazenosti, Nietzsche, který zemřel v blázinci. O Nietzsecho filosofii bylo vyřčeno mnoho příznivých i nepřátelských věcí, jen málokdo ale zatím poukázal na tu základní skutečnost, že byla sentimentální. Zcela podléhá jedné z nejstarších, nejvelkorysejších a nejvíce omluvitelných z lidských slabostí, totiž dychtění po silném člověku. Chtějí-li Nietzseho stoupenci najít nejplnější a nejnadšenější přijetí učení svého mistra, nejnezdrženlivější padání k nohám před mužnou pýchou a silou, pak je vždy najdou v sentimentálních románech. V těchto drobných a periodických formách sentimentální literatury nacházíme výtečně rozvinutou tendenci dávat hrdinovi onen druh povahy, který tomu, kdo mu ji dává, bere čest. Právě tak jako národ v dobách slabosti korunuje své despoty, tak lidská přirozenost dychtí v čase své slabosti po despotech víc, než kdy dychtila po svobodě. Je to bláhový, a možná amorální, pocit, má ale jednu vlastnost, která by nás mohla trochu zajímat, je totiž absolutně universální a ani ti nejrozvinutější či nejvíce intelektuální z lidí nejsou v tomto ohledu ani o ždibec méně sentimentální, než ti druzí.
Možná ani vlastně není žádných kruhů, kde by ženy byly tak sentimentální a podrobené jako jsou kruhy nekonvenční. Tendence, která vede populární románky k zbožšťování pouhé arogance a vlastnictví je zcela jednoznačně jedním z těch mírných hříchů, které je nutno odsoudit, aniž bychom jimi opovrhovali. Je to literární imperialismus a je starší než strach ze života, který je starší a mnohem moudřejší, než strach ze smrti. Do stejné roviny jako tohle modlářské uctívání kosti či mozku patří modloslužebná úcta k titulu, třídě nebo povolání projevující se v sentimentální literatuře. Je to snobské a je to snobství, jež je k životu právě tak nezbytné jako krev a zdá se, že je skoro tak staré jako hvězdy. Je to vulgární a je to ten druh vulgarity, který aspoň naplňuje své jméno a je vskutku běžný. Problém sentimentální literatury spočívá v tom, zda nemusí existovat nějaké místo pro tyto hlouposti, které by člověk označil za prominutelné, pokud by se nejevily příliš mocné a věčné, než aby se daly prominout. Jde o problém, zda člověku nemusí očekávat, že lidé budou sentimentální, pokud nejsou dost staří nebo moudří k tomu, aby byli vášniví.
O slabinách a vadách populárního sentimentalismu lze tedy říci tolik, že to jsou přinejmenším neřesti staré a zdravé. Sentimentalita, s oblibou nyní označovaná za morbidnost, je ze všech věcí ta nejpřirozenější a nejzdravější, je to přímo výstřednost mládí kypícího zdravím. Ať už lze proti sentimentálním románům a seriálům, které sytí hlubokou sentimentalitu běžného člověka z ulice, říci cokoliv, nelze jim vyčítat nic, co by se jakkoliv podobalo těžké odpovědnosti nablýskané a cynické beletrie oblíbené mezi vzdělanci. Nevnáší do světa nové hříchy ani zlověstné lehkomyslnosti či vášně současně divošské i umělé. Sentimentální románek se může uboze hrbit před silou, ale aspoň se uboze nekrčí před slabostí. Možná mluví otevřeně a bez zdrženlivosti o emocích, které by měly být posvátné a uchovávané v srdci, ale aspoň nehovoří otevřeně a bez zdrženlivosti o emocích, které jsou opovrženíhodné a měly by být vyplivnuty z úst. Jeho snobství a autokracie jsou laskavější, než mnohé formy emancipace, je alespoň lidský i tam, kde se mu nedaří být humánní.
A zcela jistě lze něco povědět i o jeho přednostech: že to, že utahaná krejčová nebo přepracovaná prodavačka mohou jako by jen otevřít dveře a ocitnout se v novém pokoji, kde nové a drze elegantní postavy podnikají nové a drze důstojné věci, je dar převažující mnoho magických příběhů. To, že chování těch postav je unikátně mdlé a nevyhnutelné, že jsou obdařeny velmi prostou výbavou ctností a neřestí, že morálka příběhu není ani na okamžik pomísena nebo zmatena, že nad celou scénou visí přítomnost zcela fatalistického optimismu, to vše jen činí celou věc bohatší a tiší pro unavené intelekty a zmučené nervy
To, že tyto sny někdy vedou snílky k přehánění nebo mýlce, k přecenění, nebo podcenění života, je docela dobře možné. Ty samé komplikace se objevují ve spojitosti s křesťanstvím, oním úžasným triumfem sentimentu. I křesťanství vedlo slabé, které mělo na starost, k tomu, aby od života očekávali jak příliš mnoho, tak příliš málo. Nejvyšším faktem, ale zůstává, že nikdy nemůžeme odhadnout hodnotu snu, že nikdy nemůžeme vědět, zda asketici, kteří se omámili vizemi a ztloukli holemi, nebyli nejšťastnějšími mezi všemi dětmi člověka.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s