Jak psát detektivku

How to Write a Detective Story
Předesílám, že jsem tento článek napsal jako člověk, který si je plně vědom, že detektivku napsat nedokázal. Ale nepovedlo se mi opravdu mnohokrát. Mám tedy praktickou a vědeckou autoritu podobnou té, kterou má nějaký velký státník či sociální myslitel zabývající se nezaměstnaností či problémem bydlení. Nepředstírám, že bych dosáhl ideálu, který bych zde předložil pro mladého studenta, sám jsem, když dovolíte, spíše odstrašujícím příkladem, kterému by se měl vyhnout. Věřím nicméně, že pro psaní detektivek, stejně jako pro cokoliv jiného, co má smysl dělat, existuje jakýsi ideál a překvapuje mě, že není častěji předkládán ve vší té populárně naučné literatuře, která nás učí tolika věcem, které za to stojí mnohem méně, třeba jak dosáhnout úspěchu. Po pravdě řečeno se divím, že titul v záhlaví tohoto článku na nás nezírá s každého stánku s knihami. Publikují se pamflety, které učí lidi všemu možnému, čemu se naučit nelze, třeba osobitosti, popularitě, poesii a šarmu. S nejvyšší horlivostí jsou vyučovány i ty součásti literatura a žurnalistiky, kterým se nelze naučit nanejvýš očividně. Je tu ale kus prostého a přímočarého literárního řemesla, spíše konstrukčního než kreativního, jemuž v jistém omezeném rozsahu vyučovat lze a dokonce se mu, ve velmi šťastných případech, lze naučit. Předpokládám, že v onom ekonomickém systému, v němž poptávka okamžitě reaguje na nabídku a v němž se všichni zdají tak veskrze nespokojeni a neschopni získat cokoliv, co by chtěli, se této poptávce dříve či později dostane nabídky. Předpokládám, že dříve či později budou existovat nejen příručky pro vyšetřovatele zločinů, ale i příručky pro zločince. Proti přítomnému tónu finanční ethiky to bude jen nepatrný posun a poté, co se bystrá a horlivá podnikatelská mysl odpoutá od posledních ulpívajících vlivů kněžími vymyšlených dogmat, projeví žurnalistika a reklama k dnešním tabu stejnou lhostejnost jakou projevuje k tabu středověkým. Lupičství bude vysvětlováno podobně jako lichva a podřezávání krků nebude skrýváno o nic víc, než ovládání trhu. Z knihkupeckých regálů budou zářit takové tituly jako Padělatelství v patnácti lekcích nebo Proč snášet bídné manželství? Travičství se bude propagovat stejně vědecky jako rozvod a kontrola porodnosti.
Jak je nám ale často připomínáno, na příchod šťastného lidstva nesmíme příliš spěchat a mezitím se nám může podle všeho dostat právě tak dobré rady o tom jak zločiny páchat jako o tom, jak je odhalovat či jak popisovat jak mohou být odhalovány. Zdá se mi, že je tomu tak proto, že jak zločin, tak jeho odhalení a popsání i popsání toho, jak popisovat vyžadují jistý mírný prvek myšlení, kdežto úspěch a psaní knížky o úspěchu takovou klopotnou zkušenost rozhodně nutně nepotřebují. Sám ze své zkušenosti v každém případě vím, že když začnu uvažovat o theorii detektivních příběhů, začnu, jak by někteří řekli, theoretizovat. Začnu totiž na začátku, bez nějakého taháku, chytáku, cviku nebo jiného nezbytného triku tak podstatného pro umění upoutání pozornosti bez jakéhokoliv vyrušení probuzení mysli. Nepochopení je tu jen od toho, aby jako temný obrys mračna dalo vyniknout jasu onoho okamžiku srozumitelnosti a většina špatných detektivek je špatná proto, že právě v tomhle bodě selhává. Autoři mají jakýsi divný dojem, že mají čtenáře překvapit a zmást, a že jestliže ho matou a překvapují, na tom, že ho zklamávají nesejde. Jenže ono je nutné nejen tajemství skrýt, ono je také nutné nějaké tajemství mít a to tajemství, které stojí za to skrývat. Vyvrcholení nesmí být antiklimaxem, autor nesmí čtenáře lákat na bál jen proto, aby ho pak hodil do škarpy. Vyvrcholení nesmí být jen prasklá bublina, ale spíše rozbřesknutí, jenže rozbřesku dodává na síle temnota. Jakákoliv forma umění, ať už je jakkoliv triviální, se vztahuje k nějaké závažné pravdě a třebaže nemáme co do činění s ničím zvláštnějším, než s celou spoustou Watsonů hledících kulatýma očima jako sovy, pořád ještě můžeme trvat na tom, že lidé přebývající ve tmě spatřili veliké světlo a že temnota má cenu jen v tom, že dodává jasu velkému světlu v mysli. Vždycky mě velmi bavila shoda okolností, že nejlepší příběh Sherlocka Holmese nesl, s naprosto odlišným užitím a významem, titul, který mohl být vymyšlen k tomu, aby vyjádřil toto primární osvícení: „Silver Blaze“ (česky Stříbrný lysáček, anglický titul evokuje v Chestertonem míněné souvislosti stříbrnou záři pozn. překl.)
Druhým velkým principem je, že duší detektivek není složitost, ale jednoduchost. Tajemství se může jevit složitým, ale musí být jednoduché a i v tom je znamení vyšších tajemství. Autor je tu od toho, aby vysvětlil tajemství, ale nesmí ho být zapotřebí k tomu, aby vysvětloval vysvětlování. Vysvětlení by se mělo vysvětlit samo, mělo by to být něco, co může zasyčet (zločinec, kdo jiný samozřejmě) několika šeptanými slovy nebo zaječet hrdinka předtím, než omdlí šokem z toho, že jí pozdě došlo, že dvě a dvě jsou čtyři. Nu a někteří literární detektivové dělají řešení složitější, než hádanku a zločin komplikovanější, než řešení.
Z toho za třetí plyne, že fakt nebo obraz, který vše vysvětluje musí být co možná nejvíce faktem či obrazem povědomým. Zločinec musí být v popředí, ne coby zločinec, ale v nějaké jiné roli, která mu nicméně dává přirozené právo v popředí být. Vezmu vhodný příklad, který jsem už zmiňoval, příběh Stříbrného lysáčka. Sherlock Holmes je stejně dobře povědomý jako Shakespeare, proto už není nic nespravedlivého na tom, když prozradíme tajemství jednoho z prvních z těchto slavných příběhů. Sherlocku Holmesovi se donese zpráva, že byl ukraden cenný dostihový kůň a že trenér, který ho střežil byl zlodějem zabit. Z loupeže a vraždy jsou samozřejmě důvodně podezřelí různí lidé a všichni se soustředí na vážný policejní problém, kdo mohl zabít trenéra. Prostá pravda je taková, že ho zabil kůň. Použiji to jako příklad právě proto, že je to tak velmi prostá pravda. Pravda je opravdu tak moc očividná.
Jde tu v každém případě o to, že kůň je tak velmi očividný. Příběh se jmenuje podle koně, jde v něm o koně, kůň je celou dobu v popředí, pořád ale v jiné roli. Jako věc velké ceny zůstává pro čtenáře favoritem, černým koněm je jen coby zločinec. Je to příběh krádeže, kde kůň hraje roli klenotu, až zapomeneme, že klenot může sehrát i roli zbraně. To je jedno z prvních pravidel, které bych navrhoval, kdybych měl pro tuto formu kompozice nějaká pravidla stanovit. Obecně řečeno by pachatel měl být povědomá postava v nepovědomé roli. Věc, kterou si uvědomujeme, musí být věcí, kterou poznáváme, musí to tedy být něco, co už jsme poznali, musí to být něco ukázaného na předním místě. Jinak není v pouhé novosti žádné překvapení. Pokud něco nestojí za to, abychom to očekávali, je k ničemu, pokud je to neočekávané. Na předním místě to ale musí být z jednoho důvodu a zodpovědné to musí být z jiného. Řemeslo nebo trik psaní detektivek spočívá do značné míry v nalezení přesvědčivého, ale zavádějícího důvodu k tomu, aby se zločinec objevil na předním místě, který se spácháním zločinu nesouvisí a překračuje jej. Mnoho detektivek selhává prostě v tom, že ho nechává kdesi na okraji příběhu, kde zjevně nemá na práci nic jiného, než se dopustit zločinu. Obyčejně je docela zámožný, protože jinak by ho náš rovný a spravedlivý zákon nechal zavřít pro potulku dávno předtím, než by byl zatčen pro vraždu. Do stadia, kdy takovou postavu podezíráme se dostáváme velmi rychlým, třebaže nevědomým procesem eliminace. Obyčejně ho podezíráme jen proto, že není podezřelý. Vypravěčské umění spočívá v dovednosti přesvědčit čtenáře o tom, že se objevil nikoli s úmyslem spáchat zločin, ale že jej autor přivedl s nějakým nikoliv zločinným záměrem. Detektivka je totiž jen hra a v té hře čtenář vlastně nezápolí se zločincem, ale s autorem. Autor musí v této hře mít na paměti, že v tomto případě si čtenář, na rozdíl možná někdy od nějaké závažné nebo realistické studie: „Proč šplhal geodet v zelených brýlích na strom, aby se podíval do lékařčina zadního dvorku?“ Čtenář se bude, nerozumně a nevyhnutelně, ptát: „Proč nutí autor geodeta šplhat na strom, a proč vlastně vůbec nějakého geodeta přivádí do děje?“ Čtenář může připustit, že město v každém případě nějakého zeměměřiče potřebuje, aniž by ale připouštěl, že se bez něj neobejde tahle detektivka. Jeho přítomnost v příběhu (a na stromě) je nutné vysvětlit nejen tím, že řekneme, že ho tam poslal městský úřad, ale tím, proč ho to posadil autor. Nehledě na drobný zločinek, který si možná chce zapáchat, musí mít, ve vnitřní komnatě příběhu, už nějaké jiné ospravedlnění jako postava v příběhu a ne jen jako nějaká ubohá reálná postava v reálném životě. Instinkt čtenáře, který hraje s autorem, svým skutečným protivníkem, na schovávanou, je vždycky takový, že si podezíravě řekne: Ano, já vím, že zeměměřič může lézt na strom, jsem si docela dobře vědom, že rostou stromy a žijí zeměměřiči, ale copak to s nimi děláte? Proč jste nechal zrovna tohohle geodeta vylézt zrovna na tenhle strom zrovna v tomhle příběhu, vy prohnaný a zlomyslný člověče?
Tohle bych označil za čtvrtý princip, který je třeba mít na mysli Podobě jako u ostatních si lidé nejspíš neuvědomí, že je praktický, protože principy na nichž stojí zní theorericky. Zakládá se na faktu, že v klasifikaci umění patří tajuplná vražda do vznešené a veselé společnosti věcí zvaných vtipy. Detektivka je fikce, je to zapřisáhle smyšlená fikce. Kdybychom chtěli, mohli bychom říct, že je to velmi umělá forma umění. Já bych raději řekl, že je to neskrývaná a přiznaná hračka, něco, s čím si dějí „hrají na“. Z toho plyne, že čtenář, který je prostým dítětem, a proto je velmi probuzený, si uvědomuje nejen hračku, ale i svého neviditelného společníka ve hře, totiž tvůrce hračky a autor triku. Nevinné dítě je velmi bystré a nemálo podezíravé. A opakuji, že jedním z prvních pravidel pro tvůrce triku, kterým příběh má být, je pamatovat na to, že maskovaný zločinec musí mít umělecké právo být na scéně a nejen realistické právo být ve světě. Musí mít v domě nejen nějakou práci, ale musí to být práce plynoucí z příběhu, nejde jen o motivaci návštěvníka, ale i motivaci autorovu. Ideální detektivka je taková, kde je to taková postava, kterou by si autor vytvořil sám pro sebe, nebo proto, aby se příběh posunul v jiných nutných věcech a pak se objeví ne z nějakého zjevného a dostatečného důvodu, ale z důvodu druhého a tajného. Dodám ještě, že z tohoto důvodu, nehledě na úšklebky o “zamilovanosti“, lze říct mnoho ve prospěch tradice sentimentu pomalejšího a více viktoriánského vyprávění. Někoho to možná bude nudit, ale může dobře fungovat jako klamná stopa.
Princip, že detektivka jako každá jiná literární forma začíná u ideje a ne jen začíná, aby nějakou ideu cestou našla, se vztahuje konečně i na její materiálnější mechanické detaily. I tam, kde se příběh obrací k odhalování zločinu, je pořád zapotřebí, aby autor začal zevnitř, i když se detektiv přibližuje zvenčí. Každý dobrý problém toho druhu vychází z pozitivní představy, která je sama o sobě prostá, z nějakého prostého faktu každodenního života, který si autor zapamatuje a čtenář na něj zapomene. V každém případě se ale příběh má zakládat na pravdě a třebaže je k němu možné přidat opium, nesmí to být pouhý opiový sen.

Z G. K.’s Weekly, 17. 10. 1925

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s