V duši každé legendy

The Soul in Every Legend
Myslím, že to byl Vernon Lee, velmi vytříbený a subtilní autor, kdo upadl do literární herese, když řekl, že básník je vždy pantheista. Takové tvrzení bych mohl přijmout jen v pozměněné podobě, že žádný básník pantheistou nikdy nebyl, a v žádném případně nikdy nebude a nemůže být. Právě proto, že se Walt Whitman někdy snažil být z principu pantheistou, nepodařilo se tak velkému géniovi velmi těsně být básníkem. Shelley se vyhnul tomu, aby nebyl básníkem, ale nedařilo se mu být pantheistou. Hluboký imaginativní instinkt daleko přesahující všechny jeho levné filosofie, ho vždy přiměl udělat něco, co je duší obrazivosti, ale pravým opakem universalismu. Přiměl ho isolovat předmět, o kterém psal, učinit mrak či ptáka na obloze tak osamocenými, jak to jen šlo. Obrazivost vyžaduje obraz. Obraz vyžaduje pozadí. Pozadí by mělo být rovné a vyvážené nebo rozmáchlé a neurčité, ale to jen kvůli obrazu. Když Shelley píše o skřivanovi, přirovnává nešťastné ptáče k dámě ve věži, k hvězdě, růži, ke všemožným věcem, které se skřivanovi v nejmenším nepodobají. Všechny měly ale jedno společné poznamenání, poznamenání odděleností a samotou. Nu a pantheismus míní, že nic takhle odloučené není, že se božská esence v každé dané chvíli rovným dílem dělí mezi všechny atomy vesmíru a že každý, kdo se na něj chce dívat imaginativně jej musí nahlížet jako celek. Popírám, že by Shelley básník, bez ohledu na to, co bylo uděláno Shelleyem snobem, něco takového dělal. Popírám, že když slyšel skřivana, jak k němu promlouvá jako nebeský duch, slyšel v tom současně kokrhání kohoutů, vřískot kakadů, hudrování krocanů, krákorání havranů, kdákání slepic a pekelný randál z papouščí voliéry v ZOO a popírám i to, že by se snad v tu chvíli všechen ten hluk změnil v harmonii či hudbu sfér.
Nepopírám, že básník může stejně dobře napsat ódu na papouška i na skřivana, nebo kdyby na to přišlo, zrovna tak serenádu pro tučňáka nebo pelikána. Bude ale raději, když bude papoušek venku z voliéry. Víc se mu bude líbit, pokud bude pelikán v divočině. Bude se zkrátka snažit, aby svůj předmět viděl proti nějakému pozadí, tak jak člověk vidí hvězdu ba obloze či ostrov v moři. Bude se snažit objekt nahlížet tak, aby ho v přísném smyslu slova odlišil. A právě sám tento prvek rozlišení odliší básníka od obyčejné universality běžného pantheisty. Pokud jde o to další, Shelleyova poesie málokdy vyjadřuje Shelleyovu filosofii. Jakmile začal zpívat, prozpěvoval obyčejně vyznání víry, které odmítal vyslovit. Například o skřivanu nezvěstuje ani v nejmenším nauku o universální přirozenosti nebo imanenci boží. Zvěstuje ale nauku o prvotním hříchu a pádu člověka. Jakmile se skřivan přestane jen tak třepotat a opravdu se rozletí, míhá se oblohou a vysokou stoupá, když verše získají ohromný rozmach a tep velké poesie, nejde už pak ani o isolaci ptáka, ale o podivnější isolaci člověka. „Kupředu hledíme a zpět…nejsladší naše písně pějí o myšlenkách plných žalu“.
But if we could scorn
Hate and pride and fear,
If we were things born
Not to shed a tear – (Kdybychom však zhrdli,/ nenávistí, pýchou a strachem,/ jak bytosti zrozené/by ani slzy neprolily )
Zda vypráví pantheistický básník příběh, který ani všichni papoušci v zoologické zahradě nevypoví, spíše o něm musí promluvit pták z ráje, který s námi přišel ze zahrady Eden.
Pan Bernard Shaw předkládá v předmluvě k jedné ze svých her vědeckou thesi, kterou pak vykládá a rozvíjí jako thesi filosofickou. Docela dobře bychom ji mohli označit za progresivní panthesimus, ve srovnání se statickým pantheismem, který je s pantheismem obvykleji spojován. Nynější kritika by nejspíš zněla, že je zcela v pořádku, že pan Shaw mluví o filosofii, o vědě ale že nic neví. Mně to přijde jako pravý opak skutečnosti. Ve svých vědeckých polemikách byl pan Shaw vždy velmi dobře vybaven fakty a jeho logika, již dovedu posoudit lépe, se mi zdála, čistě pokud jde o vědeckou otázku, velmi přesvědčivá. Je přísně vědecký kupříkladu v tom, že odmítá sekat myším ocasy, když přijde na test získaných vlastností. Jak velmi rozumně poukazuje, svévolná amputace někým jiným není vůbec žádná získaná charakteristika, protože to už bychom rovnou mohli mluvit o člověku, který nabyl železničního neštěstí. Lamarck napovídá, že s vůlí se musí počítat a železniční neštěstí si nikdo nepřeje. Myslím, že pan Shaw je zcela úspěšný pokud jde o vědu, pochybnosti začínám mít právě u jeho filosofie a zejména tehdy, když ji začne předkládat jako náboženství. A pochybuji o ní proto, že stejně jako statičtější pantheismus ignoruje onen poněkud nepopsatelný element, který dokážu pojmenovat jen jako identitu. Mohu jej jen matně popsat jako přesvědčení, že je to Ono.
Pan Shaw tvrdí, že bychom měli všichni dát dohromady své legendy a všichni s nimi nakládat jako s legendami stejně, tedy zacházet s nimi jako s alegoriemi. Zdá se mi, že zrovna tohle dělali neoplatonici a další synkretici pohanského soumraku ve Středomoří. Slili všechny legendy do jednoho jezera, voda v něm ale byla dosti stojatá. Vlastně i samo Středomoří bylo od té doby jen stěží něco víc než rybník stojaté vody, nebýt vichru ducha, který na ně vanul z Betléma a z Kalvárie, tedy z živoucích reálných míst s příběhy o kterých se, když nic jiného, věřilo, že jsou reálné. Když nový svět našel něco, čeho by se přidržel a co by následoval, musel to být člověk ne mýtus, tragedie a ne němohra. Jestliže najde nyní nový svět nové náboženství, bude to mnohem spíš ve spiritistických zázracích a spiritistických sférách nebe a země, ve které se bude věřit do posledního detailu, než v unavené nestrannosti novoplatonického jezera. Ono jezero může být mořem, do kterého se nakonec všechna náboženství vlévají. Jistě to ale není pramen, z něhož by jakékoli náboženství původně vzcházelo. Nikdy bychom neměli tvořit novou legendu tak, že budeme avizovat nějakou alegorii. Velké mýty pocházejí od lidí, kteří věří, že našli velkou pravdu, to přinejmenším zpočátku a to pravdu živou a konečnou. Pokud taková ústřední pravda existuje, a já věřím, že ano, pak je tohle jediný způsob, jak ji lidé mohou přijmout. I kdyby to ale mělo být jen mámení, je tohle jediný způsob, jak je lze popřít.
Nestačí zkrátka, aby náboženství zahrnovalo vše. Musí zahrnovat vše a ještě něco navíc. To znamená, že musí obsahovat vše a k tomu ještě něco. Musí odpovídat na onen hluboký a tajemný lidský požadavek po všem, i kdyby povaha onoho požadavku měla být příliš hluboká na to, aby se dala snadno definovat pomocí logiky. Nikdy popisován být nepřestane – v poesii. Mohli bychom skoro říct, že veškerá poesie je jeho popisem. I tehdy, pokud máte jen přirozené náboženství, pořád budete mít nadpřirozenou poesii. A ta bude poetická protože bude konkrétní, ne proto, že by byla obecná. Nový kněz bude možná hlásat: „Moře je Bůh, země je Bůh a obloha je Bůh, nejsou ale tři Bohové, ale jen jeden Bůh. “ I kdyby byl ale starý kněz umlčen, starý básník vždy odpoví: „Bůh je v jeskyni, Bůh je ve stáji, Bůh je maskovaný a skrytý. Jen já sám vím, kde je, pase Admetův dobytek, nalévá víno v Káně.“ Nová republika možná učiní toto filosofické prohlášení: „Věříme, že je zjevnou pravdou, že se všechny stromy vyvinuly v rovnosti a byly obdařeny důstojností kreativní evoluce.“ Jestliže ale v tichu, které bude následovat, zaslechneme ubohou jeptišku nebo rolnickou matku, jak vypráví svým dětem pohádky, bude vždycky říkat: „A v sedmé zahradě za sedmou branou byl strom se zlatými jablky“ nebo „a pak pluli až dopluli na ostrov a na tom ostrově byla mýtina a na té mýtině rostl strom života.“

Nu podle staré racionalistické kritiky stačilo o smyšlence říct, že je smyšlená. Stačilo říct, že náboženství je romance a že romance je blud. Lidé jako pan Shaw už ale tohle nechali za sebou v letech potulek od Dublinu protestantů po Darwina profesorů. Oni už si uvědomili, že „každé dogma má duši“, že náboženství nelze prostě nebrat na zřetel, že všechno nemůže ovládat jen racionalismus. Máme-li s pochopením hledat duši každého dogmatu, pak jistě musíme hledat ono cosi v duši, co ji pudí k tomu, by se pokaždé odívala konkrétním a osobním tělem. Jestliže se tato konkrétnost vždy a zatvrzele vrací dokonce i v poesii, jak ji pak lze vynechat z filosofie? Jaký je smysl onoho nevyléčitelného dráždění dávat onomu neuchopitelnému něčemu, či ještě neuchopitelnějšímu všemu, konkrétní místo přebývání a jméno? Proč je to vždy a současně něco podivného i objektivního, nějaký vzácný plod nebo létající pohár nebo pod zemí ukrytý klíč, co symbolisuje tajemství světa? Proč by neměl být svět symbolisován světem. Proč by universalismus neměla dostatečně symbolisovat koule, aby tak mohli být věřící zastiženi, jak uctívají vánoční pudding nebo dělovou kouli? Proč by pokrok nemohla dostatečně symoblisovat spirála, aby se zbožní mohli klanět vývrtce? Víme, že v praxi by nebylo možné odloučit vánoční pudding od posvátné konkrétnosti Vánoc a zbožné uctívání vývrtky, onoho posvátného hada, by bylo pravděpodobně sledováno k dionýsovským mystériím. Jednoduše, proč se všechna mystéria zaměřují na to, aby našla konkrétní věc na konkrétním místě? Máme-li najít reálný smysl každého prvku v mythologii, jaký má takový prvek reálný smysl? Vidím jedinou možnou odpověď, která uspokojí nové vážnější a chápavější zkoumání náboženství a to i mezi skeptiky a ta zní, že skutečně existuje něco, k čemu se všechny tyto fantasie a smyšlenky mají jako padělky k podpisu, že pokud může být duše uspokojená pravdou v ní obsaženou, pak to bude pravda obsažená v příběhu tak specifickém, tak positivním a osobním, že světlo za kterým zprvu půjdeme jako za širokou bílou hvězdou se s tím, jak se k němu budeme blížit, bude zužovat, až nakonec zjistíme, že planoucí meteorit je čímsi podobným světlu v okně či svíci v pokoji.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s