Macbethovi

The Macbeths
Když studujeme nějakou věčnou tragedii, naší první otázkou nutně je, která část tragedie je věčná. Je-li v lidském díle nějaký prvek, který v jakémkoliv smyslu trvalý, pak musí mít tu charakteristiku, že napomíná nejprve jednu generaci a pak druhou, ale napomíná je vždy v opačných směrech pro opačné vady. Ideální svět je vždy rozumný. Reálný svět je vždy šílený. Pokaždé ale šílí z něčeho jiného, vše co bylo se mění, a je nestálé. Jediná věc, na niž je spoleh, je ta, která nikdy nebyla. Všechna klasická velká umělecká díla jsou výčitkou výstřednosti ne v jednom směru, ale všemi směry. Postava řecké Venuše je výtkou tlustým ženám Rubensovým i vyzáblým ženám Aubrey Beardsley. Stejně tak křesťanství, které ve svých raných letech bojovalo s manichejci, protože nevěřili v nic, než v ducha, musí dnes s manichejci bojovat, protože nevěří než v hmotu. To že je možné je napadat z nekonsistentních důvodů a že samo z nekonsistentních důvodů napadá je možná zkouškou velmi velkého díla klasické tvorby. Ta zkouška je obecná a prostá. Pokud o něčem slyšíte, že je to příliš krátké i příliš vysoké, příliš červené a příliš zelené, příliš špatné v jednom ohledu i příliš špatné v opačném ohledu, pak si můžete být jisti, že je to velmi dobré.
Tento úvod je nezbytný, pokud máme mít užitek z hlavního smyslu Macbetha. Je to totiž hra tak veliká, že zahrnuje mnohem více, než se zdá. Naši dobu přežije stejně jistě, jako přežila svou a dvacáté století za sebou nechá stejně klidně a úplně, jako za sebou nechala století sedmnácté. Když se tedy ptáme po smyslu této klasické hry, musíme se nutně ptát po jejím smyslu pro naši dobu. Pro jinou dobu může mít její smysl a význam poněkud odlišný odstín. Dojde-li kupříkladu, a možné to je, k návratu barbarství, a je-li historie nějakým průvodcem, pak před zkázou velké literatury bude nejprve zničeno vše ostatní. Vergiliův velký a civilisovaný smutek skýtal literární potěšení v nejtemnějších okamžicích temného věku. Shakespeara bohatší generace uchová dlouhé poté, co zničila parlament. Největších Shakespearových tragedií si lidé budou užívat i vprostřed největší tragedie Evropy.
Je docela možné, že jednou se ze Shakaespeara budou těšit lidé mnohem prostší, než byli ti, pro které psal. Voltaire ho označoval za vznešeného divocha, my se můžeme dožít mnohem temnějších časů, než byla temná století středověku zvaná temný věk, kdy se ze Shakespeara budou těšit opravdoví barbarští divoši. Tehdy bude Macbethův příběh čten člověkem, který se bude nacházet přímo v Macbethově skutečném postavení. Tehdy bude mít glamiský thán prospěch z hrůzné pověry thána z Cawdoru. Tehdy bude cawdorský thán moci skutečně odolat puzení skotského trůnu. Kdyby Macbeth mohl číst Macbetha, bylo by z toho velmi prosté, ale skutečné ponaučení. „Nenaslouchej zlým duchům, nenech se unést svými ambicemi, nevraždi staré gentlemany v posteli, nezabíjej v rámci diplomacie děti a manželky druhých. Pokud totiž budeš takové věci dělat je velmi pravděpodobné, že se ti povede zle.“ To je lekce, kterou by Macbeth dostal od Macbetha, to je lekce, kterou možná jednou od Macbetha dostanou nějací budoucí barbaři. A je to lekce pravdivá. Velké dílo má, docela prostě, co říci prostým lidem. Barbaři by Macbetha chápali jako vážně míněné varování proti neurčitým a násilnickým ambicím a Macbeth takovým varováním je a spolu s ním by dostali i tuhle lekci a ta není o nic horší jen proto, že jí náležitě mohou porozumět právě jen barbaři. „Nedůvěřuj těmhle zlovolným duchům, kteří o tobě lichotivě promlouvají. Nejsou to duchové s dobrými úmysly. Kdyby je měli, nejspíš by tě tloukli po hlavě.“
Než tedy budeme mluvit o ponaučení z velkého uměleckého díla, uvědomme si, že jelikož je samo věčné, má pro různé doby různá ponaučení. A mějme též na zřeteli, že takové ponaučení pro naši dobu nebude absolutní, ale bude uzpůsobeno nynějším konkrétním slabostem nebo neštěstím. Zrovna teď nám nehrozí žádné konkrétní a jednoznačné počiny, které by odpovídaly těm Macbethovým. Starý dobrý zvyk zabíjet krále (který v minulosti zachránil tolik společností a států) upadl v zapomenutí. Pro nás (a pro naše hříchy) musí být idea takové hry subtilnější. Ona subtilnější je, ale současně je i takřka nevýslovně veliká. Než tedy budeme hru číst uvažme, byť velice krátce, jaká je hlavní idea Macbetha pro moderní lidi.
Jednou velkou ideou, na níž staví veškerá tragedie je idea spojitosti či kontinuity lidského života. Člověk nemůže udělat právě to, oč se snaží všichni moderní umělci a vyznavači volné lásky. Nemůže rozsekat a rozparcelovat svůj život do vzájemně oddělených částí. První a očividná věc, která přichází na mysl je moderní nárokování volnosti v lásce, proto ji to užívám jako ilustraci. Nemůžete mít idylku s Marií a současně epizodku s Jane, protože nic takového jako episodky neexistuje. Neexistuje ani žádná idylka. Je marné mluvit o zrušení tragedie manželství, když tragedii pohlavnosti zrušit nemůžete. Každý flirt je manželstvím, manželstvím v tomto děsivém smyslu, totiž je nezrušitelné. Vzal jsem tento případ vztahů pohlaví jako jeden ze sta, ale to samé platí o každé záležitost lidského života. Základem vší tragedie je, že člověk žije souvislý a spojitý život. Jenom červa můžete rozseknout vedví a obě části zůstanou naživu. Červa můžete rozsekat na episody a pořád to budou živé episody. Červa můžete rozřezat na idylky a pořád to budou svěží a živé idylky. Tohle všechno s ním můžete udělat právě proto, že je to červ. Člověka nemůžete rozsekat tak, aby zůstal naživu a dával to najevo a to právě proto, že je to člověk. Víme to proto, že člověk se, dokonce i ve svých nejnižších a nejtemnějších podobách, vždy vyznačuje touto fysickou a psychologickou jednotou. Jeho identita trvá dost dlouho na to, aby viděla konec mnoha z jeho vlastních činů, nemůže se od své minulosti odetnout sekyrou a protože sel, bude sklízet.
Takový je tedy základ vší tragedie, je to tato živoucí a hrozná kontinuita, kterou u nižších tvorů nenajdeme. Takový je základ vší tragedie a takový je zcela jistě i základ Macbetha. Macbethova velká idea je vyslovena v několika prvních scénách s tragickou energií, která nenašla sobě rovnou zřejmě ani u Shakespeara, ani mimo něj. Je to idea ohromného omylu, kterého se člověk dopouští, když se domnívá, že mu jeden rozhodný čin uvolní cestu. Macbethova ambice, třebaže sobecká a poněkud ublížená, není sama o sobě zločinná nebo morbidní. Glamiský titul vyhrál v poctivé válce, titul cawdorský si zasloužil a získal ho, je na společenském vzestupu a jeho rozrušené z toho není prosto ušlechtilosti. Náhle se mu nabízí nová ambice (o tom jakým působením a v jaké atmosféře se nabízí, budu mluvit za chvíli) a on si uvědomuje, že mu v cestě ke skotské koruně neleží nic než spící Duncanovo tělo. Dopustí-li se jedné krutosti, může pak být navždy laskavý a šťastný.
Zde myslím je první a nejmohutnější z velkých Macbethových aktuálností. Nemůže udělat něco šíleného, abyste dosáhli zdravé mysli. Macbethovo šílené rozhodnutí není lékem ani na jeho vlastní nerozhodnost. Byl nerozhodný předtím, než se rozhodl. Poté, co se rozhodl je snad ještě nerozhodnější, než před tím. Zločin ho jeho problému nezbavil. Jeho účinek je tak matoucí a zneklidňující, že by člověk řekl, že zločin nezbavuje pokušení. Učiňte choré rozhodnutí a v důsledku budete jen více choří, dopusťte se bezpráví a upadnete jen do atmosféry ještě dusivější, než je zákon. Je vlastně omyl, mluvit o tom, že se někdo svým činem postavil mimo zákon v tom smyslu, jako by se probourával někam ven. Bezprávným činem se člověk nikdy neprolamuje ven, ale dovnitř. Vyrazí jedny dveře a zjistí, že vedou do další místnosti, rozbije zeď a ocitne se v další, jen menší. Čím víc toho rozbije, tím víc se jeho příbytek umenšuje. O tom, kde skončí se můžete dočíst na konci Macbetha.
Pro nás, moderní čtenáře, je tedy prvním filosofickým významem této hry to, že náš život je jednolitou věcí a že naše bezprávné činy nás omezují, meze si tvoříme pokaždé, když porušíme zákon. Pokud si svůj palác postavíme na nějakém neznámém zlu či křivdě, kterých jsme se dopustili, změní se velmi pomalu, na základě jakéhosi způsobu hluboko skrytého v lidské psychologii, v naše vězení. Macbeth není na konci hry jen divé zvíře, stává se divokým zvířetem v kleci. Jestliže máme však toto postavit na první místo, pak je tu ještě něco jiného, co si vyžaduje přinejmenším místo druhé. Druhou ideou v hlavním Macbethově příběhu je samozřejmě idea o vlivu zlých pobídek na duši, zejména zlých pobídek mystické a transcendentální povahy. Mystický charakter těchto výzev není v této souvislosti zajímavější, než mystická povaha člověka, kterému jsou zejména adresovány. Mystická oslovení jsou pro mystika přirozeně sladká. Macbethova povaha v tomto ohledu se stala předmětem mnoha brilantních a marných diskusí. Někteří kritikové jej popisovali jako hřmotného a mlčenlivého vojáka, protože pro svou vlast vyhrával bitvy. Další kritici v něm viděli horečnatého a beznadějného dekadenta, protože pronáší dlouhé praktické promluvy plné nanejvýš propracované obraznosti. Mějme, ve jménu zdravého rozumu, na paměti, že Shakespeare žil dříve, než si neúspěšní básníci začali myslet, že být dekadentní je poetické a než neúspěšní vojáci dospěli k závěru, že být zticha je vojácké. Muži jako Sidney a Raleigh a Essex by se bili stejně dobře jako Macbeth a nadělali právě tolik řečí. Proč by se měl Shakaespeare ostýchat nechat velkého generála mluvit poeticky, když polovina velkých generálů jeho doby skutečně psala velkou poesii?
Celou legendu tedy, již někteří kritici založili na Macbethově bohaté rétorice, totiž legendu, že Macbeth byl horečnatý a egoistický zbabělec, jelikož měl zalíbení ve zvuku vlastního hlasu, můžeme odmítnout jako projev nemoci doby pozdější. Shakespeare chtěl v Macbethovi mít skvělého řečníka, protože pronášel skvělé proslovy, chtěl v něm také mít výborného vojáka, protože ho nejen nechal bitvy udatně vyhrávat, ale také, a na tom záleží víc, udatně prohrávat, nechal ho, když stál proti ohromující přesile nepřátel na nebi i na zemi, zemřít smrtí hrdiny. Ale Macbeth je záměrně, mezi jiným, i řečníkem a básníkem a právě v této jeho schopnosti či dovednosti je mu adresována nadpřirozená a zlá výzva. Existuje-li něco jako zlé vlivy přicházejí odjinud, než z tohoto světa, pak nebyly nikdy předvedeny tak působivě jako zde. Poukazují, jak tomu je u zla vždy, na existenci jistého soudržného a pochopitelného schematu. Taková je podstata zlého snu, že obrací celý svět proti nám. Dvě z jejich proroctví se naplnila, nemělo by se tedy mít za to, že se naplní i třetí?
Tak jak to zlo činí vždy, dovolávají se také (kvůli svému zotročení a přesvědčení, že i všichni lidé jsou otroci) nevyhnutelnosti. Macbethovu štěstěnu před něj staví, jako by to nebyla štěstěna, ale osud. Stejně tak se imperialisté snažili svědomí Angličanů uklidnit tím, že jim zlato a impérium nabízeli se vší chmurností předurčení. Když chce ďábel, a čarodějnice, které mu slouží, slabého člověka přimět, aby se zmocnil koruny, která mu nepatří, jsou moc prohnaní na to, aby za ním přišli a ptali se, zda chce být králem. Bez dalších řečí pronesou „Buď pozdraven Macbeth, jenž bude posléze králem.“ To je totiž Macbethova opravdová slabost, že jej snadno naláká onen druh duchovního fatalismu, který lidského tvora zbavuje většiny z jeho odpovědnosti. To dodává zvláštní a zlověstné náležitosti způsobu, jímž sliby zlých duchů končí v nových fantasiích, končí, abychom tak řekli, v pouhých démonických žertech. Macbeth přijímá jako součást předem daného osudu nejprve svůj zločin a pak svou korunu. Tomu odpovídá, že osud, který přijal jako vnější a iracionální končí v příhodách pouhé výstřední omšelosti, s pochodujícím lesem a podivným narozením Macduffa. Jednou se s jakousi zlou a temnou vírou oddal mašinerii osudu, jíž nemohl ani rozumět, ani k ní mít respekt a tomu odpovídá i ten následek, že ona mašinerie vytvoří situaci, která jej rozdrtí jako cosi nepotřebného.
Shakaespeare nechtěl říc, že Macbethova emociálnost a bohatá rétorika dokazují, že by mu v jakémkoliv běžném smyslu scházela zmužilost. Myslím ale, že Shakaespeare chtěl naznačit, že člověk ustrojený ve své podstatě mužně, má toto slabé místo ve svém uměleckém temperamentu, totiž strach z pouhé síly osudu a neznámých duchů, strach z jejich síly, v tom jak se liší od jejich předností, což je jediný správný význam slova pověra. Pověrčivý nemůže být nikdo, kdo miluje svého Boha, i kdyby mělo být jeho bohem nějaké mumbo jumbo. V Macbethovi je cosi z tohoto strachu a fatalismu a právě fatalismus je tím místem, kde se racionalismus tiše mění v pověru. Krátce řečeno. Macbeth má tolik fysické odvahy, kolik si jen vzpomene, má i hodně odvahy morální. Chybí mu ale něco, co bychom mohli nazvat odvahou duchovní, schází mu jistá svoboda a důstojnost lidské duše ve vesmíru, svoboda a důstojnost, již jeden ze svatopisců vyjádřil jako rozdíl mezi sluhy a Božími syny.
Ovšem muže Macbetha a jeho nápadnou, leč nedostačivou mužnost, lze vyjádřit toliko ve spojitosti s povahou jeho ženy. A záležitost lady Macbeth okamžitě znovu rozněcuje spory, které tuto hru obklopily. Slečna Ellen Terry a sir Henry Irving hráli Macbetha na základě theorie, že Macbeth byl člověk chabý a proradný a že lady Macbeth byla žena křehká a příliš oddaná. Poněkud podobný názor na Lady Macbeth tuším vytrvale opakovala jistá přední americká herečka. Obvykle pokládaná otázka stručně řečeno zní, zda byl Macbeth opravdu mužný a za druhé, zda lady Macbeth nebyla opravdu ženská ve své povaze. Staří kritici předpokládali, že jelikož lady Macbeth nad svým mužem zjevně vládla, musela to být žena mužná. Celá úvaha je samozřejmě mylná. Mužné ženy mohou ovládat obecní zastupitelstva, nikdy ale nevládnou svým mužům. Manželům vždy vládnou ženy plně ženské a já zcela souhlasím s těmi, kdo soudí, že lady Macbeth musela být žena velice ženská. I když ale někteří kritici správně trvají na ženském charakteru lady Macbeth, snaží se současně zbavit Macbetha onoho mužného charakteru, který je zjevným protějškem povahy lady Macbeth. Myslí si, že lady Macbeth musí být muž, jelikož vládne. A na základě stejně idiotského principu míní, že Macbeth musí být ženská, zbabělec, dekadent nebo něco divného, jelikož je ovládán. Muži toho nejmužnějšího druhu jsou vždy ovládáni. Jak druhy řekl velmi pravdivě jeden můj přítel, jediným druhem mužů, kteří se nebojí žen, jsou fysičtí zbabělci.
Skutečná pravda o Macbethovi a jeho ženě je sice poněkud zvláštní, ale nelze ji vyjádřit s přehnanou silou. Nikde jinde v celém svém překrásném díle nepopsal Shakaespeare skutečnou povahu vztahu mezi pohlavími tak rozumně či tak uspokojivě, jako jej popisuje zde. Muž a žena nejsou nikde normálnější, než v tomto abnormálním a hrozném příběhu. Romeo a Julie nepopisují lásku lépe, než Macbeth popisuje manželství. Spor, který Macbeth a jeho žena vedou ohledně vraždy Duncana je téměř slovo od slova sporem, který se vede o něčem jiném u kdejakého stolu na předměstí při snídani. Stačí jen změnit „V rozhodnosti nestálý, podejte mi dýky“ na „v rozhodnosti nestálý, podejte mi poštovní známky“. A je zřejmým omylem předpokládat, že má být žena označována za mužnou nebo v jakémkoliv slova smyslu silnou. Síly obou partnerů jsou odlišného druhu. Žena je silnější v tom místě, kterému se říká zručnost. Muž je silnější v oné reservě, jíž se říkává lenost.
Ostrá pravda tohoto skutečného vztahu je ještě mnohem hlubší. Lady Macbeth vykazuje jeden druh divné a ohromující velkomyslnosti, která je docela specifická jen pro ženy. Totiž tu, že se chopí něčeho, čeho se její manžel chopit netroufá, ale ona ví, že to chce a bude o to usilovat s větší zuřivostí než on. Sobectví je pro ni, jako pro každou skutečně velmi ženskou (a tedy velmi silnou) duši, jedinou věcí, kterou vnímá velmi ostře jako hřích. Dopustí se jakéhokoliv zločinu, jen pokud ho nepáchá toliko pro sebe. Její manžel po zločinu prahne egoisticky a tedy matně, temně a podvědomě tak, jako si člověk uvědomuje počátek fysické žízně. Ona ale po zločinu prahne altruisticky, tedy jasně a ostře, tak jak člověk vnímá veřejnou povinnost vůči společnosti. Mluví o ní prostými slovy a přijímá krajnosti. Je jí vlastní onen dokonalý a skvělý cynismus žen, jenž je tím nejstrašnějším z Božích stvoření. To říkám bez vší ironie a jakéhokoliv nenáležitého pobavení jistým prvkem humoru.
Chcete-li vědět, jaké jsou trvalé vztahy mezi mužem a ženou v manželství, nedočtete se to nikde přesněji, než v malé domácí idylce pana a paní Macbethovic. O muži tak mužném a ženě tak ženské nemohu věřit ničemu jinému, než tomu, že nakonec spasí své duše. Macbeth byl silný v každém mužném smyslu až do úplně poslední chvíle, zabil se v bitvě. Lady Macbeth byla silná ve velmi ženském smyslu, což možná znamená, že byla silná ve smělejším smyslu a zabila se, ovšem nikoli v bitvě. A jak jsem řekl, nedokážu si představit, že by si duše tak silné a elementární nezachovaly ony trvalé možnosti pokory a vděčnosti, jež v konečném důsledku získávají duším místo v nebi. Ať už jsou ale kdekoliv, jsou spolu. Jako jediné mezi tolika postavami lidské fantasie byly totiž doopravdy spojené svazkem manželství.