Tragedie krále Leara

The Tragedy of King Lear
Tragedie krále Leara, v některých svých prvcích možná ta největší ze shakespearovských tragedií, je hrána relativně zřídka. Lze mít dokonce i temné podezření, že není ani všeobecně čtena, s tím obvyklým žalostným důsledkem, že je všeobecně citována. Největší z děl angličtiny snad nic tolik neoslabilo a nic je tak nevystavilo lehkovážné revoltě nebo unavené reakci jako opovrženíhodný zvyk Shakespeara citovat a současně ho nečíst. Právě to podnítilo všechnu pompézní teatrálnost, která nejprve vytvořila modloslužbu a pak obrazoborectví. Právě z toho vzešla celá květnatá tradice v níž návštěvníci divadel a řečníci na společenských večeřích mluvili o bardovi nebo labuti avonské tak dlouho, až bylo na sklonku viktoriánské éry třeba pro takového Bernarda Shawa snadné navrhovat edwardiánský masakr bardů a téměř naznačovat, že labuť vlastně byla husa. Celý problém do značné míry zavinily takzvané „Známé citáty“, což byly sotva i jen representativní citace nebo úryvky, které by se obešly bez vysvětlení. Citovat téměř kteroukoliv ze známých pasáží ze Shakespeara znamená minout se jejím smyslem. Je téměř zbytečné poukazovat na ty příklady, které by se skoro daly označit za obyčejné, jako třeba v případě těch, kdo říkají, že se Shakespeare ptá „Co na jménu záleží?“, což trochu vypadá, jakoby Shakespeare říkal, že vražda musí být spáchána, a nejlepší bude, když bude spáchána rychle. Populární dojem je vždy takový, že Shakespeare myslel, že na jménu nezáleží. Na celém Božím světě bychom přitom nenašli člověka, u kterého by bylo méně pravděpodobné, že si bude něco takového myslet, než člověka, který dokázal tak nádherně naplnit ústa mandragorou a hurikány a jmény Hesperidek či Herkula. Ona poznámka nemá žádného smyslu, vyjma čistě osobních okolností, které jí dodávají jisté palčivosti v ústech děvčete odsouzeného nenávidět muže, kterého miluje kvůli jménu, které jako by s ním nemělo nic společného. Hra, jíž se nyní zabýváme, není z tohoto katastrofálního pravidla žádnou výjimkou. Stará paní, která si stěžovala, že Hamlet je plný citátů, by jich v Králi Learovi našla skoro stejné množství. A měly by stejnou povahu jako ty z Hamleta nebo Romea a Julie. Ti, kdo je vyjmou z kontextu, tím vlastně vypouští celé pojetí hry. Takové citáty mají kouzelnou moc unavit svět několika danými a nespojitými slovy a přitom ponechávají svět v naprosté nevědomosti o skutečném významu těchto slov.
V Králi Learovi jsou také jistá slova, která každý slyšel stokrát a to v souvislostech, které byly buď záměrně, nebo nahodile absurdní. Všichni jsme četli nebo slyšeli někoho říkat: „že bolestněji nad zub hadový jest míti dítě nevděčné“. Už ta slova samotná zní, jako by se je pokoušel říct nějaký přiopilý herec nebo pitomá a senilní postava z komického románu. Nevím, proč by měla být zrovna takhle slova, jako slova, vybraná pro citát. Shakespeare psal uvolněně, obzvláště nedbalý býval, pokud šlo o metafory, libovolně je tvořil a míchal. Na téhle konkrétní metafoře o zubu není nic pozoruhodného, stejně dobře to mohl být zub vlčí nebo tygří. Citované verš je pozoruhodné jen pokud s nimi čteme i zbytek scény a s mnohem pozoruhodnější pasáží, která není citována nikdy. Celý smysl Learovy poznámky je v tom, že když je poprvé zasažen urážkou od Goneril, zasype ženu nadávkami, nejprve chce, aby neměla žádné děti, pak aby měla děti hrozné a nepřirozené, aby porodila netvora, aby cítila jak atd. Bez toho děsivého náznaku je had zcela neškodný a zuby má zatažené. Vůbec nechápu, proč jsou donekonečna opakované ty nejslabší věty z proslovů a ty nejsilnější nejsou zmiňovány nikdy.
Když si člověk vzpomene, kolik je v Learovi věcí, které nikdo neopakuje, třebaže by si je nutně musel zapamatovat, kdyby je četl, snadno by se mohl zatvrdit v děsivém podezření, že většina lidí Leara sotva kdy vůbec četla. Jsou tam totiž věci, které nikdo, kdo je jednou četl, nemůže zapomenout. Mezi vším hromobitím bouře zazní jako nový úder hromu, když šílenému králi poprvé přijde na mysl, že si nesmí stěžovat na vítr a bouři a blesky, protože to nejsou jeho dcery. „Vám jsem nikdy nedal království, svými dětmi jsem vás nenazval.“ A myslím, že onen velký vynález anglické imaginace, totiž nonsens, nevystoupal nikdy do takových výšin a vznešenosti nerozumu a hrůzy, jako když šašek žongluje s časem a prostorem a včerejškem a zítřkem a na konci svého řečnění střídmě povídá „Tohle proroctví měl pronést Merlin, protože já žiji dřív než on“. Tohle je jeden ze shakespearovských šoků či výpadů, které člověku berou dech. V téže scéně bouře a zoufalého bloudění najdeme ještě jeden příklad toho, co mám na mysli ohledně citací. Není to zrovna silný příklad, protože slova jsou tu krásná sama o sobě a často byla krásně aplikována na ubohé lidské situace, které jich tak docela nebyly nehodny. Na okolnostech, do kterých jsou skutečně zasazeny, je nicméně něco nejen nadřazeného, ale také docela překvapivě odlišného. Všichni jsme stokrát slyšeli o nějakém nešťastném provinilci proti zákonu nebo prostopášníkovi, který si zaslouží odpuštění, že „víc se hřešilo proti němu, než on zhřešil sám“. Takhle použitá nemají ta slova ani setinu významu a moci slov, jež použil Lear. Smysl oné pasáže je v tom, že se Lear staví kosmickým silám a vyzývá je, aby se utkali v posuzování, že on ve svém zoufalství nachází jakousi závratnou odtažitost intelektu a ve své vlastní záležitosti nachází rovnováhu v jakési šílené nestrannosti. Bouři zuřící kolem něj vnímá jako universální rozervání a vykořenění všeho, jako něco, co vyrve z kořenů všechny věci i nejtemnější a nejhorší kořeny člověka nadevše proradného a zoufale zlého. Postaven před nejděsivější sebepoznání potvrzuje, jasně a prudce jako úder blesku, že jeho utrpení musí být větší, než jeho hříchy. Je to možná ta nejvíce ohromující věc, jakou kdy člověk řekl, bez ohledu na to zda měl nějaký člověk právo ji říct. Těžko to může překonat třeba i kniha Job. A specifickou sílu těchto slov oslabuje, pokud jsou, s libovolně velkým pochopením, užívána jako veselé a laskavé odhady ohledně slabosti druhých lidí.
V Shakespearově mysli měly silné a důležité místo jisté abstrakce, bez nichž moderní lidé jeho hrám velmi špatně rozumí, když si nevšímají ničeho jiného, než realistických detailů o jednotlivcích. Celým Králem Learem, podobně jako celým Richardem Druhým, se kupříkladu vine abstrakce, která byla pro člověka Shakespearovy doby ohromně živou skutečností, totiž idea krále. Pod jménem, velmi nešťastným jménem, božského práva se míchala s parlamentními a sektářskými rozmíškami, které posléze zcela snížily a umenšily jeho důstojnost. Božské právo bývalo ale původně mnohem lidštější. Znamenalo zhruba tolik, že existují tři formy, v nichž může člověk přijímat ideu spravedlnosti nebo autority obce a státu a to formy shromáždění, dokumentu či člověka. Král Lear je člověk, ale je či byl člověkem posvátným či svátostným a to je také důvod proč může být člověkem znesvěceným. I ti, kdo dávají přednost tomu, aby jim vládl svitek zákona, nebo shromáždění kmene musí chápat, že si lidé mohli, a zase mohou přát, aby jim vládl člověk a že tam, kde toto přání existuje, se člověk skutečně nestává božským, ale jistě odlišným. Není náhodou, že Lear je jak král, tak otec a že Goneril a Regan jsou nejen dcery, ale i zrádkyně. Zrada, nebo to, co je jako zrada vnímáno, láme srdce světa a to bylo jen zřídka tak téměř zlomeno jako zde.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s