Esopovy bajky

Aesop’s Fables
Esop ztělesňuje v lidských dějinách nikoliv nerozšířený epigram, že si totiž svůj věhlas zasloužil proto, že si ho nikdy nezasloužil. Pevné základy zdravého rozumu i chytré záblesky neobyčejného rozumu, které jsou pro všechny jeho bajky příznačné, patří nikoliv jemu, ale lidstvu. V nejranějších lidských dějinách je autentické vše, co je universální, a vše, co je universální je anonymní. Pro takové případy je tu vždy nějaký ústřední člověk, který si jako první dal tu práci a takové příběhy posbíral a pak sklízel věhlas, že je stvořil. Získal slávu, a celkem vzato, si ji zasloužil. V takovém člověku muselo být něco velkého a lidského, něco z lidské budoucnosti a lidské minulosti, i kdyby to takový člověk použil jen k tomu, aby minulost okradl nebo budoucnost ošidil. Třeba Artušův příběh mohl být skutečně spojen hlavně s bojujícím křesťanstvím upadajícího Říma nebo s hlavně s pohanskými tradicemi skrytými ve velšských kopcích. Ale slova „Mappe“ nebo „Mallory“ budou vždy znamenat Krále Artuše, i když třeba najdeme lepší a původnější počátky než Mabinogian, nebo napíšeme horší a pozdější verze než jsou „Idylls of Kings“. Pohádky pro nejmenší děti mohly přijít s indoevropskou rasou, nyní naštěstí již vyhynulou, z Asie, mohla je také vymyslet nějaká uhlazená francouzská dáma nebo gentleman jako Perrault: možná jsou i tím, co o sobě tvrdí. Nejlepší výběr takových příběhů bychom ale vždy měli nazývat Pohádkami bratří Grimmů, prostě proto, že je to nejlepší sbírka.
Historický Esop, nakolik byl historický, byl podle všeho fryžský otrok, nebo alespoň člověk, který nebyl zvlášť a symbolický obdařen fryžskou čapkou svobody. Žil, žil-li, v šestém století před Kristem, v době Kroisově, jehož příběh tak milujeme a podezíráme jako všechno ostatní o Herodota. Jsou tu též příběhy znetvořených rysů a bystré prostořekosti jazyka, příběhy vysvětlující (jak pravil jistý slavný kardinál), aniž by to omlouvaly, proč byl shozen v Delfách z vysokého srázu. Je na těch, kdo Bajky čtou, aby posoudili, zda byl shozen kvůli tomu, že by ohavný a urážlivý nebo proto, že byl velmi morálně poučný a že měl pravdu. Není ale pochyb o tom, že obecná legenda o něm jej řadí k plemeni, jež je v našich moderních srovnáních až příliš snadno opomínáno, plemeni velkých filosofů-otroků. Esop mohl být smyšlený stejně jako strýček Remus, byl také, jako strýček Remus, faktem. Je faktem, že ve starém světě mohli být otroci uctíváni jako Esop, nebo milováni jako strýček Remus. S podivením si můžeme všimnout, že oba velcí otroci vyprávěli své nejlepší příběhy o zvířatech a ptácích.
Ať už si ale Esop po právu zaslouží cokoliv, lidská tradice zvaná Bajky tu není díky němu. Ta začala dávno před tím, než nějaký sakrastický propuštěnec z Frýgie byl nebo nebyl svržen ze srázu a přetrvává dávno po něm. Uvědomit si tento rozdíl je nám vskutku ku prospěchu, protože Esop pak svojí efektivitou vyniká nad jiné pohádkáře. Pohádky bratří Grimmů sesbírali, při vší jejich nádheře, dva němečtí badatelé, a když nic jiného, tak o nich víme víc, než o fryžském otrokovi. Pravda je samozřejmě taková, že Esopovy Bajky nejsou Esopovy bajky o nic víc, než Pohádky bratří Grimmů kdy byly pohádkami bratrů Grimmových. Jenže pohádky a bajky jsou dvě naprosto odlišné věci. Rozdílů mezi nimi je mnoho, ten nejprostší je ale dostatečně zřejmý. V žádné dobré bajce nemohou vystupovat lidské bytosti. Žádné dobré pohádky se bez nich neobejdou.
Esop, Babrius, nebo jak se vlastně jmenoval, chápal, že v bajce musí být všechny postavy neosobní. Musí být podobné algebraickým abstrakcím nebo šachovým figurám. Vlk musí být vždy silnější než lev, tak jako jsou čtyři vždy dvojnásobkem dvou. Liška se v bajce musí pohybovat stejně úskočně, jako kůň po šachovnici nikdy neskáče rovně. Ovce musí v bajkách vždy pochodovat vpřed tak, jak chodí šachoví pěšci. Bajka nesmí připustit křivolaké braní figur pěšcem, nesmí připustit to, co Balzac nazval „vzpourou ovcí”. Pohádka se na druhé straně celá točí kolem středu tvořeného lidskou osobou. Kdyby nebylo hrdiny bojujícího s draky, nevěděli bychom ani, že nějací draci existují. Kdyby nebyl nějaký dobrodruh vyvržen na neobjevený ostrov, zůstal by ten neobjevený. Kdyby třetí mlynářův syn nenašel začarovanou zahradu, kde stojí sedm bílých a zmrazených princezen, proč by pak měly zůstávat bílé, zmrzlé a začarované. Pokud neexistuje žádný osobní princ, který by našel Šípkovou Růženku, tak ta prostě zůstane spát. Bajky stojí na docela opačné ideji, totiž, že vše je sebou samým a v každém případě bude za sebe samé mluvit. Vlk bude vždy sobecký, liška bude vždy podšitá. Cosi podobného se mohlo rozumět uctíváním zvířat, v němž se spojovali Egypťané, Indové a mnohé další velké národy. Myslím, že lidé nemilují brouky, nebo kočky nebo krokodýly se zcela osobní láskou, ctí je spíše jako výrazy oné abstraktní a anonymní energie v přírodě, nad níž každý žasne, a atheista z ní musí mít hrůzu. Proto ve všech bajkách, které mohou, a nemusí být, Esopovy, působí všechny zvířecí síly jako síly neživé, jako velké řeky nebo rostoucí stromy. Je omezením a ztrátou všech takových věcí, že nemohou být ničím, než samy sebou, je jejich tragedií, že nemohou ztratit svou duši.
Takové tedy je nesmrtelné ospravedlnění bajky, totiž že nemůže nejprostším pravdám učit tak prostě, aniž bychom lidi neproměnili v šachové figurky. O tak prostých věcech nemůžeme mluvit bez toho, aniž bychom neužili zvířat, která vůbec nemluví. Představte si na okamžik, že byste vlka proměnili v sobeckého barona, nebo lišku v protřelého diplomata. Okamžitě si uvědomíte, že i baroni jsou lidé, nedokážete zapomenout na to, že dokonce i diplomaté jsou lidé. Vždycky budete hledat nějakou nahodilou dobrou náladu, která by měla provázet brutalitu kteréhokoliv brutálního člověka. Budete hledat ono připuštění všech jemných věc, včetně ctnosti, které by mělo existovat v každém dobrém diplomatovi. Jakmile něco postavíte na dvě nohy místo čtyř a otrháte tomu peří, nemůže se ubránit tomu, abyste se ptali po lidské bytosti, ať už hrdinské, jako v pohádkách, nebo nehrdinské, jako v moderních románech.
Ovšem používáním zvířat v tomto strohém a arbitrátním stylu, podobně jako jsou užívána na heraldických štítech nebo ve starověkých hieroglyfech se lidem vskutku podařilo předat ony úžasné pravdy označované za truismy. Je-li rytířský lev rudý a bujný, je rudý a bujný strnule, pokud posvátný ibis stojí kdekoliv na jedné noze stojí na jedné noze věčně. V tomto jazyce, jakési velké zvířecí abecedě, jsou napsány některé z prvních filosofických jistot člověka. Tak jak se dítě učí abecedu, kde anglicky je a jako osel (ass) b jako býk (bull) a c jako kráva (cow), tak zde se člověk učí prostší a silnější tvory spojovat s prostšími a silnějšími pravdami. Učí se, že tekoucí potok nemůže znečistit svůj vlastní pramen a že kdokoliv tvrdí, že to možné je, je lhář a tyran, že myš je příliš slabá na to, aby bojovala se lvem, ale příliš silná na to, aby ji udržely provazy, které svážou lva a že liška, která se nejvíc nají z plochého talíře se lehko může najíst nejméně z talíře hlubokého, že vráně, jíž bohové zakázali zpívat bohové nicméně zajistili sýr, že když koza nadává z vrcholu hory nenadává to koza, ale hora. Všechno to jsou hluboké pravdy hluboce vyryté do kamení či skal všude tam, kudy prošel člověk. Vůbec nezáleží na tom, jak jsou staré nebo jak jsou nové, jsou abecedou lidstva, která podobě jako tolik jiných forem primitivních obrázkových písem používá jakékoliv živé symboly, jimž dává člověk přednost. Všechny starodávné a universální příběhy jsou o zvířatech právě tak, jako jsou o zvířatech nejnovější objevy v nejstarších prehistorických jeskyních. Člověk ve svých prostších příbězích vždy cítil, že je sám o sobě příliš tajuplný, než aby ho bylo možné kreslit. Ovšem legendy, které pod těmito hrubými symboly byly všude stejné a ať už bajky začaly s Esopem nebo s Adamem a ať už byly německé a středověké jako Lyšák Reynard nebo francouzské a renesanční jako La Fontaine, poučení je všude v zásadě stejné, že totiž pýcha předchází pád a že člověk může být prohnaný až příliš. Nenajdete žádnou jinou legendu než tuhletu napsanou na kamenech rukou jakéhokoliv člověka. Existují bajky všech druhů a dob, ale z bajky plyne jen jedno poučení, protože všechno dává jen jedno ponaučení.