Z obou stran Alenčina zrcadla

Both Sides of the Looking-Glass
Všichni říkám, že srovnávání je ošklivé, zajímalo by mně ale, zda někdo z nás ví proč. Na úrovni abstrakce je porovnávání jediný způsob jak ověřit stupně a kvality, jako v případě onoho zoologa, který považoval za přesný a vyčerpávající popis žirafy, když řekl, že je vyšší než slon, ale není tak tlustá. Nevidíme tu žádný příznak zlomyslnosti, nic co by naznačovalo, že by byl krutý k volně žijícím slonům nebo nadmíru rozmazloval a ochočoval své žirafy. Jakmile ale přejdeme od přírody k lidské přirozenosti, začnou všechna přirovnání vyznívat jako podceňování. Nepříjemného vědce nebo intelektuála označíme za pedanta nebo ješitu, ale pro příjemného intelektuála žádné zvláštní slovo nemáme. Společenského člověka špatné sorty můžeme označit za snoba, ale pro správný druh společenských lidí zvláštní slovo nemáme. Děsivá nutnost nás tak dohání k tomu, že o svých přátelích říkáme, že jsou „,milí“. Představte si, že říkáme, že je „milý“ o dr. Johnsonovi, o Foxovi nebo o Nelsonovi. Takové označení nenabízí nijak zvlášť svěží nebo rozmanité portréty.
Četl jsem, souběžně, dvě knihy o mužích, kteří byli „milí” a jejichž knížky byly „milé”. Byli to dva velcí vypravěči příběhů pro děti z devatenáctého století. Také byli tak dokonalými vzájemnými protiklady, jak je to jen u dvou lidí možné, pokud bych ale chtěl víc, než o nich tvrdit, že jsou „milí” a pokusil se je porovnat nebo říct, jaký jeden či druhý je, znělo by to určitě tak, že jednoho chválím a druhého ostouzím. Jedním z nich byl Charles Dodgson, obecně známý jako Lewis Carroll, oxfordský don a velmi viktoriánský anglický duchovní, druhým byl Hans Christian Andersen, podivný, svérázný a visionářský dánský venkovan a autor nesmrtelných pohádek.
Když řeknu, že Lewis Carroll byl velmi viktoránský, bude to znít jako výtka, i když by to měl být současně i kompliment i výtka, třebaže je mnohem náročnější nalézt slova, která by se hodila pro to, co bylo ve viktoránské Anglii dobré, než pro to, co bylo špatné. Když řeknu, že don Dodgson byl ve srovnání s venkovanem Andersenem konvenční, dobře si žil nebo že byl vážený, budou taková slova znít nevlídně, ale to jen proto, že k vyjádření oněch opravdu vlídných věcí, která často souvisí s konvencemi či pohodlným životem není žádných vlídných slov.
Nazývat viktoriánskou éru toliko konvenčním a pohodlnou a zapomínat, že dala vzniknout novému druhu poesie, který byl nanejvýš nespoutaný a nanejvýš nevinný, je nehorázná pitomost. Byla to poesie ryzího nonsensu, která se do té doby na světě neobjevila a možná se už ani neobjeví. Lewis Carroll nebyl jediným příkladem, lepší byl, řekl bych, Edward Lear a ztratil bych slovo i za Katawampus a další příběhy soudce Parryho, které děti milovaly přinejmenším stejně. Dopisy Lewise Carrolla dokazují, že nejenže děti miloval, ale že i děti milovaly jeho, myslím si nicméně, že jeho intelektuální výpady byly zaměřené na dospělé. U Lewise Carrolla je vše součástí toho, čemu on říkal Hra logiky a je mimochodem velmi viktoriánské uvažovat o logice jako o hře. Viktoriáni si museli vymyslet jakýsi nemožný ráj, kde by se mohli oddávat dobré logice, pro všechny skutečně důležité věci totiž dávali přednost logice špatné. To není paradox, rozhodně to ale byli oni, kdo z toho paradox dělal. Macaulay a Bagehot a všichni jejich učitelé je učili, že britská konstituce musí být nelogická—oni tomu říkali, že je praktická. Přečtěte si velký reformní zákon a pak si čtěte Alenku v říši divů—a podobnost s Alenkou vás zarazí. Aby byli logičtí, museli se vypravit do pohádky. Mám proto podezření, že to vůbec nejlepší, co Lewis Carroll napsal nebylo to, co psal dospělý muž pro děti, ale co psal don pro druhé dony. Ty nejbrilantnější črty nejsou jen matematické, ale také zralé. Deset přednášek proti heresi pouhé relativity by se dalo založit na oné jedné dokonalé větě: „Viděl jsem kopce, ve srovnání s nimiž by to bylo jen údolí.”
Lze ovšem pochybovat o tom, zda malá děvčata, pro která psal, byla trýzněna relativistovou skepsí. A to svým způsobem patří k slávě Lewise Carrolla. Nejenže učil děti, aby se stavěly na hlavy, on učil stát na hlavě i dony. Stavět se na hlavu je pro ni dobrý test. Když si viktoriáni chtěli udělat prázdniny, udělali si je, opravdové intelektuální prázdniny. Vytvořili si svět, který přinejmenším mě připadá jako cizí dům; udělali si tajné volno a svět, kde se obludy, které by byly v jiných pohádkách děsivé, stávaly ochočenými domácími miláčky. Téhle slávy je nic nezbaví. Byl to nonsens pro nonsens. Pokud bychom se ptali, kde bylo toto kouzelné zrcadlo nalezeno, pak by odpověď zněla, že bylo nalezeno mezi velmi vypolstrovaným viktoriánským nábytkem, jinak řečeno, vše se to stalo díky historické náhodě, která tomu chtěla, že Dodgson a Oxford a Anglie byli v dané chvíli velmi zabezpečení a v pohodlí. Věděli, že nebudou žádné boje a sváry, vyjma stranického systému, v němž se Tweedledum a Tweedledee domluvili, že svedou bitvu a ta byla mnohem méně zřejmá, než jejich shoda. Věděli, že jejich Anglii nečeká ani invase ani revoluce, věděli, že bohatne obchodem, neuvědomovali si, že zemědělství umírá a že je možná už po smrti, neměli žádné venkovské rolníky.
Svůj pravý opak našli v dalším velkém milovníkovi dětí, jehož příběh je obdivuhodně vypovězen v The Life of Hans Christian Andersen od Signe Toksviga. Hans Andersen byl sám venkovan a vzešel ze země, který je pořád zemí rolnickou. Hans Andersenem tisíci způsoby představoval pravý opak dona pohodlně žijícího ve skrytu před světem ve svém dobře polstrovaném viktoriánském salonu. Hans byl vystaven každému vanoucímu větru, jako rolník na svém poli, jako venkovan na evropských bojištích. Nějak ale vyrostl, plný oné směšné a chamtivé ambice, kterou oxfordští donové neprojevují. Zakusil všechny skutečnosti včetně své vlastní slabosti a svých vlastních žádostí a tužeb. Udělal stovky věcí, některé byly idiotské a pan Dodgson by je shledal nemyslitelnými, ale protože byl venkovan, měl své výhody. Zůstával v kontaktu s ohromnou tradicí země či půdy, v záležitostech tajemna a nádhery—nemusel si vymýšlet pohádky nového a poněkud umělého druhu z trojúhelníků a sylogismů.
Hans Andersen byl nejen dětmi milovaným strýčkem, on byl i dítětem. Byl jedním z oněch velkých dětí naší křesťanské minulosti, jež nebesa poctila onou přízní, jež se jmenuje zastavený vývoj. Jeho chyby byly chybami dítěte-a byly to chyby velmi protivné. Proč budou stárnoucí muži, až si tuhle knížku přečtou, Hanse Andersena milovat? Moje odpověď zní, že kvůli tomu, že nejvíce láskyhodnou věcí na světě je pokora. Nu Hans Andersen se vyznačoval nesmírnou marnivostí, která se zakládala na pokoře. Vím, že moderní psychologové tuto kombinaci označují za komplex méněcennosti, ale v člověku, který neskrývá svou marnivost je vždy jistý prvek pokory.
Nikdo to nikdy neukazoval tak nepokrytě a bezostyšně jako Hans Andersen. Mým cílem tu ale je jen podnítit myšlenky, které probouzí ony protikladné typy a doufám, že ani jeden z nich nebude zapomenut jako pouhá pohádka pro nejmenší děti. Doufám, že nebudu špatně pochopen, když řeknu, že Hans Andersen byl možná ještě větší proto, že by sám imitátor. Onen velký venkovan, velký básník v prose, měl onu rolnickou kvalitu, o kterou vikttoriáni přišli—starý mystický cit pro běžné materiály života. Hans Andersen by na téhle straně zrcadla našel víc, než Alenka našla za ním. Na druhé straně jsou fantastické matematické projekce, ale proč chodit za zrcadlo, když všechen zbývající nábytek, všechny židle a stoly, mohou oživit skřítkové či elfové?
Moje srovnávání začínají být ošklivá. Je to proto, že ve slovech chvály není žádných variací. Rozlišování zní jako znevažování. Co je lepší: vydestilovat z tuhé komerční pevnosti moderního světa divoké nové víno nebo med intelektuálního nonsenu, nebo rozšířit ono velké a nádherné nahromadění lidové imaginace minulosti a vytvořit s originální notou, onu velkou pohádku, která je opravdu lidovým vyprávěním? Vím jen tolik, že pokud se mně pokusíte připravit o jedno či druhé, bude z toho hádka a svár.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s