Velký jako život u Dickense

As Large as Life in Dickens
Nic není pro Dickense charakterističtější, a nic ho tak nehandicapuje před malátným moderním čtenářem, než ohromné zalidnění jeho jeviště nespočetnými postavami, kterou jsou tak dobře vykreslené, až to z toho jde hlava kolem. Prošel si obdobím, kdy bylo mezi jistými lidmi zvykem ho zesměšňovat, ale veškerá lhostejnost k Dickensovi vzešla z podivné myšlenky, že literatura má napodobovat život. Když byl v plném rozmachu realismus, bylo snadné podotýkat, že nikdy neexistovala osoba tak strašlivá jako Quilp nebo tak velevýmluvná jako Snodgrass nebo tak nevybíravá jako Ralph Nickleby, nebo tak naprosto tragicky směšná jako Malá Nell. Jenže z realismu jsme unaveni. Náhle jsme si uvědomili fakt, že umění nemá nic společného s kopírováním. Je to sice podivné, ale je pravda, že totéž hnutí a objev, které ospravedlnilo Aubrey Beardsley bylo ospravedlněním i pro Dickense.
Dickens byl samozřejmě značně handicapován běžně rozšířeným zvykem svých obdivovatelů chválit ho za špatné věci. Je vychvalován za to, že píše „jako ze života“, zatímco jeho pravou předností není to, že jeho dílo je jako ze života, ale to, že je živé. Když je Dickens viněn z přehánění, je běžné slyšet, že někdo řekne „Potkal jsem člověka, který byl přesně jako Pecksniff“. Nikoho takového samozřejmě nepotkal, to už by se mohl setkat s někým, kdo byl hotový Kaliban. A i kdyby někoho přesně podobného Pecksniffovi potkal, ještě by scházelo mnoho k důkazu, že Dickens nebyl velkým romanopiscem. Jelikož se navzájem přesně nepodobají dva lidé v reálném životě, nemusí se fiktivní postava přesně podobat reálné osobě. Musí být doplněním již existující řady reálných postav. Jeho vášně a tradice, jeho instinkty a vzpomínky mají být smíseny do naprosto nových kvalit a do naprosto nových barev, nikdy dříve neviděných od samého počátku na paletě života. Platí-li (a já věřím, že ano), že v celém širém vesmíru nikdy neexistovala ani nebude existovat osoba přesně podobná paní Micawber, pak víme, že paní Micawber je jako živá. Víme, že Dickens tvořil tak, jak tvoří sám Život.
To je mnohem vyšší smysl, v němž je velké umění „jako živé“, tedy mnohem vyšší, než v běžném smyslu, v němž je tato fráze užívána. Velká literatura se podobá životu. Ne proto, že by věrně odpovídala listoví na stromech nebo vzorku koberce nebo slovům, která lidi doopravdy používají. Jako živá je proto, že v sobě onu překypující energii života, jeho schopnost tvořit, jeho smysl pro naději a paměť, jeho vědomí téměř nesmrtelné vitality. Velká literatura je zkrátka jako živá proto, že sama žije. Dickensův obdivovatel by se proto měl stydět za to, že velkého mistra hájí předstíráním, že nepřeháněl. Přeháněl na základě téhož živoucího zákona, který má ptáky k tomu, aby v čase páření cvrlikali, a koťata pudí k tomu, aby se prala se svým ocasem. Vášní, která stojí za vším jeho dílem je radost a poslední známkou přehánění je naprostá nezbytnost velké literatury radosti.
Tento omyl o Dickensovi vzniká samozřejmě proto, že kritická generace zcela zapomněla, že něco takového jako velká literatura radosti vůbec existovalo. Upadli jsme do způsobu myšlení, podle kterého je literatura útočištěm pro slabé povahy, že literatura může vyjadřovat všechny podivnější a temnější nálady, všechny nálady lítosti či vzpoury nebo váhání, ale nikdy nemůže vyjádřit ono universální rozpoložení plynoucí jako řeka nebesy i zemí, v němž všechny věci svolují, že budou na živu. Dickens nám připadal vulgární a nemožný a rozbředle neumělecký z toho prostého důvodu, že je na nás příliš silný. Jeho udivující davy a zástupy postav, jeho nesmírné a klikaté cestování po Anglii a Americe, jeho nekonečné hostiny a konversace, jeho intensivní realismus a jeho horečná nereálnost, to všechno jsou projevy dosti nenasytitelné a všežravé moci mentální rozkoše, k níž naše doba ztratila klíč. Byl posledním z velkým komických autorů, od jeho časů jsem přišli o schopnost spojení mezi slovy velký a komický rozeznávat. Zapomněli jsme, že Aristofanés a Rabelais stojí vedle Aischyla a Danta, že jejich bláznovství bylo moudřejší a solidnější, než naše moudrost a že jejich lehkovážnost přestála stovky filosofií. Dickens přeháněl a je to jeho přednost, nikoliv chyba, je to přehánění stejného druhu jako přehánění velkého francouzského humoristy, jehož dychtivá a téměř obludná síla štěstí se spokojila toliko s obrem, který mohl zdvihnout svou hlavu nad Notre Dame a odjet se zvony na své uzdě. Proto se Dickens pro dnešní ortodoxní umělecký svět stal tím, čím se Rablais stal pro mnohé moderní školy—čímsi skrytým za přemírou vtipkování, za hotovou temnotou radosti.
Je mnoho důkazů o tom, že velkou pravdou a vášní za Dickensovým dílem byl právě tento smysl pro radost ve věcech, zrovna tako jako velkou pravdou a vášní za Thackerayem byl smysl pro jejich takřka posvátný pathos, nebo jako velkou pravdou a vášní za Hawthornem byl smysl pro jejich divný význam. Ovšem nejlepší důkaz ze všech spočívá v tom, že Dicknes neměl v ničem úspěch tak triumfální, jako v popisu typu člověka, který v tomto světě nemá ani peníze ani čest a jehož existence v něm zjevně plně závisí na jeho dobré náladě a schopnosti poznávat nádheru prchavých okamžiků. Všechny Dickensovy hrdiny, klacky, a všechny jeho hrdinky, panenky, můžeme samozřejmě pohodit stranou, protože skutečně ideální Dickensovou postavou je William Micawber. Jeho druhá nejlepší postava, Dick Swiveller, je člověkem stejného druhu, oba představují jakéhosi odrbaného básníka, kterého nikdy nemůže zabít jeho trvalý nedostatek peněz a naprostý odpor vůči společenskému pořádku, a to kvůli jeho věčné zálibě ve starých vzpomínkách a velmi starých citátech. Podobají se ve své zaměnitelnosti, ve své chudobě, ve svých trvalých a drtivých neúspěších, ve své tajemné, leč nezlomné, nesmrtelnosti. Nikdy nekončí, protože sice jsou hlupáci a lumpové, ale drží se čehosi, co patří nikoli společnosti, ale duši: moci radosti. A všimněme si, že když Dickens popisuje postavy, které jsou jeho srdci nejbližší, je nejen dychtivý, živý a zábavný jako vždy, ale je věrnější faktům ještě víc, než je u něj zvykem. Pecksniff je oduševnělý a zábavný strašák čistě pro legraci, ale žádný takový pokrytec na této ubohé zemi nikdy nežil, setkáme se s ním v lepším a smělejším světě. Pan Squeers je zvnějšku dobrá, černá groteskní postava, nemá ale žádný vnitřek. Ale Micawber a Swiveller (zejména pak ten druhý) přesně odpovídají toku života, chápu humor svého vlastního přehánění, žijí vědomě a otevřeně ze své vlastní dobré nálady. A Dickens se v nich opravdu dotýká problémů a prvků velikosti, které jsou staré jako svět a velké jako kterákoliv tragedie. Dotýká se kupříkladu velké tragedie Irska, které po nepočetných tragediích pořád žije z nestoudného veselí. A především se dotýká věci chudých mas, které miloval. Viděl hlouběji, než stovky statistiků a filantropických ekonomů. Na světě nebylo zapálenějšího a vzpurnějšího radikála, než byl on. Viděl ale, že žádná z kalkulací smrtelných hodin lidí nepočítal s nesmrtelným okamžikem.

A teď už do postele

And So To Bed
Nebudu tvrdit, že Angličan je nejprohnanější ze vší polní zvěře, protože zjevně není zvíře, tím méně had a ještě méně ďábel. Je ale pravda, že v mnoha ohledech je nejsložitějším druhem v celém křesťanstvu. Nikdy není tak komplexní, jako když není plně při vědomí a zejména, když poslední zákrut jeho bludišti podobné složitosti nabude takové podoby, že se hlásí k prostotě, že je tak drsný, tvrdý a přímočarý jako major Bagstock. A jedna z nejpodivnějších věcí na něm je nevědomé nebo polovědomé umění či dovednost, s níž uspořádává historii a lidská fakta tak, aby se sám uklidnil a uspokojil, aniž by si jasně uvědomoval, co dělá nebo proč to dělá. Angličan je popravdě řečeno jediným člověkem opravdu stvořeným pro psychoanalysu. On opravdu instinktivně staví napůl symbolické a napůl tajnůstkářské zástěny a scenerie, aby skryl tajné myšlenky. To všechno mi přišlo na mysl, když jsem četl výtečný poslední svazek pana Arthura Bryanta o Pepysovi: Samuel Pepys: The Years of Peril .
Devět z deseti lidí v této zemi, vyjma té úplně nejnegramotnější třídy, vám s určitou jistotou řekne, kdo to byl Pepys. Byl to zvláštní chlapík, který si vedl Deník. Byl to pěkný výtečník a zajímavost jeho Deníku spočívá především v doznáních nevěr vůči jeho manželce či flirtování s komornou. Psal v podivně krátkých větách, často parodovaných v novinách a co nejvíce zápisů končil frází „a teď do postele“. Je hodně divné, že se právě tohle všeobecně ví a nic dalšího se o tomhle člověku neví. Onen mírně skandální deník totiž vedl jen po poměrně krátkou dobu v poměrně mladých letech svého života a i tak je míra pohoršlivosti přeháněna. Nebylo tehdy, a možná není ani dnes, v Anglii mnoho mužů, jejichž upřímné zpovědi z mládí by byly výrazně odlišné. Zbytek jeho života byl přitom veřejným životem praktické užitečnosti a hluboké důležitosti. Byl to Pepys, a s ním zhruba jeden další člověk, kdo z Anglie udělal velkou námořní velmoc. Odpověď, lze obecně předpokládat, bude taková, že veřejnost nejprve slyšela o Deníku, už dávno, a teprve později zvědaví badatelé vyšťourali podrobnosti o úředním činiteli. Deník byl psán v obtížné šifře, zjevně nerozluštitelné a dlouho nerozluštěné. Ovšem Pepysův politický život nebyl o nic soukromější, než veřejný život Cromwella nebo kardinála Wolseye. Političtí nepřátelé se ho pokoušeli napadnout a zbavit úřadu tak veřejně jako Warren Hastings ve Westiminster Hall, mohl být popraven stejně veřejně jako Karel I. na Whitehallu. Řečeno proslulou větou kralovraha, takové věci se nedělají v koutě. Jeho nepřáteli byli nejpřednější muži doby jako Shaftesbury nebo Halifax a ti zaplnili ulice davy ostrých hochů se zelenými páskami, kteří volali po krvi takových služebníků koruny. A ten povedený chlapík z Deníku v bouři obstál a politiku, která vyslala na vodu anglické loďstvo, jí jako loď také provedl. Bojoval za bojovou flotilu, víceméně moderního typu, právě tak jak se Cobden bil za volný obchod nebo Gladstone za Home Rule (samosprávu v Irsku pozn. překl.) A nic odpovídajícího „a teď už do postele“ dokud se nepostaral o to, aby se tyhle lodi dostaly do přístavu. Proč je tedy tahle nanejvýš patriotická část prakticky vynechaná z našich spíš až příliš patriotických dějepisů? Proč je její hrdina znám jen jako šašek pomrkávající na komornou? Není tu žádný důvod, který bychom mohli označit za prostý, ve smyslu povrchní. Pepys byl velice normální příslušník národa, protestant jako každý druhý a stejně ostrovního smýšlení jako většina ostatních. Angličané a zejména angličtí historikové jsou nadmíru oddaní tomu, co je národní a obzvláště tomu, co je nové. A sotva budeme přehánět, když řekneme, že mohl napsat „Samuel Pepys“ jako podpis řemeslníka či architekta pod slovo Victory, tam, kde zářilo na lodi Nelsonově.
Existuje jen jedno vysvětlení. Jiné být nemůže a je to tohle: Nemůžete chválit Pepysův patriotismu, aniž byste současně nepochválili patriotismus Jakuba II, poté Jakuba, vévody z Yorku. Nemůžete ten příběh vůbec vyprávět, aniž byste zcela jasně a zřetelně neukázali, že protestant Samuel Pepys by nemohl nikdy začít pracovat, a zcela jistě by nikdy vykonat své dílo, bez oddané praktické podpory a dokonce pobízení papežence Jakuba Stuartovce. A jeho příběh se má vyprávět jen proto, aby se prosadilo jen jedno ponaučení, že totiž papeženectví bylo nepřítelem patriotismu. Jednoduše řečeno musíte přiznat, že vladař, který udělal víc než kdo jiný pro to, aby Británie vládla na vlnách, byl přes tytéž vlny vyhnán do exilu, prostě a výlučně proto, že by římským katolíkem. A učinit zadost patriotismu jednoho ubohého vládního úředníka bylo víc, než si angličtí historici troufali připustit. Jediná katastrofa, v podobě katolické kočky vypuštěné z protestantského pytle by postavila na hlavu celé oficiální akademické Dějiny Anglie.
Jak jsem ale už řekl, jde tu o to, že celá záležitost je téměř nemyslitelně subtilní, téměř polovědomá a současně kolektivní i utajovaná. Je to jakési matné, ale opakované gesto (jako když někdo hladí kočku), které celou tuto svěží část historie uspalo a příběh vytvarovalo tak, aby upokojil úspěšnou stranu. Neexistuje žádný zákaz toto období zkoumat, žádný otevřený oficiální příkaz zaujmout určitou linii, byl tu prostě instinkt jít cestou nejmenšího odporu. Hlavní fakta doby byla zřídka i jen rozporována, byla prostě jen opomíjena. A dokážu si představit, že by se na mně muž z ulice, který je docela ochotný se o Pepysovi bavit, díval s prostým úžasem, že tu bylo jakési spiknutí s cílem spojovat Pepyse jen s jeho Deníkem. Není Deník velmi zábavná kniha? Je. Nebyl Pepys protestant? Byl. Nechválíme obvykle patrioty, zejména patrioty protestantské? Chválíme. Pokud by ale Pitt nebo Palmerston nebo Disraeli napsali velmi zábavné Deníky, lidé se o nich bavili s odkazem na jejich státnictví a pak by řekli „Vždycky ve svém Deníku je velmi zábavný. Četl jste jeho Deník?“
Tato velmi nejasná sdílená myšlenka či tichá strategie vybudovaly v této zemi dosti abnormální stav mentálního a morálního pohodlí. A víme, jelikož nám to říká pan Winston Churchill ve Strand Magazine, že máme vznešený parlament a víc svobody, než kterýkoliv cizinec a že chudák má u našich soudů stejnou šanci jako boháč. A teď už do postele.