A teď už do postele

And So To Bed
Nebudu tvrdit, že Angličan je nejprohnanější ze vší polní zvěře, protože zjevně není zvíře, tím méně had a ještě méně ďábel. Je ale pravda, že v mnoha ohledech je nejsložitějším druhem v celém křesťanstvu. Nikdy není tak komplexní, jako když není plně při vědomí a zejména, když poslední zákrut jeho bludišti podobné složitosti nabude takové podoby, že se hlásí k prostotě, že je tak drsný, tvrdý a přímočarý jako major Bagstock. A jedna z nejpodivnějších věcí na něm je nevědomé nebo polovědomé umění či dovednost, s níž uspořádává historii a lidská fakta tak, aby se sám uklidnil a uspokojil, aniž by si jasně uvědomoval, co dělá nebo proč to dělá. Angličan je popravdě řečeno jediným člověkem opravdu stvořeným pro psychoanalysu. On opravdu instinktivně staví napůl symbolické a napůl tajnůstkářské zástěny a scenerie, aby skryl tajné myšlenky. To všechno mi přišlo na mysl, když jsem četl výtečný poslední svazek pana Arthura Bryanta o Pepysovi: Samuel Pepys: The Years of Peril .
Devět z deseti lidí v této zemi, vyjma té úplně nejnegramotnější třídy, vám s určitou jistotou řekne, kdo to byl Pepys. Byl to zvláštní chlapík, který si vedl Deník. Byl to pěkný výtečník a zajímavost jeho Deníku spočívá především v doznáních nevěr vůči jeho manželce či flirtování s komornou. Psal v podivně krátkých větách, často parodovaných v novinách a co nejvíce zápisů končil frází „a teď do postele“. Je hodně divné, že se právě tohle všeobecně ví a nic dalšího se o tomhle člověku neví. Onen mírně skandální deník totiž vedl jen po poměrně krátkou dobu v poměrně mladých letech svého života a i tak je míra pohoršlivosti přeháněna. Nebylo tehdy, a možná není ani dnes, v Anglii mnoho mužů, jejichž upřímné zpovědi z mládí by byly výrazně odlišné. Zbytek jeho života byl přitom veřejným životem praktické užitečnosti a hluboké důležitosti. Byl to Pepys, a s ním zhruba jeden další člověk, kdo z Anglie udělal velkou námořní velmoc. Odpověď, lze obecně předpokládat, bude taková, že veřejnost nejprve slyšela o Deníku, už dávno, a teprve později zvědaví badatelé vyšťourali podrobnosti o úředním činiteli. Deník byl psán v obtížné šifře, zjevně nerozluštitelné a dlouho nerozluštěné. Ovšem Pepysův politický život nebyl o nic soukromější, než veřejný život Cromwella nebo kardinála Wolseye. Političtí nepřátelé se ho pokoušeli napadnout a zbavit úřadu tak veřejně jako Warren Hastings ve Westiminster Hall, mohl být popraven stejně veřejně jako Karel I. na Whitehallu. Řečeno proslulou větou kralovraha, takové věci se nedělají v koutě. Jeho nepřáteli byli nejpřednější muži doby jako Shaftesbury nebo Halifax a ti zaplnili ulice davy ostrých hochů se zelenými páskami, kteří volali po krvi takových služebníků koruny. A ten povedený chlapík z Deníku v bouři obstál a politiku, která vyslala na vodu anglické loďstvo, jí jako loď také provedl. Bojoval za bojovou flotilu, víceméně moderního typu, právě tak jak se Cobden bil za volný obchod nebo Gladstone za Home Rule (samosprávu v Irsku pozn. překl.) A nic odpovídajícího „a teď už do postele“ dokud se nepostaral o to, aby se tyhle lodi dostaly do přístavu. Proč je tedy tahle nanejvýš patriotická část prakticky vynechaná z našich spíš až příliš patriotických dějepisů? Proč je její hrdina znám jen jako šašek pomrkávající na komornou? Není tu žádný důvod, který bychom mohli označit za prostý, ve smyslu povrchní. Pepys byl velice normální příslušník národa, protestant jako každý druhý a stejně ostrovního smýšlení jako většina ostatních. Angličané a zejména angličtí historikové jsou nadmíru oddaní tomu, co je národní a obzvláště tomu, co je nové. A sotva budeme přehánět, když řekneme, že mohl napsat „Samuel Pepys“ jako podpis řemeslníka či architekta pod slovo Victory, tam, kde zářilo na lodi Nelsonově.
Existuje jen jedno vysvětlení. Jiné být nemůže a je to tohle: Nemůžete chválit Pepysův patriotismu, aniž byste současně nepochválili patriotismus Jakuba II, poté Jakuba, vévody z Yorku. Nemůžete ten příběh vůbec vyprávět, aniž byste zcela jasně a zřetelně neukázali, že protestant Samuel Pepys by nemohl nikdy začít pracovat, a zcela jistě by nikdy vykonat své dílo, bez oddané praktické podpory a dokonce pobízení papežence Jakuba Stuartovce. A jeho příběh se má vyprávět jen proto, aby se prosadilo jen jedno ponaučení, že totiž papeženectví bylo nepřítelem patriotismu. Jednoduše řečeno musíte přiznat, že vladař, který udělal víc než kdo jiný pro to, aby Británie vládla na vlnách, byl přes tytéž vlny vyhnán do exilu, prostě a výlučně proto, že by římským katolíkem. A učinit zadost patriotismu jednoho ubohého vládního úředníka bylo víc, než si angličtí historici troufali připustit. Jediná katastrofa, v podobě katolické kočky vypuštěné z protestantského pytle by postavila na hlavu celé oficiální akademické Dějiny Anglie.
Jak jsem ale už řekl, jde tu o to, že celá záležitost je téměř nemyslitelně subtilní, téměř polovědomá a současně kolektivní i utajovaná. Je to jakési matné, ale opakované gesto (jako když někdo hladí kočku), které celou tuto svěží část historie uspalo a příběh vytvarovalo tak, aby upokojil úspěšnou stranu. Neexistuje žádný zákaz toto období zkoumat, žádný otevřený oficiální příkaz zaujmout určitou linii, byl tu prostě instinkt jít cestou nejmenšího odporu. Hlavní fakta doby byla zřídka i jen rozporována, byla prostě jen opomíjena. A dokážu si představit, že by se na mně muž z ulice, který je docela ochotný se o Pepysovi bavit, díval s prostým úžasem, že tu bylo jakési spiknutí s cílem spojovat Pepyse jen s jeho Deníkem. Není Deník velmi zábavná kniha? Je. Nebyl Pepys protestant? Byl. Nechválíme obvykle patrioty, zejména patrioty protestantské? Chválíme. Pokud by ale Pitt nebo Palmerston nebo Disraeli napsali velmi zábavné Deníky, lidé se o nich bavili s odkazem na jejich státnictví a pak by řekli „Vždycky ve svém Deníku je velmi zábavný. Četl jste jeho Deník?“
Tato velmi nejasná sdílená myšlenka či tichá strategie vybudovaly v této zemi dosti abnormální stav mentálního a morálního pohodlí. A víme, jelikož nám to říká pan Winston Churchill ve Strand Magazine, že máme vznešený parlament a víc svobody, než kterýkoliv cizinec a že chudák má u našich soudů stejnou šanci jako boháč. A teď už do postele.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s