Velký jako život u Dickense

As Large as Life in Dickens
Nic není pro Dickense charakterističtější, a nic ho tak nehandicapuje před malátným moderním čtenářem, než ohromné zalidnění jeho jeviště nespočetnými postavami, kterou jsou tak dobře vykreslené, až to z toho jde hlava kolem. Prošel si obdobím, kdy bylo mezi jistými lidmi zvykem ho zesměšňovat, ale veškerá lhostejnost k Dickensovi vzešla z podivné myšlenky, že literatura má napodobovat život. Když byl v plném rozmachu realismus, bylo snadné podotýkat, že nikdy neexistovala osoba tak strašlivá jako Quilp nebo tak velevýmluvná jako Snodgrass nebo tak nevybíravá jako Ralph Nickleby, nebo tak naprosto tragicky směšná jako Malá Nell. Jenže z realismu jsme unaveni. Náhle jsme si uvědomili fakt, že umění nemá nic společného s kopírováním. Je to sice podivné, ale je pravda, že totéž hnutí a objev, které ospravedlnilo Aubrey Beardsley bylo ospravedlněním i pro Dickense.
Dickens byl samozřejmě značně handicapován běžně rozšířeným zvykem svých obdivovatelů chválit ho za špatné věci. Je vychvalován za to, že píše „jako ze života“, zatímco jeho pravou předností není to, že jeho dílo je jako ze života, ale to, že je živé. Když je Dickens viněn z přehánění, je běžné slyšet, že někdo řekne „Potkal jsem člověka, který byl přesně jako Pecksniff“. Nikoho takového samozřejmě nepotkal, to už by se mohl setkat s někým, kdo byl hotový Kaliban. A i kdyby někoho přesně podobného Pecksniffovi potkal, ještě by scházelo mnoho k důkazu, že Dickens nebyl velkým romanopiscem. Jelikož se navzájem přesně nepodobají dva lidé v reálném životě, nemusí se fiktivní postava přesně podobat reálné osobě. Musí být doplněním již existující řady reálných postav. Jeho vášně a tradice, jeho instinkty a vzpomínky mají být smíseny do naprosto nových kvalit a do naprosto nových barev, nikdy dříve neviděných od samého počátku na paletě života. Platí-li (a já věřím, že ano), že v celém širém vesmíru nikdy neexistovala ani nebude existovat osoba přesně podobná paní Micawber, pak víme, že paní Micawber je jako živá. Víme, že Dickens tvořil tak, jak tvoří sám Život.
To je mnohem vyšší smysl, v němž je velké umění „jako živé“, tedy mnohem vyšší, než v běžném smyslu, v němž je tato fráze užívána. Velká literatura se podobá životu. Ne proto, že by věrně odpovídala listoví na stromech nebo vzorku koberce nebo slovům, která lidi doopravdy používají. Jako živá je proto, že v sobě onu překypující energii života, jeho schopnost tvořit, jeho smysl pro naději a paměť, jeho vědomí téměř nesmrtelné vitality. Velká literatura je zkrátka jako živá proto, že sama žije. Dickensův obdivovatel by se proto měl stydět za to, že velkého mistra hájí předstíráním, že nepřeháněl. Přeháněl na základě téhož živoucího zákona, který má ptáky k tomu, aby v čase páření cvrlikali, a koťata pudí k tomu, aby se prala se svým ocasem. Vášní, která stojí za vším jeho dílem je radost a poslední známkou přehánění je naprostá nezbytnost velké literatury radosti.
Tento omyl o Dickensovi vzniká samozřejmě proto, že kritická generace zcela zapomněla, že něco takového jako velká literatura radosti vůbec existovalo. Upadli jsme do způsobu myšlení, podle kterého je literatura útočištěm pro slabé povahy, že literatura může vyjadřovat všechny podivnější a temnější nálady, všechny nálady lítosti či vzpoury nebo váhání, ale nikdy nemůže vyjádřit ono universální rozpoložení plynoucí jako řeka nebesy i zemí, v němž všechny věci svolují, že budou na živu. Dickens nám připadal vulgární a nemožný a rozbředle neumělecký z toho prostého důvodu, že je na nás příliš silný. Jeho udivující davy a zástupy postav, jeho nesmírné a klikaté cestování po Anglii a Americe, jeho nekonečné hostiny a konversace, jeho intensivní realismus a jeho horečná nereálnost, to všechno jsou projevy dosti nenasytitelné a všežravé moci mentální rozkoše, k níž naše doba ztratila klíč. Byl posledním z velkým komických autorů, od jeho časů jsem přišli o schopnost spojení mezi slovy velký a komický rozeznávat. Zapomněli jsme, že Aristofanés a Rabelais stojí vedle Aischyla a Danta, že jejich bláznovství bylo moudřejší a solidnější, než naše moudrost a že jejich lehkovážnost přestála stovky filosofií. Dickens přeháněl a je to jeho přednost, nikoliv chyba, je to přehánění stejného druhu jako přehánění velkého francouzského humoristy, jehož dychtivá a téměř obludná síla štěstí se spokojila toliko s obrem, který mohl zdvihnout svou hlavu nad Notre Dame a odjet se zvony na své uzdě. Proto se Dickens pro dnešní ortodoxní umělecký svět stal tím, čím se Rablais stal pro mnohé moderní školy—čímsi skrytým za přemírou vtipkování, za hotovou temnotou radosti.
Je mnoho důkazů o tom, že velkou pravdou a vášní za Dickensovým dílem byl právě tento smysl pro radost ve věcech, zrovna tako jako velkou pravdou a vášní za Thackerayem byl smysl pro jejich takřka posvátný pathos, nebo jako velkou pravdou a vášní za Hawthornem byl smysl pro jejich divný význam. Ovšem nejlepší důkaz ze všech spočívá v tom, že Dicknes neměl v ničem úspěch tak triumfální, jako v popisu typu člověka, který v tomto světě nemá ani peníze ani čest a jehož existence v něm zjevně plně závisí na jeho dobré náladě a schopnosti poznávat nádheru prchavých okamžiků. Všechny Dickensovy hrdiny, klacky, a všechny jeho hrdinky, panenky, můžeme samozřejmě pohodit stranou, protože skutečně ideální Dickensovou postavou je William Micawber. Jeho druhá nejlepší postava, Dick Swiveller, je člověkem stejného druhu, oba představují jakéhosi odrbaného básníka, kterého nikdy nemůže zabít jeho trvalý nedostatek peněz a naprostý odpor vůči společenskému pořádku, a to kvůli jeho věčné zálibě ve starých vzpomínkách a velmi starých citátech. Podobají se ve své zaměnitelnosti, ve své chudobě, ve svých trvalých a drtivých neúspěších, ve své tajemné, leč nezlomné, nesmrtelnosti. Nikdy nekončí, protože sice jsou hlupáci a lumpové, ale drží se čehosi, co patří nikoli společnosti, ale duši: moci radosti. A všimněme si, že když Dickens popisuje postavy, které jsou jeho srdci nejbližší, je nejen dychtivý, živý a zábavný jako vždy, ale je věrnější faktům ještě víc, než je u něj zvykem. Pecksniff je oduševnělý a zábavný strašák čistě pro legraci, ale žádný takový pokrytec na této ubohé zemi nikdy nežil, setkáme se s ním v lepším a smělejším světě. Pan Squeers je zvnějšku dobrá, černá groteskní postava, nemá ale žádný vnitřek. Ale Micawber a Swiveller (zejména pak ten druhý) přesně odpovídají toku života, chápu humor svého vlastního přehánění, žijí vědomě a otevřeně ze své vlastní dobré nálady. A Dickens se v nich opravdu dotýká problémů a prvků velikosti, které jsou staré jako svět a velké jako kterákoliv tragedie. Dotýká se kupříkladu velké tragedie Irska, které po nepočetných tragediích pořád žije z nestoudného veselí. A především se dotýká věci chudých mas, které miloval. Viděl hlouběji, než stovky statistiků a filantropických ekonomů. Na světě nebylo zapálenějšího a vzpurnějšího radikála, než byl on. Viděl ale, že žádná z kalkulací smrtelných hodin lidí nepočítal s nesmrtelným okamžikem.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s