Spory o Dickense

Disputes on Dickens
V Academy se před časem rozvinula zajímavá polemika o postavení Charlese Dickense, která vrhá proud světa na skutečnou povahu dočasné reakce proti slávě velkého romanopisce. Zdatný a rozhodný kritik Academy „E.A.B“ je typický zástupcem školy zasvěcené umění v jeho techničtějším smyslu a jako všichni kritikové oné školy má jasnou, tvrdou a téměř vědeckou methodu kritického testu. Dickens v jeho očích propadá kvůli tomu, co označuje za „uměleckou nevědomost a lhostejnost“ a kvůli chybějícímu „citu pro literaturu“, což všechno má znamenat, že Dickens nebyl umělcem podle onoho konkrétního vzorce, který francouzská beletrie devatenáctého století učinila nejen nezbytným, ale i populárním.
Tohle konkrétní kritické schema řekne, co má říct a pomine stejně, jako pominulo mnoho jiných kritických schemat. Nikdy nebudeme mít, a budiž za to nebesa velebena, žádné správné a definitivní schéma literárního umění stejně tak, jako nikdy nebudeme mít takové theologické schema, které by učinilo vesmír stejně zřejmým jako geometrický obrazec. Pokud by kdy bylo předloženo nějaké opravdu konečné a uspokojivé ospravedlnění náboženství založené na logických základech, většině zdravě myslících lidí by v nějaké náboženství ihned přestala věřit a kdyby existovalo nějaké takové ospravedlnění umění, pak by většina zdravě myslících lidí přestala věřit v umění. Když se dotýkáme těchto vznešených věcí, můžeme vydržet téměř všechno, vyjma toho, že by se vyjevily jako tak malé, že bychom jim mohli i porozumět. A tak kritická škola „umění pro umění“ bude shledána toliko relativní a za nějakých sto let bude Flaubert coby kritik stejně mrtvý a stejně zajímavý jako Aristoteles. Coby spisovatel ale Flaubert zůstane bez poskvrny a totéž platí o Dickensovi coby spisovateli. Jen věci záměrně stavěné tak, aby vydržely stát jednou provždy, nemohou obstát.
Skutečným důvodem dočasného pohasnutí Dickensovy slávy není to, že by byl špatným umělcem, ale to, že téměř bezchybně vyjadřoval jistou třídu myšlenek a emocí, které jsou shodou okolností nyní u kultivované třídy téměř nepřítomné. Nejde o to, že by se špatně vyjadřoval, my ale téměř nic nevíme o tom druhu myšlenek a citů, které vyjadřoval dobře. Jeho umění nedostatky netrpí, deficitní je naše zkušenost. Dickensovo dílo nám připadá beztvaré a upovídané přesně z toho důvodu, ze kterého by Dickensovi připadalo beztvaré a upovídané dílo Maeterlinckovo. Pokud jde o mě, soudím, že k tomu, že naše rozpoložení je rozpoložením Maetelinckovým a ne Dickensovým, bychom se měli hlásit se studem. Pro „E.A.B.“ a jeho školu není „Pickwick“ přísně vzato ani dobrý ani špatný, ale jednoduše to vůbec není žádný román. Pro nejlepší kritiky Dickensovy doby by „Pelleas a Melisanda“ bylo cosi ani ne přímo dobrého nebo přísně vzato špatného, ale jednoduše by to vůbec nebylo drama. Kdyby je viděli inscenované, nemysleli by si, že drama upadá. Jen by měli za to, že sami začínají být šílení.
Pravda je taková, že celé umělecké školy a to i školy velkého umění se mohou v očích i těch nejosvícenějších generací jevit jako tajuplné a zpitomělé, pokud ony generace nekultivují ty konkrétní emoce, jimž byly tyto školy inspirovány. Celé italské umění od Giotta po Botticelliho takhle připadalo kritikům osmnáctého stolí jako ošklivá a infantilní ukázka dětských čmáranic po tabuli. Osmnáctému století bylo docela zřejmé, že tyhle středověké malby byly pouze opovrženíhodným počátkem. Jejich linie byly špatně nakresleny, jejich barvy byly špatně uspořádány, jejich postavy představovaly anatomické znetvořeniny, jejich krajiny v sobě měly absurditu Noemovy archy, jejich světci v sobě měli pochmurnost armády idiotů. Žádný rouhač si nikdy netroufl na své nejtemnější stránce nakreslit tak bezbožný obraz jako tenhle obrázek šíleného vesmíru s jeho šklebícími se anděly a světici hledícími s otevřenými ústy. Takovou nebeskou parodii jakou dokázali vytvořit tito malíři ve své pokoře a víře nedokázal vyjevit, při všem svém hněvu a satiře, žádný z nejtajnějších svazků atheismu osmnáctého století. Na celý „age des philosophes“ učinilo křesťanské umění tento dojem: že bylo příkladem téměř šokující nevinnosti, podobné dětskému obrazu Boha.
Pak přišlo devatenácté století, kdy člověk znovu cítil tytéž emoce, které lidé pociťovali v Giottově době. Mužové těch nejsmělejších a nejliberálnějších intelektů začali snít velký středověký sen o sjednoceném a zbožném křesťanstvu. Mužové nezralejšího vkusu a nejvybranějších názorů začali vstupovat do celibátních bratrstev a tříbili se posty a bičováním. Básníci, malíři a hudebníci se vraceli k nádherným pověrám středověké Evropy a příběhy a bludy sbírali stejně pilně, jako když vědec sbírá fakta. Na celý národ se znovu snesla vznešené rozpoložení tajemství, bezejmenných přesvědčení, jistot bez původu a nadějí bez cíle. A se záchvěvem nepopsatelného překvapení lidé zjistili, že se na ony temné italské obrazy dívají novýma očima. Linie, které šly špatným směrem, byly teď v pořádku, dokonale vyjadřovaly zvláštní a delikátní strohost. Krajiny, které dřív vyhlížely absurdně, se nyní jevily jako začarované, osvěcovalo je světlo jitra světa. Ohavné tváře zkrásněly jako tvář dobrého člověka, když ho poznáme a už si nedokážeme představit, že by nějaké jiné rysy mohly být dokonalým obrazem jeho duše. Tohle se ve světě dělo znovu a znovu a bude se pořád dokola až do konce. Když lidem nějaký soubor emocí není povědomý, pak se umění, které je vyjadřuje jevit nejen pověrečný, ale i zjevně neumělecký. Když začne být soubor emocí lidem povědomý, bude umění, které je vyjadřuje, vypadat nejen filosoficky, ale zjevně umělecky.
Lidé, kteří nesdílí Maeterlinckovy city, netvrdí, že není morální nebo věrný životu, říkají, že nepíše hry. Lidé, kteří nesdílí Whitmanovy sentimenty, neříkají, že má pravdu, nebo že se mýlí, ale že nepíše poesii. Lidé, kteří nesdíleli Dickensovy pocity, nemluví o tom, že by byl příliš optimistický nebo příliš konvenční, říkají, že „neměl naprosto žádný smysl pro literaturu.“
Když se začneme Dickensovým případem zabývat pečlivěji, zjistíme, že právě to se stalo. Charakteristiky, na které „E.A.B.“ a další kritikové poukazují jako na Dickensovy vady, jsou ve velmi mnoha případech náležitými a nevyhnutelnými způsoby vyjádření jisté gigantické sounáležitosti a srdečnosti. „E.A.B“ například sice mluví o tom, že je „Pickwick“ beztvarý, nevidí ale, že to co označuje za beztvarost je ve skutečnosti mezi staršími a společenštějšími autory dobře známá a ctěná umělecká forma. Rozlehlý a na venek nesouvislý komický román byl uznávanou a výtečnou formou umění. Myslím, že soudobá kritika si zvykla označovat to jako „pitoreskní román“. Když se nad tím totiž zamyslíme, je celá věc velmi prostá. Nová impresionistická forma stručnosti, zdrženlivosti, a lpění na jednom ústředním obrazu nebo příhodě je správná a odpovídající literární forma pro vyjádření těch věcí, které chce nový impresionistický román vyjádřit, totiž malé ironie, smutné drobné příhody, které končí bez konce, tváře příliš zahořklé, než aby slzela. O takových věcech lze říci, a není to běžná fráze, ale zdravé a výmluvné umělecké pravidlo, že čím méně se o nich poví, tím lépe. Jeden šleh literárního blesku odhalující mrtvou ženu v podkrovním bytě a kolem pochodující vítěznou armádu postačí, pokud pocit, o který tu jde, je pocitem žalostné ironie. Pokud by ale mělo jít o pocit starodávné družnosti a nesmrtelné podnikavosti „pitoreskního“ románu, pak to nestačí.
Sama Wellera nemůže ukázat v zášlehu blesku. Celý emocionální význam Sama Wellera spočívá v představě, že podobě jako nějaký válečník z mythických věků prošel bez úhony nekonečnými dobrodružstvími a bezpočtem dobrodružství ještě bez úhony projde. Je to všechno proto, že o nezdarech a smůle chceme všichni mluvit jen málo a že ve francouzské povídce má být jen málo slov, jako v domě smutku. Jakmile ale vejdeme do atmosféry skutečného potěšení a povznesené radosti nastupuje i nový prvek a my toužíme prodlít. A nejvíce prodlévají takové knihy jako Pickwick. Lidé prodlévají nad svými procházkami, nad svými hovory, nad svými příběhy, nad svými večeřemi. Všechny postavy vypadají jako přátelé, kteří si povídají dlouho do nesmrtelné noci, po níž nikdy nepřijde žádné šedivé ráno.
Beztvarost Pickwicka je proto jeho formou. Toto rozpoložení nevázanosti má jen dvojí přirozené vyjádření, touhu prodlít a touhu volně se procházet a ještě volněji rozmlouvat. Kdyby Pickwick a jeho přátelé pořád nechodili tam a zpět přes zalidněné jeviště, které se pořád měnilo jako proměnlivá scéna, jejíž oni byli jedinou pevnou součástí, pak by to nebyla lepší, ale horší kniha. Kdyby se celý její příběh točil kolem jednoho příběhu jako u příběhu Guy de Maupassanta, pokud by se vše točilo kolem parádního plesu v Eatonswill nebo kriketového zápasu v Dingley Dell, pokud by ústředním symbolem příběhu byl rudý kapesník pana Sawyera nebo kůň páně Winkla, pokud by zkrátka Pickwickova kronika jen brilantním zlomkem psychologie tlustého hocha nebo smutnou idylkou v barvě mořské zeleně o panu Stigginsovi, pak by to nebyla lepší, ale horší kniha, protože by ztratila svůj svrchovaný smysl zrovna tak, jako bychom my ztratili její smysl pro svět takřka k zalknutí naplněný dobrodružstvím a hrdinu stálého toliko v proměnlivosti komického Odysea, věrného toliko jeho všežravé nestálosti.

Advertisements

2 comments on “Spory o Dickense

  1. Ervin napsal:

    What’s Taking place i’m new to this, I stumbled upon this I
    have discovered It positively useful and it has aided me out loads.
    I’m hoping to give a contribution & aid other customers like its aided me.

    Great job.

  2. Wonderful post but I was wanting to know if you could write a litte
    more on this subject? I’d be very grateful if you could elaborate a little bit more.
    Thanks!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s