Charlotte Brontë, romantička

Charlotte Brontë as a Romantic
Génius Charlotte Brontë je jedinečný v jediném hodnotném smyslu, v němž lze toto slovo použít, v jediném smyslu, který odlišuje ojedinělost nějakého daru u básníka od nějakého bludu v blázinci. Ať už je nějaká umělecká dovednost sebevíc složitá nebo i groteskní, musí taková být, protože tyto vlastnosti existují v jakési tónině, která patří k nejsložitějším a nejgrotesknějším lidským cílům, jejím cílem ale je otevírání dveří a vstupu do širších věcí. Umění Charlotte Brontë bylo čímsi více či méně složitým, a nemělo by se označovat za groteskní, leda vzácně—a ne záměrně. Odvozovalo se ale od temperamentu a jako vše, co se na něm zakládá, bylo nevyvážné a bylo osobní až k zarytosti. Právě v souvislosti se silou tohoto druhu, jakkoliv je kreativní, musíme pochopit a definovat, čím se liší od netvořivé intensity šílenství. Nechápu, proč šosáci předchozí generace považovali Jane Eyre za knihu morálně závadnou, možná za to mohla její snad až přehnaná moralita. Kdyby ji považovali mentálně vadnou, dokázal bych jejich předsudek pochopit, i když bych současně chápal povahu jejich omylu.
Jane Eyre je, mimo jiné, jednou z nejkrásnějších detektivek na světě, a pro každého člověka umělecky naladěného na onu poněkud elektrickou atmosféru, je objev Rochesterovy šílené manželky právě oním typem sensace, který je současně šokující i příhodný. Netečnému čtenáři lze ale prominout, pokud dojde k závěru, že choť nebyla o mnoho šílenější, než její manžel a že i sama guvernantka byla poněkud podivínská. Takový kritik by měl špatný úsudek, jak tomu často u lidí z pokojnějších škol bývá, protože ta nejmírnější škola je všechno jiné než morální. Odlišení mezi osvobozujícím násilím, které náleží ke ctnosti a hlodavým a sebepohřbívajícím násilím, které patří k neřesti je cosi, co může být popsáno jen pomocí metafor, jako je ta o klíči, kterou jsem použil já. Někteří mohou chtít tvrdit, že duch Brontë byl spíš beranidlem než klíčem. Ona skutečně s oběma nástroji dovedla do jisté míry zacházet a ten domáčtější dovedla občas užívat docela potichu, rozhodující ale je, že klíč otevíral dveře. Dalo by se také říct, že Jane Eyre a šílená žena žily v tomtéž temném a rozlehlém tajemném domě, ale šílené se všechna dveře otevíraly dovnitř, kdežto pro hrdinku se všechny dveře, jedny po druhých, otevíraly ven, ke slunci.
V případě Charlotte Brote je jednou z universálních hodnot světlo, které vrhá na velmi oblíbený estetický omyl, totiž přesmíru zdůrazňovaný kontrast mezi realismem a romancí. Mluví se o nich, jako by to byly dva alternativní druhy umění a někdy i tak, jako by šlo o dva protikladné směry duchovního závazku. Ve skutečnosti to ale patří ke dvěma různým kategoriím a jako takové mohou existovat společně, nebo odděleně, nebo v jakékoliv stupni kombinaci obojího. Romance je duch a realismus, pokud jde o něj, je konvencí. Říct o nějakém uměleckém díle, že je realistické a ne romantické, je stejně k ničemu, jako když mi kdosi onehdy řekl „Irové jsou srdeční, ne logičtí.“ On v každém případě logický nebyl, jinak by věděl, že to bylo něco jako kdyby řekl, že je někdo spíš rusovlasý, než atletický.
Není důvodu, aby člověk vybavený velkou schopností argumentovat nemohl mít silné city a alespoň moje zkušenost říká, že když někdo dokáže jasně argumentovat abstraktně, bývá obyčejně velkoryse obdařen, pokud jde o krev a instinkty. Nemusí to ale tak být, protože jde o různé kategorie. Tento příklad omylu o Irech lze do jisté míry aplikovat na konkrétní případ Charlotte Brontë, která byla pokrevní Irkou a svým způsobem byla o to větší Irkou, že byla vychována v Yorkshire. Jeden můj irský přítel, který snáší týž exil ve stejném prostředí mi jednou zmínil podnětnou úvahu, že čnící a přesmíru mužní barbaři a šílenci ovládající novely Brontë, vyjadřují prostě dojmy, které u civilisovanější a citlivé irské povahy vyvolávaly poněkud chlubné yorkshirské způsoby. Širší aplikace ale spočívá v tom, že romance je jakási atmosféra, zrovna tak odlišná, jako samostatná dimense, která koexistuje s celým dílem Charlotte Brontë a je stejnou měrou přítomná v jejich pozoruhodných triumfech realismu i v jejích ještě větších triumfech nereálnosti.
Jak jsem už řekl, realismus je konvence, obecně jde o záležitost vnější umělecké formy, pokud nejde jen o pouhou módu či pohodlí v tom, nakolik jsou podrobnosti života pojednány nebo nakolik jsou to podrobnosti ze života, který známe nejlépe. Možná je poněkud těžší popsat okřídleného koně, než válečného oře, ovšem spočítat pera je stejně snadné jako spočítat žíně, je to stejně snadné jako nudné. Příběh o hrdinovi, jehož kůň bude mít všechny žíně spočítané, nebude vůbec žádným příběhem, zastavit se musíme dlouho před tím, než bychom dospěli k čemukoliv podobnému doslovné realitě a otázka, zda koni dáme křídla nebo se vůbec budeme zmiňovat o tom, jakou má barvu, je toliko otázkou umělecké formy, kterou jsme zvolili. Je to otázka, zda koně odlijeme z bronzu nebo vytesáme z mramoru, ne otázka, zda koně popíšeme pro potřeby zoologa nebo pro potřeby dostihového sázkaře. Duch díla je ale něco docela jiného. Díla té nejfantastičtější formy mohou být naplněna racionalistickým, ba střídmým duchem tak, jak je tomu u některých děl Lucianových či Swiftových nebo Voltairových. Na druhé straně, popisy těch nejjednotvárnějších prostředí, vyprávěné s nanejvýš domáckou důvěrností, mohou být prodchnuta tou nejvyšší intensitou a to nejen ducha sentimentu, ale i ducha dobrodružství.
Málokdo by se cítil nucen označit domácnost pana Rochestera za jednotvárné prostředí, je však nicméně pravda, že Charlotte Brontë dokáže i ty nejklidnější pokoje a kouty naplnit psychologickou romancí, která je spíše věcí teploty než místa či času. Chápavé pojetí pana Rochestera v Jane Eyre není koneckonců o nic víc vnitřně romantické nebo i přemrštěné, než je chápavé podání pana Paula Emanuela ve Villete, třebaže ten první se může povrchně jevit spíše jako démon, zatímco ten druhý má spíše povahu čertíka. Vůbec představit pana Emanuela nějak chápavě bylo jakési namáhavé a rytířské dobrodružství. A Charlotte Brontë byla rytířská v tomto naprosto vážně míněném smyslu, možná až v příliš vážně míněném smyslu, protože za planoucí realismus své romance platila jistým nedostatkem humoru. Byla dobrodružná, ale dobrodružná jistým silně individualistickým a tedy silně ženském způsobem.
To nejženštější na ní je, že si ji dokážeme představit jako potulného rytíře, ale jen stěží jako členku řádu nebo kulatého stolu potulných rytířů. Thackeray řekl, že mu připomínala Janu z Arku. To, že postavy jako byla Jana z Arku skutečně existují, patří k fascinujícím prvkům dlouhé romance křesťanstva. Tato vize dobrodružné a ve zbroj oděné osamělé panny je v evropské literatuře a mythologii velmi stará a její duch provázel malou guvernantku po cestách k temnému paláci šílenství jako ke hradu zlého obra. Stejné pravidlo se jako stříbrná niť vinulo šarlatovými tapiseriemi Arisostovými a my můžeme ochotně v naší velké venkovance, vůbec v prostředí největšího epického příběhu naší země, pozdravit cosi z oné ušlechtilosti, která je samotným jménem Britomart.

Reklamy

One comment on “Charlotte Brontë, romantička

  1. […] Převzato pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky. […]

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s