Tábor a katedrála

The Camp and the Cathedral
Je a musí to být vždycky trochu problém, nakolik si může soukromý amatér dovolit jen tak se dohadovat, že se profesionální specialista mýlí. Na druhé straně je docela jisté, že ten, kdo o věci ví zřejmě nejvíc, se o ní také často docela mýlí. Často se docela mýlí ve faktech a ještě víc pokud jde o ducha. Ještě z jiné stránky ale to, že učený člověk ztratil svou pokoru ještě není důvodem k tomu, aby tento veselý a zdravý dar ztrácel člověk neučený. Celkem vzato, myslím si, spočívá v téhle věci test ve velikosti a prostotě omylu. Záleží na tom, zda je učenec vůči něčemu slepý proto, že je to příliš malé, než aby to bylo vidět nebo zda je to příliš velké, než aby to bylo vidět. Nemohu učencovu pozornost přivést k něčemu málo známému, protože on takových skrytých detailů zná mnohem víc než já. Někdy ale mohu přivést jeho pozornost k něčemu zjevnému, protože to patří k věcem, o které učenec dokáže klopýtnout na ulici.
Historie je jediným koníčkem, ke kterému jsem přičichl i jen tímhle letmým způsobem a právě na historii bych tenhle test měl obzvláště použít. Míním tím test, zda byla pravda přehlédnuta proto, že byla malá a skrytá nebo ve skutečnosti kvůli tomu, že byla velká a zřejmá. Například Cobbett byl amatérským historikem jaksi ve stejném smyslu, třebaže byl méně amatérský než já. A když měl pravdu, jak si obecně myslím, že ji měl, bylo to proto, že dokázal vidět velké a zřejmé věci. Jeho oko se rozlétlo nad velkou krajinou jako pták, byl mistrem v rozeznání rozložení krajiny. Jeho nejširší dedukce se tak odvozovaly prostě od velkých anglických kostelů a zejména už od samé skutečnosti jejich velikosti. Byl to fakt naplňující oblohu, věc jejíž stín ležel s večerem na celém kraji. V té době ale zřejmě nikoho mimo Cobbetta nenapadlo se ptát, zda bylo nějak zvlášť pravděpodobné, aby nepočetný zbytek nevědomých divochů vztyčil v polovině anglických dědin a vsí jakousi posvátnou babylonskou věž.
Tmářství reformace a racionalistů, kteří byli jejími dědici, bylo v tomto ohledu jedinečné. Nikdo předtím ani potom nedržel lidi tolik v temnotě jako ti, kdo zhasli všechny svíce šestnáctého století. Antikatolická reakce šestnáctého století byla v tomhle docela jiná proti prvnímu katolickému hnutí ve čtvrtém či pátém století. Prvotní křesťané měli velkou morální hrůzu z poslední fáze velké římské civilisace, nikdy se ale nepokoušeli předstírat, že to nebyla velká civilisace, nebo že ji nevytvořil Řím. Jejich morální zděšení bylo ve většině věcí opodstatněné, v některých záležitostech značně přehnané. Ani v nejnespoutanějších přeháněních fanatismu nikdy nemluví o tom, že by pohané nestavěli mosty nebo netvořili poesii. Nenazývali klasickou architekturu vandalskou, jako by ji zbudovali toliko ti barbaři, kteří ji pak zničili. Přesto by to přesně odpovídalo slovu „gotický“, které jsme stále silou zvyku nuceni užívat. Středověký svět nemluvil o Platonovi a Cicerovi jako o hlupácích, kteří by se věnovali zbytečnostem a marnostem, a přece právě tak mluvil moderní svět o filosofii Akvinátově a někdy i o čistě filosofických částech Dantova díla. Křesťané si byli vědomi ohromné duchovní propasti, která je dělila od jejich velkých předků, uznávali ale, že jejich předkové byli velcí. Ani na chvíli za celé dva tisíce let nevymizela legenda, že Vergilius byl kýmsi vznešeným, ať už jako mág v temných staletích počátku středověku nebo jako vzorový klasik ve středověku samotném. Jistěže se theologie a morálka se zachvěním odtahovala zpět, ale odtahovaly se od přemrštěné civilisovanosti, nebylo to blahosklonné opovržení divochy. Měli za to, že Koloseum bylo arenou zvěrské zvrácenosti, kde byla divá zvěř nasazována lidmi, kteří byli ducha natolik nízkého, že se ani nedal nazvat zvěrským, a tak tomu také bylo. Nemyslili si ale, že by Koloseum postavila divá zvěř, ani se na labyrint jeho oblouků nedívali s opovržlivou zvědavostí jako na hrubě instinktivní architekturu velkého mraveniště. V celé té směsi politování, bolesti a fascinace s níž pohanství pronásledovalo křesťanská století nebylo nikdy ani stopy po nevinné vulgaritě s níž třeba i viktoriáni někdy mluvili o mniších, jako by to byly opice.
Nu, o zdvižení této zátěže temnoty se převážně postaralo přirozené světlo a lidé jako William Cobbett nebo William Morris. A přirozené světlo jim ukázalo velmi prosté a uchopitelné věci jako třeba velké kostely na anglickém venkově. Takové věci představují amatérův nevývratný argument. To jsou velkorážní kanony, které opravdu může nasadit, aby vymanévroval specialistu. Ústavní historici jako Hume, Hallan a Robertson mohli číst mnoho věcí, které dobrodružný amatér číst nemůže, nebylo ale možné se tvářit, že neměl přístup do svého ohromného prázdného kostela. K tomu aby viděli kostelní věž, nepotřebovali žádné zvláštní brýle a winchesterským kamenům rozuměl i bez tlumočníka, který by je musel překládat z latiny. Tato fakta byla brzy shledána dostatečnými pro každého, kdo dokázal používat své smysly, a čím dál víc začínalo být bezprostředně zřejmé, že lidé ve středověku pracovali na čemsi opravdu velkém. Výzkum pozdějších a mnohem učenějších badatelů nahodilá zjištění zdravého rozumu Cobbetta či Morrise potvrdil. Jenže jako první správně hádali lidé nevědomí a hádali tak jen proto, že odmítali přejit mlčením horu nebo si nevšímat přítomnosti velryby.
Podotkl jsem, že s římskými troskami se nikdy nikdo nepokoušel dělat to, co se dříve dělávalo s ruinami gotickými. Myslím tím pokus zacházet s nimi ne jen jako s troskami, ale jako s hrubými základy. Myslím tím pokusy dívat se na kamenné oblouky jako na kamenné sekyrky nebo nahlížet na tesané sloupy tak, jak nahlížíme na štípané pazourky. Na pohanskou architekturu se nikdo nikdy nedíval tak svrchu, jako na architekturu křesťanskou. Pravda je taková, že pro nás je mnohem víc nemožné postavit gotické opatství než římský akvadukt. Stavební díla pohanské říše v mnoha ohledech připomínají díla mnohem modernějších dob. Připomínají převážně kvůli vědecké methodě. A ještě víc vzhledem k otrocké práci. Můžete zbudovat římský akvadukt a můžete římský akvadukt vylepšit vědeckými zařízeními. Nemůžete ale otrockou prací postavit gotickou katedrálu. Lidé, kteří chtějí pracovat tímhle způsobem, si musí vystačit s pyramidami a Eiffelovou věží. A to mně přivádí k závěrečné úvaze nad římskými a středověkými troskami, které mně často přitahovaly a zajímaly jako amatéra věnujícího se historickým hádankám. Je to jedna sice větší, ale poněkud volnější aplikace téhož principu, totiž že věci, které jsou skryty před moudrými a chápavými jsou věci, kterou jsou příliš veliké, než aby je mohli vidět.
Často jsem přemýšlel, zda nezměrnost a vitalita legend pocházejících z temných staletí na počátku středověku, jako jsou legendy krále Artuše a kruhového stolu takové byly kvůli své relativní kontinuitě mezi poslední silou říše a první silou církve. Chci tím říct, že tu mohla, i v Británii, být chvíle, kdy majestát staré pohanské civilisace stále ještě stál nepoznamenán a nezměněn, jen už nebyl pohanský. Spojení staré pýchy Římana s novou hrdostí křesťana mohlo vytvořit militantní morálku, která ve skutečnosti nebyla tak docela nepodobná pozdějším formám středověkého rytířství. Jinými slovy řečeno, lidová tradice se nemusí tak docela mýlit, když mluví o jakémsi matném bojovníkovi v pátém století jako o rytíři. Nemusí se tak docela mýlit, když mluví o stolu, u kterého tito bojovníci hodovali, jako o původním vzoru a modelu rytířství. To, že tělo onoho britského rytíře odíváme do zbroje ze třináctého století, je jen jakýsi symbol, ale může to být něco víc, než symbol, co odívá jeho ducha pojetím zbraní ze třináctého století. Pokud se kdy historie opakovala, pak se v rozpoložení prvních křižáků, kteří bojovali se Saracény, mohlo docela dobře opakovat, jakoby v zrcadle rozpoložení posledních pokřtěných Římanů a pořímštělých Britů, kteří bojovali se Sasy. Je opravdový historický omyl tvrdit, že dvornost a vytříbenost Sira Lancelota nemohla existovat v barbarských dobách. Dvornost a vytříbenost jsou právě ty věci, které bychom našli u jednoho z posledních pořímštělých křesťanů ve srovnání s jeho barbarskou dobou. Je hloupost tvrdit, že panictví a visionářství Sira Galahada je pozdější romantickou fikcí přidanou k pohanskému zápasu. Panictví a visonářství jsou právě ty ideje, které by zářily mezi posledními obránci katolické kultury v polopohanském zápase. V této záležitosti artušovské legendy bych se domníval, že romantický pohled je ve skutečnosti pohledem realistickým a správným. Pokud o tom druzí pochybují, není to proto, že by proti tomu svědčily nějaké realistické historické argumenty. Bude to proto, že ti druzí na rozdíl ode mne nevnímají ohromný argument z měřítka lidových příběhů, onen dojem, že příběh, který jsme všichni slyšeli v dětství je čímsi pevným a ohromným, čímsi podobným gotické katedrále nebo římskému táboru.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s