Náboženský rozměr Westminsterského opatství

The Religious Aspect of Westminster Abbey
Vždy zas a znova je v dlouhé a únavné historii literatury a žurnalismu řečeno něco, co je důležité, něco, co zazní jako polnice a výzva k zastavení. Poprvé za možná mnoho let jsme se najednou museli zastavit a přemýšlet. Stále existuje podstatný rozdíl mezi větou přečtenou jednou a větou přečtenou dvakrát. Nu, jeden z těchto poutavých a proměňujících náznaků lze najít v knížce The Historic Thames Hilaire Belloca. Tvrdí, že je pouhá historická náhoda, že nám jméno Westmister Abbey nezní jako jméno Welbeck Abbey. Pro moderního Angličana by to byl velký šok, kdyby se Westminster Abbey proměnilo v pokoje sídla vévody z Westminsteru. Že se s Weblock Abbey mají stát pokoje vévody z Portlandu, nešokuje nikoho. Přesto předpokládám, že Bůh byl uctíván ve Welbeck Abbey, zrovna tak jako ve Westminster Abbey. První fakt o Westminster Abbey coby náboženské instituci je právě tak prostý jako ironický. Je to velká středověká náboženská instituce, jíž se podařilo přežít.
Celé toto téma je samozřejmě předmětem přehánění na obou stranách. Jeden z nejschopnějších lidí, které jsem kdy znal, shrnul všechny náhrobky, na které do Westminsteru chodí dívat turisté do jedné strohé a přesvědčené formule: „Westminster Abbey je třeba mít v úctě ne kvůli těm, kdo tam odpočívají, ale jim navzdory.“ Mnozí by to mohli označit za příkrý paradox, pokud se ale opatstvím projdou pomalu a se vší vážností a budou se opravdu dívat, kteří malicherní politici a třetiřadí generálové zakramařili půdu opatství svými studenými a neohrabanými pomníky, předpokládám, že pravdu tohoto planého, leč hořkého vtipu poznají. Velmi značnou část hřbitovního umění v opatství lze vyjádřit jedním z oněch ohromných epigramů, které lze najít spíše v evangeliích, než kdekoliv jinde. Jsou to vskutku takové sochy, které by zhotovovali mrtví pochovávající své mrtvé.
Je pravda, že každého, kdo zná chuť ať Anglie nebo křesťanství se zmocní jak náboženské tak patrotické emoce před nízkým gotickým hrobem Chaucerovým. Pokud bychom to ale přezkoumali, zjistíme, že je to výjimka potvrzující pravidlo. Chaucer tu totiž byl pohřben v době, kdy lidové křesťanství středověku pořád ještě tento kostel zabarvovalo jako všechny ostatní. V každém případě se slušelo, aby byl Chaucer ve Westmister Abbey i kdyby to bylo přesně to, na co byl zvyklý, když se ze svého londýnského okna díval na jeho věže. Mnohem více by se ale slušelo, aby lidé jako Pitt nebo Macaulay byli pohřbeni v katedrále sv. Pavla, v novém renesančním Sv. Pavlu, který vypadá, jako by ho postavili jako pantheon pro pohanské, leč heroické aristokraty sedmnáctého a osmnáctého století. K těm se hodí okázalé sloupoví a pózující sochy. Většina z nich ostatně zemřela spíš ve vzdoru smrti, než že by hledala nesmrtelnost. A k jejich patriotickému, leč nikoliv křesťanskému duchu patří, aby jejich postavy stály navěky zamrzlé v jakémsi gestu výmluvnosti či pýchy. Žádný člověk obdařený imaginací nemůže tak docela bez reakce přejít emoce, které nad zavražděným renesančním princem vyjádřil velký anglický renesanční básník:
He is there
Up like a Roman statue and will stand
Till dawn has made him marble. (Zde tedy je/a jako římská socha bude stát/až jej jitro v mramor promění.)
Pro Chaucera by ale tohle všechno ve spojitosti s kostelem bylo naprosto nesrozumitelné. V této spojitosti by to považoval za něco stejně drzého a vulgárního jako výstavu voskových figur. Žil totiž dřív, než se legendou Anglie stali místo velkých světců, velcí páni. Ať už byl jeho chyby a marnivosti jakékoliv, Chaucer sám by jistě první připustil, že opatství posvěcuje jeho popel a ne, že jeho popel posvěcuje opatství. Neuvažoval by o něm jako galerii či matrice nebo archivu, kde by bylo možné najít jména a činy velkých básníků, i když je dosti pravděpodobné, že je velkým básníkem a mezi svými světskými společníky na téhle skutečnosti vřele trval. O Westminster Abbey by uvažoval jako u útočišti, kde se starý ubohý hříšník jménem Geoffrey Chaucer bude cítit maličko pohodlněji až nadejde Dies Irae ( Den hněvu, poslední soud, narážka i na slavný hymnus stejného jména, používaný také v pohřební liturgii pozn. překl.). Nevolím tu mezi dvěma postoji podle toho, který by měl přednost z etického hlediska, a ještě méně jedním či druhým pohrdám. Nelsonovo jméno, kupříkladu bude vždy nejen inspirující, ale je-li správně chápáno, i očišťující. U Nelsona, s ohledem na jeho dobu a na jeho typ, postavení a tradici, je docela pochopitelné, že zvolal „“A peerage or Westmister Abbey!“ (Celý slavný admirálův slavný výrok před bitvou na Nilu měl znít „A zítra touto dobou si zasloužím buď titul nebo Westminster Abbey pozn. překl.), kde pod Westmister Abbey mínil toliko slávu a smrt. Pochybuji ale, že by se Chaucerovi dalo vysvětlit, co může mít vůbec šlechtický titul společného s Westminster Abbey. V Chaucerově době byli pochováni válečníci přinejmenším stejně udatní a vítězní jako Nelson, kupříkladu Černý princ. Válečníci přinejmenším stejně udatní a vítězní jako Nelson byli ve středověku pochováni ve Westminster Abbey, kupříkladu Jindřich V. Pokud ale vůbec byly na náhrobky tesány jejich obrazy, byly tesány se zavřenýma očima a rukama sepjatýma v modlitbě. A tuším v katedrále v Salisbury jsem viděl jeden takový náhrobek, kde člověk leží v němé prosbě, ale pes u jeho nohou stojí vzpřímený a ostražitý, protože zaslechl Boží polnici. Nemá to nic společného s tím, že by lidé byli náboženští v moderním slova smyslu, ani s tím, že by byli dobrými lidmi. Jde o záležitost velkého lidového náboženství, které nikdy nepůsobí na nikoho, leda když působí na všechny. Král Jan by si vůbec ani nedokázal představit, že byl vystaven v kostele v nějakém jiném postoji.
Nezabývám se tu samozřejmě vůbec změnami v církvi a tím, jak ovlivňují theologii a ještě méně bych si mohl nechat zdát o tom, že bych tvrdil, že duch, jemuž Chaucer rozuměl, v anglické církvi vůbec nepokračoval po vyplenění klášterů. Nápadně pokračoval v George Herbertovi a nanejvýš nezaměnitelně v biskupu Kenovi. To jsou ale všechno spory, kterými se, k naší velké spokojenosti, zde nemusíme zabývat. Můj argument je pro tuto chvíli výlučně politický. Tvrdím, že vzestup Anglie do postavení velkého moderního státu, konkrétní druh aristokracie, který ji během tohoto vzestupu vládl, velké odloučení, z různých důvodů, od ostatních evropských států a vše, co vyvrcholilo ve vítězné válce proti Napoleonovi a uspořádaném míru královny Viktorie—jak říkám, toto vše vlastně vytvořilo druh veřejného ducha a veřejného umění, v němž starý náboženský význam Westminster Abbey téměř zanikl. Rozmohla se idea, že Westminster Abbey je pantheon, o něco pořádnější, ale o nic méně sekulární, než absurdní Valhalla, kterou měl kaiser v Berlíně, kde jakési malicherné teutonské prince vystavovali jako obry a Goetheho postavili vedle jako trpaslíka. Ona jedinečná směs humoru a studu, která je anglickým temperamentem, nás ochránila od toho, abychom udělali něco podobně špatného. Naše sochy byly, přinejhorším, nápadné jen tím, že to byly špatné sochy, jako stará socha vévody Wellingtona. A v nejlepším případě byly nápadné tím, že tam vůbec nebyly, jako nová socha Shakespeara. I tak bylo té přehlídky pompézních soch dost na to, aby zmátla nebo skryla duchovní význam westminsterského opatství a někdy dokonce i jeho architektonický styl. Mluvíváme o tom, že pro stromy není vidět les. V tomhle případě by se dalo říct, že lidi pro samé náhrobky nevidí kostel.
Vše, co westminsterské opatství znamená pro ethiku a atmosféru tohoto ostrova, od jeho nejranějších základu, je cosi, co nelze průměrnému modernímu čtenáři snadno formulovat. Průměrný moderní čtenář, bez ohledu na to, jak moc je vzdělaný, je totiž příběhu o raném středověku vždy učen tak, že mu to nedává smysl. Je to proto, že hlavní zájmem středověku byl stejný jako u tohoto článku a téměř vždy bývá zcela vynechán. Abych vzal čistě náhodně jeden příklad na ukázku, žák dobré školy, třeba takové, do které jsem chodil já, pořád slyší a proto i přirozeně věří tomu, že Richard Lví srdce byl romantický a nezodpovědný darmošlap, který vyrazil na křižácké výpravy ze stejného důvodu, z jakého dobrodruh přijme králův šilink (nechá se zverbovat k vojsku pozn. překl.) nebo kluk školou povinný uteče na moře, totiž z nutkavé touhy po boji a z netrpělivosti s poctivou prací. Nu bez ohledu na to, jaký mohl být Richardův temperament (a není sporu o tom, že byl dobrodužné nátury), tohle vysvětlení prostě nepokrývá fakta. Zejména nepokrývá dva fakty, totiž, že Jan, který přestal vládnout, měl v boji stejné zalíbení jako Richard, a vedl si v něm velmi dobře, a že Filip Augustus z Franice, který táhl na křížovou výpravu s Richarden, ve válčení žádnou velkou zálibu neměl a velmi rád by toho nechal a raději vládl. Ta maličkost, ten ztracený klíč se tu jmenuje křesťanské náboženství, ve které všichni tihle dobří i zlí lidé věřili a které bylo ve smrtelném nebezpečí a křesťanské národy od svých králů prostě očekávaly, že je před ním ochrání. Nu a ve starší historii Westminster Abbey můžeme najít poněkud podobný příklad přehlédnutého náboženského prvku, kvůli kterému pak celá záležitost nedává smysl. O době před a po normanském záboru se v Anglii obyčejně píše tak, že se představuje přinejlepším jako to, co Carlyle nazval „věkem drsných smělců“, jako věk korunovaných pirátů, kteří smilování ani neznali ani nežádali, jako věk, v němž jedna rasa zdolávala druhou v jakési divošské fair play a více či méně užitečném uspořádání, zkrátka to byl čas, kdy instinkty položily základy, na nichž měla ethika teprve stavět. Kdokoliv se na celou věc dívá tímto běžným pohanským a dynastickým pohledem bude vidět cosi velmi odhodlaného a konečného v souhře okolností, jíž se držel Freeman, že totiž byl Sas Harold korunován ve Westminster Abbey takřka bezprostředně před tím, než byl zabit u Hastings a že vítězný vévoda normandský byl s určitostí ve Westminster Abbey korunován bezprostředně poté. Teorie krve a železa temného věku by v tom viděla přemožení jedné rasy druhou, smetení měkkých nepozorných Sasů s jejich měkkým, neobezřelým králem Edwardem Vyznavačem do nicoty nájezdy vetřelců oděných v železe, kteří se nedovolávali ničeho, než síly a nesešlo jim na ničem, než na Anglii. Jenže člověk držící se takové theorie bude ihned zastaven a krajně zmaten zjištěním, že hned další následující opravdu důležitá věc, která se ve Westminster Abbey odehrála poté, co se jí Normané plně zmocnili, byla kanonizace Edwarda Vyznavače. Řečeno po moderním způsobu, měl by s tím asi tenhle problém: co mělo množství Vilémových normanských biskupů, náležitých francouzských gentlemanů, k tomu, aby se připojili k oslavování památky starého hlupáka, kterému se nepodařilo zachránit Sasy před vítěznou armádou jejich vlastních strýců a synovců? Proč by se pouzí siláci, pouzí vítězi měli sklánět před právě tím nejslabším mužem poražené strany a porobené rasy? I tu je klíč vždy vynechán a skutečné vysvětlení není nikdy podáno. Nalezeno bude v nadpisu tohoto článku.
Zakládal se zkrátka na jednom širokém a prostém faktu, který bude připadat takřka neuvěřitelný lidem, kteří žijí ve věku, ve kterém je náboženství obyčejně produktem zvláštních náboženských povah. Ten fakt, krátce řečeno v tom, že Vilém Dobyvatel se sice zmocnil země Edwarda Vyznavače, ale vší pravděpodobností považoval Edwarda Vyznavače za sobě nadřazeného. Tihle válečníci temného věku byli velmi zuřiví, ale ideálně řečeno, si opravdu mysleli, že by bylo lepší, kdyby byli jemní.
Všichni byli vojáci a všichni by se shodli, že vojáci byli níže postaveni proti světcům- Pokud bychom řekli o lidech z let, kdyby bylo opatství poprvé postaveno, že nedrželi na uzdě své hrubé a neotesané choutky, a že nakolik to byli tyrani a uchvatitelé, tak ve své tyranii a uchvacování pokračovali, měli bychom patrně pravdu. Pokud bychom ale do nich včítali moderní filosofii síly a představovali si, že pohrdali mnichy nebo opovrhovali mírností, mýlili bychom se stejně, jako kdybychom předpokládali, že všichni lidé u City opovrhovali vojákem proto, že byl takový hlupák, že se dostal pod palbu. Křesťanství bylo pro tyto lidi přesně tím, čím je pro moderní Angličany patriotismu, totiž oním jediným posvátným poutem, o kterém by dokonce ani ti nejhorší lidé neradi přiznávali, že je zradili.
Tento fakt starého a reálného náboženského cítění ohledně westminsterského opatství lze ilustrovat na kterékoliv z desíti či dvacíti slavných věcí v něm. Vezměme si příklad dvou slavných mužů z pozdního středověku, otce a syna, kteří jsou možná víc než kdo jiní zodpovědní za poslední obrat, který nabrala středověká civilisace v Anglii, a kteří jsou s tímto místem oba více či méně spojeni. Mám na mysli Jindřicha IV. zvaného Bolingbroke a jeho syna, vítěze od Agincourtu. Každý z těch, kdo slyšel o Westminsterském opatství slyšel i o jeho Jerusalémské síni. Najdou se možná i tací, kteří o ní slyšeli, ale nedozvěděli se z knížky nebo od průvodce, že v ní Jindřich Bolingbroke zemřel. Myslím ale, že je mnohem méně těch, kdo by si okamžitě vzpomněli (i když je to skutečnost známá všem, kdo nad těmito věcmi bádají), že tenhle velice sobecký, cynický a materialistický usurpátor našel podivnou duchovní útěchu v tom, že umíral právě v Jerusalémské síni, protože mu to připadalo jako poloviční naplnění slibu, který ho celý život pronásledoval, slibu zemřít nebo získat zpět Jerusalém. Byl to vlastně skoro ten samý cit, jako ten, který pohnul krále Roberta Bruce, mnohem hrdinštějšího muže v mnohem hrdinštější době, aby vyslal své nejlepší bojovníky ze své velmi ohrožované země, aby odnesli jeho srdce do Svaté země, protože on sám nikdy nedokázal dopravit tam své silné tělo a mocný mozek. Pro takové lidi nebylo westmisnterské opatství čímsi národním a definitivně uspokojivým. Pro takové lidi bylo opatství jakousi poslední instancí, něco po čem sahali v nejhorším případě. Když pochopíme tohle, nahlédneme alespoň letmo na ono planoucí soustředění křesťanského svědomí, které ze středověkého křesťanstva udělalo takřka jeden národ. Když ale moderní stoupenci všelidské vzájemnosti mluví o o mezinárodní solidaritě a potřebě Spojených států evropských, nevidím, že by nějak moc chválili papeže a křížové výpravy, které totéž učinily málem skutečností.
Případ Jindřicha V. mě vrací zpět k příkladu, kterým si nejsem jistý a jehož podrobnosti nemám po ruce. Jsem si ale jist, že jsem kdesi u nějaké znalé a kompetentní autority četl, že vjezd Jindřicha V. do Paříže se vyznačoval postupem, který by mimořádně šokoval kteréhokoliv moderního anglického básníka, kdyby byl povolán, aby o oné události napsal patriotickou báseň. Abychom byli k těmto moderním mužům spravedliví, myslím, že by tím byl překvapen i sám Shakespeare, protože i když Shakespeare nesporně choval náklonnost vůči středověkému typu náboženství v tak zásadních věcech, jako bylo vyznání či očištění hříchů, tón mezinárodního a evropského křesťanství byl dokonce už v jeho době poněkud ztracen. V podání, které jsem četl, nakolik si vzpomínám, byla hlavním zájmem, který dal Jindřich V. najevo při vstupu do Paříže po Agincourtu, silná touha vzdát hold různým ostatkům slavných světců, které byly v onom městě uchovávány. Mohli bychom tedy o tomto přemožiteli Francie, ačkoliv to byl v mnoha ohledech dosti hrubý a nelítostný dobyvatel, téměř říci, že značnou část své triumfální cesty urazil na kolenou. Tohle jsou věci (a mohl bych dát dvacet dalších příkladů s větší jistotou a přesností, než tyhle), které opravdu odráží mimořádné a universální přesvědčení středověkých lidí a právě toho, co by lidé, kteří westmisterské opatství skutečně postavili, opravdu mínili pod jeho náboženským aspektem.
Nevedu zde polemiku a nechci tu umenšovat zásluhy imperiálního typu patriotismu, pokud ale jde o duchovní atmosféry, pak vskutku nebudeme lhát, když řekneme, že pokud by Chaucer nebo i Sackville četli poesii pana Kiplinga a rozuměli jí, pak by se prostě nedokázali vyznat v tom, co měl na mysli, když řekl:
The hush of the dread high altar
Where the Abbey makes us We. (Ticho zlověstného hlavního oltáře/kde Opatství z nás dělá My pozn. překl.)
Nedokázali by pochopit, jak mohl mít s opatstvím cosi společného nějaký neurčitý darwinovec jako Cecil Rhode, který nazýval osamocen kopec v Africe „svou církví“. Není ani nutné, abychom zaujímali tak krajní postoj, abychom viděli, že dva alternativní směry, jimiž se může náboženství západní Evropy ubírat, jsou v jistém smyslu symbolisovány v dnešní posici opatství. Sekulární a náboženský aspekt instituce jsou v této chvíli stále ještě víceméně vyvážené. Ovšem pod bádavým světlem duchovních tragedií, které národy čím dál víc rozdělují na přátele a nepřátele staré Konstantinovy proklamace, se instituce téměř jistě stane více tím či více oním. Naše náboženství se buď stane čímsi víc a víc podobným tomu, čím značné míry stalo náboženství starých římských básníků a historiků , tedy jakousi příchutí posvátnosti zbývající na emblémem patriotismu a občanské hrdosti a rozedraná vlajka nad oltářem pak bude nakonec posvátnější než oltář sám. A nebo se stane víc a víc tím, čím ona tajuplná energie byla než před ní římské náboženství básníků a historiků zaniklo—hlasem z katakomb a výkřikem z Kříže.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s