Náboženský cíl vzdělávání

The Religious Aim of Education
Náboženství můžeme ze vzdělávání vyloučit pouze jednoznačným a ještě k tomu záměrným zužováním myšlení. Nepopírám, že to v jistých případech může být nejmenší z mnoha zel, že to může být jakási loyalita k politickému kompromisu, že je to jistě lepší než politická nespravedlnost. Ovšem sekulární vzdělávání je omezení, i kdyby to mělo být sebeomezení. Je přirozené říct, co si myslíte o přírodě, a zejména co si myslíte, aby se tak řeklo, o přirozenosti přírody. První a nejzřejmější věc, o kterou se člověk zajímá, je to, v jakém druhu světa žije a proč v něm žije. Pokud to nevíte, tak to samozřejmě nemůžete říct, ale už sám fakt neschopnosti odpovědět na otázku, kterou někdo druhý nejzjevněji položí může a nemusí být tím, co někteří lidé označují za vzdělání, ale rozhodně to není nijak brilatní ukázka poučenosti. Vaše motivace může být velkorysá, nebo jen mírná, ale rozhodně není sama o sobě vzdělávací.
Někdy se říká, že vyznavači naukových náboženství, kteří jsou tak často vyobrazováni jako oslové, nosí ve věcech tohoto druhu klapky na očích. To slovo nezvolili kritici šťastně a v jednom smyslu je lze aplikovat na samotného kritika. Člověk, který učí autoritativní odpovědi na nejzazší otázky, i kdyby jen říkal, že Mumbo Jumbo stvořilo svět z dýně, může dogmatizovat nebo pronásledovat nebo tyransky předepisovat zákony o všem možném, ale nezavírá oči před ničím. Nenosí na nich klapky, které implikují záměrné zužování vlastního zorného pole. Jeho pohled může být z našeho pohledu ilusí, ale pokud se mu jeví velmi živě, nemůžeme mu vyčítat, že jej popisuje a on jej jaksi popisuje celý. Existuje-li na světě něco podobného oslu záměrně nosícímu klapky na očích, pak je to osvícený vzdělavatel, který vždy nervosně usiluje o to, aby ze své úlohy předávání vědění vynechával jakýkoliv odkaz k věcem, které lidé od počátku světa chtěli vědět nejvíc. A nejsou to nějaké marginálie hodné leda zájmu specialistů. Bez ohledu na to, zda je vůbec kdy lze poznat, stojí v každém případě za poznání, ale představují také nejprostší a nejelementárnější druh poznání. Je dobré, aby si děti plně uvědomovaly, že vně nich existuje objektivní svět, stejně uchopitelný a hmatatelný jako sloup pouliční lampy. Ale i tehdy, když učiníme sloup docela předmětným, nebude nepřirozené se ptát, co je cílem pouliční lampy. Přírodovědec, pozorující běžné pouliční předměty, si všimne mnoha faktů a zapíše si je do notesu. Do sloupu může nabourat bicyklista, tulák se o něj může opírat, opilec jej může objímat, nebo se na něj ve slabší chvilce může pokusit i vylézt. Není ale zapotřebí žádných zvláštních nebo specializovaných vědomostí, aby si člověk všiml, že na sloupu je lampa.
Nu sekulární vzdělávání ve skutečnosti znamená, že všichni mají přesvědčeně koukat na dlažbu a dávat si pozor, aby se někdo nějakou osudovou náhodou nahoru na lampu nepodíval. Lampa víry, která ve skutečnosti osvětlovala pro celé lidstvo ulici po většinu věků dějin, nebyla jen potulným světlem, které viděli poletovat vzduchem visionáři, ale byla také pro většinu lidí vysvětlením sloupu. Pokud musí její plamen opravdu pokrývat nízký mrak podobný londýnské mlze, pak je objektivním faktem, že do daného objektu jako předmětu samotného se bude především narážet. Nevyčítám nic nikomu, kdo se dokáže na svět dívat jen v tomto vysoce objektivním světle. I kdyby se sloupy pouličních lamp jevily jen jako bezúčelné sloupy, bylo by možné se na ně dívat jinak. Stoik by se o ně mohl, podobně jako tulák, opírat, optimista by je mohl, podobně jako opilec, objímat, pokrokář by se na ně mohl pokusit šplhat a tak dále. A tak je tomu i s těmi, kdo jen naráží do bezhlavého světa jako do sloupu bez lampy, pro které je svět jen velkou objektivní překážkou. Tvrdím jen tolik, že je tu rozdíl a ne malý nebo druhořadý rozdíl mezi těmi, kdo vědí k čemu sloup je a mezi těmi, kdo to neví.
Nejhlubší ze všech tužeb po poznání je touha vědět k čemu je svět a k čemu jsme my. Těm, kdo věří, že na tuhle otázku dokážou odpovědět, musí být umožněno alespoň to, aby na ni odpověděli jako na první a ne jako na poslední otázku. Ten, kdo na ni odpovědět nedokáže, má právo odpovědět odmítnout, i když bude až příliš nakloněn hledat útěchu ve velice dogmatickém dogmatu, že pokud na ni nedokáže odpovědět on, pak to nedokáže nikdo. Nikdo ale nemá právo odpovídat na ni, nebo ani chystat odpovědi na ni, jako by to byla jakási podivná a pedantická doplňující otázka, na kterou se může ptát leda tak žáček velmi podivného a pedantického druhu. Sekulární vzdělávání dává víc smyslu, než udělat z náboženství jeden z doplňkových předmětů, jako je třeba portugalština nebo ozdobné vyřezávání. A tento princip je důležitý pro spor o náboženské vzdělávání, protože zahrnuje celou otázku, která měla ve sporu velmi přední místo, otázku takzvané „atmosféry“. Tím vším se rozumí to, že kdokoliv, kdo má právo odpovědět na tuto otázku, má právo jako by to byla svého druhu, tedy otázka ovlivňující povahu celého světa a účel každé části lidského života. Pokud má někdo vyučovat náboženství, je absurdní po něm chtít, aby je vyučoval, jako by to bylo něco jiného, co se nevztahuje na všechny lidské činnosti. Výraz „hodina náboženství“ je cosi velmi podobného rozporu v pojmech. A je zábavné si všimnout, že je to právě nedbalý skeptik, který se pořád pošklebuje pravověrným pro jejich formy a omezení a vede řeči o jejich nedělním náboženství a oddělování věcí posvátných a profánních a že to je pak obvykle právě on, kdo je nejvíce připraven tropit si šprýmy z myšlenky náboženské atmosféry ve školách. Tím chci říct, že ze všech lidí právě on má nejvíc námitek proti tomu, aby se posvátné a profánní sjednotilo a proti náboženství, které by fungovalo ve všední den i ve svátek. Pravda je taková, že idea atmosféry je prostě částí elementární dětské psychologie. V jakékoliv jiné záležitosti by byli tihle lidé první, kdo by nám říkal, že vzdělávání musí brát v potaz všechny vlivy utvářející mysl, ať už se jeví jakkoliv lehké nebo nahodilé. Budou bláznit zoufalstvím, pokud se dítě bude muset dívat na špatnou tapetu, velmi vážně se budou starat, aby mělo správný obrátek vombata, budou nám ale říkat, že si nemáme dělat starost s tím, jestli má správný obrázek o světě.
Nechci samozřejmě naznačovat, že sekulární sociální zápal nemá žádnou hodnotu, ani to ne (řečeno jazykem, který někteří používají upřímně a dokonce užitečně), že si nezaslouží být nazýváno náboženstvím. To, o čem pochybuji je, zda si v tomto smyslu zaslouží nazvat rozumem. Neuspokojuje primární intelektuální hlad po smyslu života, o kterém mohou jistí lidé smýšlet dobře i tehdy, když pochybují, zda nějaký smysl má. Pravda je taková, že v téměř jakémkoliv idealismu je implikováno množství idejí, které idealisté jen zřídka opravdu následovali jako ideje. Je tu třeba pojem volby, který je tajuplně nabízen a následován stejně tajuplnými důsledky, je tu idea mystické hodnoty připsané jedné části naší přirozenosti bez jakékoliv autority, která by ji oceňovala, idea definitivní schůzky s nikým konkrétním, zkrátka všechny pestré odstíny londýnské mlhy obklopující sloup pouličního osvětlení bez svítidla. Ani zdaleka mi pro všechen ten šátravý idealismus neschází pochopení, jen říkám, že je podle svého vlastního doznání velmi nekompletní ve srovnání s kýmkoliv, kdo má kompletní filosofii, protože má své náboženské vyznání. A bez vší urážky tvrdím, že kdokoliv má vzdělání tohoto druhu, je člověkem vzdělaným zpola.
Tenhle případ má ale ještě jeden aspekt, který ilustruje skutečnou pravdu poněkud venkovského puritanismu lidí, kteří dělali v Daytonu rozruch kolem darwinismu. Některým z nás připadá velmi podivné, že by se o tak velice zastaralém protestantismu mělo předpokládat, že představuje náboženství. Ještě podivnějším se jeví, že by měl tak velice zastaralý darwinismus představovat vědu. Faktem ale je, že protest a útisk při této příležitosti cosi representovaly. Představovaly silný lidový instinkt, nikoliv neoprávněný, že se z vědy dělá víc, než kdy doopravdy říkala. Evolucionistické vzdělávání je cosi velmi odlišného od vzdělávání o evoluci. Tak jak náboženská škola otevřeně a ze zásady vytváří náboženskou atmosféru, tak někdy vytváří hodina přírodovědy skrytě nebo nevědomky atmosféru materialistickou. Sekularistický učitel má zrovna tak velké problémy jako by měl kněz, aby nedával své vlastní odpovědi na otázky, které nejvíce stojí za odpověď. Také ho trochu zlobí, že mu není dovoleno dát na první místo věci, které na ně patří. Má sklon víc a víc dělat z vědy filosofii. Asi by bylo příliš sporné a provokativní označit tu filosofii za materialistickou. Zdvořilejší a stejně k věci bude nazvat ji monistickou. Jde tu ale hlavně o to, že tahle filosofie v sobě má něco veskrze cizího a to nejen ve vztahu k náboženstvím, která se odvolávají na vůli Boží, ale také vůči všem morálním učením, která se točí kolem vůle člověka. Ať už je to dobře nebo ne, jeho obraz světa se nepodobá sloupu vztyčenému s tím, že se na něj pověsí lampa, ale spíše sloupu, který rostl jako strom, sloupu pouličního osvětlení, kterému nakonec narostla jeho vlastní lampa. Nu a když se nad touhle představou neurčitého růstu zamyslíme čistě jako nad atmosférou a vlivem na mysl mládeže (mimo to, zda je to pravda či lež) pak není sporu o to, že v té míře nakolik mají vliv působí směrem k myšlence, že většina věcí je stejná, že všechny jsou nevyhnutelným plodem stejného stromu a rozhodně nevedou k ideji morální volby a konfliktu, kontrastu mezi černou a bílou nebo bojem mezi světlem a temnotou.
Nepíši tu polemicky, ani se nesnažím uvalit to na kohokoliv jako individuální odpovědnost. Píšu výchovně a zvažuji pravděpodobný psychologický vliv jistých atmosfér a jemných odstínů. Tvrdím, že spousta evoluce nepovede ve vzdělávání k tomu, aby velmi trvalo na ideji svobodné vůle a bojovné morálky, dramatické volby a výzvy. Proč by měl jeden plod vyzývat jiný plod téhož stromu nebo proč by měla být černobílá volba mezi jejich pozvolně přecházejícími odstíny zeleni? Pokud tedy i ignorujeme primární otázku náboženství ve smyslu účelu stvoření, stále tu zůstává problém stejného druhu s náboženstvím, i když je užíváme ve smyslu účelu konání dobra. Pokud člověk věří, že mezi ctností a neřestí je taková propast jako mezi životem a smrtí, pak to musí říct. A pokud jiní lidé říkají jen tolik, že vše je toliko evolučním růstem, pak on nepřipustí, že by se jen snažili říct to, co chce říct on. Nejde jen o to, že světské vzdělání projevuje lhostejnost vůči náboženství, jde tu také o vědecké vzdělávání, které vypadá, jako bylo dosti lhostejné vůči ethice. Mluvím to účincích vzdělávání, tak jak to dělají vychovatelé odmítající jakékoliv sentimentální rekriminace ohledně čistých a ušlechtilých záměrů mužů vědy. Mnozí z těch, kdo by opovrhovali čímkoliv tak klasickým, jako je vyučování rétorice, jsou vždy připraveni s libovolným množstvím rétoriky velebícím vyučování vědy. Nenapadám vyučování přírodovědy a ještě méně ty, kdo jí vyučují. Tvrdím jen, že vyučování o evoluci, pokud se stane atmosférou, nemůže být atmosférou prospěšnou morálnímu ohni nebo bojovému duchu. Řečeno stručně, vyučování o evoluci je jen sotva průpravou k revoluci.
Jen stěží může dodat obzvláštní síly pocitu, že některé věci jsou vnitřně nesnesitelné nebo že jiné věci jsou imperativně správné. Pokud může reformátor říct otrokáři jen „Vyvíjíte se příliš pomalu, otrocký stát už máte mít za sebou“ otrokáři stačí jen odpovědět: „A vy se vyvíjíte příliš rychle, musíte si počkat na jednadvacáté století.“ Takový spor sotva roznítí plameny fanatismu Harper’s Ferry. Proto se mi zdá, že chudáci puritáni z Tennessee se, pokud jde o vzdělávací psychologii, tak docela nepletou, když tvrdí, že se evolucionářské vzdělávání, i tehdy pokud neútočí na křesťanskou nauku, může stát atmosférou velmi cizí křesťanské morálce, nebo vlastně jakékoliv zmužilé a bojovné morálce. Druhá nejzajímavější nauka po té, která učí, že existence je věcí záměru, je taková, která učí, že život je věcí volby. A já pochybuji, že i kdyby byli všichni lidé vyučováni v tom, aby byli atheisty, že by je pouhý evolucionismus naučil tomu, aby byli skutečně dychtivými a bojovnými atheisty. A vidět atheisty , jak ztrácí svou jedinou velkou přednost bojové zuřivosti by vskutku byla vážná ztráta náboženství.
Z The Torchbearer, 1925.

Reklamy

One comment on “Náboženský cíl vzdělávání

  1. […] Převzato pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky. […]

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s