Filosofie ostrovů

The Philosophy of Islands
Představte si, že by při nějakém otřesu planet na zemi spadl kdosi z Marsu, tvor podivné, zcela neznámé podoby, tvor o jehož skutečné konstituci bychom nutně byli tak nevědomí, že bychom nedokázali rozeznat, co je ještě tvor a co už jeho oděv. Viděli bychom, že má, řekněme, na hlavě šest trsů rudých štětin, ale netušili bychom, zda je to velmi ctihodná pokrývka hlavy nebo prostě hlava. Viděli bychom, že jeho ocas končí třemi žlutými hvězdami, ale těžko bychom mohli říct, zda je to nějaká součást rituálu nebo prostě ocas. Nu, od počátku časů byl tímhle neznámým netvorem člověk. Lidé se nikdy neshodli na tom, která část je mu vlastní a ke které přišel jen nějakou náhodou. Lidé postupně tvrdili, že je pro něj zcela přirozené dělat všechny možné rozporné a navzájem protikladné věci, tvrdili, že je pro něj přirozené uctívat Boha, a že je pro něj přirozené být atheistou, že je pro něj přirozené pít vodu a že je pro něj přirozené pít víno, že je pro něj přirozená rovnost i nerovnost, že je pro něj přirozené krále poslouchat nebo je vraždit. Taková rozrůzněnost nám docela stačí k tomu, abychom se ptali, zda není mnoho věcí, které by byly opravdu přirozené, které se opravdu brzy a silně projevují v každé normální lidské bytosti a které nejsou ztělesněny v žádném z jeho pozdějších počínání. Zda tu nejsou choroby stejně svěží a vždy znovu se vracející jako jarní kvítí. Zda tu nejsou pověry, jejichž tma je právě tak zdravá jako tma, která padá každou noc na vše živé. Zda jsme s věcmi nezacházeli v podstatně jako se znameními, zda jsme ve slunci neviděli meteor, hvězdu přinášející smůlu.
Zdálo by se přinejmenším, že máme sklon oddělovat se od toho, co je opravdu přirozené tím, že pořád mluvíme o lidech opravdu přirozených jako by to byli goblini. Jsou například tři druhy lidí, kteří jsou ve větší či menší míře živelní: děti, chudí lidé a temnějším a hroznějším způsobem ženy. O ženách muži už od počátku literatury tvrdí, že jsou více či méně šílené prostě proto, že ženy jsou přirozené, kdežto muži jsou, se svými formálnostmi a sociálními theoriemi, velice umělí. S dětmi je to stejné, děti jsou prostě lidské bytosti, kterým je dovoleno dělat to, po čem všichni ostatní touží, například pouštět draky, nebo po několik minut dlouze vřískat, když je jim hrubě ublíženo. Právě tak je chudý člověk osobou, která sobě a svým přátelům dopřává za právě takovou část příjmu, jaký bohatší lidé vydávají za večeře nebo taxíky, tedy mnohem víc, než by měli. Nic ale nelze dělat, dokud lidé o těchto lidech nepřestanou mluvit, jako by byli příliš výstřední, než abychom jim mohli porozumět, když je to ve skutečnosti tak, že pokud tu opravdu jde o nějakou výstřednost, pak jsme my příliš výstřední na to, abychom jim mohli porozumět. Jak je totiž prapodivně ustanoveno, chudák je definován jako člověk, který nemá mnoho peněz a když o něm ale slyšíme mluvit filantropa, máme dojem, že mluví o nějakém klokanovi. Dítě je lidská bytost, která nedospěla, když ale člověk slyší mluvit odborníka na vzdělávání, má dojem, že jde řeč o nějaké hlubokomořské rybě. Případ pohlaví je současně zřejmější i složitější. Stoická filosofie a prvotní církev o ženě mluvila tak, jako by to byla instituce, a v mnoha případech se ji rozhodli zrušit. Dalo by se jen mírně podotknout, že ani muž ani žena nejsou institucí, ale čímsi docela přirozeným, co jeden najde, kam se jenom podívá.
Pokud si kupříkladu vezmeme děti jako příklady nezkaženého lidského života, pak vidíme, že právě to, co se v nich jeví svým způsobem jako primární a nápadné, jsou zrovna ty věci, o kterých nás filosofové učí, že je máme považovat za sofistikované a přesmíru civilisované. Věci, které se opravdu objevují jako první, jsou ty, o nichž jsme zvyklí myslet až v poslední řadě. Instinkt pro pompézní, složitý a opakující se rituál je pro dítě kupříkladu stejný jako hlad či žízeň, o formálnost žádá zrovna tak jako si řekne o sklenku vody.
Je například mnoho těch, kdo si myslí, že věc zvaná pověra je něco velice umělého, že jen moc kněží nebo nějaký velmi záměrný systém stanovil hranice a rozhodl, že jeden druh počínání bude správný a druhý špatný, nebo že jeden kus země bude označen jako posvátný a jiný jako profánní. Zdálo by se, že nic než jakési mocné spiknutí nemohlo dosáhnout toho, že lidé budou tak velmi podivně rozlišovat mezi jedním polem a nějakým jiným, mezi jedním a druhým městem, mezi jedním a druhým národem. Těm, kdo takhle smýšlí, lze dát jen jedinou odpověď. Je třeba se k nim přiblížit a jednomu po druhém zašeptat do ucha: „Stoupali jste jako děti taky jen na každou druhou dlaždici na chodníku nebo ne? Bylo to umělé a byla to pověra? Chodil temnou nocí nějaký kněz a označoval tajným znamením, na kterou dlaždici smíte stoupat? Vyhrožovalo se dětem hladomornou nebo hranicí na Smithfields pokud by nestouply na správnou dlaždici? Vydala církev bulu Quisquam non pavemente ?“ Ne! Právě ve věci, v níž jsme byli svobodní, jsme si vymysleli tohle otroctví. Rozhodli jsme se říkat si, že mezi první a třetí dlaždicí na chodníku se rozprostírá propast věčné temnoty, do které nesmíme propadnout. Kráčeli jsme pevně a bezpečně po moderní cestě a přišlo nám příjemnější říkat si, že zoufale skáčeme z vrcholku na vrcholek. Není pochyb o tom, že pod zlými a utiskujícími systémy nás naše instinkty osvobozují. Ovšem tato pravda napsaná na dlažbě má ještě větší význam, že pod liberálními systémy nás naše instinkty vedou k tomu, abychom se omezovali. Omezovali jsme se s takovou chutí, že jsme se omezovali náhodně, jako by omezení byla jediným dobrodružstvím našeho dětství.
Lidi někdy mluví tak, jako by vše v náboženských dějinách člověka dělali hodnostáři. Věci jako byl dionýsovský kult nebo mariánská zbožnost ve skutečnosti nejspíš lidé kněžím úplně vnutili. A kdyby měli děti vůči státu dostatečnou moc, pak není důvodu, proč by nemohlo být přijato i tohle chodníkové náboženství. Není důvodu, proč by ulice, po kterých chodíme, nemohly být ozdobeny tak, aby připomněly pověru stejně zdravou jako zdraví samo.
Jaká je totiž idea v lidské přirozenosti, která stojí v pozadí této takřka automatické ceremoniálnosti? Čím to, že si dítě, které by se rozzuřilo, kdyby mu chůva řekla, ať sleze z obrubníku, vymýšlí celý zoufalý systém opor pro nohy a propastí na rovině, o níž chůva může říct sotva něco víc, než je pohodlně rovná? Je to proto, že člověk měl vždy instinkt, že něco isolovat znamená identifikovat to. Vlajka se vlajkou stane, pokud je jedinečná, národ se stane národem jen tehdy, pokud je obklíčen, hrdina se hrdinou stane jen tehdy, pokud má za sebou a před sebou lidi, kteří hrdiny nejsou, dlaždice se stane dlaždicí jen tehdy, pokud za sebou a před sebou má věci, které dlaždicemi nejsou.
Jsou tu samozřejmě ještě dva další zřejmé příklady téhož instinktu, věčná poesie ostrovů a věčná poesie lodí. Mysl lodi jako je Argo nebo Fram oceňuje proto, že je to ostrov, tedy proto, že s sebou nese, plujíc volně v pustých živlech, suroviny a pravidla a obchod a poklady národa, protože má hodnosti, obchody a ulice a to vše se drží jako pár klíšťat ztraceného ráhna. Ostrov jako Ithacu nebo Anglii mysl oceňuje proto, že se ocitá osamělá a soběstačná uprostřed vodní pustiny, protože jeho sady a lesy lze spočítat jako žoky zboží, protože jeho obilí lze spočítat jako zlato, protože nejtřpytivější a nejzlověstnější sníh na jeho nejzapomenutějších vrcholcích je stříbrnou vlajkou vlající z dobře známého stěžně, protože jeho nejtemnější a nejnelidštější uhelné nebo ocelové doly pod kořeny věcí jsou jednoznačnými movitými statky neladně uloženými v truhlicích na samém dně nákladového prostoru.
Po pravdě řečeno, pravý umělecký přístup nic nepokazilo tak, jako trvalé užívání takových slov jako „nekonečné“ a „nezměrné“. V náboženství byly používány dostatečně správně, protože náboženství pozůstává ze samé své povahy z paradoxů. Náboženství mluví o identitě, která je nekonečná, právě tako jako mluvilo o identitě, které byla současně jedna i trojí a právě tak jako může i správně mluvit o identitě, která byla současně černá i bílá.
Staří mystici mluvili o existenci bez konce nebo o štěstí bez konce se záměrným vzdorem, jako by hovořili o ptáku bez křídel nebo moři bez vody. A v tom měli filosoficky pravdu a to pravdu mnohem víc, než by dnes svět připustil, protože čím víc se blížíme ústřední pravdě, tím víc jsou věci paradoxnější. O krásném díle ale nelze, pro všechny lidské a umělecké účely říct nic horšího, než že je nekonečné, protože být nekonečné znamená beztvaré a být beztvaré je něco horšího než být znetvořené. Nikdo nechce, aby něco, o čem věří, že je božské, bylo v tomhle pozemském smyslu nekonečné. Nikdo opravdu nechce, aby písnička trvala věčně, aby nebrala konce bohoslužba, dokonce aby sklenka dobrého piva nedosáhl nikdy na dno. Tohle je jistě důvod, pro který lidé směřovali k ideji svatosti a cesta, jíž se ubírali, když ji vymezili na určitých místech a omezili ji na konkrétní dny, uctívali sochu ze slonoviny a uctívali kus kamene. Toužili jí dát rytířství definice, toužili ji zachránit od ponížení nekonečnosti. V tomhle je opravdová slabost všech imperiálních či dobyvačných ideálů národnosti. Svou vlast nemůže nikdo milovat s obzvláštní láskou hodnou tohoto vztahu, pokud si myslí, že jde o věc přirozeně neurčitou a nevymezenou, která roste v noci a postrádá napjaté vzrušení hranic. Jakmile začalo být možné, aby se bohatý Parth nebo bohatý Kartaginec mávnutím ruky stali římskými občany, nemohl se žádný římský občan se od té doby cítit stejně. Nikdo si nepřeje, aby věc, kterou miluje, rostla, protože nechce, aby se měnila. Nikoho by nepotěšilo, kdyby přišel domů z práce a zjistil, že jeho žena narostla na osm stop výšky.
Na straně této ostrovní transcendentální omezenosti jsou jistě značná nebezpečí. Spočívá v ní v první řadě velké nebezpečí věci zvané idolatrie, čili modloslužba, uctívání předmětů vně ideje, kterou představují, nebo proti ní. Ovšem ten, kdo si myslí, že by tato izolacionistická nebo idolatrická chyba byla chybou obzvláště vlastní jedné konkrétní době, za sebou musí mít věru jedinečnou zkušenost. Čeká nás nejspíš to, že budeme muset snášet prvotně bolestnou podobnost mužů od Thermopyl nebo zélótů zuřících v čase pádu Jerusaléma. Pokud spěcháme k nějaké zkáze, přinejmenším toto nezanikne.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s