Venkovan

The Peasant
Génius, který by chtěl napsat skutečně filosofickou pantomimu (což myslím od časů Aristofana nikdo nezkoušel) by našel mnohé vhodné symboly v harlekynádách našeho mládí. Osel, který přijde nadvakrát, naznačuje nekonečné spekulace o organické jednotě a evoluční divergenci. Policista nacpaný do uzenek by byl výtečným nástrojem buď pro socialistickou satiru nebo pro satiru na socialismus. A do ruda rozpálený pohrabáč vyjadřuje docela přesně tu nejhroznější a nejhlubší lidskou záležitost, totiž zuřivou domáckost.
Je tu ale ještě jeden trik ze starých pantomim, který podle mě nabízí jedinou paralelu, kterou si dovedu představit, k podivnému stavu naší dnešní společnosti. Všichni si pamatujeme na začátek proměňovací scény, kdy tu ještě pořád je přední scéna, ala zadní už jí začíná prosvěcovat. Hrdinka je pořád ještě v podzemní kobce, ale zdi jsou čím dál průhlednější a současně se začíná objevovat cosi jiného (asi zahrada víly Volatily).
Přesně stejný dojem mám z našich starých viktoriánských politických method a sociálních skutečností, které jsou nyní za nimi. Nepřehlížím starou přední scénu královské rady nebo Parlamentu, ty pořád ještě vidím, je to Anglie mého dětství a mám ji docela rád. Současně s těmito symbolickými postavami, těmito representanty a stavy státu, vidím i Věci, kterou jsou v pozadí. Skrze politickou Anglii prosvítá Anglie jiná, jak moc se bude podobat zahradě víly Volatily teprve uvidíme. Tato skutečnost, že totiž vláda či stát a společnost se často nachází na dvou docela odlišných úrovních existence, má jeden zvláštní a velmi opomíjený důsledek na náš postoj k cizincům. Všude po celé Evropě najdeme ta samá jména: parlament, armáda, církev, půda a tak dále. Jenže takhle slova často představují, kvůli velice různorodým stupňům realismu nebo rituální paměti nebo spiknutí nebo lhostejnosti, překvapivě odlišné věci. Má-li někdo i jen jednu konkrétní zkušenost s nějakou cizí věcí, zjistí obyčejně, že se nachází v docela odlišném světě, než jak se ona cizí země jeví v novinách. Z čtení nejlepších anglických žurnálů nabude člověk obecného dojmu, že ve Francii je hlavní událostí náhlý pád vlády, který přišel stejně náhle a nečekaně, jako ona tragická rána, která před několika týdny na místě zabila jednoho z jejích členů.
Nu, shodou okolností jsem ve Francii byl, když se zpráva o té tragedii rozšířila do zahraničí a chci se pokusit popsat atmosféru, kterou jsem cítil a o které jsem cítil, že je to samotná Francie. Nám v Anglii se Francie zdála plná této krise a pohromy. A tohle bylo to, co člověk cítil na místě samém.
Byl jsem zrovna na oněch východních vysočinách, kde se Francie takříkajíc lepí na stoupající hory, dokud se neutrhnou a nevystřelí k nebesům coby Švýcarsko. Dál na sever byla průrva, která je velkou branou do Německa a střeží ji Belfortský lev. Mezi těmihle kopci jsem potkal vesničana, který byl podobný tisícovkám venkovanů všude kolem: všeuměl devatera řemesel. Mezi jiným vlastnil také odrbaný vozík s výtečným koněm, který ho všude dovezl a čistě pokud jde o vzhled, vypadal spíš jako hodně hrubý žebrák. Jeho oblečení bylo nevzhledné a ošuntělé, tvář měl sice drsnou, ale bystrou a ze vší své lopoty byl věčně upocený. Vypadal jako člověk, kterého by v Londýně „vymístili“ jen co by se pokusil otevřít dveře taxíku. Nu, nechal jsem se od něj odvézt přes kopce, a když jsem viděl, že jsou hory čím dál větší, vyšší a dalo by se i říct, že za každým zákrutem cesty čím dál neuvěřitelnější, přesvědčil jsem ho k celodenní vyjížďce, po níž by nechal koně odpočinout ve vesnici vysoko v horách, kde člověk může (jako v té zemi ostatně všude) dostat přinejmenším dobré víno, chleba a omeletu.
Když jsem se pak zastavil před chalupou, která měla být naším improvizovaným hostincem, udělal jsem přesně to, co by na mém místě udělal každý ubohý Angličan mého postavení. Oslovil jsem kočího s nervosní srdečností a krajní neurčitostí a řekl mu, že předpokládám, že by také rád poobědval a nabídl mu k tomu účelu pár franků. Nechápal, co to má znamenat. Řekl, že za cestu mám zaplatit až na konci. Řekl jsem to znovu a pořád byl zmatený. Zopakoval jsem to ještě jednou francouzštinou, která sice musela být mizerná, ale přinejmenším nepřipouštěla mýlku a tentokrát jsem se vyjádřil jasně. A tu tenhle podivuhodný strašák propukl v nezvladatelný záchvat smíchu a asi šestkrát se otevřenou dlaní praštil přes kapsu u kalhot a křičel u toho: „Peníze! Mám spoustu! Hromady! Boháč! Jsem velký boháč!“ A po hovoru, který jsem s ním měl cestou domů si myslím, že je docela možné, že je bohatší než já.
Mluvil o svém psu, který je nejlepší pes na světě, o svém synu, který je nejslibnějším kuchařem na světě, svém koni, který je tím nejúžasnějším koněm na světě, vypadalo to, že ve všem co vlastní jsou nevyčerpatelné poklady. Na konci cesty jsem mu, varován poledním znamením nenabídl žádné extra spropitné, ale jen dvě dobré cigarety, které mi kdosi dal. Okamžitě odpověděl tím, že mi dal láhev vína, které sám vyrobil. Jak mě ujistil, bylo to nejlepší víno na světě.
Tohle všechno se přihodilo, když jsme cestovali do města, o kterém noviny žhnuly zprávami o hrozné smrti francouzského ministra války a o tom, jak jen stěží vyvázl francouzský premiér. Můj přítel ani o jednom z nich nikdy neslyšel, politika ho vůbec nezajímala. Mám za to, že politiku považoval za jakousi vzpouru mezi otroky. On byl svobodný člověk. Mám za to, že moji sociologičtí přátelé by si opravdu měli zapamatovat, že takových jako je on jsou v Evropě miliony.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s