Ztracené nádraží

The Lost Railway Station
Tohle píšu, jak to jenom jde, na skotské železniční stanici a v myšlenkách se vracím, s veškerým pathosem patriota, zpět na anglické nádraží. Může se zdá, že vagony a koleje nemají ty jemné odstíny rozmanitosti, které vnímáme u stromů a kopců doma, ale moje představy opravu letí k jedné anglické stanici, kde se mi onehdy zdál sen.
Na severu Londýna je jedno důležité nádraží, které je klidné a příjemné jako dvůr starého hostince. Nevím, proč na něm takový klid spočívá, protože se k němu váže značný vlakový provoz. Má obvyklý stánek s knihami, kde jsem si kupoval všechny nejkrvavější detektivky, které mi přišly pod ruku, různé prodejny občerstvení, kde jsem kupoval různé jiné věci a vůbec má všechno ostatní, co k takovému místu patří. Uprostřed ale stála kašna a nedaleko ní velký model zaoceánského parníku. Cosi ve vzhledu kašny a okolních pohostinství vyčnívajících po protilehlých stranách mi absurdně připomíná vesnické tržiště, i když možná z nějaké vesnice v pantomimě. Dokážu si představit vesnické děvče, jak se nad kašnou pěkně naklání se džberem, konví nebo kbelíkem, i když spěchám připustit, že jsem ji při tom nikdy neviděl. Dokážu si dokonce představit, že onen malý kluk, který utekl na moře (ona barvitá postavička, jejíž přítomnosti, či spíše nepřítomnost, je velmi důležitá pro zdraví spokojené vesnice) pil všechnu svou touhu po námořních dobrodružstvích na samém konci země z pohledu na hračku parníku. Jeho bělovlasá matka na něj pořád bude čekat, nejspíš v čekárně. Měl jsem zkrátka dojem, že tohle místo mohu naplnit všemi známým romantickými postavami vesnického života, přinejmenším ve fantasii, pokud ne ve skutečnosti.
Přemýšlím, co by se doopravdy stalo, kdyby bylo nádraží nějakým zvláštním otřesem opravdu odříznuto a ponecháno svému prostému životu, jako farma obklopená povodní nebo víska zapadaná sněhem v horách. Nádražní nosiči by ani nevěděli, že jsou nádražní nosiči a dokonce ani přednosta stanice by nevěděl v tajemné tajnosti o svém přednostenství. Většině z nás se zdá, že celá společnost se podobá onomu divnému nádraží, že její společenské jednání má jakýsi posvátný význam ztracený před počátkem dějin, že byla stvořena a neví proč a čeká, neví nač. Konec takové hry nebo podobenství bude totiž čímsi vskutku hrozným, podobným soudnému dni. Až signalizační světla konečně změní barvu bude to věru jako když se měsíc v Apokalypse zbarvil krví. Moje tiché nádraží promění cosi naprosto nemyslitelného, podobného hromu, pečetím a polnicím Posledního dne. Přijede vlak.
Moje představa se ale týká hlavně vzdálených budoucích generací této prosté obce, potomků původních primitivních manželství mezi několika nádražními nosiči a několika děvčaty ze stánků s občerstvením. Tou dobou už tohle malé společenství bude mít celou spleť tradic, které bude lze vysledovat až ke ztracené ideji vlaku. Lidé možná budou ještě pravidelně zbožně docházet k pokladně jako k nějaké zpovědnici a budou tam recitovat jména vzdálených a tou dobou už bájných míst, kdy slovo Harrow bude znít nebeskými přísliby a slovo Ealing zase rajskými (v originále hra se anglickými slovy pro nebe a ráj Heaven a Eden pozn. překl.). I v téhle společnosti se totiž jako v každé jiné samozřejmě objeví skeptici, tedy lidé, kteří ztratili svou sociální paměť. Přežijí všelijaké prazvláštní obřady, a bude se na ně pohlížet úkosem jako na iracionální, protože jejich racionální původ bude zapomenut. Ještě po staletích půjdou hodiny v bufetu o trochu napřed oproti hodinám ve stanici. Ohledně tohoto obyčeje budou nejrůznější spory a budou se obracet k věcem, které za svou dobou zaostávají a které se vůči ní předbíhají. Ze stánku s knihami se stane cosi podobného Bodleianské knihovně v Oxfordu nebo velké ztracené knihovně alexandrijské, tedy skladiště dávných dokladů primitivního starověku a naprosto zapomenutých časů. Učení mužové se budou s namáhavým slabikováním prokousávat odstavcem našich novin, sváděni stále se vytrácející naději, že v něm najdou nějaký lidský smysl. Zdá se, že jediným možným centrem náboženského života vesnice bude moci být kašna, i když si myslím, že tajemný obraz velké lodi může být jakousi odlehlou dobrodružnou vzpomínkou a dobrodružnou naděj, nejasným náznakem věcí vzdálených, možná nějaké velké legendy jako byla ta o Argu. Kašna je ale pro svatyni zřetelně lidštějším a historičtějším místem. Doufám, že bude zasvěcena nějakému světci, stejně jako je tomu u tolika pramenů a studní v křesťanstvu. A když tak teď nad tím přemýšlím, má i samotné nádraží, podobně jako tolik jiných věcí, které zní cockneysky a obyčejně, asi náboženský původ. Jen stěží bych so mohl představit krásnější kombinaci slova i idejí, než je ta, která leží, jak si představuji, za prosaickým jménem Marylebone.
Chtěl jsem z této vize dovodit morální ponaučení, nebo celou řadu ponaučení. Chtěl jsem poukázat na to, jak moc naše společnost trpí podobným paradoxem ne z toho, že by její instituce neměly smyslu, ale naopak z toho, že mají smysl, který by se objevil, kdyby společnost procitla a dala se znovu do práce. Nesmyslné vypadají jen proto, že spí. Kdyby vlaky jezdily, kdyby tradice fungovaly, pak by byly tradice ihned uznány za rozumné. Moderní svět proto ve skutečnosti netrpí spěchem ale dřímotou. Mám na mysli zejména to, co bych mohl nazvat alegorií ztracených zavazadel, nebo šatny, která by se týkala vlastnictví. Vlastnictví je pořád bráněno z jakéhosi matného pocitu povinnosti, i když je ve skutečnosti zadržováno v přepravě a ukládáno na špatné místo. Nemohu se ale dál dohadovat, protože na skotské zastávce se stalo něco, co rozptýlilo všechny mé sny o šťastnějším anglickém nádraží. Přijel můj vlak.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s